Základní škola a Mateřská škola Sulejovice, p. o. II
Autory díla jsou žáci Základní a Mateřské školy Sulejovice
- Sofie Egtberts (10 let)
- Iveta Elisabeth Nováková (10 let)
- Helena Růžičková (10 let)
- Eliška Růžičová (10 let)
Cesta k vysněné práci kameníka
Silnou vzpomínkou z mého dětství je invaze sovětských vojsk do tehdejšího Československa. Prožíval jsem klidné a spokojené dětství v Lužné u Rakovníka, s kluky jsme trávili veškerý volný čas venku při dobrodružných hrách, a právě jednoho takového dne došlo k události, na kterou jen tak nezapomenu. Typické vesnické ticho, které bylo obvykle přerušováno jen křikem dětí a zvuky domácích zvířat, bylo
z ničeho nic narušeno neznámým a částečně i fascinujícím hlukem. Dětská zvědavost převýšila strach
a táhla nás k místům, odkud se zvuky ozývaly. O to větším překvapením pro mě bylo, když jsem spatřil tanky. Samozřejmě jsem v té době nevěděl nic o invazi, byl jsem jen dítě, a tak jsem si společně
s ostatními sedl na silnici a pozoroval, co se děje. Ruští vojáci nebyli zrovna dobře naladěni, a tak některé chlapce, kteří jim překáželi v cestě, prostě a jednoduše strčili do příkopu. Teprve postupem času jsem zjistil, co se tenkrát dělo. Jak jsem dospíval, došel jsem k názoru, že tento násilný převrat nebyl správný.
Vnitřně jsem nesouhlasil s tím, co nám učitelé předkládali jako pravdu, a tak se můj prospěch postupně zhoršoval. Nezbylo mi nic jiného než pokračovat na střední odborné učiliště, konkrétně na obor obráběč kovů. Studium na učilišti pro mě bylo za trest, panoval zde až vojenský dril a ve zvoleném oboru jsem nenacházel žádný smysl. Naštěstí jsem měl chápavé rodiče, kterým se jako zázrakem podařilo zajistit mi psychologický posudek a s ním i možnost studovat na střední škole obor aranžér. Konečně jsem se odrazil ode dna a mohl se věnovat tomu, co mě zajímalo. Do dneška rád vzpomínám na hodiny kreslení, písmomalířství i na dějiny umění. Z prostředí strojírenské výroby jsem se ocitl mezi lidmi, pro které byla důležitá krása, estetická a výtvarná hodnota. Po studiu jsem se stal aranžérem a při práci jsem si dodělal i maturitu.
Když zpětně přemýšlím nad tím, jak se odvíjely moje životní cesty, tak se mi opět vybavují vzpomínky na dětství. S rodiči jsme trávili hodně času při poznávání hradů, zámků, ale i kostelů a kostelíků. Stále mám
v hlavě onu specifickou vůni, chlad a příšeří tmavých místností. Rád jsem sahal na pevné a silné zdi staveb, které vydržely na svých místech po dlouhá staletí. Z každého výletu jsem si přivezl na památku kamínek, který se mi na místě zalíbil, a postupně tak vznikala sbírka, nad kterou jsem rád seděl a probíral se jí.
Jako aranžér jsem upravoval výlohy obchodů v Praze, po práci jsem se vždycky rád potuloval historickým centrem a jeho křivolakými uličkami. Při jedné takové procházce jsem se zatoulal na Staroměstské náměstí k Týnskému chrámu. Kameníci zrovna opracovávali kameny na fasádu chrámu a já jsem se s nimi dal do řeči. Možná mi v té chvíli proběhly hlavou vzpomínky na dětství, snad proto jsem se osmělil a požádal, zda si mohu jejich práci vyzkoušet. Slovo dalo slovo a já jsem poprvé v ruce držel špičák a snažil se opracovat kámen do správného tvaru. Moje práce se kameníkům líbila, a tak je „můj kámen“ zasazen do balustrády.
Práce kameníka se mi velmi líbila, a tak jsem neváhal a přihlásil jsem se na opravu kolonád v Karlových Varech. Za několik týdnů jsem čistil a brousil kameny a naučil se to, co je pro práci kameníka nejdůležitější – sekat kostku. V průběhu následujících let jsem cestoval po celé České republice a pracoval jsem na rekonstrukcích mnoha kostelů. Rád vzpomínám například na obnovu vstupní brány
s andělíčkem na moravském zámku Lednice.
Zdeněk Horák, 65 let
Má čtyři děti – dcery Markétu, Marušku, Rebeku a syna Mikuláše a také čtyři vnoučata. Byl celkem třikrát ženatý. V mládí měl rád tanec, divadlo a kresbu. Hodně času trávil v přírodě a hrál basketbal. Při práci si dodělal maturitu. Už rok se snaží psát knížku o svém životě, hlavně o tom, jak opravoval památky. Psaní se věnuje skoro každý den. Pokud se mu podaří knihu dokončit, chtěl by ji vydat. Rád sleduje veškeré dění na internetu, poslouchá hudbu a píše si s přáteli na Facebooku.
Vzkaz pro dnešní generaci
Máte spoustu možností, můžete si sami zvolit, čím se chcete stát. Máte přístup k informacím a právo svobodně vyjádřit svůj názor. Dříve nám byla spousta skutečností zatajována a my jsme se museli podvolovat systému. Naše možnosti byly omezené, k vysněnému povolání vedla dlouhá a trnitá cesta,
a ne všichni mohli jít za svými sny. Proto využijte každou šanci, která se vám v životě naskytne. Učte se
a užívejte života. Nebojte se jít za svým cílem a požádat o pomoc, pokud na to sami nestačíte. Ačkoliv žijete v době, kdy je všeho dostatek, buďte skromní, vděční za to, co máte. Buďte uctiví ke starším lidem, vyvarujte se pití alkoholu a užívání drog. Vím, o čem mluvím, protože jsem si sám prošel závislostí na alkoholu. Věřte, že to obrátí naruby život nejen vám, ale i vašim blízkým.
Jak se nám tvořilo?
Ke vzájemnému setkání seniorů a vybraných žáků a žákyň 4. a 5. ročníku naší základní školy došlo v úterý 18. 4. 2023. Vzhledem k tomu, že se v naší obci nenachází domov důchodců ani žádná jiná větší seniorská organizace, rozhodli jsme se oslovit domov důchodců v blízkých Čížkovicích, což je od nás co by kamenem dohodil. K naší velké radosti se nám podařilo domluvit společné dopoledne.
Do Čížkovic jsme se vypravili tzv. Švestkovkou, jinak řečeno Švestkovou dráhou, která spojuje Litoměřice a Most a na jejíž trase se obě vesnice nacházejí. Z vlakové zastávky jsme si udělali příjemnou procházku až k místnímu baroknímu zámku, ve kterém domov důchodců sídlí. Na setkání jsme byli teoreticky dobře připraveni, zápisníky s otázkami jsme měli s sebou. Přesto jsme se nevyhnuli mírné nervozitě, protože jsme nevěděli, co nás čeká a jak budou senioři na naši návštěvu reagovat. Už při příchodu na nás ale dýchla téměř domácí atmosféra a obdivovali jsme krásně upravenou zahradu i vnitřní interiér jídelny, která na nás působila velmi útulným dojmem. Na děti a seniory čekalo drobné pohoštění, a tak ze všech účastníků opadla prvotní nervozita a dali jsme se do společné práce. Žáci se rozdělili do tří skupin, každá skupinka si povídala s jedním seniorem a poslechla si jeho životní příběh. První skupinka si vyslechla příběh paní Vaskové, která se celý život věnovala práci s dětmi jako učitelka na základních školách. Paní Pospíšilová pohovořila s našimi žákyněmi nejen o práci zdravotní sestry, ale i o radosti z úspěchu dcery Věry, která získala bronzovou medaili v hodu diskem na OH v Aténách. Třetím seniorem na našem setkání byl pan Horák. Jeho život byl plný zvratů, od nešťastné volby střední školy až po vysněnou práci kameníka. K velmi zajímavé části rozhovoru patřilo určitě srovnání dětství seniorů a dnešních dětí.
V domově důchodců jsme strávili několik pěkných hodin. Věříme, že toto setkání bylo pouze prvním krůčkem na cestě k dalším společným akcím. V nejbližší době, a to 21. června 2023, nás čeká vystoupení pro seniory na pouti, kterou každý rok pořádají zaměstnanci domova důchodců pro své klienty. Vybrané žákyně vystoupí s ukázkou moderního tance a s muzikálem Karkulka, který nacvičily pod vedením pana učitele Jakuba Kocha.
Z dalších aktivit nelze opomenout účast našich žáků ve výtvarné soutěži, kterou každoročně vyhlašuje Centrum sociální péče Litoměřice, zřizovatel Domova důchodců v Čížkovicích. Tématem letošního ročníku výtvarné soutěže byla zahradní párty. Věříme, že naše obrázky přinesly nejen seniorům, ale také zaměstnancům domova radost a navodily atmosféru přicházejícího léta.
