Základní škola U Roháčových kasáren
Autory díla jsou žáci Základní školy U Roháčových Kasáren, Praha Vršovice
Viera Čajkovská (10 let), Tadeáš Čáp (10 let), Katalina Gutanu (10 let), Agáta Hovorková (10 let), Beáta Hovorková (10 let), Ester Merlíková (10 let), Josefa Rudovská (10 let), Sára Škábová (9 let), Mikuláš Tvrdík (9 let) a Pavel Valter (9 let)
Stůl mého dětství
Vzhledem k zaneprázdněnosti maminky, a protože školka nebyla, bývala jsem v našem jednopokojovém bytě často sama. Před svým odchodem na posluhu mi maminka připravila něco k jídlu a já trávila svůj čas u velkého dřevěného kuchyňského stolu se žlutým ubrusem. Žádné hračky jsem tehdy neměla
a musela jsem pracovat s tím, co se nacházelo kolem mě. Abych se nějak zabavila, nechávala mi maminka na stole hrací karty a mističku s knoflíky různých velikostí a barev. Já jsem si pak z kuchyňské linky vytáhla dřevěné vařečky a fantazie mohla začít pracovat naplno.
Na stůl jsem si rozložila v různých vzdálenostech vždy dvě karty, které tvořily dům pro jednu rodinu. Největší knoflíky byly tatínkové, středně velké maminky a nejmenší knoflíky pak zastupovaly děti.
S knoflíky jsem poté různě šoupala a hrála si, že pracují, chodí na procházky, návštěvy, do školy a podobně. Jednotlivé domy pak byly odděleny dřevěnými vařečkami, které znázorňovaly ploty. Před očima jsem tak měla celou „vesnici“ s mnoha obyvateli. Denně jsem si pak takto hrávala a odžívala si nejrůznější příběhy, starosti i radosti a rozvíjela svou představivost.
Myslím, že dnes rodiče nechávají hrát si děti jen tak, ale moje maminka se snažila, abych když jsem si hrála, se u toho zároveň i něco učila. Hrou mě tak vedla k praktickému životu a připadá mi, že jsem se skrze hru naučila o sebe postarat. Automaticky jsem například věděla, že vše má své místo a je třeba
po sobě uklízet. Mám pocit, že dnes si děti více méně hrají s počítači a telefony. Počítač je nepochybně dobrá věc, ale zdá se mi, že když u něj děti tráví svůj čas, nemají pak na co vzpomínat.
Dnes děti mají mnoho hraček a stále touží po nových. Když je jedna hračka omrzí, už se kouká po další. Vidím v tom možná určitou neskromnost a nevážení si věcí. Stojí to v dnešní době také mnoho peněz.
My jsme v podstatě peníze nepotřebovali. My jsme si dovedli hrát s tím, co jsme měli. Dnes mají děti plno hraček a nehrají si s nimi. Baví je chvíli a hned je začnou nudit. Vysvětluji si to dnešním stylem výchovy. Rodiče dětem koupí spoustu hraček, aby měli klid, ale už si s nimi nehrají. Myslím si ale, že děti
ve skutečnosti nestojí o hračku jako takovou. Spíš jim jde o hraní si s někým, kdo o to má zájem.
Když tam toto chybí a není si s kým hrát a nad tou hrou si utvořit společné zážitky, pak se hra brzy omrzí. Zdá se mi, že děti baví právě to, že tam je někdo, kdo se jim v tu chvíli věnuje, a společně strávený čas nad hrou.
Mám pocit, že současné děti nemají tak rozvinutou představivost. Byla bych ráda, aby si děti zkoušely najít něco, co by je bavilo. Aby právě skrze svou představivost dokázaly ke svým hrám využívat věci denní potřeby a nevyžadovaly neustálý přísun nových her a hraček. Jako úkol dospělých bych pak viděla větší projevení zájmu o děti a jejich svět her a také snahu vzbudit v nich zájem o něco.
Božena Svobodová, 79 let
Říkají jí babička Božka. Narodila se a vyrůstala v Praze, bez sourozenců a prarodičů, jen s maminkou. A tak trávila většinu dětství převážně sama. Žili v pavlačovém domě na Novém Městě, v chudých poměrech. Maminka byla původně kuchařka, ale skončila v invalidním důchodu, ke kterému si přivydělávala úklidem a vařením v židovské rodině. Božka chodila na základní školu do Klimentské ulice a pak do Truhlářské. Na střední nastoupila na ekonomickou školu, kterou ukončila maturitní zkouškou. První zaměstnání získala na tzv. umístěnku jako účetní ve Smíchovském pivovaru, kde se jí moc líbilo, stejně jako v dalším zaměstnání. Pracovala na dráze v telefonní ústředně, kde ji bavilo telegrafovat zprávy prostřednictvím Morseovy abecedy. Život pro ni nebyl jen práce a na Pošumavském věnečku v paláci Lucerna se seznámila se svým budoucím manželem, se kterým se zanedlouho vzali a narodili se jim dva synové. Manželství nakonec nevydrželo a rozvedli se, ničeho ale nelituje, protože má syny a vnoučátka. Po rozvodu žila sama v malé garsonce, kterou musela kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu opustit. Druhým rokem žije v Domově seniorů Vršovický zámeček a je tam moc spokojená.
Jak se nám tvořilo?
Vzhledem k tomu, že již několikátá skupinka dětí ze školní družiny základní školy U Roháčových kasáren spolupracuje s obecně prospěšnou společností Mezi námi, jejímž posláním je podpora setkávání těch nejstarších s těmi nejmladšími při společných vzájemně obohacujících aktivitách, bylo zprostředkování setkání dětí se seniory z DS Vršovický zámeček běžnou rutinou. Obě skupinky se jako obvykle setkaly jedno středeční odpoledne na Zámečku, kde prostřednictvím paní koordinátorky společnosti Mezi námi zazněl návrh na možnou účast v projektu Pošlete vzkaz příběhem. Seniorům i dětem soutěžní projekt představila a všichni měli možnost prohlédnout si publikaci vydanou v loňském roce. Nápad ihned nadchl obě strany a se zapojením do něj se vůbec neváhalo. Senioři tak byli požádáni, zda by nevyprávěli své příběhy. Děti si jich několik vyslechly a společně se pak rozhodly ztvárnit právě příběh babičky Boženky. Zajímalo je, jak asi její hra vypadala, a často zaznívalo, že si samy vůbec nedokáží představit, že by si někdo mohl hrát jen s věcmi denní potřeby a neměl kolem své počítače, telefony a hračky. Padala slova, že se asi dříve musely děti velmi nudit, když toto neměly. Na to babička Boženka reagovala, že nebyl vůbec čas se nudit, protože zábava byla všude kolem nich.
Děti se rozhodly ztvárnit příběh společně na velkoformátové plátno, které by představovalo právě stůl dětství babičky Boženky. Rozhodly se pracovat s tím, co při své hře používala ona. Ve škole si předem nabarvily plátno barvou, která představovala žlutý kuchyňský ubrus, a při dalším setkání pak společně s babičkou Boženkou, ale i ostatními seniory na plátno lepili vařečky, karty i knoflíky tak, jak Boženka ve svém příběhu zmiňovala. Pro větší pestrost pak děti ještě přidaly barevné detaily z filcu, jako například květiny či zvířátka.
Při společném tvoření obrazu, kdy se děti v práci střídaly, bylo pro paní Boženku překvapivé, že zatímco děvčata pracovala, chlapci si na protější straně stolu zcela spontánně začali hrát s hromádkou knoflíků. Například si s nimi cvrnkali, stavěli věže. Ačkoliv zpočátku děti tvrdily, že si to nedokáží představit, v praxi pak zcela intuitivně, když viděly věci rozložené na stole, zahájily hru. Připadalo jí zajímavé, že když se pak na konci setkání dětí ptala, zda by si chtěly hrát tak, jako si hrávala ona, tak s nadšením přisvědčily, že ano.
Během focení s dětmi a společným dílem babička Boženka dojatě přiznala, že nad plátnem měla intenzivní pocit návratu do dětství, a s nadšením zmiňovala, že takto nějak „stůl jejího dětství“ vypadal, když se nad ním skláněla jako malá holčička.
Z toho, co zaznělo, bylo jasné, že společné tvoření se skutečně vydařilo a bylo nepochybně obohacující pro všechny zúčastněné.
Foto: společné tvoření
