Mateřská škola Křejpského II
Autory díla jsou děti z Mateřské školy Křejpského, Praha.
Anežka Fořtová (5 let), Nikol Frintová (6 let) a Tomáš Novotný (6 let)
Nejlepší přítel
Když jsem byla malá, teda malá, už jsem byla větší a měla jsem sourozence, dvě sestry a bratra. Když bylo hezky, tak jsme vyšli z domečku a sedli jsme si a holky si hrály s panenkami. Já jsem je hlídala a bráška ten jezdil s autíčkem po dvorku. Já jsem byla nejstarší, o šest let sestra, pak o osm a pak o dvanáct let brácha. No a tak jsme si hráli, já jsem seděla na schodech a četla jsem si a měla jsem je hlídat. Holky si hrály, pořád jezdily sem a tam s kočárkama a bráška jezdil s autíčkem. A najednou jsem se podívala a brácha byl pryč. Tak teďko co. Měla jsem je na starosti, tak jsem ho hledala, volaly jsme, bratr nikde. A před naším domečkem byl takovej pes, tam měl velkou krásnou boudu, seděl před tou boudou a koukal a já na něj. Toho bratra jsem volala, hledala jsem a pes jenom tak koukal a bylo vidět, jako kdyby se usmíval. A brácha nikde. A najednou brácha vystrčil hlavu z boudy a pes se rozštěkal. No on vlezl do té boudy. On se nejradši chodil schovávat k tomu pejskovi, když mu něco v tý hlavičce přeskočilo, tak si tam vlezl, a proto nás pejsek někdá k tý boudě nechtěl pustit a dělal, jakože nic, a teprve, když brácha vystrčil hlavičku, tak začal štěkat. No tak jsem byla ráda, že jsem bratra našla, protože jinak bych od maminky dostala vynadáno, že jsem si tam četla a nedávala pozor na děti. Brácha se nám tak ztratil, no nesčíselněkrát. On měl toho pejska, no pejska, on to byl vlčák, on ho měl rád, no tak si s ním hrál. A on pejsek byl takovej, že jako ho měl taky rád, tak ho tam nechal v tý boudě. Když tam přišly holky k tomu, tak to štěkal a nepustil je tam.
Marie Vaňková, 85 let
Jak se nám tvořilo?
Poslechli jsme si příběh a pak děti přemýšlely, jak ho výtvarně zpracovat. Napadlo je, že vyrobí malé divadélko, aby mohly příběh zahrát ostatním. Nakreslily postavičky, vystříhaly a připevnily na špejle. Boudu pro pejska pomalovaly barevně, s pomocí polystyrenu a barevné látky vyrobily podklad a bylo hotovo. Pak už si mohly spolu s babičkou celý příběh krásně zahrát.
Do projektu mezigeneračních setkání jsme se zapojili jako jedni z prvních v roce 2015. Nevěděli jsme, co nás čeká, ale naše obavy byly velmi rychle pryč. Hned při prvním setkání jsme všichni cítili, že děti i senioři jsou spolu rádi, povídali si, společně tvořili, smáli se a bylo jim dobře. A tak od té doby my z mateřské školy chodíme jednou měsíčně navštívit naše babičky a dědečky v DS, zpívali jsme na rozsvěcování vánočního stromu, zahajovali výstavu společných výtvarných prací. Vzali jsme s sebou i rodiče, kteří se poznali s našimi babičkami a dědečky, někteří se pak navštěvovali i mimo naše setkání. Senioři jezdí i k nám do mateřské školy na Zahradní slavnosti.
Nejvíc o tom asi řeknou odpovědi dětí:
– mám tři babičky, jedna má dědu, jedna mi trhá zuby a jednu mám v Domově
– mají radost, když přijdem a něco malujeme
– babičky jsou strááášně hodný
– jsou starý a musíme jim trochu pomáhat
– děláme hezký věci a baví mě je dělat s babičkou
– chodíme tam, abychom je potěšily, aby nebyly samy, aby měly radost
– pomáháme si a není to jen naše práce, ale i jejich
– kdybychom měli kouzelný sluchátko, byl by děda mladší a hráli bysme fotbal
Foto: společné tvoření
