Biskupské gymnázium J. N. Neumanna, církevní základní škola a základní umělecká škola České Budějovice II
Autory díla jsou Anežka Bezpalcová (15 let), Jakub Habart (15 let), Jakub Vinzens (15 let), Jakub Nestával (15 let) a Eva Čerklová (15 let)
Výbušný život pana Pospíšila
Říká se, že láska je chemická reakce. V případě pana Pospíšila a chemie tomu tak doopravdy je.
Chyby někdy nejsou nejlepším učitelem
Nadšení pana Pospíšila pro chemii začalo už na měšťanské, dnes základní škole, v Libuši. Jiskra zájmu v něm vzplanula a už nikdy nezhasla díky jejich panu řídícímu, který dokázal hodiny obohatit a učit poutavou formou. Nepochybně tady také hrála roli zvídavost, o které se můžeme přesvědčit z jedné z jeho historek. „Jednou jsem od strejčka, který pracoval v tiskárně, kde se tiskly na rotačkách letáky, na což se používala kyselina fosforečná, aby se ten tisk lepil jenom na ten papír, dostal trochu týhle kyseliny. Já jsem ji zneutralizoval sodou a ta se zredukovala. Poté jsem to nechal v tý kádince, kde to vykrystalizovalo, a mělo to krásný dlouhý krystaly. Tak jsem to přinesl panu řídícímu a ten to ukazoval po celý třídě,“ řekl pan Pospíšil. Ne vždy mu ale chemické pokusy přinesly chválu. Pan Pospíšil se kolikrát dostal kvůli chemii i do průšvihu. „Slzný plyn je z bromacetonu, zahřeje se to, udělá to reakci, zašumí to a člověk slzí. Jednou jsem to pro legraci chtěl dát panu řídícímu čuchnout. Odlil jsem si to do skleničky a řekl jsem to klukům, kteří mi to vzali a holkám na každou lavici trochu kápli. Paní učitelka, když přišla, tak řekla: „Co tady řvete?“ A holky to na mě píchly, takže si kluci v zimě museli sednout k otevřeným oknům. Museli jsme to tam prostě vydržet,“ vyprávěl pan Pospíšil.
Pospícháme dál
V roce 1948 pan Pospíšil nastoupil do učení do Výzkumného kontrolního ústavu při Spojených farmaceutických závodech, kde čtyři dny v týdnu studoval a dva pracoval. Zde měl povinnosti, které zahrnovaly vyrábění různých látek jim kolikrát dosud neznámého původu. Sám nám sdělil: „Vždycky nám přišlo nařízení, abysme něco vyrobili, ale kolikrát jsme ani nevěděli co to je.“ Jednou jim přišlo nařízení, aby vyrobili DMP. Pokud nevíte, co DMP je, tak nejste sami. Pan Pospíšil to v té době také nevěděl. “Poté co nám přišel příkaz, tak jsme museli jít do knihovny, kde se hledalo, co by to mohlo bejt. A zjistilo se, že DMP znamená dimerkaptopropanol, a podle názvu se udělal chemickej vzorec a začalo se zjišťovat, jaký chemikálie je na to potřeba sehnat. Konkrétně na to byl potřeba, mezi jinými, kyanid sodnej,“ pověděl pan Pospíšil. Zde ale jeho povinnosti nekončily, ba naopak právě začínaly.
„V týhle době, když jsem byl ještě učedník, tak jsem dostal takovou práci, že jsem každý den musel rozetřít 5 kg toho kyanidu až na prášek. Ráno jsem se musel vždy oblíknout, a to jsem musel mít gumovou zástěru, rukavice a štít před obličejem,“ pokračoval pan Pospíšil.
Když nebyl pan Pospíšil a jeho spoluučedníci zavaleni prací, tak si krátili dlouhé chvíle rozptýlením, většinou dělali rozmanité pokusy.
„Jednou jsme se rozhodli, že uděláme třaskavou rtuť. Třaskavá rtuť se dělá strašně jednoduše. To se vezme kyselina dusičná, naleje se do toho rtuť a srazí se to alkoholem. My jsme nepočítali s tím, že se nám to povede, ale ono se nám to povedlo. Když jsme tu kyselinu odfiltrovali, tak jsme ji propláchli éterema až potom jsme si uvědomili, že kdyby ten krystalek prasknul, tak to bouchne. Toho bylo tolik, že by to zlikvidovalo nejen tu laboratoř, ale možná i okolí. Tak teď jsme nevěděli, co s tím. Nakonec jsme pomalounku spustili kohoutek a spláchli jsme to do odpadu,“ zavzpomínal pan Pospíšil.
Jindřich Pospíšil, 90 let
Narodil se v Praze, kde prožil své mládí. Byl vojákem z povolání, díky tomu žil na různých místech naší země – v Českém Těšíně, v Hranicích na Moravě, v Lešanech, v Kamýku nad Vltavou a nakonec v Českých Budějovicích, kde bydlí i jeho jediná dcera. Má rád hudbu a je hrdým sběratelem LP desek.
Přišel konec s chemií?
V roce 1952 pan Pospíšil šel na vojnu, konkrétně nejdříve na vojenskou školu do Českého Těšína. Nepochybně nezůstal na jednom místě, přes celou službu na vojně se podíval do všech koutů České republiky. Nejdříve byl v Českém Těšíně a poté v Hranicích na Moravě, kde studoval na vojenských školách, dále se podíval do Lešan a také třeba i do Kamýku nad Vltavou. Dnes pobývá v Českých Budějovicích, které si oblíbil nejvíce ze všech měst.
Náplní jeho práce bylo nejdříve dělostřelectvo, kde měl na starosti čtyři kanóny s dostřelem 20 km a ráží 100 mm. Když pobýval v Lešanech, dozvěděl se, že nemůže pokračovat u dělostřelectva, a byl jmenován náčelníkem finanční služby. Předtím, než mohl začít s plněním jeho úkolů, musel jet do Žiliny na školení, kde strávil rok. Klíčový úkol práce pana Pospíšila jako náčelníka zahrnoval vydávání výplat vojákům každý patnáctý den v měsíci. Dále také vyplácel občanské pracovníky a vydával peníze na služební cesty.
I přes náročné povinnosti chemie pana Pospíšila neopustila, ale spíše nabrala jinou podobu. „Takhle jsme šli na cvičák za kasárnami, on měl tritol (=trinitrotoluen). Takže jsme udělali díru beranidlem asi dva metry do země a dali jsme tam nejprve malou dávku tý trhaviny a pak se to odpálilo, aby se vytvořil sklípek pro tu větší dávku. Potom jsme tam dali asi 20 kg tý trhaviny a museli jsme odejít půl kilometru od toho. A to byla taková šlupka, že potom přišel velitel brigády, kterej říkal, že teď nemusíme vyvážet odpadky aspoň měsíc, abysme to zasypali,“ vyprávěl pan Pospíšil. Pan Pospíšil na svoji práci vzpomínal rád a dokázal o ní dlouho a barvitě vyprávět. Chemie ho v různých podobách provázela celým jeho životem, i když měla mnohdy dost třaskavou podobu.
Jak se nám tvořilo?
Setkání naší třídy se seniory z Domova pro seniory Máj České Budějovice iniciovala paní Dvořáčková, která v tomto zařízení pracuje. Mohli jsme si vybrat, s kým chceme mluvit. My jsme si vybrali pana Jindřicha Pospíšila. Byl vojákem z povolání, a to nám přišlo hodně zajímavé. Scházeli jsme se s ním vždy dopoledne, ve dnech, kdy na naší škole probíhaly přijímací zkoušky nebo maturity. Vyprávěl moc poutavě, ale také se zajímal o nás, co děláme, co se učíme apod. Moc jsme si to s ním užili a těšili se na setkání s ním. Nakonec jsme mu přečetli, co jsme sepsali, a on nám ještě některé věci upřesnil.
Foto: společné tvoření
