Základní škola T. G. Masaryka Milovice

Autory díla jsou děti ze základní školy T. G. Masaryka, Milovice

Nejmilejší vzpomínky...

... Ivany Švejdové

Autorem rozhovoru je Tadeáš Nový.

Na úvod jsem se styděl zeptat, ale pro registraci do soutěže byla tato informace zásadní, na věk seniorky.
Vznesl jsem otázku: „Kolik Vám je let?“ i když jsem věděl, že kluk se nemá ptát na věk ženy.
„Tak tam napiš, že jsem se narodila tři týdny po vylodění v Normandii, chytří si to spočítají,“ pronesla Ivana se šibalským úsměvem na tváři. Po této odpovědi mi spadl kámen ze srdce a společenská místnost se naplnila smíchem. Rázem se atmosféra mezi námi uvolnila.

Krasopis
Následující otázkou jsem zabruslil ke krasopisu. Zjistil jsem, že ve škole psali namáčecím perem a inkoustem, ale z důvodu kaněk v sešitě od inkoustu seniorka nemívala úhlednou úpravu. „Nelpěla jsem na kráse, byla pro mě více důležitá čitelnost. Také vím, že se to všem učitelům nelíbilo, ale mně to nevadilo,“ řekla Ivana. Souhlasil jsem, jelikož také nepíši vzorně a mám problém s udržením úpravy.

Volný čas
Jako správný kluk jsem vyzvídal nějaké to dobrodružství. Tak jako my, i oni milovali lezení po stromech, ale jelikož bylo po válce, nejčastěji si hráli na boje mezi znepřáteleným Německem a Ruskem. Vytvořili dvě party, zákopy a házeli po sobě koulemi z bahna. „Byla to velká legrace a jako děti jsme se tak aspoň vyrovnávali se strachem.“
Dozvěděl jsem se, že tenkrát neměli ještě žádné kroužky. Dáma se tedy s nabídkou kroužků setkala až u svých dětí. Nejčastěji to byly rukodělné, výtvarné kroužky a pro chlapce to byl třeba „radisťák – kroužek elektriky.“ Hrdě paní Ivana zavzpomínala, jak kroužky pomohly její dceři a synovi v profesním životě: „Obě dvě z toho žijí.“

Školní docházka
„V dětství jsem měla nejraději dva předměty – tělocvik a zpěv,“ podělila se s námi. Překvapivé bylo, z jakého důvodu a kdy měla hudební výchovu nejraději. Nejraději měla tu část, kdy jim pan učitel povolil zavřít okna a zpívat zvesela své oblíbené písně, které byly v té době zakázané. I přes ten strach z postihu si hodinu nesmírně užívali. „Byli jste odvážní,“ vzdechl jsem.
Zajímalo mě jak daleko a kde navštěvovala základní školu. Paní Ivana se svěřila s úlevou na tváři: „Naštěstí jsem bydlela ve vesnici, kde byla škola.“ Totiž, dozvěděl jsem se, že děti, které bydlely ve vesnicích, kde škola nebyla, musely běžně chodit 5 až 10 km do sousední vesnice. Po vyprávění jsem byl rád za školu, kterou mám blízko domova.

Překvapen jsem byl, když mi seniorka vyprávěla o jednotřídce, ve které se učilo deset dětí, a každý žák navštěvoval jiný ročník. Nedokázal jsem si představit, jak mohla jedna paní učitelka vyučovat. Záhy jsem se ale dozvěděl, že paní učitelce pomáhal/asistoval magnetofon, na který nějaká zadání nahrála předem. Ivana dodala: „Bylo to těžké, má dcera si z takové výuky hůře zapamatovala dané učivo.“ „Vidíte, jaké štěstí máme,“ dodala.

Poslední mou položenou otázkou bylo: „Jak se dnes máte?“ Když jsem slyšel skvělou a vřelou odpověď, byl jsem rád, protože mi toto odpoledne zpříjemnilo den.

Na zpracování příběhu paní Švejdové se podíleli Tadeáš Nový (10 let), Nela Bezušková (8 let), Jakub Gavura (9 let), Elle Topenčíková (9 let), Marek Vostárek (9 let), Kristián Šoltés (8 let), Pavel Morc (9 let), Kristýna Durčáková (10 let), Tereza Růžičková (10 let) a Michal Piloušek (9 let)

Nejmilejší vzpomínky...

... Danuše Šimákové (78 let)

Autorem rozhovoru je Eliáš Brom.

Společně jsme zamířili do klubovny, kde pod rukama seniorek a paní Danuše vznikají originální výrobky, z kterých jsme byli unešení. Seznámili jsme se s výtvarnou technikou quilling a s tvorbou upcyklovaných šperků z kávových kapslí. „Nádhera,“ hlesli jsme. Hned jsme si to chtěli vyzkoušet, ale jelikož dnes jsme měli jinou práci, práci redaktora, budeme si muset na společné tvoření počkat do další návštěvy.

Venku
„Nejdříve jsem si udělala úkoly, abych se k nim nemusela vracet, a vyrazila jsem ven. Neměli jsme počítače ani televizi a neseděli jsme u nich celé dny, venku bylo to správné dobrodružství.“ Nejčastěji hrávali vybíjenou, na schovávanou nebo lezli po stromech. „Scházeli jsme se s partou uprostřed sídliště v Rakovníku a venku jsme byli tak dlouho, dokud nás naše maminky nezavolaly domů.“

Lumpárna
Na začátku se seniorka svěřila, že všichni sourozenci i ona byli klidní a moc nezlobili. Už jsem si začínal myslet, že žádnou perličku neuslyším, a pak to přišlo. „S bratrem jsme rok od sebe, moc jsme si rozuměli, ale také jsme měli o deset let mladší sestřičku, kterou jsme museli hlídat. Zlobili jsme ji tím, že jsme si ji posílali jejím kočárkem z kopce. Jeden byl na kopci a druhý pod kopcem. No jéje, dostali jsme vyhubováno, ale největší lumpárny jsme se dopustili tehdy, když jsme si hráli na prodavačku. Sestřičku jsme s bratrem zavřeli do okna jako do výlohy v krámě. To jsme dostali pěkně za uši. Kdyby to sestřička prorazila, mohla vypadnout z 1. patra,“ směje se Danuše. S úlevou, že to dobře dopadlo, jsem se smál také.

Boj s učitelem českého jazyka a dějepisu
Paní Danuše se svěřila, že na Střední škole pedagogické v Berouně se trápila s českým jazykem a dějepisem. „Pan profesor v zásadě zkoušel ty, které den předem potkal venku na vycházce. Stávalo se, že jsme s děvčaty byly zkoušeny často,“ sdělila s povzdechem. A protože ji vzpomínka potrápila, vrátila se v mysli zpět k základní škole, kde jako premiantka třídy vypomáhala dobrovolně po škole paní třídní učitelce s opravováním sešitů. S hrdostí dodala: „I skoro v 80 letech si pamatuji, že se paní učitelka jmenovala Koukalová.“ „Skvělá paměť,“ hlesl jsem s obdivem.

... Danuše Šimákové (78 let) a Ivy Kociánové (80 let)

Sladké dětství
Na konec rozhovoru jsem zabrousil k tomu, co já a i všechny děti máme nejraději, a to jsou sladkosti. Seniorky vyprávěly o mejdlíčkách. S kyselým ksichtíkem jsem nevěřil, že by mohly jíst mýdlo. Nakonec jsem z jejich vzájemného rozhovoru pochopil, že to byla z důvodu ceny a barevnosti jejich nejoblíbenější sladkost. Seniorka také vyjmenovala fialky, po kterých mívaly fialové zuby, kávové zrno, pendreky a žvýkačky Pedro. Poslední dvojici znám a sám mám rád.

Na zpracování příběhu paní Šimákové se podíleli Eliáš Brom (8 let), Anna Wretzelová (10 let), Anna Schovánková (9 let), Michael Juříček (9 let), Ondřej Novák (11 let), Tomáš Vlačiha (10 let), Vanesa Kovačičová (8 let), Nella Martincová (9 let), Markéta Červená (10 let) a Hana Vodičková (10 let)

Nejmilejší vzpomínky...

... Heleny Kunzeové (92 let)

Autorem rozhovoru je Hana Vodičková.

Když jste chodila do školy, byla jste hodné dítě?
Já si myslím, že záleží vždycky na dětech. Když jsou hodné, to znamená, že se chtějí od pana učitele co nejvíc dovědít, aby byly pak samy chytré a mohly předávat zkušenosti druhým. Tenkrát jsme to měli taky horší, protože jsme neměli učebnice a půjčovali jsme si je. V obchodech bylo učebnic a všeho dost, ale nebyly peníze. Rodiče neměli možnost. Nás bylo sedm dětí a všechny ve škole, tak to bylo těžké.
Druhá paní Helenka zároveň dodává: A ty děti, který hodně zlobily, tak byly na hanbě nebo někde v koutě a byly taky bity rákoskou přes prsty. Já jsem teda nebyla nikdy bita, ale někdy dal učitel takových pár facek, že ti cvakly zuby.

Jaký byl Váš pan učitel?
Byli přísní, protože chtěli, aby z nás něco vyrostlo, abychom byli vzdělaní a něco se dozvěděli o světě, ale byli i hodní k nám. Pana učitele jsme měli v úctě.

Jaký předmět jste měla radši? Tělocvik, nebo jste se radši učila?
No tak, ono je všechno třeba. Pohyb pro zdravé tělo, ale i duši.

Jaký předmět Vás nejvíce bavil?
Nemůžu ani říct, který jsem měla nejradši, asi to čtení, protože jsme neměli tolik peněz na knížky. Takže když šel soused vyhodit noviny do popelnice, tak jsme běželi je vyndat, abychom si je mohli přečíst. Nejenom zprávy, ale abychom nezapomněli ty písmenka, co znamenají.

Jak jste se dopravovali do školy?
Chcete vědět, jak jsme v zimě chodili do školy? My jsme neměli takový boty, jako máte dneska vy. Měli jsme jenom plátěnky na zimu nebo bačkory. Ty jsme omotali hadrem na podlahu, oni tomu říkali onuce.

Měli jste možnost si nějak přivydělat nějaké peníze?
No když jsme chodili ještě do školy, tak jsme měli tenisové kurty za barákem a tam rodina fabrikantů, Hellerovi, jezdila hrát tenis a my jako děti jsme jim běhaly sbírat míčky a za to jsme dostaly peníze. A byla tam jedna paní, už si nevzpomenu na jméno, ta když si vyhrála, skončila, tak přišla ke stolu a vysypala kapsu na stůl, kde byly drobný. A to jsme dostaly za to, že jim sbíráme ty míčky.

Jaké jste měli v té době hračky?
Smích… To ani nemůžu říct, tomu byste ani nevěřili. Z břízy, jak se porážely, takový silnější větve co byly, tak to táta nařezal na kousky, trošičku tomu udělal hlavičku a to jsme měli panenky. Jenom ze špalíčku dřeva. To se nedala panenka koupit, nebyly peníze prostě.

Jakou jste měla práci, když už jste byla dospělá?
Já jsem pracovala ve fabrice. Učila jsem se v tkalcovně, tkali jsme látky. To bylo za Německa a já začala chodit do tý továrny, to byla Kufnerova, Němce, a tam se dělaly deky pro vojenský koně, pokrývky na hřbet. Pak jsme tkali látku na takový ty kostkatý bačkory, to nevím, jestli se to ještě prodává.

Nejmilejší vzpomínky...

... Heleny Strnadové (95 let)

Autorem rozhovoru je Kristiál Šoltés.

Vůbec jsem netušil, že má první otázka pro druhou paní Helenku bude mít tak zajímavou odpověď. Když jsem se zeptal, kam chodila do školy, odpověděla…
V Rumunsku. V první třídě jsme měli českého pana učitele a potom už to bylo rumunsky.

Měli jste české učebnice?
Ano, ano, český.

Jak se jmenovala vesnice, ve které jste v Rumunsku žila?
Smích… Svatá Helena a já mám taky jméno po ní.

Měla jste školu ve vaší vesnici, nebo jste chodila jinam do školy?
Ne ne, škola byla ve vesnici a pak už byla kolem jen města. Chodili jsme do školy a pak už rovnou do práce. Mně nebylo ani 14 a už jsem pomáhala.

Co jste dělala za práci?
U bohatejch lidí jsem dělala služku, se dá říct. Já měla to štěstí vždycky, že jsem byla u dobrejch lidí, který nedělali rozdíl v tom, jestli jsem jenom služka.

Měla jste stejné boty na zimu jako paní Helena?
Já měla bačkory, který tatínek ušil z vepřové kůže. Říkali jsme tomu opánky.

Paní Helenka se vzpomínkami vrátila k tomu, co bylo v té době běžné jíst. Musím říct, že tomu jsem sám nemohl ani uvěřit.
Jídlo jako rohlíky nebo takový, ty byly jenom v neděli, nebo když byl velkej svátek nějakej, třeba posvícení. Dělávaly se koláče a na Vánoce vánočka a jak jsme se těšili. Maminka nám vždycky ze zbytku toho těsta dělala takový jako panáčky nebo kolečka, no a my z toho měli radost. Moc dlouho teda ne, protože jsme to rychle snědli.

A jako nejhezčí a opravdu veselou příhodu, kterou ten dnešní rozhovor chci zakončit, nám povyprávěla paní pečovatelka…
No já vám tedy musím jako říct, že někdy se tady opravdu zasmějeme, protože třeba konkrétně tady paní Kunzeová, pamatujete, když jste měla narozeniny, slavili jsme narozeniny a ono začalo pršet a Vy jste si vytáhla motivační kartu ,,tančit v dešti“. Tak jsme tady vyběhli na tu zahradu, zima nám byla a tančili jsme…

Na zpracování příběhu paní Kunzeové a Strnadové se podíleli Vojtěch Mirovský (9 let), Enkhtuguldur Bayarkhuu (12 let), Karolína Macháčková (9 let), Jan Krejčík (9 let), Milan Kinkor (9 let), Dominik Černý (11 let) a Ondřej Šafránek (10 let)

Jak se nám tvořilo?

Když povinnost se změní v poslání a strach se změní v úsměv na tváři

„Takto bychom třeba mohli pojmenovat knihu o našem dobrodružství při zapojení se do projektu Pošlete vzkaz příběhem,“ říkají naše paní vychovatelky.
Jako správné dobrodružství, i to naše mělo dramatické zápletky, své hrdiny a hlavně šťastný konec. Na začátku projektu proti paním vychovatelkám vystoupily „zákeřné otazníky“. Pokládaly záludné otázky, které je doslova pálily a nedaly jim spát. „Jak správně namotivujeme děti?“ říkala vychovatelka Kateřina. Zamyšleně odpovídala vychovatelka Kristýna: „A které zařízení oslovíme?“
Bylo to náročné, ale postupně se začalo blýskat na lepší časy, mraky a bouřky se rozestoupily a hrdinové z 6., 7. a 8. oddělení z království ZŠ T. G. Masaryka v Milovicích přijali tuto výzvu za svou. Když bylo rozhodnuto, že partnerem našeho království se stane pobočka Centrum sociálních a zdravotních služeb Poděbrady, o. p. s., v Milovicích, šlo do tuhého.
Ve vzduchu se mísilo nadšení a strach. V takových temných chvílích vždy za rohem číhá nebezpečí.
U nás v království tím blížícím se nebezpečím byly nechvalně známé „otazníky“. Pomalu se plížily, ale narazily. Narazily na nezlomný tým hrdinů, kteří vymysleli, jak takovou výzvu zpracují. Náhle se v družině ozvalo: „Pojďme se rozdělit na menší týmy a každý tým vypracuje daný úkol.“ Paní vychovatelky se s úlevou na tvářích radovaly, jak schopné a chrabré hrdiny mají.
„Dovolte mi, abych Vám jako hrdina představil naše týmy,“ říkal Eliáš. Prvním týmem byli myslitelé. Jejich úkolem bylo vymyslet otázky, které tým novinářů položí seniorům při návštěvě. Mezitím třetí a poslední tým finišoval výrobu daru a masíroval si ruce na následnou tvorbu příběhů.

Dne 12. května tým novinářů absolvoval obávanou cestu do centra seniorů. Srdce nám tloukla o sto šest, ale vzápětí našla normální rytmus. Seniorky na nás čekaly natěšené a připravené v krásném a útulném přijímacím pokoji. Společné rozpaky se rozplynuly, když jsme seniorkám předali dar a vrhli se na novinářskou práci. Nebylo to jednoduché, ale tentokrát jsme zvládli staré známé „otazníky“ porazit. Porazili jsme je odvahou položit otázky a vést rozhovor. V tu chvíli se staly našimi známými, které nám přinesly zkušenosti do dalších let. Jak se říká, když nečekáš nic, vždy dostaneš víc. V tento den děti nejenom získaly nádherné plyšové příšerky, ale také pokoru, úctu a obdiv k starším. Dovolte mi, abych Vás jménem hrdinů závěrem nalákala k přečtení si příběhů našich nových kamarádek z řad seniorek.

Vychovatelka školní družiny Kristýna Tomečková