Základní škola Koryčanské Paseky, Rožnov p. R., příspěvková organizace l
Autory díla jsou: Agáta Vašková (11 let) a Jakub Svatoš (11 let)
Jak jsem začal chodit do školy
Bylo to v roce 1952 – před 71 léty, když jsem začal chodit do školy. Dosáhl jsem stanoveného věku, a tak jsem se s tatínkem dostavil k zápisu. Na zápis mne taťka dovedl do chlapecké školy. Na to, jak zápis probíhal, si už vůbec nepamatuji.
V té době byly v Rožnově tři školní budovy. U kostela to byla dívčí škola – nyní se tato budova proměnila v prodejnu sportovních potřeb Intersport. Další pak byla chlapecká škola v budově Štefánium poblíž Společenského domu – nyní využívaná pro potřeby městského úřadu. A poslední pak tzv. měšťanská škola v dolním parku, také kousek od Společenského domu, a sem se chodilo až od 5. třídy – nyní je zde základní umělecká škola.
Dne 1. září 1952 jsem šel do školy už sám. Škola byla od naší zemědělské usedlosti u náměstí vzdálena nějakých 300 metrů. Naše třída byla v prvním patře z druhé strany budovy s výhledem na tehdejší OÚNZ – nyní ORTHES. Ve škole se nás sešlo hodně. Ve třídě nás očekávala paní učitelka Marie Vokáčová. Ve třídě byly tehdy ještě dlouhé lavice pro asi pět žáčků. Podobné jsou nyní už jen ve škole valašské dědiny muzea v přírodě. Něco jako batohy, které také v současnosti děti používají, v té době také nebylo.
Ivan Bajer, 77 let
"Je stále aktivní a vždy jej uvidíte s fotoaparátem na krku. Když mu nohy dovolily, prošel celou valašskou krajinu a zná ji nazpaměť. Má moře fotek, které občas spočinou v náruči výstavních prostor. Svůj aktivní život zasvětil železnici, kde až do důchodu pracoval."
Na oběd jsme tehdy chodili domů. Školní stravování tehdy ještě v Rožnově nebylo. Družina také nebyla. Pokud si pamatuji, naše první učebnice se nejmenovala „slabikář“, ale „čítanka pro 1. třídu“. Další pak byla „početnice“. Obě tyto knížky jsme měli dosti dlouho doma, až se časem zničily. Jako žáci první třídy jsme měli celkem pět předmětů. Jak se po čase ukázalo, když jsme se seznámili, měl jsem řádu velmi zajímavých spolužáků.
Podle fotografie z konce druhé třídy, kterou dosud vlastním, bylo nás celkem 29 kluků, kteří jsme do první třídy nastoupili. Za povšimnutí na té fotografii stojí řada dobových detailů, např. oblečení a také obutí, resp. neobutí žáčků v první řadě. Od nástupu do školy až do doby fotografování nikdo nový nenastoupil a nikdo také neodešel.
V té době se město v důsledku rozvoje národního podniku TESLA rychle rozrůstalo, rostlo i sídliště Záhumení pro pracovníky Tesly, kteří se houfně do Rožnova stěhovali. Také proto započala výstavba nové školy na místě bývalého sokolského hřiště na ulici Videčská.
Celou dobu docházky do první a druhé třídy jsme byli jenom kluci. Holky, ty chodily v tomto období do dívčí školy u kostela.
S holkami jsme se sešli až ve třetí třídě. To už jsme ale nechodili do Štefánky, ale přemístili nás do školy ke kostelu. V té době už ale bylo dětí, které chodily do školy v Rožnově, tolik, že jsme se museli střídat na směny. Jeden týden jsme měli vyučování dopoledne a končilo se v poledne. Druhý týden bylo vyučování odpoledne od 13 hodin a končilo se zhruba kolem 17. hodiny. Nejhorší to bylo samozřejmě přes zimu v době od prosince do března, kdy byla tma. Toto střídání dopolední a odpolední výuky si v současné době nikdo z žáků ani učitelů nedovede představit. Počty ve třídách byly vysoké, vždy 30 až 35 žáků.
Ve čtvrté třídě také začala povinná výuka cizího jazyka, kterým byla ruština – oficiálně ruský jazyk. Protože jsme byli poválečná generace, o vyučování ruštiny jsme měli vcelku velký zájem, a tak nám to šlo poměrně dobře. Když jsme zvládli základy azbuky během prvního pololetí, tak se ve druhém pololetí začaly zpívat ruské častušky.
Od třetí třídy začalo běžet každý školní rok tzv. školní spoření. Každý měsíc se do školy muselo donést nejméně 10 Kčs. Každá třída měla založenu vkladní knížku u Československé státní spořitelny, na kterou se tyto peníze ukládaly. Na konci školního roku se tyto naspořené částky používaly na školní výlety.
Tyto doby byly charakteristické poměrně tuhými zimami. Tak se stávalo, že bylo velmi málo uhlí na topení. Ve všech těchto školách se totiž topilo kamny v každé třídě. A tak v období zimy v důsledku krutých mrazů a nedostatku uhlí vypukly „uhelné prázdniny“ v rozsahu jednoho, někdy i dvou týdnů. Vzhledem k tomu, že jsme všichni rádi lyžovali, tak se nám to i líbilo, protože aspoň bylo dost času se tomuto sportu celé dny věnovat.
Docházelo také k častému a plánovanému vypínání elektrické energie, a tak jsme dosti často psali domácí úkoly a učili jsme se doma při pertolejkách – tedy petrolejových lampách. Vypínání elektřiny bylo pravidelné a vyhlašované městským rozhlasem. Nikoho ve škole nezajímalo, že elektrický proud nejde, úkoly musely být napsané a naučit jsme se také museli všechno i při světle petrolejek.
Do páté třídy jsme se přesunuli do školy v parku. To už začala za velké slávy fungovat nová jedenáctiletka na ulici Videčská, kam odešli všichni žáci ze Záhumení a od Tesly. V parku jsme byli většinou my z města a z Dolních Pasek.
Dalším zážitkem v průběhu školní docházky byly tzv. výchovné koncerty, které se odehrávaly v divadelním sále Společenského domu. Výchovné koncerty a podobné akce jako filmová představení v kině jsme měli velmi rádi, zejména v době, kdy nám v souvislosti s nimi odpadly plánované písemky a zkoušení.
Jak se nám tvořilo?
Naše mezigenerační spolupráce probíhá už dva roky, a proto jsme se rozhodli, že se zapojíme i do Vaší soutěže. S prarodiči a seniory se navštěvujeme při různých činnostech. Žáci chodí do Klubu seniorů vystupovat s pásmem básní a písní, aby potěšili seniory, kteří slaví významná jubilea. Vždy jim osobně popřejí a předají vlastnoručně vyrobené přáníčko. Na oplátku chodí senioři i k nám do školy. V letošním školním roce k nám chodila babička Maruška a učila děti v hodinách pracovních činností přišívat knoflíky, sešívat látku anebo si ušít jednoduchou hračku. Brzy zjara k nám do školy přišli dědečkové a s nimi jsme vyráběli budku pro ptáčky. Jsme rádi, že našim žákům předávají senioři své zkušenosti, dovednosti a zručnost. Děti s nimi mají spoustu zážitků. Při práci si také děti kromě rad vyslechnou příběhy z jejich života. Často si užijeme i spoustu legrace! Máme u nás ve škole taková setkání všichni rádi! Jsme totiž malá škola rodinného typu od první do páté třídy a všichni se mezi sebou známe. Je samozřejmé, že k nám patří i naši senioři! Těšíme se na další společně prožité chvíle!
Za pedagogický sbor Mgr. Věnceslava Svatošová
