Biskupské gymnázium J. N. Neumanna, církevní základní škola a základní umělecká škola České Budějovice IV
Autory díla jsou Marek Pícha (15 let), Lukáš Kulhánek (15 let), Tomáš Bartuška (15 let), František Chalupa (15 let), Alex Holeček (15 let) a Jonathan Chacinski (15 let)
Život s ohlým nosem od kladívka
Pan Jan Pacal se narodil do rodiny živnostníka. Letos mu bude 96 let. Narodil se ve Vyškově.
Léta pracoval v armádě, avšak nelíbilo se mu to. Jeho vyprávění jsme zaznamenali v původní podobě.
Moje první vzpomínka je z doby, kdy mi byly tři roky a s jedním chlapcem jsem jedl chleba se sádlem
a s cibulí. Hráli jsme si s kladívkem a on mě jím omylem udeřil do nosu. Zdeformoval mi ho. Později mi doktor nabídl operaci nosu, ale já ji odmítl s odůvodněním, že s tím dokážu žít. Také si pamatuji, jak jsme s kamarády sjížděli na hrncích po náspu u místního viaduktu. Jednou, když jsem měl nové kalhoty, tak se dno vytratilo a nové kalhoty byly rázem zničené.
Jiná z mých raných vzpomínek je spojena s plaváním. Pamatuji si, jak mě starší děti shodily do místního rybníka, a já se ocitl ve vodě. Chvíli jsem se jen plácal, ale následně se mi podařilo udělat nějaká tempa a dostat se na břeh.
To byly takové malé příhody z mého dětství, které mi utkvěly v paměti.
Jako malý chlapec jsem se také rád koupal s kamarády v okolních lomech Pístovice a Lůče. Tehdy to byla idylická místa obklopená přírodou. Ovšem v dnešní době na těchto místech stojí moderní hotel. Toto místo se změnilo. Kus krásného lesa byl vykácen a ustoupil parkovišti, které zde nyní stojí. Dle mého názoru je toto místo v podstatě zničeno.
Se začátkem války mám spojený jeden příběh. Vzpomínám si na jeden den, kdy mě můj otec poslal do obchodu, a tam jsem potkal německého vojáka, který si šel koupit rohlíky. Zpočátku to vypadalo jako obyčejná situace, ale postupně se začalo napětí stupňovat, když přicházelo stále více německých vojáků, a nakonec byl obchod vyrabován. Tento okamžik mě upozornil na nebezpečí a na tu změnu, kterou válka přinesla do našeho života.
Pamatuji si, jak naši rodiče poslouchali BBC, i když se za to trestalo smrtí. Dokonce k nám přicházeli poslouchat rádio i sousedé. Ve válce byla také silná soudržnost mezi sousedy. Lidé si vzájemně pomáhali a varovali se navzájem.
Ve válce byl systém potravin na lístky, což znamenalo, že jsme měli příděly potravin a museli jsme je pečlivě rozdělovat. Kontrola byla přítomná i ve vlacích, a tak každého, kdo se pohyboval, prověřovali a přezíravě si prohlíželi jeho věci. Vzpomínám na jednu příhodu, kdy babky potřebovaly převézt husu. Musely sklenicí sádla podplatit kontrolu, která jim nakonec jen řekla „ruth gut“, a pokračovala dál. Byla to taková tajná dohoda, která umožnila převoz husy bez komplikací.
Ve městě Vyškov se na konci války vedly tvrdé a marné boje, protože zde bylo umístěno německé výcvikové středisko. Neustále se zde střílelo a napětí ve městě bylo vysoké.
Jan Pacal, 95 let
Narodil se ve Vyškově, kde prožil své dětství a mládí. Ve Vyškove vystudoval vojenskou akademii a jako voják z povolání prožil většinu života v Českých Budějovicích. Ve vojenské kariéře jej „brzdilo“ jeho odmítnutí vstupu do KSČ. Měl manželku, se kterou neměli děti, ale měl spoustu kamarádů. Dnes už je vdovec a kamaráda má jen jednoho, který mu ale se vším pomáhá a vozí ho i k lékaři.
V jedné konkrétní situaci se Němci rozhodli opustit minometné hnízdo, aniž by se střetli s ruskými vojáky, kteří se k místu přibližovali. Avšak dva chlapci z okolí se rozhodli využít tento okamžik a začali si s tím hrát. Vystřelili dvě rány, které ovšem upozornili mého souseda, který byl dobře obeznámen s nebezpečím, začal na kluky řvát a donutil je odejít. Věděl totiž, že pokud by Rusové zpozorovali chlapce, mohli by je považovat za nepřátelské fašisty a zastřelit je.
Když Rusové skutečně dorazili do města, chovali se jako vítězové a jejich jednání bylo ne vždy v souladu s pravidly slušného chování. Moje rodina se dostala do tíživé situace, když Rusové vyplenili naši kuchyni, a matka měla potíže s vařením kvůli nedostatku potravin. My Pacalovi jsme se schovali na zahradě do jámy, která sloužila jako skladovací místo brambor na zimu. Rusové přišli a vzali si jídlo, které následně odnesli jinam, kde si uspořádali hostinu. Můj otec věděl, že by situace mohla být ještě horší, kdybychom se pokusili dům uzamknout nebo ho zabezpečit. Proto jsme zanechali dům úplně otevřený, abychom minimalizovali riziko.
Bohužel, válka přinesla do Vyškova i tragédii. Jedna rodina byla Rusáky zavražděna, ale přesné důvody nejsou známy. Jediné, co se ví, je, že v té rodině bylo několik pohledných dívek. Rusové vždy odmítali nést odpovědnost za tento hrubý čin a tvrdili, že to byli Němci, kteří jej spáchali. Blízko Vyškova, kde jsem tehdy žil, se nacházely německé vesnice. Po válce však byli všichni němečtí obyvatelé deportováni do Rakouska.
Svůj mladý věk jsem investoval do studia na místním gymnáziu, kde jsem se setkal s mnoha zajímavými lidmi. Bylo to období plné nových vědomostí a příležitostí k rozvoji.
Během svých mladých let jsem také pracoval s kamarády na různých brigádách, jako například sbírání obilí a brambor. Vzpomínám na ty časy s kombinací nostalgie a úzkosti. Byly to okamžiky plné strachu, hladu a nejistoty, ale také okamžiky soudržnosti, solidarity a vzájemné pomoci. Lidé byli ochotni riskovat a překonávat obtíže společně. Ačkoli válka zanechala bolestné a tragické vzpomínky, měla také schopnost přinést neuvěřitelnou sílu a odhodlání lidí v obyčejných každodenních situacích. Tyto vzpomínky na válku mi zůstanou v srdci navždy a připomínají mi, jak důležité je vážit si míru a svobody, které dnes máme.
Po úspěšném ukončení střední školy jsem se rozhodl vstoupit na vojenskou akademii. Když jsem nastoupil, byl jsem u „dragounů“ (jezdectva), ale koně jsem osedlat neuměl. Z kopce dolů mi sedlo sjíždělo a pod kopcem jsem už seděl koni za ušima.
Do armády jsem nastoupil v letech, kdy v ní ještě nebylo tolik komunistických ovádů, kteří sice veleli, ale nic neuměli. Kvůli nim jsem armádu neměl rád. Po dokončení akademie jsem sloužil na mnoha místech, nejdéle jsem pracoval v Budějcích. Dokonce jsem vystoupal až na zástupce velitele pro týl. Výš jsem už být nemohl, protože jsem nevstoupil do KSČ. Tak jsem se staral o zásoby nafty, jídla, výstroje a dbal jsem, aby vojáci měli chutná jídla a aby s nimi nebylo nakládáno jak s kusem masa.
V jednu nezapomenutelnou chvíli mě můj kamarád pozval na hokejový zápas. V té době bylo hokejové mužstvo „Budějc“ na vrcholu svého umění, a tak na stadionu vládla vzrušující atmosféra, v níž se hemžilo mnoho lidí. Když hráči vstupovali na led, síla masy lidí byla tak ohromující, že dokázala rozpohybovat zábradlí, která byla široká skoro deset centimetrů. Ten pohled mě doslova ohromil. Avšak po této události jsem už na hokejový zápas nikdy nepřišel. Byl jsem svědkem, jak se dav v reakci na tuto nepředstavitelnou energii hráčů mění v chaotickou hromadu. Znaje následky tohoto davového chování, rozhodl jsem se, že raději zůstanu stranou. Popsal bych to jako doslovný horor. A dokonce se jednou stalo, že tribuna pod vlivem tohoto nebezpečného tlaku prostě podlehla a zřítila se, přinášejíc s sebou paniku a smrt.
Jak se nám tvořilo?
Naše třída dostala nabídku z Domova pro seniory Máj České Budějovice. Naše skupinka si vybrala bývalého vojáka z povolání, pana Jana Pacala. Navštěvovali jsme Domov pro seniory vždy, když na naší škole probíhaly přijímací zkoušky nebo maturity. Při první návštěvě jsme pana Pacala nezastihli, protože musel odejít k lékaři. Proto jsme jej jednou navštívili odpoledne po vyučování. Zajímavě vyprávěl hlavně o válce, o osvobození Vyškova. To nás hodně bavilo, protože máme moc rádi dějepis. Dokonce se jeden z nás účastní dějepisných olympiád a jiných soutěží. O tom jsme si také hodně povídali. Pan Pacal se zajímal, co nás baví, co děláme ve volném čase, a také, co se učíme ve škole.
Foto: společné tvoření
