Základní škola profesora Švejcara v Praze 12
Korálkové náhrdelníky a náramky od paní Milady Hlochové
Autorem díla jsou žáci 5. C ze Základní školy profesora Švejcara
Příběhy klientů z Domova pro seniory Krč
Příběh paní Ludmily Šejblové
Paní Ludmila se narodila v Krnově dne 1. září 1946. Ve čtrnácti letech se přestěhovala do Prahy, kde studovala. Měla ráda výuku cizích jazyků. Učila se francouzštinu a španělštinu.
Kvůli práci manžela se odstěhovala do Švédska, kde několik let žila. Kvůli vlastní rodině a přátelům se ale vrátila do Prahy. Má dceru, která má sedmadvacetiletou dceru, Ludmilinu vnučku.
Celý život má Ludmila ráda sporty. Od pěti let chodila na balet, věnovala se i šermu. Protože šlo ale především o klučičí sport, nevěnovala se mu moc dlouho. Ráda chodila do kina na životopisné filmy herců, které dříve neznala. Doposud si ráda čte, nejraději má historické knihy, kterých má ke čtení díky knihovně v Domově seniorů Krč stále dostatek. Přestože život paní Ludmily se zdá obyčejný, jsem rád, že mi o něm vyprávěla.
Vzpomínky paní Mileny Petránkové
Hned jak jsem přišla k paní, tak nám dali skleničky s pitím a pak odešli. Pak jsem se zeptala, jak se jmenuje? Paní odpověděla, že se jmenuje Milena. Pak se mě zeptala, jestli chci vyprávět pohádku? Já odpověděla, že ano. Musela jsem mluvit nahlas, aby mě paní slyšela. Zeptala jsem se, kde žila, a ona odpověděla, že žila v Podkrkonoší. Tam se prý otužovala, protože doma neměli teplou vodu. Poté jsem se zeptala, kam chodila do školy, a paní odpověděla, že chodila do Semil. Potom mě zajímalo, jestli chodila na nějaké kroužky? A paní odpověděla, že chodila na zpívání a taky do skautu. Tam měli různé aktivity, například měli každý týden schůzku v klubovně, kde se učili takové věci jako vázání uzlů nebo měli den mlčení. To znamenalo, že když bylo volno, tak nesměli mluvit, a když to dokázali, tak dostávali body do takové knížky. A o prázdninách měla tábory. Následně mi začala vyprávět, jak zažila válku:
„Za války byla šest hodin týdně němčina. Chodilo se i v sobotu do školy. Když je obsadili Němci, to bylo v roce 1938, v roce 1939 začala válka naplno. A v roce 1938 si začali Němci obsazovat pohraniční místa a bylo to tak, že ty Češi, kteří tam bydleli, museli hned odejít pryč do vnitrozemí. Lidi nasedali na nákladní auta a museli si vzít všechno najednou, dokonce i nábytek. A museli rychle do vnitrozemí, protože Němci předpokládali, že to území je jejich. Když byli ve vnitrozemí, už přišel Hitler, to byl rok 1939. Všechno bylo dvojjazyčné i v obchodech byly dvojjazyčné nápisy. Pak přišlo víc Němců a obsadili celé Československo. Celé ho poněmčili, respektive chtěli ho poněmčit. A pak obsadili Polsko. V Polsku to bylo například ve Varšavě.
Ten, kdo chodil do páté třídy, kdo měl do pěti dvojek, šel do měšťanky. A ti, kteří měli horší známky, tak zůstali na původní škole. Všechno bylo na lístky, to se chodilo na radnici, každý dům měl jednoho člověka, který pro celý dům ty lístky (jeden lístek 5 g) vybral, a potom je těm rodinám rozdělil. Celý měsíc museli s těmi lístky vydržet. Bylo toho málo. Třeba jeden bochník chleba pro rodinu nebo bílé pečivo nebo maso nebo salám jsme si kupovali, který byl třeba 10 g takže jsme museli dát dva lístky. A lístky byly i na mouku. A ze začátku jsme nedostávali žádný sladký, až pak asi v 1943 dávali na měsíc 10 g bonbónů. Ty bonbóny byly podlouhlé, žluté, byly slané a trošku sladké, ale spíš slané. Když začala válka, tak brácha musel do Německa najít si práci, byl tam asi tři roky. Když jsem byla v osmé třídě, do školy dávali zraněné vojáky, kteří se zranili ve válce,“ vyprávěla paní Hana a na závěr se mě zeptala, kolik si myslím, že jí je let? Já hádala 80 a paní řekla, ať přidám víc roků, a já přidala 10 let, i to bylo málo. Paní Haně je 92 let. Oznámila jsem jí, že vypadá mladší, a ona mi poděkovala.
Povídky paní Ilony Krátké
Buchty
Paní Ilona se narodila v roce 1935. V rodině jich bylo pět. Maminka, táta, bratr a sestra. Rodina byla velice chudá, ale Ilona toho hodně zažila. První příběh se stal, když Ilona byla malá. Rodina byla chudá, takže maminka napekla z posledních zásob buchty. Říkala jim: „Buchty jsou na večer, tak ne že byste je snědli.“ Zabouchla dveře a jen je zabouchla, přišel bratr, který buchty začal hledat. Maminka neřekla, kde jsou, ale bratr je našel a vrh se na ně. Ilona a její sestra je krutě bránily, až vyvrátily dveře z pantu a všechny poličky ve spíži rozbily.
Válka
A máme tady druhý příběh. Když začala druhá světová válka, na jejich barák najednou začaly lítat bomby a rakety. Ilonina rodina začala utíkat pod most a podle Ilonina vyprávění tatínek říkal, že si potřebuje oholit vousy a maminka, že potřebuje ohřát knedlíky. Všichni ve zdraví přežili a mohli se vrátit domů. Když se vraceli, v příkopu viděli mrtvého koně. Všichni se k němu seběhli, vzali si velký nůž a začali si ukrajovat maso, aby měli co jíst. Bombardování nepřestávalo, tak se rodina schovala do sklepa a tatínek tam nanosil piliny, které obalili dekou, aby měli na čem spát. Chvíli tam bydleli, ale pak se rozhodli, že budou zase normálně bydlet.
Povodeň
Třetí příběh se odehrává ve škole, kam Ilona chodila. Když byla povodeň, zaplavilo to vesnici, jejich zahradu a taky školu. Ředitel pak pádloval na loďce po celé vesnici a nejvtipnější na tom bylo, že pádloval i po škole.
Bílý pejsek
Dříve nebylo moc aut, takže jezdilo jedno cca za půl hodiny. Když jejich tatínek šel vyvenčit jejich psa, nechával ho na volno bez vodítka. Když pejsek běžel přes silnici, zrovna jelo auto a přejelo ho. Paní Ilona ho měla velice ráda, takže když udělali na zahradě hrob, potají ho vždycky vyhrabala a hladila po jeho hladké, jemné a bílé srsti.
Příběh paní Marty Soukupové
Paní Marta se narodila v roce 1931, tudíž je jí 92 let.
Od svých dvou let žila u prarodičů se svojí rodinou na Šumavě. Prarodiče tam měli chalupu na samotě. Okolo chalupy byla prý nádherná příroda. Nejbližší obchod byl pět kilometrů tam a pět kilometrů zpět. Na nákupy se jezdilo povozem. V chalupě nebyla elektřina, tak se svítilo petrolejkami nebo loučemi. Také tam nebyl vodovod, tak děda paní Marty udělal to, že vydlabal vždy půlku starého dubu, dal jich několik takhle vydlabaných do potoka, kde nezamrzala voda ani v zimě, a takhle zavedl vodu až do chalupy.
Když už jsme u té zimy, tak mi o ní paní Marta taky něco pověděla. Vánoce tam byly prý nádherné, vždy tam napadlo hodně sněhu. Babička a děda lyžovali a paní Marta sáňkovala. Jako dárky se dávaly ořechy, jablka nebo ponožky. Vždy chodil jen čert, kterého se paní Marta hodně bála. Babička dělala v zimě čokoládu, na kterou paní Marta nedosáhla, protože byla moc malá, a tak si udělala ze sněhu takové schůdky a po nich pak vylezla, aby mohla tu čokoládu ujídat. Babička pekla také na Vánoce spoustu dobrot jako například vánočku, perník nebo sušenky. Měli prý také nádherný stromeček, který babička každý rok zdobila krásnými skleněnými ozdobami. Také se v zimě dralo peří.
Martina babička často vařila nebo pekla, tak například jedenkrát za čtrnáct dní babička upekla ve velké peci, co měli venku, chleba. Nebo dělala máslo, které potom někdy odnášeli do kostela (do kterého chodili jedenkrát za čtrnáct dní) pro faráře. Také dělala tvaroh, který potom někdy jedli k večeři třeba s bramborem.
foto: paní Ilona Krátká
foto: paní Marta Soukupová
Když jsme u těch brambor, tak babička Marty často dělávala jídlo z brambor, které paní Martě nejvíce chutnalo, například bramborové placky, bramborové knedlíky anebo normální vařené brambory.
Martina babička také vyráběla různé věci jako třeba svíčky z vosku anebo mýdla, ke kterým vám povím takovou krátkou příhodu, kterou mi paní Marta vyprávěla. Martina babička dávala ty mýdla na velká kachlová kamna. Jejich kočka shodila jedno to mýdlo do hrnce, ve kterém babička Marty právě vařila bramborové knedlíky. A jakmile tam to mýdlo shodila, z hrnce se začala hrnout pěna a knedlíky začaly vyskakovat z hrnce.
Tam, kde paní Marta žila, bylo ve zvyku brát si k sobě staré lidi bez domova. Třeba u paní Marty doma žila stará paní (Ruska) a říkali jí Nani. Prý byla hrozně hodná a Martu naučila sbírat vajíčka od slepic tak, aby se nepohnuly.
Jak jsem už říkala, tak okolo chalupy, kde žila paní Marta, byla velice krásná příroda a taky hodně lesů i močálů. Paní Marta mi říkala, že na tenhle pohled nikdy nezapomene. Jednou jim uteklo tele a uteklo zrovna do močálů. Když ho šli hledat, našli ho, jak se v těch močálech topí. Mělo prý najednou strašně velké a vypoulené oči.
Když byl čas, aby začala paní Marta chodit do školy, tak se přestěhovali do Prahy. Nejprve jeli povozem do Železné Rudy a potom vlakem až do Prahy. Když jeli vlakem, jela poprvé, brečela, ale zároveň se jí to líbilo.
Paní Marta se chtěla stát farmaceutkou, ale nemohla, protože její příbuzní odešli na Západ. Kvůli tomu nemohla studovat. Nakonec se z ní stala ekonomka, ale prý ji to bavilo.
Paní Soukupová zmiňuje, jak vnímá, jaký se udál pokrok během krátké doby jednoho lidského života. Dříve nebyly mobily, počítače, pračky. Dříve lidé neměli vymoženosti, co nám poskytují pohodlí, ale i tak byli šťastní.
Zážitek paní Stanislavy Valentové
Paní Stanislava se narodila na vesnici. Všude byly doly. Měli zahradu a tam byla zvířata- – husy, kachny, kuřata atd. Paní Stanislava taky navštívila mnoho zemí, např. Indii, Německo, Slovensko. Stanislava chtěla být umělkyní, ale nemohla, protože její rodiče chtěli, aby byla dělnicí. V té době se málokdo dostal na školu, když někdo neměl tátu jako dělníka, tak nemohl do školy. Jednou paní Stanislava šla domů z diskotéky a viděla že ji někdo pronásleduje. A paní Stanislava se začala bát. Najednou ji chytli a začali jí něco říkat do ucha. A tak se vykroutila a začala utíkat domů. Ale když doběhla domů, tak akorát její maminka zamkla dveře a nevěděla, co má dělat.
Příběh paní Jitky Budálkové
Jmenuji se Jitka Budálková a je mi devadesát tři let. Narodila jsem se 8. 11. 1930 a bohužel jsem tedy zažila druhou světovou válku.
Když jsem byla malá, měla jsem sestru, se kterou jsem byla nejlepší kamarádka. Jmenovala se Eva. Byly jsme jako dvojčata. Byla o tři roky starší než já. Vystačily jsme si samy, ona nepotřebovala žádné jiné kamarády a já taky ne. Bohužel už není mezi námi. Synovec mi ani neřekl, kde ji pohřbil.
Můj otec pracoval jako knihkupec. Vždycky jsem si vzala nějakou knížku a on mi na to řekl: „Víš co,“ a já jsem mu na to vždycky odpověděla: „Vím, neohýbat stránky, nesahat špinavýma rukama na knihu.“ Velmi ráda jsem četla historické knížky.
O mamce toho ani moc nemám, byla pořád doma. Mého strejdu odvezli do koncentračního tábora, a to ani nebyl Žid. Nejdřív jsem chodila na normální školu a potom na rodinnou školu, kde jsem se učila, jak se starat o domácnost. Bydleli jsme v Pardubicích. Moc kamarádek jsem neměla, se sestrou jsme si vystačily. Hodně se mi líbily a líbí české pohádky. Nedokážu říct, která se mi líbila nejvíc, všechny byly krásné. Ty německé byly hrozně agresivní.
foto: paní Stanislava Valentová
Pak jsem pracovala na letišti jako devizová pokladní a brala jsem devatenáct druhů měn. Dneska už ani nevím, jak je pojmenovat. Moc mě to tam bavilo. Ale horší bylo, když jsem vzala od stevardů nějakou špatnou minci. To jsem musela na kriminálku, kde se mě zeptali, od koho ji mám. Řekla jsem jim na to, že ani nevím, protože tam je lidí, co ke mně mají přístup, jéje!
Měla jsem i manžela, kterého jsem moc milovala, nemohla jsem si na něj stěžovat. Byl dokonalý. Měli jsme dvojitou svatbu, já a moje sestra Evička. Byli jsme spolu padesát dva let. Nikdo tomu nevěřil, že se nehádáme. Pracoval jako knihkupec, stejně jako můj otec. Bylo hrozně smutné a bolestivé, když jsem o něj přišla. Taky mám děti, Lidušku a Vendulku. Obě už mají manžele. Jejich svatby byly nádherné. A obě už mají i děti. Hurá, jsem babička!!! Jsou čtyři. Je to s nimi veselé. Jedny jsou dvojčátka. Kačenka, jedna z mých vnoučat, bude příští rok maturovat.
Na Vánoce jsme vždycky dělali smaženého kapra s bramborovým salátem. Moje dcera vždy zadělávala salát v takové velké míse. Teď za mnou na Vánoce jezdí vždy dopoledne obě mé dcery. Je to s nimi legrace. Na Velikonoce můj táta dal cibuli zevnitř vajíčka a vyškrabával ho. Potom ho nechal ztvrdnout a dlouhá léta jsem měla dobrotu. Bylo to krásné. Když chodili s pomlázkou, hrozně to bolelo. Neměli cit. Byla jsem samá modřina.
A teď přítomnost… Žiji v Domově pro seniory Krč a moc se mi tu líbí. Nedávno jsem upadla a zlomila si ruku a měla ji přes měsíc v sádře, potom jsem měla ortézu, taky přes měsíc. Snad už to bude dobrý. Obě mé dcery ke mně jezdí na návštěvu i na Vánoce. Bohužel mám rakovinu. Mám kvůli ní operovanou nohu, už by to mělo být dobrý, tak uvidíme.
O paní Janě Ježkové
O paní Aleně Alinčové
Paní Alena Alinčová celý svůj život učila, dosud si pamatuje své žáky, které vedla od první do páté třídy. K nejsilnějším zážitkům patří příhody s temperamentním chlapcem jménem Vojtěch, který jí vyvedl několik neplech. Jednoho dne chtěl i vyskočit z okna. Celou situaci však společně s jeho spolužáky zvládla.
Životní moudra paní Marie Naďové
Paní Marie děvčatům ukázala svůj památníček, do kterého jí kreslily blízké osoby v jejím životě, vzpomínala na nejhezčí motta, která ji tam někteří zapsali, a ona se podle nich v životě řídila, proto by je ráda předala dále.
Rozum je drahokam, který se nejvíce třpytí, je-li do skromnosti zasazen.
Všechno, co dělám, chci dělat dobře.
Až vše tě zklame, čemus víru dala,a místo růží trní dá ti svět, i kdyby ti snad srdce krvácelo, mlč, trp a uč se odpouštět.
Jak se nám tvořilo?
Domov pro seniory Krč a Základní škola profesora Švejcara v Modřanech spolupracují již druhým rokem. Jakmile byl tedy vyhlášen projekt Pošlete vzkaz příběhem, bylo jasné, že se spolu zase setkáme. Žáci se na seniory vždy těší. Říkají jim babičky a dědečkové. Zatím jsme zrealizovali vystoupení pěvecké, taneční i herecké. Nejvíce jsme si užili dílny na vytvoření ozdob na vánoční stromek a jarní koláže. Vždy se sem rádi vracíme, protože je tu nejen krásné venkovní i vnitřní prostředí, ale příjemná atmosféra, kterou vytváří milý personál. Není divu, že tu mají klienti úsměv na tváři a láskyplně hovoří s každým z nich. Rodinný přístup tu zahřeje na srdci při každé návštěvě.
V červnu jsme se sešli za účelem společného povídání. Klienti Domova si připravili zajímavé příběhy ze života, o které se s dětmi podělili. Na jednu babičku nebo dědečka byl jeden až dva žáci. Poté každý z nich zpracoval, co jim bylo sděleno. Někdo příběh přepsal svými slovy, jedna žačka vytvořila audionahrávku a nechybí ani varianta prezentace. Níže budou popsané jednotlivé skupinky žák-senior, jejich příběh a společná fotka pořízená při realizaci projektu.
