Biskupské gymnázium J. N. Neumanna, církevní základní škola a základní umělecká škola České Budějovice I
Autory díla jsou Šárka Hošková (15 let), Roman Míčka (15 let), Sofie Anna Mainka (15 let), Radovan Klimeš (15 let), Magdalena Kloudová (15 let) a Šimon Trubač (15 let)
Ničeho nelituji!
„Nejdůležitější je má rodina, náš vzájemný vztah a zážitky, které teď mohu předat dál.“
Pan Peroutka se narodil před osmdesáti sedmi lety v Kleci u Lomnice nad Lužnicí. Pocházel z normálně zajištěné rodiny. Bydlel u tety, která vlastnila hospodářství. Po válce se v Českých Budějovicích uvolnilo spoustu bytů, kam se se svými rodiči přestěhoval. Tam bydlel 65 let, než se kvůli zdravotním komplikacím musel přestěhovat do domova důchodců Máj.
Jaké jste měl dětství?
No, do bytů ještě nebyla zavedena voda. Muselo se chodit k pumpičkám na rohu ulice, což činilo asi 150 metrů. Měl jsem spoustu povinností, jako například nošení dříví, ale místo toho jsem dělal blbosti s kamarády. Moje oblíbená slavnost bylo stavění májky. Navzájem si je lidé káceli a ten, komu ji pokáceli, měl ostudu.
Za naší vsí měli vojáci tábor. Na mě však byli opravdu hodní. Už dlouho žádné dítě neviděli. Dokonce mě jednou i vzali na koni do svého tábora. Měl jsem možnost si to tam celé prohlédnout a dali mi najíst. Chytal jsem s nimi i ryby. Hodili granát do vody, a když se ujistili, že vybuchl, dovolili mi s pytlem vlézt do vody a omráčené ryby pochytat.
Po válce jsem mohl zase chodit do školy. A že to byla pěkná štreka. Z Klece do Lomnice, každý den 3 km a nazpátek taky! Cestou jsem potkával jen vesnické ženy, které pracovaly v lese.
Měl jste nějaké koníčky?
Ano! Samozřejmě. V té době nebyla ještě taková prestižní elektronika, jako je dnes. Člověk se pořád nesnažil vše uspěchat a chlapci jako já měli mnoho volného času. Často jsem sportoval. Závodně jsem plaval, dokonce se mi podařilo dostat se do celostátního kola v závodním plavání. Sice jsem neuspěl, ale jako poražený jsem dostal také ceny. Zkušenost a zážitek. Také jsme hráli tenis nebo hokej. Záleželo na sezóně. Když jsem byl již dospělý, měl jsem motorku. Byla to Jawa 500 a jsem rád, že jsem ji kdy měl.
Karel Peroutka, 87 let
Narodil se v Lomnici nad Lužnicí, celý život pracoval jako elektrikář a jeho velkou vášní bylo cestování na motorce. Je vdovec a jeho jediná dcera žije v zahraničí.
Někdo by počítal s tím, že jsem ji používal jako dopravní prostředek do práce a z práce, ale já s ní cestoval. Tehdy byl provoz mnohem menší a člověk si cestu více užíval. Dnes už to není tak kouzelné. Navštívil jsem například Turecko. Pamatuji si, že jsem chodil smlouvat na tržiště. Když mi něco padlo do oka, zeptal jsem se na cenu. Když se mi zdála moc vysoká, hned jsem začal smlouvat.
Můj ale naprosto nejmilejší koníček bylo rybaření. Na Lipně bylo krásně, ale stávalo se mi, že jsem narazil na mlhu. To už tak pěkné nebylo. Neviděl jsem z loďky ani na metr a bloudil několik hodin. Nakonec jsem narazil na břeh a zeptal jsem se místního rybáře na cestu. Nebyl jsem ale jediný, komu se taková příhoda stala, a měl jsem kliku, že jsem dopadl, tak jak jsem dopadl. Mnoho Pražanů bloudilo také. Převrátili se a utonuli.
Jak probíhalo Vaše studování a co jste měl za práci?
Vyučil jsem se elektrikářem a šel pracovat. Rok poté jsem ale musel odejít na vojnu. Tam jsem se dostal do pohotovostního pluku. Když naši zemi někdo navštívil, staral jsem se o to, aby nebyl spáchán atentát. Byl jsem vždy vystavován na různých přehlídkách. Když jsem se vrátil, pracoval jsem jako elektrotechnik. Měl jsem pod sebou spoustu mladých lidí, které jsem třeba i učil, jak mají svoji práci dělat opatrně a správně, jelikož pracovali pod vysokým napětím. Pracovali jsme ve výškách. Méně zkušené pracovníky, jež si ještě na svou práci úplně nezvykli, jsem nechával dole. Pracoval jsem u firmy Jihočeská energetika. Měl jsem na starosti celý Jihočeský kraj, co se týče výstavby elektrického vedení. Pracoval jsem na Lipně, ale dokonce i třeba na Orlíku! Museli jsme tam přestavovat vedení do vyšších míst kvůli zaplavování oblasti.
Jak se nám tvořilo?
Domov pro seniory Máj České Budějovice oslovil naši školu s tím, že jejich klienti z řad seniorů by se rádi zúčastnili soutěže. Naše třída byla pro tento projekt vybrána. Mohli jsme si zvolit z osmi seniorů, s kým si budeme povídat. Pan Karel Peroutka nám byl sympatický již od prvního okamžiku. Moc krásně se s ním povídalo, protože nevyprávěl jen o sobě, ale zajímal se o nás, o naši školu, co děláme ve volném čase. Strávili jsme společně celkem čtyři dopoledne v době, kdy na naší škole probíhaly přijímací zkoušky a maturita. Nakonec jsme ho navštívili a přečetli mu, co jsme napsali. Měli jsme radost, že se mu to líbilo.
Foto: společné tvoření
