Základní škola a Mateřská škola Blatnice, p. o.
Autory výtvarného zpracování jsou žáci ZŠ (1., 3., 4., 5., ročník), pod vedením Mgr. Zuzany Bařinové
Příběh pana Josefa Dvořáka
Už od mala mě velmi lákalo řízení a volant. Když jsem ho poprvé chytil do ruky, už jsem ho nepustil a musel jsem řídit. Řízení mě velmi bavilo a naplňovalo.
Prvně jsem řídil auto. Bylo to sice velmi příjemné, ale chtěl jsem se vozit v něčem větším. A tak jsem začal jezdit s autobusem a později i s kamionem. S kamionem jsem se podíval hodně do zahraničí. Navštívil jsem země jako Holandsko, Anglii, Skotsko nebo Irsko. Tenkrát ještě žádný podmořský tunel nebyl a já jsem tak musel přes moře trajektem. Cestovalo se a bavilo mě to, ale autobus byl autobus.
S tím mě to bavilo nejvíce.
Jezdíval jsem hlavně trasu Moravské Budějovice – Třebíč – Praha, po dálnici. Chvilku jsem pobyl a zase jsem jel nazpět. Později jsem začal jezdit místní linku vesnic v okolí Budějovic.
Někdy jsem jezdil i jako záskok do Brna. Vždycky po šichtě jsem dovezl autobus na autobusové parkoviště a později, pokud jsem s ním jel ráno, tak jsem si ho mohl nechat zaparkovaný před domem. Dodnes si ten svůj autobus pamatuji. Byla to krásná bílá škodovka se žlutým pruhem. Jezdila na naftu
a v zimě se musela nejprve rozehřát, než se mohlo vyjet. Občas se stalo, že se něco porouchalo. Píchlé kolo nebo třeba zlobil motor. Člověk byl tehdy ale šikovný a většinu věcí jsem si dokázal opravit sám. Sem tam se ale stala věc, se kterou jsem si už poradit nedokázal, a tak musel autobus do servisu.
Dost často se stávalo, že byl autobus úplně plný. Hlavně pondělí a pátek, když jezdili studenti do škol nebo domů z internátů. Při takhle plném autobusu se párkrát stane, že se ve dveřích někomu skřípnou šaty. Většinou to pasažéři vzali sportovně a zasmáli se tomu.
Dříve nás potkávaly silnější zimy, než jaké jsou dnes, a s dopravou to umělo pěkně zamávat. Často jsme stáli v kolonách, většinou přibližně hodinu. Teploty byly kolem deseti stupňů pod nulou a silnice byla neustále namrzlá. Pár kilometrů před Jihlavou se mi jednou přihodilo, že jsme na náledí začali pomalu klouzat a dostali jsme smyk. Na poslední chvíli se mi to podařilo srovnat a zastavili jsme přesně na kraji silnice. Stačilo pár centimetrů a už jsme jeli po poli. Pasažéři mě pochválili, že jsem to vybral, a jeli jsme dál.
Byl to krásný život řidiče, na který rád vzpomínám. Nikdy jsem se nebál zodpovědnosti za spoustu lidí, které jsem převážel, nebo za náklad. Také jsem neboural, neměl jsem jedinou nehodu. Sice už mě stáří dohonilo, ale za volant bych si sedl klidně znova.
Josef Dvořák, 80 let
Celý život pracoval jako řidič z povolání, jezdil s kamionem a autobusem po republice i do zahraničí. Sám o sobě prohlašoval, že „je řidičem všeho, co má kola“. Krom řízení s manželkou vychoval čtyři děti.
Jak se nám tvořilo?
Pan Dvořák se s žáky zmiňované ZŠ školy znal již od školního roku 2022, kdy se potkávali na setkáních s arteterapií, dále na divadelních představeních, v nichž účinkovali někdy žáci, jindy senioři, a vzájemně si byli i publikem. Setkání byla vždy velmi příjemná, obě generace se na sebe těšily a ti žijící (bohužel pan Dvořák již nežije) na sebe i vzájemně vzpomínají a na dálku se pozdravují a podporují.
