Základní škola a mateřská škola Jana Železného Prostějov
Autory soutěžní práce jsou žáci oddělení školní družiny 1.C, Základní školy a mateřské školy Jana Železného Prostějov
Julie G., Beáta S., Ondřej G., Ema K., Liliana H., Aneta U., Michaela K., Zuzana H., Adina V., Dominik H., Tereza B., Nikol V., Karel D., Viktorie B. a Vojtěch Č.
O postřeleném muži, Ronáškovi a nebezpečné cestě do mlýna
Je to už hodně dávno…
Od první do páté třídy jsem bydlela v Senci u Bratislavy. Přeběhla jsem z bytu na chodbičku a už jsem byla v sokolovně. Spustila jsem si kruhy a pořád jsem na nich visela. Maminka měla v sokolovně bufet. Prodávala čokolády, vinný střik, bonbóny…
Okolí hlídalo vládní vojsko. Před třicátým osmým rokem k nám jednou večer přišli vojáci (co chodili k mamince na vinný střik). Říkali: „Matko, vy musíte být do půlnoci venku. Jakmile se zavřou hranice, bude to špatné!“. Maminka je uposlechla a tak jsme šli. Vzali jsme si jen to nejdůležitější – doklady a kufřík plný čokolády, který dala maminka jedné paní. Tou byla dcera hospodářů, kteří se nás na noc ujali. Nic jsme neměli, vše zůstalo na Slovensku. Dva kocourci, kterým maminka říkala Picík a Icík (jak vždy chodívali přes zahrádku, tak jsem viděla jen dva ocásky jako anténky) a prasátko na zabití. Hrála jsem si tak, že jsem psala křídou na dveře od WC a pořád jsem počítala. Kamarády jsem neměla. Bratr vozil paní starostové každý den čerstvé rohlíky. Maminka, když řekla: „Musíš!“, tak si děti nedovolily ani myšlenkou říct, že ne! Když maminka řekla, to byl zákon.
Po příjezdu na Moravu jsme jeli na charitu do Přerova a požádali o oblečení.
Jednou u domu seděli nějací muži, které jsem dřív nikdy neviděla. Maminky jsem se na to bála zeptat, protože byla velmi přísná! Jak tak seděli, někdo klepal na okno. Všichni jsme se lekli, ale vstala jsem a vidím přítele mé kolegyně, který prosil o pomoc. Byl postřelen. Nerozmýšlela jsem se, musela jsem jít. Je to v mé povaze se nerozmýšlet a pomoci. Chtěl dovést do Kokor z Brodku u Přerova. Společně jsme šli a modlili se, abychom nepotkali německou hlídku. On se o mě opíral. Když jsme došli do Kokor, kde bydlela kolegyně Boženka, zaklepali jsme. Z domu vyšla Boženčina maminka a řekla, že ho u sebe nechtějí. Nakonec jsme ji umluvili a zraněného si k sobě vzala. Po cestě zpátky jsem se velmi bála, byla hrozná tma. Potkávala jsem různé muže, ale nikdo mi neublížil a nakonec jsem došla v pořádku domů. Tomu muži jsem asi zachránila život.
Libuše Froňková, 94 let
Narodila se v Brodku u Přerova, pár let bydlela na Slovensku v Trenčíně a poté se přestěhovala do Olomouce. Měla dceru Pavlínu a syna Zdeňka. Dcera zemřela a se synem se nestýká. Její manžel byl voják, proto se museli často stěhovat. Pracovala u Bati v Brodku u Přerova a v textilu v Olomouci, obojí ji moc bavilo. Práci měla i v důchodu, a to dalších 15 let. Mezi její záliby patří vážná hudba a dechovka. Životní láskou jí byli a stále jsou – pejsci. Přála by si, aby jí sloužilo zdraví a nic ji nebolelo. Má ráda společnost a s nadšením se účastní všech akcí, které domov seniorů nabízí. Je zde moc spokojená, jídlo jí chutná a vždycky se najde někdo, s kým si popovídá. Velikou radost má z papírových pejsků, které dostala od dětí. Ti ji hlídají celý den.
Pracovala jsem v Brodku u Bati, kde jsem spravovala punčochy. Dávaly se na ně nové šlapky. Poškozené punčochy jsem odesílala na opravu. Všichni v rodině byli narozeni v říjnu. Dcera již zemřela a syn se ke mně nechoval hezky. Ani neví, kde jsem.
Maminka neměla cit, nebyla k nám dětem hodná. Nemluvila na nás vlídně, neobjala nás. Když jsem se jednou přijela s dětmi podívat za svojí maminkou – jejich babičkou – jediné, co se mě zeptala na uvítanou, bylo: „Kterým vlakem jedete zpátky?“ A tak jsme hned jeli.
Jednou mi maminka poručila sbírat klásky, nasekat dřevo, uvařit dva litry mléka a připravit černou kávu. Maminka pak sesbírané klásky vymlátila a poručila, že půjdeme v noci tajně do mlýna do Kokor. V pětikilovém pytlíku jsme nesli zrno. Šli jsme přes pole kolem vody a báli se, aby po nás letadla nestřílela. Letadla totiž létala pořád a střílela po všech. Když jsme přišli do mlýna, zabouchali jsme na dveře. Mlynář otevřel a vyděsil se: „Matko, vy jste se zbláznila! Já se kvůli vám nenechám zabít!“. Nakonec nám ale mouku dal. Maminka pekla ovocné lívance, skládanky, buchetky. Vařili a pekli jsme, z čeho bylo. Například rozválela těsto na nudle, posypala ho krupicí, pomastila a jenom to celé stočila. Takto vypadal náš oběd. K večeři bývala osmažená cibulka s chlebem. Nebylo nic jiného. Měli jsme potravinové lístky. Vše bylo na příděl. Například 500 g mouky, cukru, masa. Maminka vařila z toho, co doma našla.
Doma jsme měli čtyři pejsky – ani si to nedovedete představit. Pejsci byli u nás pořád. Neměla jsem kamarády, ale pejsky a s těmi jsem si rozuměla nejvíc. Největší kamarád byl pejsek Roninek. Ten pes byl jako člověk, měl lidské vlastnosti. Když jsem plakala – a já jsem se v životě hodně naplakala – seděl v rohu a hned byl u mě a šel mě utěšovat. Byli jsme spolu srostlí. Když jsem přišla domů, už mě pejsci vítali u dveří, jako kamarádi. Roninek ležel na dece, já jsem ho koupala, fénovala. On se rozvalil a byl tak spokojený a šťastný. Když jsem ho venčila, tak odběhl, něco ho zaujalo a nechtěl se vrátit. Řekla jsem mu: „Ronášku, já se na Tebe zlobím!“ a v tu chvíli byl zpět. Řekla jsem mu: „Ronášku, to bude hrozné, až se budeme muset rozdělit.“ Chvíli seděl a asi za dvacet minut přišel a začal smutně výt… Byl jako člověk. Ouška mu stála. Hrudník celý bílý, jako vázanku. Vypadal jako liška, kterou měla kdysi pojišťovna jako maskota. Řekla jsem tehdy paní doktorce, že jestli mi ho vezmou, tak mi vezmou život. Roninek ochrnul na zadní nožky a tahal je za sebou. Po lidech jsem tak nikdy neplakala jako po pejskovi. Byl to velmi hodný a citlivý pes. Dali ho do útulku do Droždína. Na návštěvu jít raději nechci, protože se bojím, aby pejsek nepřestal žrát. Měl pět let a neviděli jsme se již tři roky. O Ronáškovi se mi zdá každou noc a pořád si s ním povídám. Chtěla bych ho ještě alespoň jednou vidět.
Jak se nám tvořilo?
Do Domova seniorů na Nerudové ulici chodíme s našimi dětmi pravidelně již druhým rokem, díky organizaci Mezi námi, o.p.s. Návštěvy probíhají tak, že si s babičkami a dědečky něco vyrobíme, společně si popovídáme, předáme dárečky, které jsme jim vyrobili, a na závěr si společně zazpíváme. O Vánocích jsme zorganizovali předávání ponožkových balíčků, kde byl dárek v podobě ponožek, dopis s obrázkem a pak ještě nějaké malé překvapení.
Když se k nám dostala zpráva o akci Pošlete vzkaz příběhem, neváhali jsme. Hned jsme si s vedoucí aktivizačního úseku – paní Alenou Pagáčovou – domluvili individuální setkání s babičkami a dědečky.
Na první návštěvu za sepsáním příběhů šla necelá desítka žákyň třetí třídy. Rozdělili jsme se na skupiny, ve kterých jsme si povídali. Nejvíc nás zaujaly příběhy paní Libuše Froňkové. Přímým zásahem do srdce byl ten o jejím pejsku Roninkovi, se kterým se musela rozloučit, když nastupovala do domova.
Rozhodli jsme se, že zpracujeme právě příběh babičky Libušky a jejího pejska. Vyrobíme papírové pejsky a zajdeme jí je předat. Když jí bude smutno, potěší ji její papíroví hlídači a společníci.
Následovalo několik týdnů práce.
Nejprve jsme si řekli, jak budou pejsci vypadat a jak budeme postupovat. Potom jsme se dali společně do práce. Vydatně nám pomáhali prvňáčci, kteří chodí do stejného oddělení školní družiny.
Ze zmuchlaných novinových papírů jsme vytvořili tělíčka, hlavičky, končetiny, ocásky, ouška a čumáčky pejsků. To celé jsme omotali papírovou lepicí páskou. V dalších dnech jsme nastříhali velkou hromadu papírových pásků, které jsme namáčeli do lepidla, přikládali na vymodelované části a poté nechali schnout. Průběžně jsme odstraňovali nedostatky, které na nás začaly vykukovat – upadená ouška nebo krátké nožičky… Další fází bylo natírání. Pomocí bílé barvy jsme pejsky natřeli od hlavy až k nožkám. Po zaschnutí jsme jim domalovali skvrny, oči a další detaily. Když jsme měli hotovo, pustili jsme se do výroby obojků a psích jmenovek.
Pouze největší pejsek byl bez jmenovky. Výrobu cedulky a pojmenování pejska jsme si nechali až na setkání s paní Libuší, která má špatný zrak a celou výrobu pejsků by s námi nezvládla.
Domluvili jsme si tedy další setkání v domově. Dne 20. června jsme šli babičce Libušce pejsky předat.
Babička byla velmi dojatá. Největší radost měla z toho, že jsme se mohli opět setkat. Dětem předala sladkosti, které pro ně měla připravené. Společně jsme vyrobili cedulku se jménem Roni a připevnili ji pejskovi na krk. Babička nám pak znovu vyprávěla o tom, jak to bylo těžké, když se ho musela vzdát. Z papírových pejsků měla velkou radost. Dva si pak odvážela na vozíčku v náručí na pokoj. Slíbili jsme jí, že se za ní zase přijdeme podívat. Po necelé hodině povídání jsme se rozloučili.
Byla to pro nás velmi cenná setkání. Na dětech není poznat, jak konkrétní moment prožívají, ale klamou tělem. U dětí je to mnohdy intenzivnější než u nás dospělých. Obohatí je to do života a ovlivní v jejich dalším jednání. Tato setkání nás pro život dělají zkušenějšími a za to patří organizátorům akce velké poděkování!
Foto: paní Libuše s výtvory dětí
