Základní škola Vernéřovice

Zpět do galerie

  1. Nikola Francová, 2. třída

  2. Ema Ptáčková, 1. třída

  3. Bruno Bruvers, 3. třída

Jak jsem se jako žák třetí třídy ZŠ Vernéřovice Bruno Bruvers dostal ze země Kateřiny Zaháňské do okouzlujícího Broumovska.

Z vyprávění seniora se odvíjí příběh.

Jak ses jako žák třetí třídy ZŠ Vernéřovice Bruno Bruvers dostal ze země Kateřiny Zaháňské do okouzlujícího Broumovska, kde i z okna našeho stavení jsou v dohledu obranné valy tvého krajana generála Laudona?
Při jedné procházce se synkem Brunem jsme poblíž vesnice Hejtmánkovice na louce U Myšáků narazili na pamětní desku na místě pádu tzv. Broumovského meteoritu, což je označení pro meteorit, vlastně dva meteority vzniklé rozpadem jednoho tělesa, které dopadly 14. července 1847 ve 3:45 hodin v okolí Broumova. V několika vesnicích v blízkosti benediktinského opatství Broumov byli lidé probuzeni zvukem hlasitých detonací, které je vyhnaly z domů. Pozorovali úkaz, který později do protokolů shodně popisovali jako let svítícího objektu v několikakilometrové výšce, zanechávajícího za sebou tmavou kouřovou stopu. Dráha směřovala od západu k východu. Detonace byla slyšet i v 80 km vzdálené Vratislavi.
Hejtmánkovický kus byl později rozřezán a je uložen v mnoha světových muzeích a univerzitách a křinický kus je od roku 1945 v Národním muzeu v Praze.

Ladislav Kubizňák, 74 let

Ladislav Kubizňák se narodil na dušičkové odpoledne v roce 1949 v místě soutoku tří řek v Jaroměři, vyrůstal v Broumově a do učení na kováře šel do Hradce Králové. Po Střední průmyslové škole v Náchodě vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a vzdělávací finále zakončil v roce 1987 na New York University v době svého působení v OSN. Po absolvování vojenské služby byl přijat do služeb československé zpravodajské služby a vyslán do USA, kde působil v 80. letech na rezidentuře New York ve funkci Acting COS (Acting Chief of Station). V letech 1999–2010 působil v lotyšské Rize a zabýval se obchodem. Nyní žije ve svém vesnickém obydlí, a protože má čas a trpělivost, stará se především o výchovu svých dětí a vnuků.

Sedli jsme si na nedalekou mez, abychom něco pojedli, a přitom jsem se rozpovídal inspirován Broumovským meteoritem o události, která se stala krátce před tvým narozením. V únoru 2013, kolem svatého Valentýna, jsem se obchodně zatoulal na Sibiř a nad hlavou mně přeletěl tzv. Čeljabinský meteor. Do zemské atmosféry vstoupil někde nad Aljaškou a rozpadl se nad ruským městem Čeljabinsk 15. února 2013, vážil přes 12 tisíc tun a průměr měl kolem 20 metrů, do země se vryl rychlostí 19 km/s (asi 67 tisíc km/h). Při přeletu mně nefungoval mobil ani digitální hodinky. Po této události jsem se ještě zastavil v lotyšské Rize a za devět měsíců po průletu meteoru jsi byl na světě. Že by pod vlivem posla z kosmu?

Čas šel dál. Vyrůstal jsi v Čechách – nejprve v Praze a potom na Broumovsku, kde jsi začal potkávat své historické krajany, v nedalekých Ratibořicích snad nejznámější krásnou a nesmírně inteligentní ženu – kněžnu Kateřinu Zaháňskou, známou například z románu Boženy Němcové „Babička“. Rod kněžny pochází z Mitavy (dnešní Jelgava). Město je vzdálené 80 km od Rigy, oblast se jmenuje Kuronsko. Rozprostírá se jihozápadně od Rižského zálivu u Baltského moře. V tamních místech jsem prožil 12 let svého porevolučního života a čáp mně přinesl dva kluky, tebe a Andrého s Českem kuronskou krví.

Znak Kuronska

Něco ti povím o kněžně Zaháňské, celým jménem vévodkyně Kateřina Vilemína Frederika Benigna Zaháňská (1781–1839), rozená prinzessin Katharina Friederike Wilhelmine Benigna von Kurland. Byla totiž významná rakouská a slezská šlechtična a politička. V tvém dětském pokojíku na chalupě jsme dokonce měli na jednu noc i její osobní věci. Jak se tam dostaly? V prosinci roku 1999 těsně před Vánoci jsem jel autem jako diplomatický kurýr s exponáty pocházejícími z majetku Kateřiny Zaháňské, které náchodský zámek propůjčil na výstavu na státní zámek Bauska. Do Čech jsem jezdil nonstop v noci, ideálně kolem 20. hodiny z Rigy, za hodinu jsem byl na lotyšsko-litevské hranici. Kolem půlnoci na litevsko-polské, nad Varšavou jsem si dal půlhodinový odpočinek, polské hlavní město bylo ale potřeba projet do šesté hodiny ranní, než začal v ulicích velký dopravní ruch. Tu noc mrzlo, jako když praští. Hvězdná obloha budoucnosti svítila na cestu, žádný padající sníh. V Bialystockém pralese na cestě žádní jeleni, zubři, kanci, kteří by přebíhali přes silnici. Dokonce ani jeden policista měřící rychlost auta. Počasí i vnější podmínky byly ideální, což se na této trase nikdy nestávalo.
„Věříte, že fluidum věcí Kateřiny Zaháňské pomohlo k bezproblémové noční cestě z Pobaltí do Čech a pomůže i v dalším životě?“ zeptal jsem se kastelána druhý den na náchodském zámku.
„Věřím“, přitakal. „Já už také,“, řekl jsem mu a dodal: „V úctě a díky, Vilemíno.“
Až dorosteš, přál bych si, aby ses seznámil s inteligentní a krásnou dívkou, proto se musíš dobře učit, být vzdělaný, abys byl pro ni přitažlivý a kromě toho byl schopen vydělat hromadu peněz.
To víš. Kněžna se politice věnovala ze své záliby. Díky ní se seznámila s nejvlivnějším politikem té doby, s rakouským knížetem Klemensem Václavem Lotharem Metternichem, se kterým po mnoho let kamarádila. Vévodkyně byla svobodomyslná, v soukromí střídmá, avšak na veřejnosti velice okázalá. Často na sebe nechávala druhé čekat. Když už přišla, dokázala být natolik okouzlující, že jí všechno prošlo. Byla nejen krásná, ale také nesmírně inteligentní. Brzy se zapojila do politiky jako úhlavní odpůrkyně francouzského císaře Napoleona.

Psal se rok 1813 a v plném proudu byla jednání o vzniku protinapoleonské koalice. To už byl Klemens Metternich vůdčí postavou rakouské zahraniční politiky. Váhal však se zapojením Rakouska do bojů proti Francii, s níž spojil Habsburky dynastickým sňatkem Marie Luisy s Napoleonem. O nutnosti spolupráce s Pruskem a Ruskem se pokusila knížete přesvědčit právě Vilemína Zaháňská. A kde se tak stalo? Na jejím zámku v Ratibořicích, kam jsme se jeli několikrát podívat.

Zde došel k naplnění jejich do té doby kamarádský vztah. Jeho podstatou nebyla jen fyzická přitažlivost, ale především spřízněnost myslí. Kancléř Vilemíně píše vroucí slova: „Jsem si jist, že mezi námi vládne velká morální shoda, a to mne naplňuje štěstím.“

Měla-li být naděje na Napoleonovu porážku, bylo potřeba účasti doposud neutrálního Rakouska. A Vilemína držela v hrsti nejenom nejdůležitější figuru rozehrané šachové partie – Metternicha. Vzhledem ke svým protinapoleonským názorům, prosbám a slibům ze všech stran a nemalým výhodám, které mohla získat, se vévodkyně příliš nerozpakovala svůj vliv využít. Když kancléř podepisoval vyhlášení války Francii, učinil tak perem, které mu podala Vilemína.

Díky ní Rakousko vstoupilo do války a v krvavé řeži u Lipska, v bitvě národů, byl „ten netvor“ Napoleon poražen. Byla to rozhodující a největší bitva napoleonských válek. Odehrála se ve dnech 16.–19. října 1813. Spojené armády Rakouska, Ruska, Pruska a Švédska v ní rozdrtily podstatně slabší Grande Armée francouzského císaře Napoleona. Ten krátce poté rezignoval a byl poslán do vyhnanství na ostrově Elba.

Ruský car Alexandr spolu s pruským králem Fridrichem Vilémem III. mohli být spokojeni.
Tvůj pradědeček, ostřílený československý legionář Josef Vlček v sestavě 1. jízdního pluku „Jana Jiskry z Brandýsa“ proválčil Rus od ukrajinského Zborova přes Kyjev až do Vladivostoku. Po ukončení válečných útrap se vrátil do Evropy na palubě americké transportní lodí U. S. S. Edellyn, která vyplula z Vladivostoku jako 28. transport 1. června 1920. Plavba lodí trvala 68 dní a skončila v italském přístavu Terst. Odtud pak legionáři pokračovali vlakem do Brna. Domů, do Jaroměře, se praděda z bojů světové války vrátil až koncem srpna 1920. Mám po něm ruskou vojenskou šavli, která je nyní vystavena v Muzeu legií v Komorním Hrádku. Jako veterán I. a II. světové války měl řadu zkušeností a svérázných výchovných metod, které jsem zažil na vlastní kůži, nejhorší snad byla hrozba dostat přes zadek kozáckou nahajkou nebo klečet na polínku vedle šicího stroje značky Bobbin. Nahajku nemám, ale Bobbina máme a nějaké polínko by se v případě potřeby také našlo.

Druhý, ještě žijící prapradědeček z matčiny strany prožil jako kluk II. světovou válku v Lotyšsku na břehu veletoku Daugava, fronta přes jeho osadu prošla dvakrát a na polích se válelo množství zbraní. Na základě svých klukovských zkušeností, pamatuješ, Ti důrazně několikrát říkal: „Nikdy neber do ruky nevybuchlé granáty, miny, střelivo a zbraně. Manipulace s nimi může způsobit velké neštěstí.“

Málem bych zapomněl na tvého dalšího krajana. Nedaleko naší chalupy je ve vesnici Jetřichov rozbořená kaplička, kam se generál podle legendy chodil modlit. Ernst Gideon, svobodný pán von Laudon (Loudon, Ernst Gideon Freiherr von Laudon; 13. února 1717 Laudona, Lotyšsko –14. července 1790, Nový Jičín), byl rakouský vojevůdce, jeden z nejúspěšnějších odpůrců pruského krále Fridricha Velikého. Proslavil se ve válkách s Pruskem a svým tažením na Balkán proti Osmanské říši, čímž se zařadil mezi slavné turkobijce. Od roku 1789 až do své smrti byl vojenským guvernérem v habsburském Srbsku.

Z jeho jména pochází zvolání himmellaudon! (německy Himmel Laudon, tj. Nebesa, Laudon!), které údajně volali vyděšení Prusové. Kolem roku 1757 také na jeho počest vznikla česká lidová píseň „Generál Laudon jede skrz vesnici, má bílou čepici“. Obléhal pruské vojáky, posádku o síle 4000 mužů, obsazeného Broumova a dodnes jsou v krajině broumovských stěn zřetelné Laudonovy obranné valy, blízko od vesnické restaurace „U Generála Laudona“ v Pěkově.
Ale o něm v nějakém dalším příběhu.

Vítej tedy na Broumovsku, kam ses dostal ze země Kateřiny Zaháňské. Naše kraje mají historicky dlouhodobé a podobně spjaté osudy. Žiješ tady se svými rodiči a bratrem, chodíte do vesnické školy v oblasti, která svým obyvatelům a návštěvníkům nabízí nesčetné krásy. V regionu, který se pyšní osmisetletou historií, bohatým architektonickým a kulturním dědictvím a přírodními unikáty. Impozantní pískovcové skály a skalní města, množství skvostných barokních památek v čele s broumovským klášterem, úrodná Broumovská kotlina sevřená věncem hor, lesů s mnoha prameny křišťálové vody. A uprostřed ní město Broumov s řadou věží a historických budov jako stálice regionu zářící do kraje.

Obec s labutí ve znaku, která kandiduje na Evropské hlavní město kultury 2028.

Jak se nám tvořilo?

Setkání bylo velice inspirativní. Děti si se zaujetím vyslechly celý příběh a díky tomu, že povídání pana Kubizňáka obsahuje hned několik menších příběhů, které jsou navzájem provázány, mohlo si každé dítě vybrat ten, který mu přišel nejzajímavější.