Základní škola Choltice
Autory díla jsou žáci 3. A, ZŠ Choltice
Chrousti, husy a hřbitovní zkouška odvahy
Celý život ráda chodím, pracuji, hýbu se, cestuji. Zamilovala jsem si chůzi s trekovými holemi. Když vzpomínám na dobu války, myslím na příběh jednoho židovského známého, který jako jediný ze své rodiny přežil koncentrační tábor. Byl totiž vyučen truhlářem a vyráběl tam rakve, asi jen pro toho, kdo nešel do plynu. Ke konci války mi bylo 6 let a nikdy bych vám ji nepřála zažít.
Raději vzpomínám na to, co jsme jako děti dělaly po vyučování. Měly jsme totiž od rodičů zadané různé povinnosti, musely jsme hodně pomáhat a pracovat v hospodářství.
Jednou, to bylo zrovna hodně chroustů, jsme měly za úkol ničit ty chrousty a shazovat je košťaty ze stromů. Stromy jimi byly přímo obsypané. Na poli se často oralo pomocí volů, orba nebyla tak hluboká a larvy chroustů snadněji přežily. Když se oralo traktorem, orba byla hlubší. Hejna racků přilétávala v této době na pole, a jak vyzobávali rackové larvy chroustů, pole byla bílá jak pokrytá sněhem. S chrousty se mi pojí i vzpomínka na jednoho německého chlapce, kterému ti starší čeští kluci házeli chrousty za krk. To až těsně po válce. Toho chlapce jsem litovala a plakala kvůli němu, že ho naši tak potrápili.
Hana Pivoňková, 84 let
Narodila se v Solopiskách u Kutné Hory, kde navštěvovala základní školu. Vyučila se prodavačkou v Jevanech, pracovala v obchodě a nějaký čas i v textilním průmyslu. Vdala se, založila rodinu a má dvě dcery.
V létě při žních jsme se učily vázat snopy a stavět panáky, zralé obilí se pak sváželo povozy, které táhli volové. Vůbec nechápu, proč si někteří mladí tak dnes říkají. Je to nesmysl.
Často jsme pásly i husy s housaty. Jednou kamarádka hodila po huse klacek, trefila ji do hlavy a husu omylem zabila, doma pak dostala notně na pamětnou. Husy jsem se učila i vykrmovat, válela a sušila jsem šišky na vykrmování těch hus. Škubala jsem peří a pravidelně se u nás peří i dralo. K husám samozřejmě patřil i houser. Jeden byl obzvlášť nevlídný, vlítl jednomu motocyklistovi za krk, a jak ho zobal do bundy, svezl se s ním tím pádem i na motorce po dvorku.
Husy milovaly koupel v rybníku. Když jsme je po pastvě nechali ve vodě vymáchat, nadšeně kejhaly a dávaly najevo svou radost i roztaženými křídly. Po koupeli se vždycky dovedly navrátit ke své husopasce. Nestalo se, že by kamarádka odvedla cizí husy domů. Husy se roztřídily úplně samy a správně. Dokonce někdy fungovaly i jako hlídací pes. Jedna teta si potřebovala odskočit na dvorku na suchý záchod, víte, ten s dřevěným poklopem, kde se nesplachovalo. Husy nějak poznaly, že to není domácí osoba, a jak chtěla otevřít dvířka a vrátit se zpět do domu, začaly syčet a nepustily ji ze záchodu ven. Až když jsme si všimli, že je teta nějak dlouho pryč, začali jsme se po ní shánět a tetu ze zajetí hus osvobodili.
Na jednom statku měli velkého vlčáka, nějak mě neměl rád. Jednou, když jsem šla okolo, mě popadl za zadek a nesl v hubě. Potom mě pustil. Někdy jsem po něm musela hodit košík a utéct. No, byla jsem malá a bála se notně.
Na Velikonoce vzpomínám ráda. Měli jsme řehtačky a museli jsme navečer s nimi několikrát obcházet kostel na hřbitově. Velcí dvacetiletí chlapci nevěděli nic lepšího, než se převléct za umrlce a z márnice nás strašívali. Ale když se slavilo Velikonoční pondělí, sešla se někdy celá ves a hrála se čára. To se dala na zem vařená vejce – kraslice – a muži se bavili tím, že je tzv. sekali mincemi a soutěžili, kdo prosekne skořápku. No, jen to zkuste, není to snadné.
Několikrát jsem pásla i krávy. Maminka se starala o hospodářství a otec pracoval v Praze. Jednou jsem s kamarádkami jela na krmení, sekat kosou jsem už uměla. Vozík byl plný, já se nějak zachytila trenkami za kolík na voze, trenky celé praskly a já nevěděla, jak domů. Kamarádky si rady věděly, zahrabaly mě do čerstvě posekané trávy na tom vozíku. A bylo to.
Dnešním dětem bych ráda vzkázala, aby se hlavně měly rády a nedělaly si naschvály. Když jsou nešvary, nic se nedaří. Aby byly pořádné a neodhazovaly okolo sebe odpadky. A aby nebyla válka.
Jak se nám tvořilo?
Setkání proběhlo u nás ve škole ve třídě 3.A dne 5.4.2023. Paní Pivoňková přijela za námi do Choltic. Strávili jsme spolu čas plný zajímavých zážitků, smíchu i dobré nálady. Poslouchali jsme vyprávění, které jsme rovnou přenášeli do výtvarné podoby.
Foto: společné tvoření
