Střední uměleckoprůmyslová škola, Bechyně lll
Autorkou díla je Eliška Martonová (17 let)
Můžeme mít školu rádi, když se sami snažíme
Narodila jsem se v Sezimově Ústí, tatínek pracoval v Kovosvitu. Tomáš Baťa, na doporučení Edvarda Beneše, zakládal v Sezimově Ústí závod Kovosvit a nechal postavit kolonii řadových domků. Do jednoho z nich se nastěhovali i moji rodiče. Když jsem vycházela ze školy, chtěla jsem se hlásit na pedagogickou školu, tenkrát to byla střední škola. Ale protože byli rodiče nábožensky založení, tak jsem se na školu nedostala. Vystudovala jsem gymnázium. K učitelství jsem stále tíhla. Abych se na vysokou školu pedagogickou dostala, musela maminka kvůli mně vstoupit do KSČ. Taková byla doba. V Českých Budějovicích jsem vystudovala obor hudební výchova a matematika pro druhý stupeň. Ale v průběhu let jsem učila i dějepis, dílny, pěstitelky, vaření, občanskou výchovu, tělocvik. Prostě co bylo třeba.
Učit jsem začala u nás na základní škole v Sezimově ústí na základě umístěnky. Bylo to moje první zaměstnání. V té době už jsem byla vdaná. Musela jsem ve škole slíbit, že nepřijdu do jiného stavu, abych hned neodešla. Jednou jsme byli se školou na pochoďáku, udělalo se mi špatně a odvezla mě záchranka. Mysleli si, jestli nejsem těhotná, ale byl to zánět slepého střeva.
Ludmila Volfová, 80 let
"Je vždy plná života."
Na této škole jsem učila pouze jeden rok, na vlastní žádost jsem odešla. Bylo mi tenkrát 21 let, žáci i rodiče mě znali a tykali mi. Mysleli si, že proto budou mít samé jedničky. Někteří rodiče za mnou dokonce chodili domů, abych jejich dětem zlepšila prospěch. Nedělalo to dobrotu. A tak jsem dostala další umístěnku, do Tábora na jedenáctiletku. Tam jsem byla také jeden rok. To byly takové dva zkušební roky.
Pak jsem nastoupila na čtvrtou ZŠ v Táboře, kde jsem učila jedenáct let. S žáky jsem se sblížila a práce s nimi mě bavila natolik, že jsem jim začala věnovat i soboty. Podnikali jsme výlety a různé akce. Jezdili jsme na kole např. na Choustník nebo do Chýnovských jeskyní, vlakem do Bechyně na zámek či do hasičského muzea. Anebo pěšky na procházku, kde jsme pak opékali buřty. Děti z mé třídy chodily téměř všechny. Jeden žák z vyšší třídy chtěl dokonce propadnout, aby byl v mé třídě.
Po těch dvou letech jsem šla na jeden rok do ZŠ v Mladé Vožici. Nikdo z učitelů tam nechtěl, protože do Vožice bylo obtížné spojení, ale každý učitel musel v této škole nějaký rok odučit. Mně se tam i přesto moc líbilo. Byly tam venkovské děti, úplně jiné než ve městě. Na základě toho jsem vystudovala dvouleté studium speciální výchova dívek zakončené státní zkouškou. Každých deset let jsme museli studovat postgraduální studiu na dva roky, zaměřené na ty svoje předměty. Takto jsem absolvovala postgraduální studium dvakrát, pak to zrušili. Ve Vožici jsem tedy učila předměty, jako je vaření, šití a péče o dítě. Děvčata byla moc šikovaná, při výuce si na sebe upletly krásné svetry. Udělali jsme pak ve škole výstavku prací a pozvali rodiče. Moc se to všem líbilo. Z Vožice jsme často chodili na výlet na hrad Šelemberk.
Po Mladé Vožici jsem nastoupila na pátou ZŠ do Tábora. V této škole byla vždy jedna třída sportovní, hokejová. Od třetí třídy mohli chlapci přestoupit do této třídy, ale museli mít průměr do 2,2, aby se do ročníku dostali. Tam jsem učila až do důchodu, byla jsem třídní právě těchto budoucích hokejistů. Měla jsem ve třídě 25 žáků a učilo se mi zde velice dobře. Byla tam dobrá spolupráce s trenérem. Žáci museli chodit na tréninky se žákovskou knížkou, jestliže měli špatnou známku, seděli na lavici a dělali náhradníka. Žáky to motivovalo, aby měli dobré známky. Často jezdili na zápasy, byli disciplinovaní, naučili se poslouchat. Protože jsem učila hudební výchovu, třeba i čtyři hodiny denně, a stále jsem s dětmi zpívala, po letech jsem začala mít problémy s hlasivkami. Došlo to tak daleko, že jsem někdy ani mluvit nemohla. Napsala jsem na tabuli cvičení a kluci samostatně pracovali, vůbec si nedovolili vyrušovat. Vazba rodič – trenér – učitel – žák byla intenzivní. A s kluky byla legrace.
Tenkrát se chodívalo na bramborové brigády. Já jsem stála u valníku a každému jsem dělala čárky za každý přinesený kyblík. Podle toho dostávali za brigádu peníze. Dělala se branná cvičení, poplachy, dostali jsme masky a chodili jsme po škole, někdy i do krytu.
Jednou jsme jeli na čtyřdenní výlet na Šumavu. Byla to chata Palu, někde u Kvildy. Přijeli jsme na místo, a přestože jsme chatu měli objednanou, byla obsazena. Já jsem poslala autobus domů a řekla jsem, že nám to musí nějak zařídit. Tak obvolávali všechny možné chaty v okolí a nakonec se podařila chata sehnat. Ale neměli jsme zajištěné žádné jídlo. Ani v obchodě nebylo tolik chleba, větší počet jídla. Chleba se musel v obchodě objednat. Tak jsme vše objednali a ráno jsem klukům mazala chleby na snídani a dovedete si představit, co toho ti kluci snědí. Na oběd jsem vzala nějakou skupinku kluků a s nimi jsem vařila. Na výlet do přírody s žáky šel můj manžel, který jezdil na výlety se mnou. Byl policista, tak třeba vzal dýmovnici, plazili se po lese a kluky takto zabavil.
Také jsme byli na výletech v Krkonoších nebo stanovat na Lužničance, v Židově strouze, jeli jsme na i Matějskou do Prahy atd. Jednou jsem suplovala tělocvik, a najednou žák začal křičet, že ho bolí koleno, a on v něm měl vražený zub druhého spolužáka. Z tohoto jsem měla pak nepříjemnosti. Měli jsme kabinety po dvou, někdo sám. Já s kolegyní jsme tam byly jako Červený kříž. Měly jsme tam jako ošetřovnu, když byly poplachy, tak se k nám stahovali. Měla jsem ve třídě i dva epileptiky. Jeden žák se uklidňoval tím, že mně zaťal prsty do paže. Také chodil po třídě a svlékal se,když měl záchvat. Druhá žačka s sebou praštila o zem a uklidnila se tím, že jsme jí ťukali prstem do místa pod nosem. To bylo náročné.
Zde jsem měla na starosti i sešity a většinu školních potřeb. Vše jsem objednávala na základě podkladů učitelů a pak jsem vše objednávala a rozdělovala podle požadavků učitelů do tříd. O prázdninách jsem chodila na školní zahradu otrhat rybíz a dělala jsem pro děvčata na vaření rybízovou šťávu.
Jinak jsem moc ráda o prázdninách cestovala. Procestovali jsme s manželem celou Evropu a podívali jsme se i do Ruska. Bylo to moc hezké.
Jak se nám tvořilo?
Mezigenerační projekt iniciovala p. Ondřichová z DpS Bechyně, která žáky naší školy dobře zná a ví, že je to sázka na jistotu. Setkání žáků s klienty proběhlo v prostorách DpS, kam děvčata s radostí přišla. Klienti je svými příběhy uchvátili, jejich povídání znělo jako seriálový příběh. Při sezení vládla velice příjemná atmosféra a měla jsem i dojem, že klienti v blízkosti našich děvčat pookřáli a omládli.
