Základní umělecká škola Zruč nad Sázavou
Autory díla jsou:
1. Alžběta Krutilová (15 let)
2. Vojtěch Pražák (8 let)
Jede jede mašinka
Od dětství jsem si přál létat jako pilot letadlem. Po složení zkoušek a přijetí do dopravní školy se ale stalo, že mi lékaři zjistili oční vadu, pro kterou jsem nemohl ve studiu pokračovat. Přešel jsem tedy na jiný obor, a to strojvedoucí vlakových souprav. Protože se mi tato práce stala největším koníčkem, zůstal jsem u ní celý život. I doma jsem měl své mašinky v podobě různých maket a hlavně jsem miloval knihy o lokomotivách.
V práci jsem řídil především elektrické lokomotivy, ale samozřejmě jsem si vyzkoušel i jízdu parní lokomotivou či nejnovějším pendolinem. Práce je to jako každá jiná, ale pro mě ta nejzajímavější a nejmilovanější. Zažíval jsem tu spoustu situací dramatických, ale i veselých. Například, když jsem jednou přibrzdil v jedné obci, a vidím, jak se ke mně rychlým krokem blíží šedovlasý dědeček, v jedné ruce hůl, se kterou na mě mává, a ve druhé provázek, na jejímž konci je škrtící se koza. A tak volám: „Dobrý den, dědo, kampak s tou kozou? Máte pro ni jízdenku?“ Jaképak mě čekalo překvapení, když jsem zjistil, co na mě vlastně onen děda volá: „Hoříte, hoříte… tam vzadu… hoří Vám mašina…!!! Vyskočil jsem z kabiny a uviděl tu málem pohromu, která naštěstí byla v začátcích. Ve strojovně byl vylitý olej, který chytil, a neštěstí bylo na světě. Díky dědovi s kozou však vše dopadlo dobře a včasný zásah oheň uhasil. A když jsem se podíval směrem k lokomotivě, uviděl jsem jen vzpínající se kozu, která táhne dědu přes koleje směrem k přilehlé louce.
Rád bych Vám, děti, vzkázal, že pro člověka je velmi důležité, aby byl ve svém životě spokojený. Zároveň Vám jistě každá práce vnese do života svůj řád a ta moje mi určitě dala jednu pěknou vlastnost – všude chodím včas.
Jiří Hás, 80 let
"Celý život prožil v Praze. Původně chtěl být pilotem a létat, nakonec se stal strojvůdcem u Českých drah. Je vdovec, má dvě děti a do domova pro seniory se přestěhoval po několika závažných onemocněních, která už mu nedovolovala být samostatný. Přesto všechno se snaží žít co nejplnohodnotnější život. Má hendikep s chůzí, i přesto rád vyráží na vycházky. Jako vášnivý čtenář rád navštěvuje knihovny a sám je autorem několika naučných knih zabývajících se historií rodů a jejich erby. Je velmi charismatický, žádná žena ho nepřehlédne a jeho vyprávění, které se „dotýká hvězd“, neodolá. Svým milým komunikativním přístupem a úsměvem si získal i děti ze školky Na Pohoří, které do domova pravidelně docházejí, a on jim rád předčítá pohádky."
Jak se nám tvořilo?
Byl to nápad pro věc zapálené paní Lenky Vladykové z pečovatelského domu Centrin. Domluvili jsme se a i s panem Jiřím za námi přišli přímo do výtvarné výuky. Překvapilo mě, jakou má pan Jiří u dětí pozornost (a myslím i respekt). Nebylo to rozhodně překotné, rychlé vyprávění, na jaké jsou děti zvyklé. Možná právě pomalejší tempo a „jinakost“ zážitku je oslovila. Ihned po vyprávění jsme kreslili příběhy pana Jiřího. Další lekci o týden později jsme malovali jeho portrét. 🙂
