SH ČMS – Sbor dobrovolných hasičů Jívová

Zpět do galerie

Autory díla jsou: Eliška Havlíková, Simona Havlíková, Leontýna Šamu a Emma Georgianna Anderson

Umění žít

Dej každému dni šanci, 
aby mohl být tím nejkrásnějším dnem
tvého života.
Mark Twain

 

I. dějství

… a tak se stalo, že jednoho lednového dne roku 1932 mě maminka povila do mrazivé, sněhové přikrývky. V dřívější době nic neobvyklého. Děti se rodily na poli, ve chlévě, za války ve sklepě apod. No a já jako „Sněhurka“, jen s tím rozdílem, že maminka mi dala jméno Mária.

II. dějství

Společně s mojí starší sestrou jsme prožívaly šťastné chvíle v prostředí slovenského Šaštína. S ostatními dětmi jsme dováděly tak, jak to děti umí. Srdce se mi rozbuší při vzpomínce na nezapomenutelné podvečery na šaštínském náměstí při společném zpěvu a tanci. Těch radostných společných chvil, kdy jsme se těšili z obyčejně prožitého dne.

Každá mince má svůj rub i líc. I mé dětství a dospívání mělo svůj rub. Od šesti let po skončení školní výuky jsem musela pomáhat v domácnosti, s domácími zvířaty a podle potřeby i na poli. Za jídlo nebo malý výdělek jsem různě pracovala u sedláků na jejich statcích. Válečná doba se nevyhnula ani naší rodině. Potravin i peněz nebylo nazbyt a naše výlučně ženská rodinná sestava se musela o to více uskromnit. Jednoho dne mě babička zbystřila, jak přicházím domů a v ruce držím spoustu natrhaných fialek. V tom mi řekla: „Maryšo, vezmi fialky a běž je prodat! Třeba je někdo koupí.“ Babička byla velmi podnikavá a praktická žena. Natrhané fialky jsem svázala do kytiček, babička je vyskládala na talíř a hurá na náměstí prodávat. 

Dychtivá a plná očekávání výdělku stojím na místě jako přibitá. Ve své mysli jsem se dmula pýchou, jak velkým přínosem jsem pro naši rodinu. Dlouhou chvíli nikdo nepřicházel, lidé mě bez povšimnutí jen tak ledabyle míjeli. Vtom ke mně přistoupí německý voják, že by chtěl koupit jednu kytku fialek. Podává mi minci a já celá šťastná z prvního zákazníka mu kytku předávám… a náhle nebylo komu. Rozhlížím se okolo sebe, pomalu skláním hlavu k zemi, když tu uvidím ležícího německého vojáka s mrtvolným výrazem v obličeji. Měl kulkou prostřelenou hlavu. Vystrašená jsem s talířem od babičky běžela doslova s větrem o závod, jen abych už byla doma. Konec války jsme očekávali různě ve skrýších v obavách před vojáky postupující Rudé armády.

Marie Hamplová, 91 let

"Paní Marie Hamplová se narodila 6. 1. 1932 na Slovensku v Šaštíně do chudobné rodiny. Od 6ti let musela po školní výuce pomáhat na poli a později u sedláků. Po ukončení základní školy ve 14ti letech ihned nastoupila do závodu v Šaštíně. Po 4 letech odcestovala na Moravu, aby využila možnosti pracovat v Naftových dolech Brno. Poté se přestěhovala do Ostravy kde nastoupila u MHD nejprve jako průvodčí a posléze i jako řidička tramvaje. Po seznámení se svým mužem přesídlili do Jívové. Zde pracovala v místním JZD. Přivedla na svět 4 děti. Do starobního důchodu byla zaměstnaná v dřevozpracujícím závodě DELTA Šternberk. Brigádně činná byla v průběhu starobního důchodu dokud jí stačily fyzické síly. V současné době se těší ze 12ti vnoučat, 4 pravnoučat a 2 prapravnoučat. Víc jak 53 let je fanynkou místního fotbalového klubu. Za darování krve obdržela zlatou, stříbrnou a bronzovou plaketu Jánského. Aktivní členkou Seniorklubu Jívová je dodnes. Účastnila se Krajských sportovních her v Olomouci a podvakrát i soutěže Babička roku. Pro její humor a radost ze života jí s jejím svolením mohou oslovovat babi Mery lidé napříč generacemi."

III. dějství

Jako děvče z chudé rodiny jsem neměla příliš na výběr. Po ukončení základní školní docházky jsem ve čtrnácti letech nastoupila do závodu v Šaštíně, kde se ručně vyráběly umělé květiny. Osmnáctiletá dívka toužící vymanit se z dozoru maminky jsem přijala nabídku pracovního místa v Naftových dolech Brno. Moravou jsem byla tak nadšená, že po roce jsem odjela do Ostravy a pracovala ve Vítkovických železárnách. Po nějakém čase jsem se v Ostravě zúčastnila náboru na práci v MHD. Nejprve jsem pracovala jako průvodčí a posléze jsem se stala i řidičkou tramvaje. 

IV. dějství

Ostrava byla pro mě životní výhra. Měla jsem skvělou práci, přátele a také jsem zde potkala moji životní lásku, budoucího manžela Josefa. V roce 1956 jsme se odstěhovali na usedlost v Jívové. Pracovala jsem v místním JZD, bylo mi 24 let a já poznávala nové kamarády a přátele. S manželem jsme se aktivně zapojili do společenského života v obci. Společně jsme vychovávali čtyři děti a prožívali vše, co nám život dal i vzal. Po dvanáctileté práci v zemědělství jsem přešla do dřevařského závodu Delta ve Šternberku. Upřímně, pro mě jako pro ženu nejvíce fyzicky náročná a vyčerpávající patnáctiletá pracovní zkušenost. V roce 1985 jsem se ve zdraví dožila zaslouženého důchodu. Přivyklá pracovat, přijala jsem brigádu v hotelu Šternberský dvůr a posléze ve Vincentinu (soc. služba pro postižené osoby) ve Šternberku. Těšila jsem se, jak s mužem budeme více trávit společné chvíle s dětmi, prostě být spolu a užívat všedních dnů. Jenomže jak se praví – člověk míní a život mění. Příliš bolestná chvíle, která zasáhla mé srdce byl rok 1988. Zemřel můj milovaný manžel Josef. Prázdnota, která zůstala po mém Josefovi se zdála být nekonečná. Jak čas plynul, díky dětem a přátelům se stával snesitelnější a veselejší. Čas plynul a život mě obdařil dvanácti vnoučaty, čtyřmi pravnoučaty a dvěma prapravnoučaty. Věřte, že čas je opravdu nejlepší lékař a skvělá rodina je víc než výhra v loterii!

 V. (ne)závěr

Vždy jsem se snažila být užitečná, nepromarnit nabízené možnosti, zdolávat výzvy a pomáhat. Za darování krve jsem obdržela zlatou, stříbrnou a bronzovou plaketu Jánského. Místnímu fotbalovému klubu jsem věrnou fanynkou úctyhodných 53 let! Za dlouholetou dobrovolnou práci (praní dresů) pro fotbalový klub jsem byla poctěna medailí za zásluhy. V roce 2011 jsem byla mezi prvními zakládajícími členy Seniorklubu Jívová a jako nejstarší členka jsem jím dosud. Aktivně se účastním pořádaných akcí, soutěží a zájezdů. V loňském roce jsem se po několikáté zapojila do sportovního klání v Krajských sportovní hrách seniorů v Olomouci. Jako nejstarší sportovkyně jsem obdržela z rukou hejtmana olomouckého kraje ocenění a spoustu upomínkových předmětů. V témže roce jsem zvítězila v kategorii nejstarší babička na akci pořádané KRS olomouckého kraje Babička roku. S naší skvělou partou ze Seniorklubu se setkáváme každou středu, kde sdílíme své radosti i strasti. Při kafíčku v klubovně nebo místní hospůdce plánujeme náš další rozmanitý program pro děti i dospělé. Miluji společenství lidiček, kteří jsou mi blízcí humorem, odvahou zkusit něco nového a se kterými si ve svém požehnaném věku mám co říct.

P.S. Všechny, které mám ráda a pojí nás smysl pro humor, mě důvěrně oslovují babi Mery.



Jak se nám tvořilo?

Iniciátorkou byla předsedkyně Seniorklubu Jana Metterová. Dne 26. 6. jsme se společně setkali s malými hasiči Plameňáky. Společně se seniory trávili odpoledne ve venkovním výcvikovém hřišti. Děti kladly babi Mery otázky, které je zajímaly. Naši senioři na základě této velmi příjemné a pozitivní zkušenosti si domluvili brzké společné posezení v podobném duchu. Všichni se těšíme, že tento společný projekt nebyl poslední.

Foto: společné setkání