Biskupské gymnázium J. N. Neumanna, církevní základní škola a základní umělecká škola České Budějovice V
Autory díla jsou Anežka Nová (15 let), Marta Šefránková (15 let), Lucie Pokorná (15 let), Kateřina Krejčí (15 let), Vendula Polívková (15 let), Zuzana Stuchlá (15 let) a Lucie Krejčí (15 let)
Když růže vykvete
Mládí na venkově
Své mládí jsem strávila v malém domku ve Velešíně, kam jsme se přestěhovali, když jsem byla ještě dítě. Tehdy jsem byla na světě jen já a můj starší bratr. Pár let nato se pak narodil ještě můj mladší bratr. Tatínek se živil jako lakýrník a malíř pokojů, maminka pak byla doma, aby se starala o nás. Naše bydlení nebylo moc velké, ale dětství tam strávené bylo pro mé rodiče, mého staršího a mladšího bratra a mě moc šťastné, druhé světové válce navzdory.
Na kole s tatínkem
Ráda pak také vzpomínám na výlety se svým tatínkem. Ty se konaly v neděli, neboť to byl jediný den, kdy měl volno. Jezdili jsme spolu na kole do přírody a užívali si volného času, který jsme spolu měli a kterého nebylo moc. A já se vždycky večer před nedělí modlila, aby bylo hezké počasí, protože jsem nechtěla, aby nám náš výlet něco překazilo.
Nemoc
Tehdy mi bylo dvanáct let, když jsem jednoho dne dostala horečku a kašel, a maminkou přivolaný doktor mi diagnostikoval záškrt, v té době rozšířenou a nebezpečnou nemoc. Pro mé bezpečí se mě tak rozhodli hospitalizovat. Vzpomínám si, jak maminka, celá ustaraná, volala tatínkovi, pracujícímu tehdy zrovna v nedaleké vsi. Ten, když se dozvěděl, že jsem nemocná a mají mě převézt do nemocnice, bez sebemenšího zaváhání nechal své práce, jen aby se se mnou ještě stihl rozloučit. Stihl to jen tak tak, zrovna mě totiž nakládali do sanitního vozu. Na toto tatínkovo gesto ráda vzpomínám, tehdy i dneska to pro mě moc znamená.
Kluk z tanečních?
Se svým manželem jsem se seznámila již v tanečních, které jsme společně protancovali. Už tehdy to vypadalo nadějně, jenže já jsem po dobu jeho povinné vojny nechtěla jen sedět v koutě a čekat, až se vrátí. Na nějakou dobu jsme se tak odloučili. Nakonec jsme pak k sobě našli cestu, tentokrát už natrvalo.
Soužití s manželovými rodiči a vlastní domek
První roky manželství jsme prožili v jednom bytě, společně s mou tchyní a tchánem. Po nějaké době jsme však s manželem zatoužili po vlastní kuchyni a vlastním bydlení, a tak jsme se rozhodli pro vlastní dům, jenže pořídit si vlastní dům nebylo v té době úplně levné. Nastala tak doba, kdy jsme museli šetřit a takzvaně „obracet v ruce každou korunu“. Kde jsme mohli, tam jsme také přiložili ruku k dílu, abychom ušetřili za pracovní sílu. Když se pak náš domeček dostavěl, měli jsme obrovskou radost.
Růžena Jiříková, 89 let
Narodila se ve Strážkovicích u Českých Budějovic. Celý život prožila v jihočeském Velešíně, kde dlouhá léta pracovala na různých pozicích v Místním národním výboru. Po revoluci pracovala jako účetní. Manžel již zemřel, radost jí ale stále dělají syn a dvě vnoučata, kteří ji v domě pro seniory často navštěvují.
Jak se nám tvořilo?
Naši školu oslovil Domov pro seniory Máj České Budějovice, že by se jejich klienti chtěli zúčastnit soutěže Mezigenerační dialog. Vybrali jsme si paní Jiříkovou, velice milou a veselou paní. Neměla vždy lehký život, ale přesto je plná radosti a optimismu. Nezažila nic převratného, takže jsme sepsali jen takové střípky z jejího života. Hodně jsme si povídali o tom, co dělá teď, a o její rodině. Také se zajímala o to, co děláme my. Hodně jsme se spolu nasmáli.
Foto: společné tvoření
