Logopedická základní škola, Měcholupy 1, příspěvková organizace
Autorem díla je Eliška Oubrechtová (11 let)
Přátelství na celý život
Část 1 – Naše dětství
Ve svém povídání se střídaly a vzájemně se doplňovaly. Vyprávěly o svém dětství. O tom, co všechno podnikaly, když v té době nebyla televize. Vlastně se měly fajn, hrály si venku – skákaly panáka, gumu, hrály vybíjenou. Nikdo nikomu nezáviděl, neznaly šikanu. Bylo málo peněz, takže se do školy chodilo v teplákách a v galoších. Chodilo se pěšky (v zimě v závějích) nebo vlakem, co měl kamna. V obyčejné tašce s jednou přihrádkou a popruhy nosily tužku a pero s násadkou, které dělalo samou kaňku. Neměly žádné pořádné hračky – někdo kaučukovou panenku s kočárkem, někdo to, co našel – třeba sklíčka. Na výlety nejezdily, jen pobíhaly kolem vsi. Na jídlo se stály fronty – bylo na příděl. Taky neznaly nemoci, jen odřená kolena. Rodiče hodně pracovali a děti se staraly samy o sebe a o sourozence. Dětství bylo chudé, ale hezké.
Část 2 – Nejhorší zážitek
Babča Maruš vzpomíná: „Když byly chmele, pomáhaly jsme i my děti. Najednou přiběhli lidi, že nám hoří statek. Museli jsme vše přestěhovat.“
Babča Evička měla také ošklivý zážitek, ale s dobrým koncem: „Kobyla čekala hříbě a při porodu umřela. Báli jsme se o malé hříbátko, tak jsme ho začali krmit flaškou s dudlíkem. No a podařilo se. Nakonec jsme ho vychovali až do dospělosti.“
Maruška Charvátová (78 let), Eva Cíglová (78 let), Zdeňka Hromková (81 let)
"Babči Maruš, Eva a Zdeňka jsou kamarádky, které se znají již z dětství a nyní spolu bydlí v domově. Protože téměř vše dělají společně, chtěly se společně podílet i tomto projektu."
Část 3 – Příběhy s humorem
Jak babča spadla do louže
Maruška jela s manželem na houby. Najednou začalo pršet. „Nasedli jsme na motorku a jeli. Před námi byla louže, dala jsem nohy nahoru, protože jsem se bála, že si je namočím. A nakonec jsem spadla po zadku do té louže a byla jsem mokrá celá.“
Podvádět se nemá
Jednoho krásného dne se Zdeňka rozhodla jet do školy na kole, ale její rodiče jí to zakázali, chtěli, aby jezdila vlakem. Tatínek jí rozebral kolo a pověsil ho na půdě. Zdeňka počkala, až její rodiče odjedou do práce, vrátila se domů, smontovala kolo a odjela s kluky do školy. „Měla jsem zůstat po škole, chvíli jsem se rozmýšlela a nakonec jsem ze školy utekla. Kluci čekali u hromady štěrku a kamení, jeden chtěl, abych z kola slezla, a já, že ne! Strčil do mne a já měla ohnutá řídítka a byla celá sedřená. Umyla jsem se u potoka a rychle pospíchala domů. Rozebrala jsem kolo, vrátila ho na půdu a na nohy si oblékla teplé punčocháče, aby nebylo nic vidět. Jenže… Punčocháče se mi přilepily na odřené nohy a hned bylo vše prozrazeno. To byl ale mazec!“
Jak se nám tvořilo?
S nápadem na zapojení přišla paní ředitelka. Moc času nezbývalo. Slovo dalo slovo a oslovili jsme DPS. Kamarádky babči souhlasily. První cestu do školy provázela nervozita, ale po příjemné atmosféře jsme si to všichni užili. Žáci si připravili otázky a dychtivě poslouchali vyprávění seniorek. Na druhé setkání se již všichni těšili bez ostychu. Děti ukázaly své výtvory a babičkám za vše poděkovaly malou kytičkou a obrázkem. No a na oplátku dostaly plný pytel bonbonů. Již teď víme, že jsme se neviděli naposledy!
