Mateřská škola Netřebice, okres Nymburk
Autory prací jsou: Eli Foltinová (5 let), Alex Lukášek (6 let), Eliška Podruhová (4 roky), Eva Hanzlíková (6 let), Adam Hofman (7 let), Laura Sachnevyč (6 let) a Kristýna Peřinová (6 let)
Babička Věra a její vzpomínky
Fotky jako důkaz
Stejně jako se měníme my, mění se i svět kolem nás. Ve vesnici, bydlišti mých rodičů, nebyly asfaltové silnice a místo traktorů tahaly náklady kravičky a koně.
Ve vesnici mého dětství silnice již byly jako dnes. Automobilů moc nejezdilo. Sem tam traktor, náklaďák nebo autobus. Osobní auto mělo ve vsi jen pár rodin. Podívejte se dnes, před každým domem stojí auto, a ne jedno, hned několik.
I děti z Pátku, kde jsme s rodiči bydleli, chodily do školky. Zkusíte mě najít? Měli jsme hodnou paní učitelku, s kterou jsme si hodně povídali a hráli jsme různé hry. K těm se později společně ještě vrátíme.
Ten dort, kde jsem na fotce jako malá holčička se čtyřmi svíčkami, nebyl opravdový, jen tak vypadal hezky na fotce. Byl z nějakého papíru a krásně pokreslený. A fotka s mamkou a taťkou byla z poutě v Libici nad Cidlinou. Poutě jsou tam dodnes a možná z Vás tam i někdo jezdí.
archiv paní Čumpelíkové, s maminkou a tatínkem, v MŠ
Jak se babička Věra dostala k dětem
Před lety byla paní Čumpelíková oslovena ze strany známé, která byla čínské národnosti, zda by doučovala jejího syna, 6 let, češtinu. Znala ho od miminka. První rok učení bylo povídání, hraní, činnosti během procházek každý den. Později ho tatínek vozil k nim domů, kde trávil velkou část dne s paní Čumpelíkovou a jejím mužem. Společně si povídali, poznávali slova, dělali normální běžné věci. Postupně v průběhu let se četnost návštěv a společných chvil snižovala. Po čase doučování nebylo potřeba, učil se sám. Dnes je již středoškolák a i v rámci rodiny se zřídka setkávají.
Když ještě měla s manželem více přebytků zeleniny ze zahrádky, rozjeli se do dětského domova nabídnout je k využití. Tak započala cesta do dětského domova.
Věra Čumpelíková, 70 let
Věra Čumpelíková, narozená v únoru 1953. Dětství prožila v obci Pátek u Poděbrad. Její maminka pocházela z Jiřic (1938-39), odkud se za války díky Němcům museli vystěhovat do Okřínku nedaleko. V Pátku žila v domečku s dvorkem a zahrádkou se třemi místnostmi ona, maminka, tatínek, bráška Jiříček a babička. Dětský pokojíček, jako mají dnešní děti, neměli. Kuchyně byla obývací a v ložnici spali s rodiči. Chovali králíky, slepice a husy. Jak sama vypraví, husy hodila s babičkou koupat do nedalekého rybníka. V obci Pátek dodnes žije i bratr Jiří. Manžel František pocházel z Nymburka, kde se společně potkali. Hledali společné bydlení, díky kterému zanechal svého zaměstnání, aby nastoupit v místním družstvu kvůli získání společného bydlení. Později získali byt v místní bytovce. Následně vychovali dva syny, dnes již jsou dospělí. Paní Čumpelíková je již dvojnásobnou babičkou. Oba synové bydlí daleko. Manžel již nežije, byl jí nejenom partnerem, kamarádem prostě, spřízněnou duší. Po jeho smrti zůstala velká prázdnota. Co dělá babička Věra ráda? Ráda čte, ráda zkouší různé rukodělné činnosti, vaří, peče dorty pro své blízké a kamarády, pečuje o zahrádku, chodí do přírody a nejraději tráví čas s dětmi, které jí velmi rádi naslouchají.
Během epidemie covidu navázala další spolupráci s Dětským domovem v Nymburku. Podnět jí dal chybějící kontakt s lidmi, hlavně s dětmi. Vydala se do dětského domova zeptat se, zda by mohla přijít trávit čas s dětmi, ne jako zaměstnanec, ale jako babička. Dnes tam tráví jednou týdně odpoledne. Děti na ni čekají s úkoly, se sdílením zážitků a trávení společného času.
Naše setkání s babičkou Věrou začalo společným výletem místních seniorů a naší mateřské školy.
Obrázek 2 – archiv paní Čumpelíkové, Jiřice, Obrázek 3 – fotky z fotoaparátu Pionýr
Jak se nám tvořilo?
Jak to všechno začalo?
1/ Výlet Skanzen Kouřim
Jsme malotřídka v malé vesničce Netřebice, okres Nymburk s necelými třemi sty obyvateli. Na Velikonoce letošního roku jsme uspořádali společný výlet Mateřské školy Netřebice a nabídli jsme volná místa v autobuse místním seniorům. Se zřizovatelem jsme se podělili o náklady za objednaný autobus a celá různorodá skupina jsme vyrazili do Skanzenu lidových umění do Kouřimi. Prohlídku jsme měli uspořádanou na skupinky, kdy určitý program jsme měli rozdělený, ale například posezení u čaje a kávy jsme měli společné. Také přednášku o lidových tradicích a zvycích, kdy i „naše babičky z obce“ usedly do lavic a společně s námi poslouchaly moc hezký výklad, díky kterému různě zavzpomínaly na svá dětství a jejich spojené velikonoční tradice a přidávaly i své poznatky z dětství.
2/ Vyprávění pohádek
Následující týden jsme přivítali babičku Věru u nás na čtení pohádek. Přinesla si svoji oblíbenou knížku z dětství a přečetla dětem „Pohádku o skřivánkovi“. Společně jsme si povídali o ptáčcích na jaře, jak se rodí. Babička odpovídala na netrpělivé otázky dětí a průběžně je motivovala k dalším rozhovorům na dané téma. Připravili jsme si doprovodné fotografie a zvuky pěvců.
3/ Babička Věra a její vzpomínky
Další návštěva na sebe nenechala dlouho čekat a začátkem května jsme po předchozí domluvě s babičkou Věrou zrealizovali společné dopoledne na téma: Kde žijeme, kde bydlíme. Naším cílem bylo přiblížit dětem prostřednictvím vyprávění babičky Věry její dětství, vazby, které ji přivedly do obce Netřebice. Třešničkou na dortu měla být zajímavá historka z dětství, mládí, jejího života.
Babička Věra přišla vybavená vzpomínkovou taškou plnou zajímavých věcí. Děti jen ji slyšely, že je v budově, už natěšeně čekaly, aby právě je vzala za ruku a mohly se posadit v její bezprostřední blízkosti.
4/ Výtvarné zpracování původních předmětů dětmi
Naše nahlédnutí do minulosti prostřednictví vzpomínek babičky Věry a její kouzelné tašky plné nejrůznějších předmětů mělo pokračování v naší řízené činnosti s dětmi, kdy jsme si dané předměty na jedno dopoledne vypůjčili a výtvarně ztvárnili v našem ateliéru a dílně. Vše jsme nechali na fantazii dětí a my, paní učitelky, jsme byly pouze průvodkyně na cestě poznání a dopomoc s pomůckami apod.
5/ Oslava Mezinárodního dne dětí – venkovní hry podle babičky Věry
Další plánované pokračování máme na červen na zahradu MŠ, kde nás babička Věra zasvětí do her venku, které jako malá holčička hrála se svými kamarády, a jakými hrami se děti bavily dříve.
Děti babičku vítaly a těšily se na další společný program. Nejprve si děti na připraveném posezení – „podiu“ – poslechly vyprávění o tom, jak si dříve babička Věra hrála, s kým a kde. Vyprávěla, že si s kamarády různě hráli „na babu“, „Honzo, vstávej, kolik je hodin“; skákali gumu, nakresleného panáka, cvrnkali hliněné kuličky – později skleněnky, skládali vlaštovky, zkrátka využili, co se dalo, hlavně trávili spoustu času venku.
Závěrem
Jsme moc rádi, že jsme oslovili obec nezávisle na této soutěži, kdy se nám dostalo moc milého setkání s babičkou Věrou Čumpelíkovou, která byla tak moc hodná a nabídla nám svou společnost. Děti si okamžitě získala svou vlídnou a srdečnou povahou. Nás paní učitelky postupně napadlo uspořádat několik navazujících aktivit. Babička Věra vyprávěla, vzpomínala a nechala nás nahlédnout do jejích vzpomínek a krásných příběhů. Během pořádání jednotlivých částí projektu jsme si s paními učitelkami řekly, že vše zkusíme sepsat a poslat do soutěže Pošlete vzkaz příběhem.
Velké poděkování paní Čumpelíkové, pedagogům a všem dětem, které se průběžně účastnily. Vzniklo jedno krásné přátelství, o které budeme vzájemně pečovat a společně trávit nejrůznější následující aktivity.
