Společenský klub Lidečko, z. s.
Autory prací jsou děti ze Společenského klubu Lidečko, z. s.
Veselé vzpomínky jedné paní učitelky
Povím Vám něco o svém povolání, které jsem měla moc ráda. Byla jsem paní učitelka. Začala jsem učit na malotřídce. Ale protože pan ředitel si učil ty větší děti sám – třetí, čtvrtou, pátou, tak já jsem zase začala učit první a druhou třídu. No a už jsem u toho zůstala celý život.
No, na vesnici jsem učila ze začátku, ale potom, jak přišly děti a postavila se škola Na Rybníkách, tak od té doby jsem učila Na Rybníkách. První, druhou, první, druhou – takové malé špunty jsem učila.
Někteří z Vás taky teprve půjdou do školy. Ještě máte prázdniny před sebou, to je krásné. Já jsem se taky vždycky těšila na prázdniny. Taky jsem se nemohla dočkat, až budou prázdniny, a potom na konci prázdnin už jsem se zase těšila do školy. Až přijdou děti. Taky jsem jich učila moc, vždycky kolem třiceti. Takové hodné, některé si teprve zvykaly na školu, no ale za chviličku si zvykly všechny děti. A chodí taky někdo do této školky? Protože já tady chodím do této školky číst. Vždycky v úterý a ony děťátka leží už na lehátkách, čekají, a když tam přijdu, tak začne pohádka. A potom spinkají. A jsou taky všelijaké děti ve škole. No jeden chlapeček třeba přišel do školy v první třídě a on asi byl zvyklý si při hraní lehat na bříško na zemi. No a on přišel do školy a myslel si, že to je jako doma, tak on si nachystal věci a lehl si na bříško pod lavici i s těmi sešity a s tím vším. A já jsem si nevěděla rady, on si nechtěl sednout do lavice, to byla katastrofa. Třicet dětí sedělo v lavicích pěkně spořádaně a on ležel pod lavicí na bříšku. Ale tak potom se to taky naučil a taky už byl jako ostatní děti, byl to takový hodný chlapeček, takový blonďáček kudrnatý, a tak už to bylo v pořádku potom. Nebo víte, co se mně jednou přihodilo?
Vlastimila Ryšková, 88 let
Dlouhé roky pracovala jako učitelka na 1. stupni ZŠ. Práce ji velmi bavila a naplňovala. Dodnes se velmi ráda potkává s dětmi a pravidelně chodí do mateřské školky číst dětem pohádky před spaním.
My jsme jezdili s dětma do zoologické zahrady vždycky na výlet. Já jsem nikde jinde nejezdila, jenom do té Lešné, protože jsem si byla jistá, že tam chodíme ve skupince a že je mám všechny pohromadě a že se mně nikdo nemůže ztratit. A měla jsem taky takového jednoho chlapečka blonďáčka a jmenoval se Kubík, Jakub. A on se vůbec nedíval na zvířátka. Vůbec ho nezajímalo, co je kolem. Ale rozhlížel se. A já říkám: „Kubíku, co je ti? Proč se nedíváš na zvířátka?“ „No, kdy už konečně bude ta ‚útratárna‘?“ On dostal od rodičů peníze, aby si něco koupil, a tak ho zvířátka nezajímala, ale chtěl prostě nějaký ten stánek, kde by si něco utratil. Tak to bylo všelijaké ve škole. Byly chvilky dobré, takové veselé, a chvilky takové vážné, kdy jsme se museli taky učit a naučit se číst písmenka, psát písmenka, a to vy všechno budete umět na konci roku. Byly jste už někdy v Lešné?
Jednou se mně přihodilo, že jsem lezla oknem ze školy. Jak jsem učila v Leskovci, tak tam byl pan řídící a ti bydleli ve škole a oni jeli na Vsetín. A aniž by věděli, že já jsem ještě ve škole – já jsem totiž chodila na vlak na poslední chvilku, protože jsem si chtěla udělat nejvíc ve škole, abych si to nemusela nosit domů všechno. A oni se nepodívali nebo nezavolali, jestli tam ve škole někdo je, ale zamkli ze dvora, zamkli zepředu a šli na nádraží. A já jsem potom vyběhla na poslední chvilku a teď jsem zjistila, že jsou pozamykané dveře a já sama ve škole. Takže jsem nevěděla, co mám dělat. Otevřela jsem okno od přízemí, jsem si říkala, jak je to vysoko, že bych třeba vyskočila. Viděl mě jeden pán, který bydlel naproti, a donesl mně žebřík, a já jsem slezla po tom žebříku dolů a ještě jsem ten vlak stihla. Ještě jsem došla na poslední chvilku a stihla jsem, nezmeškala jsem.
Nebo jsem učila cikánečky dvě, holčičky dvojčátka. A ty uměly tak strašně krásně zpívat, ale ony nezpívaly česky, ony děckám o přestávce zpívaly cikánsky. A očička se jim tak leskla, prostě to prožívaly, co zpívaly. A děcka poslouchala o přestávce, jak to krásně umí. Ale jinak s nimi byl problém, protože ony dostaly sešit a tužku a druhý den už to neměly. Přišly do školy a už neměly nic. Tak dostaly znovu sešit, aby měly do čeho psát, a pero, aby měly čím psát, no dostaly a zase neměly nic. Prostě s nimi nebyla žádná práce, to byl problém, ale jinak to byly krásné holčičky, okaté. Tak takové mám vzpomínky na školu. Ráda na ty roky vzpomínám.
Mám moc roků – přes osmdesát. Mám dvě dcery. Jedna je lékařka a druhá studovala pedagogickou školu a teď učí na Hovězí. A už mám i pravnoučky malé, narozené čerstvě. Ta, co je lékařkou, tak ta bydlí a pracuje ve Zlíně.
Když jsem chodila já do školy, tak to celkem ušlo, učilo se mně dobře. Maminka mně nemusela pomáhat, ani tatínek. Jako malá jsem měla domácího mazlíčka, dokonce dvě zvířátka. To první jsem dostala přidělené – to Alena, moje starší dcera ze Zlína, přijela a řekla: „Mami, víš, Evička chce pejska, tak my jí koupíme pejska.“ Přijela k nám před prázdninami a povídá: „Mami, víš, my chceme jet na dovolenou a my ho nemůžeme vzít s sebou, protože on je ještě maličký. Nepohlídala bys ho přes prázdniny?“ No, tak já jsem pejska měla přes prázdniny a po prázdninách přijeli a říkali: „Mami, víš, my na něho asi nebudeme mít čas, my jsme s manželem oba dva v práci, děvčata ve škole, pak mají kroužky…, nechala by sis ho?“ No, tak pejsek zůstal. Pak jsme koupili druhého, to jsem říkala, to už žádného pejska v životě nechci. A pak mně Evička telefonovala, že viděla na obrázku krásného pejska. Né, Evičko, ani za nic. A mohli bychom se na něj aspoň podívat? Tak říkám, podívat se na něj můžeme. Tak jsme se jeli podívat. Představte si, že ta moje mladší dcera Evička má nakonec doma psy dokonce tři. Tak je to třeba někdy v životě veselé.
Jak se nám tvořilo?
Po návštěvě domova seniorů jsme si o všem společně znovu povídali, děti potom malovaly obrázky doma, každý sám.
