Městská knihovna Lysá nad Labem
Autorkou rozhovoru je Romana Vondráková (9 let)
Mezigenerační rozhovor
Jmenuji se Romča Vondráková. Je mi 9 let. Chodím do 4. A na základní školu J. A. Komenského
v Lysé nad Labem. Mám „dědu-pradědu“, se kterým jsem kdysi dělala první rozhovor. Tak jsem na něm vyzkoušela otázky, které jsem si připravila pro seniory z Domova Na Zámku. První velký rozhovor jsem dělala s paní Janou Gebltovou a druhý s paní Olgou Hněvsovou. A ten si právě přečtete.
Rozhovor si krásně užijte a představujte si, jako byste s ní byli…
Vaše Romča
Dobrý den, jak se jmenujete?
Olga Hněvsová.
Kolik vám je let?
89 let.
Jak dlouho žijete v domově seniorů?
Od minulého roku od července.
Líbí se vám tady a proč?
Líbí se mi tady. Už nemůžu sama dělat doma všechno, už nemám sílu, víš. Takže jsem musela svůj domeček opustit. Měla jsem hezký domeček a zahradu, ale nestačila jsem na to, tak jsem musela jít sem.
Jaké místo tady na Zámku máte nejvíce ráda?
Nejraději mám okolní přírodu, ta je nádherná. Samá zeleň.
Je tady něco, co se vám na Zámku nebo v parku nelíbí?
Já nejsem remcal a hodně věcí se mi tady líbí, a to je důležité.
Co jste měl/měla dříve za povolání?
To je dlouhá historie. Já jsem chodila do školy, dobře jsem se učila, ale přišla zlá doba. Moji rodiče měli velké hospodářství a byli označení za nepřítele národa, protože měli majetek. Všechen majetek se tenkrát sebral, takže já nemohla do školy, ani jsem se nemohla jít vyučit. Všechno nám sebrali a neměli jsme vůbec nic. Jenom nám pak vypláceli z České spořitelny určitý obnos peněz, ze kterého jsme museli žít. Můj tatínek mi platil soukromé kurzy, jazyky, těsnopis psaní na strojů. Pět set korun tenkrát to bylo za měsíc. Byla to dvouletá škola a oni ji po roce zavřeli, že je to buržoazní přebytek. Pak jsem se potloukala, jak se dalo.
Olga Hněvsová, 89 let
Narodila se v Blince u Plaňan, kousek od Kolína. Kvůli režimu nemohla studovat, i když po tom moc toužila. Pracovala u pásu v Tesle a tvrdě bojovala za to, aby se její dvě děti měly v životě lépe.
Jaké vaše zaměstnání jste měla ráda?
Když jsem se vdala, nastoupila jsem do TESLY. Tři neděle jsme se jako ženy z domácnosti zaučovaly, například šroubovat, letovat nebo číst výkresy. Po těch třech nedělích mi vedoucí říká: „Jste šikovná, já vás doporučím na letecké oddělení.“ Jenže za měsíc, když se stát dověděl o mých rodičích, dostavil se kádrovák a já musela jít pryč. Já jsem brečela, co já jsem se nabrečela!
Naštěstí tam byl mistr, který mě zaučoval, a to byl syn evangelického faráře. Ten také nemohl studovat, a tak měl pochopení i pro mě. Dodnes si to pamatuju, jak jsme seděli ve skladu. Já na štaflích a on nade mnou stál a furt říkal: „Nebrečte, nebrečte, nic tím nevyřešíte. Já vás dám na pás, kde se rozjíždí autorádia. Tam je nedostatek lidí.“ Ale na páse já nestačila. Naštěstí tam byla jedna moje známá. Byla to komunistka, mladá holka, její rodiče byli komunisti. Přišla ke mně a říkala: „Paní Hněvsová, nebrečte, já vám pomůžu, já jsem zaskakovačka. Kdo nestačí nebo musí jít na záchod, tak ho zaskakuju. Tak nebrečte, já vám pomůžu. Vše společně zvládneme.“ A všechno jsme zvládly. Za rok jsem byla vyznamenaná jako nejlepší pracovnice. Dali mi listinu, já přišla domů a listinu jsem hned chtěla hodit do koše. A muž mi povídá: „To nedělej, to nedělej, ta ti může být k něčemu dobrá!“ Já jsem řekla, že kdyby mi raději dali stovku než listinu, protože my byli úplně bez koruny.
V Tesle se mi to líbilo, naučila jsem se číst výkresy. Měla jsem tam už pak svoje známé a lidi, kteří byli na mojí notě.
Nejdřív byla zlá doba. Jelikož jsem měla dvě děti a chtěla jsem, aby šly studovat, modlila jsem se, aby nedopadly jako já. Dokonce jsem říkala, jestli je nepustí do školy, tak skočím do studně. Tak jsme pro to museli něco dělat. Naverbovali mě do brigády socialistické práce. Kvůli dětem překousnu všechno.
Kde jste dříve bydlela?
Moje rodná vesnice je Blinka u Plaňan u Kolína. Pak jsme bydleli v Plaňanech a v Kolíně jsme koupili starý barák, který jsme opravili, a odtud jsem chodila pracovat do Tesly.
Pěstovali jsme řípu, brambory a další zeleninu a jezdili jsme do Lysé na výstavu Jarní zemědělec nakoupit všechna semena.
Říkala jste, že máte dvě děti, jak se jmenují?
Mirek a Eva a každý z nich má svůj baráček. Můj syn teď pojede do Mexika a doufám, že se vrátí ve zdraví.
Do jaké školy jste chodila?
Chodila jsem jenom do základní školy a dál mě nepustili.
Na jaké kroužky jste chodila?
Chodila jsem na kreslení, rádi jsme kreslili na hřišti, kde byl výhled na Plaňany. Nejraději jsem kreslila kostel a domečky.
Hrála jste na hudební nástroj?
Nehrála jsem na nic, ale líbí se mi to. Můj muž se učil hrát na housle a děti hrály v základní umělecké škole, syn hrál na housle a na kytaru.
Měli jste partu ve škole nebo na kroužku malování?
Kamarádek jsem měla hodně a scházely jsme se. Naproti nám byla sokolovna, tam jsem chodila cvičit. V sokolovně bylo každou neděli v 10 hodin „kašpárkovo divadlo“. V zimě jsme chodili bruslit na zamrzlý rybník. Za mého mládí byly velké mrazy.
Jak jste si hráli?
Dělaly jsme si panenky. Teta šila, měla hodně odstřižků. Z těch jsme udělaly panence hlavičku a z krabice kočárek.
Měli jste domácí zvíře?
Měli jsme psa a kočku, ale ani jeden z nich nesměl domů. Pes byl Puňta a kočka byla Micka. Pak dva páry koní, hříbě, deset krav, padesát prasat. Otec postupně koupil traktor a valník, a to byla velká pomoc. Ze statku jsme museli odvádět mléko a maso. Za to jsme nedostali žádné peníze.
Děkuji vám za tento rozhovor a snad se ještě někdy uvidíme.
Jak se nám tvořilo?
V Lysé nad Labem děti vydávají časopis Lysáček. Když jsme jeden jeho výtisk nesli do domova seniorů, aby i klienti Domova Na Zámku viděli práci našich dětí, napadlo nás, že by bylo fajn tyto generace propojit. Nápad rozhovorů byl pak jednou z variant. Tak vznikla i práce Romanky, kterou zasíláme do vaší soutěže. Dětem i seniorům se tato forma moc líbí a výsledky jejich mezigenerační spolupráce jsou uveřejňovány v dětském časopise Lysáček nebo v městském zpravodaji, do kterého děti pravidelně přispívají. Spolupráce s klienty i zaměstnanci domova seniorů je velmi milá. Pro seniory je kontakt s dětmi svěžím vánkem do jejich dne a děti od seniorů získávají naopak řadu cenných rad a životních zkušeností.
Foto: společné setkání
