Mateřská škola Sobotka I
Autorem díla jsou:
- Tomáš Sykáček (5 let)
- Tereza Zahrádková (5 let)
Kdo první uvidí kuře, bude chytrý
Jsem pohádková babička, moji posluchači – děti ze třídy Včeliček z Mateřské školy Sobotka, mi říkají Jarmilko. S dětmi a paními učitelkami jsem se seznámila prostřednictvím pohádek, které dětem čtu před odpočíváním ve školce poté, co mě paní učitelka oslovila. A já jsem pozvání ráda přijala.
Za Včeličkami jsem přišla i nyní, a to s vyprávěním o svém dětství prožitém na venkově.
Své dětství jsem prožila v malé vesnici na Mladoboleslavsku, která se jmenuje Přepeře. Ale narodila jsem se v Sobotce, v domě, do kterého jsme se vrátili na důchod. V této době se ještě nerodilo v porodnicích. Narodila jsem se doma s pomocí porodní báby. Jako malá holčička jsem vůbec nechodila do školky, nebylo to na malé vesnici zvykem. Ale my vesnické děti jsme byly spokojené venku na čerstvém vzduchu mezi zvířaty, na poli, v lese, kde jsme se naučily vše potřebné.
Každý z nás měl přehled o narozených zvířátkách – telátkách, housátkách, kuřátkách… A právě s objevováním kuřátek ve vesnici mám spojenou naši oblíbenou dětskou větičku: „Kdo první uvidí kuře, bude chytrý“.
A proto jsme se všechny děti snažily najít kuře jako první. Na dvoře nám běhala psí dáma Misina, ale ani kočka nesměla na dvoře chybět. Při posvícení jsme si pochutnávali na pečené husičce, kterou jsme vykrmovali šiškami. Ty jsme jim museli strkat až do krku, aby rychleji přibývaly na váze. Nejenom husy jsme pásli, ale i kravičku nebo kozičku. Velkou zábavou bylo i sbírání vajíček v kurníku. Zajímalo mě, kolik vajíček dneska donesu do ošatky.
Můj strejda měl hospodářství, tak jsem se ke zvířatům dostávala běžně a přirozeně. Měl kravičku na mléko, ze kterého vyráběl tvaroh. Moc nám chutnal, a tak jsme mu vždy trošku tvarohu ujedli, a já ráda vzpomínám na jeho větičku: „Zas ta kočka mi to snědla“, na kterou jsme vždy čekali. On věděl, že to nebyla kočka, ale my děti.
Ve vesnici žili i pracovali různí řemeslníci, se kterými se už tak běžně nesetkáváte. V sousedství žil mistr kovář, ke kterému chodili hospodáři z vesnice i okolí okovat své koně. Vždyť traktory ještě nebyly a povozy se senem, s obilím nebo i dřevem tahali koně a krávy. Také zde žila švadlena, která zašívala roztrhané oblečení.
Moc ráda vzpomínám na Velikonoce, které se až tak moc od těch dnešních nelišily. Všechny děti
z vesnice se těšily na Zelený čtvrtek, kdy jsme se sešly u křížku a s řehtačkami, klapačkami a hrkačkami obcházely celou vesnici, abychom nahradily zvuk zvonů, které odletěly do Říma. Vajíčka vykoledovaná na Velikonoční pondělí byla obarvená v cibulových slupkách.
U každého pole byla studánka a v době velkých veder jsme nosili pracujícím na poli vodu ve džbáncích, aby zahnali žízeň. Sama jsem také stavěla panáky ze snopů, které svázal samovaz. Na podzim po sklizni brambor jsme si udělali ohýnek a opékali si brambory nebo jablíčka. Vůně bramborových natí dala těmto našim pochoutkám nezaměnitelnou chuť. Tak jako dnes chodíte, tak jsme i my chodili do lesa na houby. Připravovali jsme z nich podobná jídla, jaká znáte i vy dnes.
Život na vesnici nebyl vždycky jenom idylický, ale skýtal i různá dobrodružství. Jednou jsem se projížděla po návsi na kole, když se tudy procházela i husa. A co se nestalo? Husa se mi připletla do cesty a já ji tím kolem přejela. V tu chvíli jsem si myslela, že to husa nepřežila. Ale husa měla tuhý kořínek a po kolizi s mým kolem se oklepala a pokračovala v cestě. Oddechla jsem si, nasedla na kolo a jela dál.Ještě větším dobrodružstvím byl rozzuřený býk, který běhal po návsi. Kamarád ale před tím býkem zachraňoval mě, a ne svou sestru. S ní jsem se setkávala i v pozdějších letech a téměř při každém setkání mi to připomínala.
Protože můj tatínek i dědeček byli učitelé, tak mým nejmilejším dárkem byla samozřejmě knížka. Možná právě proto i já sama jsem se stala také učitelkou. Moc ráda jsem si knížky prohlížela nebo četla na teplé peci u kachlových kamen. Tam jsem si mohla hrát i s oblékacími papírovými panenkami nebo s panenkou, na kterou jsem si sama šila oblečky.
Jarmila Bočková, 81 let
Jak se nám tvořilo?
S babičkou Jarmilkou se setkáváme pravidelně při středečním čtení pohádek ve školce a vyprávění tohoto příběhu bylo přirozeným pokračováním naší dlouhodobé spolupráce. Babička jim vypravovala o svém dětství prožitém na vesnici a děti to velmi zajímalo.
