Obchodní akademie a Střední zdravotnická škola Blansko, p. o.

Autorkami projektu jsou Nela Marholdová (18 let) a Daniela Ondrová (18 let)

Příběh mého života

Úvod

Jmenuji se Zdeňka Hrdličková a pomocí této historky se Vám pokusím povyprávět svůj příběh, který trvá už 75 let.

1. část aneb od narození po boj o život

Narodila jsem se za druhé světové války jako první ze tří sourozenců. Už na začátku svého života jsem bojovala s dětskou obrnou[1], jak můžete vidět nebo spíše číst, svůj první boj jsem vyhrála. V mém životě však nebyl posledním. Protože jsem na tom nebyla zdravotně dobře, rodiče mi sehnali lázně. Tak jsem se dostala do Velkých Losin, kde jsem prožila své dětství a mládí. Tam mě doslova postavili na nohy, začala jsem hezky chodit a naučila se pěkně tancovat. Do školy jsem chodila se zdravými dětmi. Celý život jsem se snažila mezi zdravé zařadit a vyrovnat se jim, někdy to však nebylo lehké. Základní škola v mých letech trvala osm let, kvůli lázním jsem tam však chodila jen málo. Moje spolužačka, vedle které jsem seděla, mi vždycky, když jsem byla v lázních, moje místo držela. Kromě mě na něm nikdo sedět nesměl. Takže vždy, když jsem přišla, měla jsem tam své místo vedle ní. Někdy jsem pohybově zdravým dětem nestačila, vždycky se to však „nějak udělalo“, jako jednou ve druhé třídě, když jsme v tělocviku soutěžili v týmech. Naším úkolem bylo proběhnout rychle mezi kužely pod dozorem paní učitelky. Moje spolužačky začaly naříkat: „Ona nám to prohraje, ona nám to prohraje.“ Když jsem však byla na řadě, paní učitelka zamhouřila oči a nechala mě vyrazit o tři kroky dřív a já jsem to díky tomu vstřícnému gestu vyhrála. Dodnes jsem nezapomněla, jak jsem byla ráda, že jsem jim to neprohrála. Rodiče mi nikdy neříkali, co smím a co ne, pouze mi radili. „Méně mluv a uč se díváním.“ Moje touha zařadit se mezi zdravé mě vždy povzbuzovala. Některé věci jsem však dělat nemohla, a tak jsem je nedělala. Dala jsem na rady rodičů a dělala jen to, co jsem zvládla. Tatínek chtěl, abych šla pracovat do zdravotnictví, ale já se zhlédla v mamince, která byla krejčová, a tak z toho nic nebylo. Dříve to fungovalo jinak. Každý závod[2] vyslal své učně do učňovského střediska, kde se vyučili. Učňové měli všechno zadarmo – ubytování, stravu, permanentky do divadla, kapesné a jednou měsíčně jízdenku domů tam a zpátky. Poté v daném závodě museli pracovat pět let, aby vrátili to, co do nich závod vložil. Když jsem se vyučovala pánskou krejčí, spolužačky mi hodně pomáhaly. Vždy jsme se navzájem podržely. Jednou, když jsme jeli na 14denní brigádu do JZD vybírat brambory, učitel mě nechtěl vzít, ale já si stála za svým, a tak jsem jela. Kluci, kteří byli nadšeni z přítomnosti mladých žen, nás po večerech chodili strašit. A když jsme se jednou rozhodly zajít si do hospody, kluci nás tak polekali, že jsme se všechny rozutekly pryč. Holky mě chytly pod pažemi a já jsem s nimi taky běžela. Tohle jsem na svých spolužačkách měla moc ráda, nikdy mě v ničem nenechaly a vždy mi pomáhaly. Mezi zdravými jsem se prostě vždy cítila dobře. Jednou se pořádal zájezd do Tater a spolužačky mi říkaly, že s nimi jet nemůžu, i učitel se bál mě tam vzít. Já to chápala, ale i tak jsem z toho byla smutná. Z toho zájezdu ale nakonec sešlo. O pár let později, když už jsem byla vyučená, měla jsem práci a byla jsem na tom fyzicky velice dobře, se plánoval zájezd do Tater. A tak jsem si řekla: „Teď jsem dospělá, teď jsem vyučená, nikdo mi nebude poroučet, jestli můžu jet nebo nemůžu jet, já jedu do Tater!“ A jela jsem. Jsem spokojená na celý život, že jsem to zvládla. S přibývajícími léty už jsem tolik chůze nezvládala. Protože jsme se po učení rozprášily různě do světa, už o sobě vůbec nevíme. Avšak s některými spolužačkami, které pracovaly na stejném místě jako já, jsem se vídala. Po těch letech myslím, že je vidět, že nám do té hlavy něco namačkali. Kdybych nebyla vyučená krejčová, nezvládla bych to, co dělám teď za výtvory ve svém volném čase. Jako například polštáře, postavičky, zástěry a tašky. Nedávno jsem si při šití zlomila jehlu a hned jsem si vzpomněla na našeho pana učitele v učení. Jednou se mě zeptal: „Z čeho je vyrobena jehla?“ A já mu odpovídám: „Z oceli, pane učiteli.“ A on na to: „Ne, jehla by měla být vyrobena z oceli!“ Měl pravdu jehla by měla být vyrobena z oceli, ale to neznamená, že je. Tak, a teď do práce. Poté co jsem se vyučila, jsem v 17 letech začala pracovat jako švadlena. V provozu jsem však pracovala pouhé dva roky, pak jsem si udělala ekonomickou školu a družstevní institut. Proto jsem pak ve stejném podniku začala dělat administrativní práci.

2. část aneb ta nejkrásnější

Dřív se chodilo na čaj. Když někdo řekl „pojďme na čaj,“ myslel tím „pojďme na zábavu“. Muzikanti dříve hráli pouze tři kousky a poté měli pauzu, a tak dívky musely čekat na chlapce, dokud se neosmělili a nepřišli je požádat o tanec. Můj manžel nebyl mojí první láskou. Před ním jsem chodila a byla zamilovaná do jiného. Kvůli operaci jsem však byla dlouho pryč a on si našel jinou. Nebylo to pro mě lehké, ale měla jsem dobré kamarádky, které mě vytáhly z nostalgie, a tak jsme šly na čaj, kde jsem poznala svého manžela. Později mi manžel říkal, že mě uviděl ve chvíli, kdy říkal kamarádům: „Ještě si půjdu pro jedno děvče, ale pokud si nezatancuji, tak jdu domů.“ Když mě odvedl zpátky na místo, zeptal se mě, zda by si mohl zadat další kousek. A na to já mu odpověděla: „Nezlobte se, ale já se zásadně nezadávám, když přijdete první, půjdu s Vámi, ale když ne, tak bohužel.“ Dokud pauza neskončila, nenápadně jsem ho po očku sledovala. Když potom začali muzikanti znovu hrát, viděla jsem ho, jak si klidně vykračuje mým směrem, byl však pomalý a pro mě si přišel jiný. Můj manžel si pak pěkně pospíšil, aby ho zas někdo nepředběhl. Další den za mnou přišel do práce a pozval mě do kina. Koupil lístky, čekal a já jsem nepřišla. Dodatečně mi to pak bylo líto, že jsem nešla, ale bála jsem se, neznala jsem ho. Vždy na mě pak po práci čekal, a nakonec jsem tedy s ním do toho kina šla. Poté mi řekl: „Zbývá mi ještě rok na vojně, nepočkala bys na mě?“ Já řekla: „Jo.“ Přes ten rok, co byl na vojně, jsme si psali. A tak to začalo. Když se můj budoucí manžel, v té době přítel, vrátil z vojny, musel za mnou dojíždět na kole, protože byl z jiné vesnice. Jednou ale chytil zápal plic, a tak jsem mu řekla: „Pojďme do toho.“ A bylo to.

Rodiče, kteří se pořád cítili mladě, najednou zjistili, že stáří už není tak daleko, jak si mysleli, když už se jim měla vdávat první dcera. Vdávala jsem se tedy v 21 letech. Dřív to bylo jinak, dnes by holky v tomhle věku řekly: „Kdepak.“
Na začátku manželství jsme neměli nic, bydleli jsem u mých rodičů a museli se hodně snažit. Sehnat byt dřív nebyla tak nákladná a dnes už skoro nepředstavitelná věc. Firmy dávaly zaměstnancům bezúročné půjčky, ale museli jste se k práci pro ně uvázat, alespoň na pět let. Ze sourozenců jsem byla nejstarší, dům měl tedy připadnout mně, já bych však péči o dům nezvládla. S rodiči jsem se domluvila a s manželem jsme se rozhodli zažádat si o družstevní byt, který jsme získali.

3. část aneb jak se postavit znovu na nohy

Na důchod jsem se tak těšila, že jsem si hned první den zlomila krček[3]. A tak jsem se začala znovu učit chodit. O pár let později se mi to podařilo znovu. Za celý život jsem zažila spoustu pádů a vzestupů, ty pády nejsou metaforou, ani byste nevěřili, jak na mokré podlaze ty berle pěkně klouzají. Pro přepravu po chodbě tedy doporučuji spíše vozík. Po mém úrazu jsme s manželem uvažovali, kam půjdeme. Říkal: „Kdyby se mi něco stalo, ty tady být sama nemůžeš.“ A tak jsem se ocitla tady, v té době nově postaveném Senior centru Blansko. Můj manžel o deset let později zemřel. Měl pravdu, sama bych to nezvládla. Jsem tady šťastná, mám svůj denní řád a svoji šicí dílničku. Svůj čas ráda trávím nad šicím strojem a přemýšlením nad technologickými postupy výrobků. Chodit s pomocí berlí ještě dokážu, ale po chodbách se raději přikláním k vozíku. Každý rok se moje třída ze základní školy setkává na třídním srazu a spolužačka mi každý rok volá a zve mě, abych přišla. Obě však víme, že přijít nemůžu. Vždy mi však ode všech vyřídí pozdravy a pošle fotku ze srazu. Prožili jsme spolu s manželem krásných 50 let. Po letech jsme se těm našim společným začátkům zasmáli. A jak vždy říkal: „Nad hloupostí se vždy pohádáme, ale když jde o vážnou věc, táhneme za jeden provaz.“ Celý život mi pomáhal a svým způsobem mě jím i provedl. Proto bych svůj život rozdělila na tři části.

Nikdo nemá život pouze růžový. Člověk musí jít dál a nad to zlé se povznést, protože každá špatná věc Vás posune dál.

[1] Dětská obrna je vysoce nakažlivé virové onemocnění nervového systému, které může způsobit celoživotní ochrnutí a někdy i smrt.
[2] Firma.
[3] Zlomení krčku znamená přerušení souvislosti stehenní kosti, omezuje pohyb kloubu a znemožňuje chůzi.

Jak se nám tvořilo?

S paní Hrdličkovou jsme měly dvě setkání, kde mi vyprávěla o svém životě. Ukázala mi fotky ze svého života a podělila se se mnou o pár rad. Naše setkání jsem si vždy velmi užila a jsem ráda za příležitost se této soutěže účastnit.

Foto: Zdena Hrdličková a Daniela Ondrová během společného tvoření