Střední uměleckoprůmyslová škola, Bechyně l
Autorkou díla je Michaela Schafferhansová (17 let)
Bio kniha
Dětství
Jmenuji se Josef Kostelenec, narodil jsem se 1. září 1930 ve Stanovicích. To je v Královéhradecký kraj. Maminka se jmenovala Marie Kostelencová, rozená Králová. Tatínek se jmenoval Jan Kostelenec. Byli jsme čtyři sourozenci. Bohuslav, Jan, Josef – já a Zdeňka. Bohuslav a Jan již nežijí, Zdeňka žije na Moravě v městysi Šatov. Zdeňka je o jedenáct let mladší než já. Zdeňku jsem musel často hlídat. Vesnice byla napůl německá, s německými dětmi jsme na sebe pokřikovaly, hlavně nadávky. Ve škole jsme se také museli učit německy. Do školy jsem chodil ve Stanovicích, měl jsem obecnou školu, ale dodělal jsem si vyučení ve dvouleté zemědělské škole. Doma jsme měli hospodářství, měli jsme i kobyly, se kterými jsem jezdil. Musel jsem pomáhat, ale bavilo mě to. Když jsem měl volno, rád jsem běhal venku s klukama a hrál jsem různé klukovské hry a vyváděli jsme lumpárny. Volného času ale moc nebylo, v hospodářství bylo vždy hodně práce. Tatínek byl přísný, ale spravedlivý. Když nás Němci ostřelovali, zachránil jsem svoji sestru, která zůstala na dvoře, a já pro ni doběhl a odnesl jsem ji do bezpečí. Na dětství vzpomínám s úsměvem, museli jsme pracovat, měli jsme povinnosti, ale uměli jsme si najít čas i na hru a zábavu, bylo to hezké.
Josef Kostelenec, 93 let
Mládí
Po válce jsme se odstěhovali do Šatova. V Šatově jsme měli dům se dvorem, zahradou a vinicí. Měli jsme také pole a hospodářství. I v Šatově jsme měli koně, se kterými jsem jezdil. Pracovali jsme na vlastním. Ve dvaceti letech jsem narukoval na vojnu, odtud mě poslali do Bratislavy do důstojnické školy. Po vyřazení ze školy jsem sloužil na Znojemsku u pohraniční stráže. Tady jsem se seznámil s Marií Buštovou, kterou jsem si v roce 1952 vzal za manželku.
Dospělost
Po odchodu od vojska jsem začal pracovat v STS – strojní traktorová stanice, dělali jsme služby pro zemědělce. 4. září 1953 se nám narodil syn Josef. Když mu byly tři roky, chtěla manželka zpět do jižních Čech, proto jsme se vrátili do její rodné vesnice Radětice. V Raděticích jsme koupili rodinný domek a já jsem začal pracovat u Pozemních staveb, později to bylo OSP, stavěli jsme sídliště Na Libuši. Po dostavění sídliště jsem přešel k Okresnímu stavebnímu podniku Tábor, pobočka Bechyně, tady jsem si dálkově udělal výuční list na pokrývače. 22. července 1959 se nám narodil syn Miroslav. Začala mě bavit myslivost a rybařina, udělal jsem si rybářské a myslivecké zkoušky. Vycvičil jsem si foxteriérku Citu a krátkosrstého ohaře Amora. Můj kamarád byl František Pelikán. Chodili jsme spolu lovit a také na hony. Myslivost byla mým velkým koníčkem, později jsem dělal i mysliveckého hospodáře, a když jsem zestárl, tak jsem funkci předal a dělal jsem předsedu. To byla myslivost ještě o zvěři, přírodě a kamarádství. Rád jsem také chodil do lesa na houby, doma jsem se staral o chov králíků, a také jsem dělal mítlová košťata. Staral jsem se o domek, o děti, věnoval jsem se koníčkům. Doma jsme měli ochočené lišče, kunu a také jsme si ochočili káně. To nám ovšem kamarád na honě zastřelil. V tu dobu se káňata ještě mohla lovit a já nestihl křiknout včas, aby nestřílel. S rybařinou jsem sekl, když jsem kvůli návštěvě nemocného otce, který bydlel v Šatově, nestihl včas odevzat povolenku, a vedoucí rybářů se na mě rozčiloval. Věnoval jsem se tedy myslivosti, která mě bavila a pro kterou jsem žil. V neděli jsem si také rád zašel do hospůdky, kterou jsem měl vedle domu. Tady jsme se sešli s kamarády a hráli jsme mariáš o deseťáky a pěťáky. Když kluci odrostli a vyučili se, šel jsem pracovat do JZD Radětice. V JZD jsem dělal vedoucího stavební skupiny. Pracoval jsem tady až do důchodu.
Stáří
Důchod jsem si užil. Chodil jsem do lesa na houby, užíval jsem si vnoučat. Stále jsem se věnoval myslivosti. S vnoučaty jsem chodil na houby. Doma jsem se staral o králíky, to byl můj velký koníček, občas jsem s někým jel také na výstavu domácích zvířat. Znovu jsem si obnovil rybářský lístek a chodil jsem na ryby. V neděli jsem se potkával s kamarády v hospůdce a hráli jsme mariáš. Dělal jsem mítlová košťata. Rád každý den poslouchám dechovku – písničky na přání. Také si rád povídám s rodinou, vzpomínám na dobu, kdy jsem dělal myslivost, a rád vyprávím zážitky, které jsem prožil. Také se dívám na televizi, baví mě sledovat ZOOM – dokumenty o válce a zvířatech. Také rád sleduji televizní soutěže. Jsem rád, když si můžu s někým popovídat a zavzpomínat na to, co jsem prožil.
Jak se nám tvořilo?
Mezigenerační projekt iniciovala p. Ondřichová z DpS Bechyně, která žáky naší školy dobře zná a ví, že je to sázka na jistotu. Setkání žáků s klienty proběhlo v prostorách DpS, kam děvčata s radostí přišla. Klienti je svými příběhy uchvátili, jejich povídání znělo jako seriálový příběh. Při sezení vládla velice příjemná atmosféra a měla jsem i dojem, že klienti v blízkosti našich děvčat pookřáli a omládli.
Foto: Pan Josef Kostelenec a Michaela Schafferhansová
