Mateřská škola Křejpského III
Autory díla jsou děti z Mateřské školy Křejpského, Praha.
Adéla Bělíková (6 let), Karolínka Slezáková (5 let) a Amanda Holerová (5 let)
Tenký led
No to už bylo strašně dávno, už to bude skoro sto roků, byl jsem o něco starší než vy. Chodil jsem do druhé třídy základní školy a bydleli jsme v Hodoníně. To je městečko, kde se narodil první prezident naší republiky Tomáš Garrigue Masaryk. No a taky jsem se tam narodil já.
A to jsme bydleli v takové malé vilce na okraji města a pod naší zahrádku byl takový mírný svah a potom taková hrozně rozlehlá louka, která se každým rokem zalévala. Totiž ta louka končila lesem a tím lesem protékala řeka Morava. A ta už tam byla taková silná, skoro jako tady v Praze je Vltava. A každým rokem na jaře a na podzim se louka zalévala vodou. A tenkrát byly krásné zimy, hodně sněhu, hodně mrazu, ne tak jako to bylo letos, že taková podivná zima. No a ta voda zamrzla a celé to městečko tam chodilo jezdit na lyžích, na bruslích a na sáňkách.
My jsme byli dost chudí, já neměl žádný brusle ani sáňky, no ale chodil jsem se tam dívat, jak se ostatní děti hemží, a jednou mě můj kamarád spolužák pozval, ten tam jezdil a za sebou vozil sáňky a pozval mě, že mě povozí. To víte, že jsem byl rád, že mě povozí. Tak jsme tak jezdili po té louce a najednou před námi byla taková hladká rovná plocha, svítilo na ni sluníčko, tam se totiž těžil led a ta plocha byla zamrzlá, ale ne moc.
Přemysl Červenka, 100 let
A ten chlapec, jak se mnou tam jel k tomu, najednou si všiml, že by se tam mohl probořit. Pustil ty sáňky a ujel na bok a já jsem na těch sáňkách jel až do prostředka té plochy a tam jsem se propadl a ponořil se do vody až po krk. Já jsem měl tenkrát krásný kabátek, takový zimní se zlatýma knoflíčkama a s kotvou, takový námořnický. Byl jsem na to strašně pyšnej, no a ten se nacucal vodou. Ale já jsem se neutopil, jak vidíte. Tak jsem se tak rukama dostal ven z toho ledu a utíkal jsem domů a hrozně jsem brečel, protože jsem se bál, že dostanu doma od maminky, že dostanu nařezáno, že jsem se prostě tak zmáchal.
Ale maminka byla moc rozumná. Já jsem tenkrát poznal, že bylo lepší udělat velkou chybu než malou, za malou jsem byl potrestanej, a když byla tak velká, že mi šlo o život, tak jsem byl spíš jenom napomenutej. A maminka mě svlékla, já jsem vám byl úplně zmrzlej, jako krunýř jsem to měl na sobě. No ale maminka mě svlékla, dala do postele, uvařila čaj, tak jsem to přečkal. No a díky tomu jsem tady s vámi. Jsem rád, že jsem se neutopil.
Jak se nám tvořilo?
Vyslechli jsme si příběh, děti ani nedutaly a poslouchaly. Pak začalo ztvárnění příběhu. Děti jezdily se sáňkami po ledu, který vytvořily z igelitové fólie, a najednou bác a propadly se do díry, kterou předtím udělaly. Pak přemýšlely, jak bylo klukovi ve vodě, co dělaly ostatní děti, jak se tvářily, co křičely… Podle toho pak tvořily ostatní postavy. Práce je moc bavila a využily spoustu nápadů – jak vypadal led, jaká byla díra, jak studená byla voda, jak vypadal kluk zmrzlý jako rampouch…
Největší radost ale byla, když hotové dílo viděl dědeček. Hned začal znovu vyprávět, hodnotil svou postavu a ukazoval, jak se drápal z vody, vzpomínal, jaká mu byla zima a jak se o něj maminka hezky postarala.
Do projektu mezigeneračních setkání jsme se zapojili jako jedni z prvních v roce 2015. Nevěděli jsme, co nás čeká, ale naše obavy byly velmi rychle pryč. Hned při prvním setkání jsme všichni cítili, že děti i senioři jsou spolu rádi, povídali si, společně tvořili, smáli se a bylo jim dobře. A tak od té doby my z mateřské školy chodíme jednou měsíčně navštívit naše babičky a dědečky v DS, zpívali jsme na rozsvěcování vánočního stromu, zahajovali výstavu společných výtvarných prací. Vzali jsme s sebou i rodiče, kteří se poznali s našimi babičkami a dědečky, někteří se pak navštěvovali i mimo naše setkání. Senioři jezdí i k nám do mateřské školy na Zahradní slavnosti.
Nejvíc o tom asi řeknou odpovědi dětí:
– mám tři babičky, jedna má dědu, jedna mi trhá zuby a jednu mám v Domově
– mají radost, když přijdem a něco malujeme
– babičky jsou strááášně hodný
– jsou starý a musíme jim trochu pomáhat
– děláme hezký věci a baví mě je dělat s babičkou
– chodíme tam, abychom je potěšily, aby nebyly samy, aby měly radost
– pomáháme si a není to jen naše práce, ale i jejich
– kdybychom měli kouzelný sluchátko, byl by děda mladší a hráli bysme fotbal
Foto: společné tvoření
