Střední škola technická a gastronomická Blansko, p. o.

Autory soutěžních prací jsou:

Soňa Bérešová (17 let)
Eva Preisnerová (16 let)
Magdaléna Olbertová (19 let)
Michaela Schillerová (18 let)
Zuzana Bučková (18 let)

Vzpomínky s vůní brambor aneb O důležitosti vzájemné pomoci (nejen) na vesnici

Z dětství si vzpomínám hlavně na pokrmy z brambor – bramborové placky, šišky, mrkváče z bramborového těsta, brambory na paprice, bramboračku se zeleninou a luštěninami.
O hodně víc se používalo sádlo, ale moc ho doma nezbývalo, protože hodně sádla a krupon se musel odevzdávat státu.
Dost se šetřilo a maso bylo jen někdy, ze zbytků jsme dělali například déchánek (jakousi nádivku) a taky se hodně jedly polívky. Do školy jsme my děti třeba nosívaly na svačinu chleba s povidly nebo suché vdolky. V Suchdole nebyla pekárna, takže jsme si chleba nosili péct do pekárny do Vavřinča. Říkám nosili, protože člověk si musel udělat svůj chleba a s tím jít k pekaři. Nám ho teda pekla většinou babička.

I ta denní strava byla jiná jak dneska. K snídani většinou bílé kafe nebo cikorka. Cikorka – to byly takové kostky a zalilo se to vodou, trochu cukru a hotovo. Někdy mléko. Když kráva dojila, tak to bylo dobrý. Když nedojila, no, tak to bylo horší. Večer jsme třeba měli jen placky s mlékem. Nebýt babičky a dědy ve Vavřinču, kteří měli kousek pola, tak jsme neměli ničeho, ale tatínek za nimi nerad chodil pro pomoc, měl svou hrdost.

Už jako děcko jsem musela pomáhat. Pásli jsme s mladším bratrem kozu a krávu u mlýna, kde jsme měli louku. A vůbec se dřív všechno dělalo rukama. Ale zase si lidi dřív tak nějak víc pomáhali. A jídlo bylo hodně důležité. Asi proto, že ho moc nebylo. Takže když se dřív přišlo ke kamarádce, tak první slova byla: „jedlas?“ Když jste přišli k nám, tak se maminka taky vždycky ptala: „Holky, chcete chleba?“ A vždycky nám něco dali. Taky se tenkrát všecko zužitkovalo. Sbírali jsme šišky a na prodej i houby kuřátka.
Později si maminka přivydělávala pečením cukroví. Pomáhala jedné paní, a když ta už nemohla, tak jsem s maminkou pekla já. Kolik já jsem se v životě napekla svatebních koláčů! To máte jak na dědině, máti musela jít buď na pola dělat, nebo do JZD. Takže jsem musela brzo začít i vařit sama.

Možná by vás mohl ještě zajímat příběh mého tatínka a maminky. Moje maminka nikdy neměla žádné vzdělání a její vlastní maminka umřela, když jí bylo šestnáct let. Navíc měli dluhy a i její vlastní tatínek taky brzy zemřel po pracovním úraze. No, a protože měli domácnost a pola, tak jí tam začal pomáhat právě můj tatínek. V roce 1944, to se sice už znali, ale ještě nebyli svoji, byl tatínek, ročník 1922, tzv. nuceně nasazený. Tito nasazení, muži i ženy, měli pracovat v Německu nebo Rakousku třeba při výrobě zbraní. Jenže tatínek se odvést nenechal, a společně s dvěma dalšími se schoval v jeskyních v Suchdole. Ti, kteří byli z jejich okolí odvedeni, se prý dostali na místo, kterému říkali lágr.
Dlouho se nevědělo, kde vůbec jsou a jaký bude jejich osud. Pracovali na okraji vesnice, měli hlad,
a protože nemohli ven, tak spoléhali na lidi z okolí, kteří jim nosili brambory. Sem tam taky podstrkávali pod plotem lístečky se vzkazy, aby se alespoň jejich rodiče dozvěděli, že jsou v pořádku. Mezi tím se můj tatínek s panem Maňouškem a ještě jedním schovávali v jeskyni. Prožili tam zimu roku 1944 a zůstali tam až do konce války. Pomáhali jim lidi z okolí, nosili jim jídlo a další potřeby.
Ale maminka žila dlouho v nevědomosti, protože panovala obava, že by mohla při výslechu něco prozradit. Kde tatínek je, věděli jen jeho rodiče, moje babička a dědeček. Vojáci ho dokonce hledali u nich doma, prý prohrabali i slámu, ale nenašli ho. Tatínek měl vždycky podlomené zdraví, už před válkou měl nález na plicích a kvůli zimě, kterou zažil v jeskyni, se mu to výrazně zhoršilo. Po válce ani nenastoupil do práce a třikrát byl hospitalizovaný v sanatoriu v Jevíčku.
Asi kvůli tomu nechtěl, abych šla studovat na zdravotní sestru, protože viděl, jak se sestřičky hodně vyčerpávají. Tatínek šel brzy do důchodu a dožil se pouhých šestašedesáti let.

Jak se nám tvořilo?

Do projektu jsme se rozhodli zapojit proto, že chceme u žáků rozvíjet porozumění a empatii. Vždyť právě teenageři mají často předsudky vůči seniorům a senioři „puberťáky“ také často nechápou.
Pro společnou diskuzi jsme si zvolili téma jídla, neboť jsme odborná škola a naši žáci se učí oboru kuchař-číšník. Kromě toho je všeobecně známým faktem, že jídlo spojuje. Nejdřív jsme tedy ve škole, společně s kolegy, oslovili žáky a zjišťovali, jestli by byl zájem. Chtěli jsme, aby se žáci přihlásili dobrovolně, ale samozřejmě jsme projekt propagovali. A zájem byl větší, než jsme předpokládali.
Nezbývalo tedy než najít vhodné seniory. Při hledání vhodné seniorské instituce jsme se obrátili na oddělení sociálních služeb města Blanska. Vedoucí tohoto oddělení nám vytipovala domov s pečovatelskou službou, kde nám přidělili sedm seniorů k rozhovoru. Vybírali tak, aby senioři byli ve věku 70–100 let a byli jsme tak schopní pokrýt velké časové období.
Do domova s pečovatelskou službou šli zástupci z řad žáků ve svém volném čase, rozdělili se do menších skupinek a na první schůzce „zpovídali“ jednotlivé seniory individuálně. Příběhy si nahrávali a dělali si poznámky. Z vlastní iniciativy nakoupili žáci i drobné dárečky. Nutno podotknout, že si z návštěvy také drobné dárečky odnesli (například háčkované ozdoby).
Před první návštěvou byla na žácích patrná nervozita, která se ale rozplynula po prvních několika společně strávených minutách. Senioři byli opravdu vhodně zvolení a po první schůzce odcházeli všichni žáci nadšení a sršící nápady na kreativní zpracování příběhu. Ve škole jsme pak s „reportéry“ i se zbylými žáky příběhy poslouchali, přepisovali a debatovali o nich. Společnou diskuzí jsme vybrali právě vzpomínku paní Danuše, která žáky oslovila nejvíc. Následovala další společná schůzka s paní Danuší s upřesněním detailů. V této fázi se do projektu zapojili ještě další žáci, neboť energie a nadšení jsou nakažlivé.
Někteří žáci se vydali prozkoumat a vyfotit místa, kde paní Danuše žila (jedná se o místa nedaleko naší školy), právě od nich pochází fotografie ze Suchdola, které jsme přiložili. Další žáci se věnovali kreativnímu ztvárnění příběhu – přípravě pokrmů, o kterých pamětnice mluvila nebo které si naši žáci s příběhy spojili. Samozřejmě, že jsme připravené pokrmy opět přinesli na „degustaci“ do domova s pečovatelskou službou. Význam celého projektu byl nesporný – během společných rozhovorů a degustace se senioři otevřeně podělili nejen své vzpomínky a příběhy, ale i o rodinné recepty. Žáci aktivně naslouchali, kladli otázky a můžeme říct, že se začali i více zajímat nejen o dávno zapomenuté pokrmy, ale i o historii našeho města a okolních vesnic. Prostě se podařilo vytvořit prostředí, ve kterém se obě generace mohly navzájem inspirovat.
Senioři byli velmi potěšeni zájmem, který jsme jim projevili. Sdílet své vzpomínky, být slyšeni a oceněni za vynikající recepty pro ně mělo velký význam. Navíc znovu ochutnali recepty svého dětství a mládí. Pro žáky bylo velmi inspirativní nejen poslouchat životní příběhy seniorů, ale i vařit staré recepty, a největší radost měli samozřejmě z toho, když se podařila ochutnávka.