Slezská diakonie
Autory díla je kolektiv dětí ze Slezské diakonie Osoblaha
Žlutý blesk
Jmenuji se Eva Černochová a před více než sedmdesáti lety jsem se narodila v Horním Benešově.
V roce 1964 jsem se přistěhovala s rodinou do Osoblahy. Bylo mi třináct let, puberta se mnou mlátila a stěhovat se mi vůbec nechtělo. Byl první den prázdnin a Osoblaha na mě udělala dojem, že tady nikdo nebydlí. Všude bylo prázdno, jen nějaké vrány létaly nad náměstím. Ale brzy se vše změnilo. Maminka mě zavedla do místního zahradnictví na brigádu a tam jsem se seznámila s několika dětmi, které, jak se později ukázalo, se staly mými spolužáky v osmé třídě. Kamarádka Helena mě vzala k sobě domů a do všeho mě zasvětila. Chodila jsem se k nim dívat na televizi, protože my jsme doma žádnou neměli. Zjistila jsem, že je blízko hranice s Polskem a hrnula se to prozkoumat.
V Osoblaze byly dvě party dětí – horňáci a dolňáci. Občas jsme si spolu hráli a také soutěžili. Někdy jsme si nadávali, ale protože se holky z jedné skupiny líbily klukům z té druhé a naopak, tak probíhaly i společné akce jako táboráky, míčové hry a podobně.
Ve volných chvílích jsme se scházeli v parku a na koupališti. Na náměstí jsme křičet nemohli, to nás hned místní četník pan Bierský vyhnal.
Jednou se nám zdálo, že druhá skupina dělá nějaké tajnosti, a chtěli jsme zjistit, o co jde. Mluvilo se něco o žlutém blesku. Vždycky se nám v parku někde ztratili a tím to bylo ještě tajemnější. Když jsme si mysleli, že jsou na fotbale, šli jsme to prozkoumat. Přebrodili jsme řeku nad místním splavem a našli něco jako chatu bez střechy. Vlastně to byly zaražené kůly do země propletené větvemi. Než jsme to stihli řádně prozkoumat, vrátila se druhá skupina a pořádně nás prohnala. Rozprchli jsme se na všechny strany. Chtěla jsem přeskočit nějakou příkopu, ale málo jsem se rozběhla a zapadla hluboko nohama do bahna. Když jsem se snažila vylézt, zůstala mi jedna ruka v bahně až po rameno. V té chvíli skončila veškerá legrace. Z bahna mě vytáhli, a protože začalo hodně pršet, šli jsme domů a já vypadala jako hastroš. Doma jsem dostala pár pohlavků a zaracha na celý týden. Mezitím voda zničila rozestavěnou chatu nebo bunkr. Dále jsme se scházeli jen v klubovně, ale to už nebylo tak dobrodružné. Na příhody z parku a splavu jsme rádi vzpomínali a vzpomínáme dodnes.
Eva Černochová, 72 let
Narodila se v Horním Benešově a ve třinácti se přestěhovala do Osoblahy. Ve svém příběhu popisuje zážitky z dětství a seznamování se s novými kamarády ve městě, o kterém si myslela, že tam žijí jenom vrány.
Dřevo – moje celoživotní vášeň
Jmenuji se Ferdinand Müller. Narodil jsem se v Hradci nad Moravicí a je mi 82 let.
V Hradci nad Moravicí je krásný zámek.
Pocházím ze sedmi sourozenců, maminka pečovala o domácnost a tatínek byl zedník. Už jako desetiletý chlapec jsem musel se sourozenci tatínkovi pomáhat v lese sbírat dřevo na topení. A tam jsem poznal, co je to les a tím pádem i dřevo. Tatínek si všiml, že mě zajímaly samorosty, a tak mi je pomáhal hledat a opracovávat.
Co to vlastně samorosty jsou? Jsou to zajímavě rostoucí větvičky nebo větve, ale hlavně kořeny.
A to mě upoutalo natolik, že jsem je začal čistit, opracovávat a mořit. Zpočátku jsem z nich dělal svícny, vázičky a plastiky na zeď. Při štípání dřeva jsem také viděl zajímavé tvary ve dřevě.
A abych mohl opracovávat dřevo, musel jsem si pořídit nástroje. A jaké? Například dláta, pilníky, rašple, smirkové plátno, nože a vrtačku. A za co jsem si to pořídil? Za prodané samorosty.
Nejčastěji jsem opracovával měkké dřevo jako například smrk, lípa, borovice, olše, vrba, protože bylo dostupnější. Opracovával jsem také tvrdé dřevo, jako je buk, habr, javor, ořech, jasan.
Lépe se mi pracovalo s tvrdým dřevem, lépe se opracovávalo.
Mé zaměstnání bylo modelář kovu a měl jsem příležitost se tam seznámit se zaměstnanci stolárny. A ti mi se souhlasem nadřízených věnovali dřevěný odpad. A z toho jsem po pracovní době vyráběl plastiky. Důležitá byla povrchová úprava. Ta se prováděla mořením a výsledný výrobek byl výraznější. Své výrobky jsem mořil krémem na boty, čajem nebo šelakem.
V roce 2016 jsem se seznámil s manželi Skalíkovými. Seznámila nás pečovatelka, která pečovala
o mou manželku. A těm se moje díla líbila natolik, že manžel paní Skalíkové, který je sochař, mi navrhl, abych svoje díla vystavil. Skalíkovi zařídili místnost, plakátování a nechali vytisknout brožurku s mými plastikami. Z počátku jsem o výstavě nechtěl ani slyšet, ale nabídli mi veškerou pomoc a názor jsem změnil.
Výstava se konala v roce 2016 a byla úspěšná. Návštěvníkům se plastiky hodně líbily a já jsem byl velmi spokojen, že vše dobře dopadlo a díla se líbila. Tímto bych chtěl manželům Skalíkovým poděkovat.
Po nastoupení do starobního důchodu jsem se začal věnovat výrobě šperků z pecek třešní, švestek, meruněk, broskví, kokosových ořechů, ze dřeva ovocných stromů, jako je švestka, hrušeň, třešeň a ořech – to proto, že ovocné stromy mají barevné letorosty.
V současné době se svému koníčku již nevěnuji, třesou se mi ruce, jsem vážně nemocen.
Ale mladým lidem bych chtěl vzkázat, pokud po něčem touží, mají něco rádi, musí za tím jít.
Ferdinand Müller, 82 let
Narodil se v Hradci nad Moravicí. Už od dětství trávil spoustu času v lese, kde s tátou a sourozenci sbírali dřevo na topení. Práce se dřevem se pro něj stala vášní, která ho doprovází celý život.
Srdce cestovatelky
Jmenuji se Marie Jablůnková, bydlím v Břidličné.
Narodila jsem se před více než sedmdesáti lety v Osoblaze. Prožila jsem zde i dětství. Rodiče měli zemědělskou usedlost, chovali krávy, koně, prasátka a další malé zvířectvo. Já i moje sestra jsme musely pomáhat. Pásly jsme na zahradách krávy a tam za námi chodily děti z okolí. Tam jsme si hrávaly různé hry.
Osoblaha byla s okolím spojena vlakem. Tehdy jezdil parní vlak s dřevěnými lavicemi, topilo se uhlím
v železných kamnech. Až v šedesátých letech minulého století byl tento vlak nahrazen motorovým, který jezdí dodnes. Na vlak jsme chodili vyprovázet kamarády, oni zase chodili nám naproti. Na prázdniny nás vozila babička do severních Čech, tam jsme měly tetu. Cesta trvala celý den.
Celý život jsem ráda jezdila vlakem. Za rodiči, později za dcerou, která žije v Osoblaze stále.
Taky jsem ráda chodila na vycházky a výlety po okolí. Teprve v důchodu jsem začala chodit více. Dala jsem se do turistického oddílu v Břidličné. Spolu s dalšími ženami chodíme na vycházky.
Dověděla jsem se o zajímavých akcích, jako je celostátní akce „Poslední puchýř“, Letní turistický sraz, Silvestrovský výšlap na Stránské, Novoroční výšlap na Praděd a na Uhlířský vrch.
Jedna z prvních společných akcí byla právě v Osoblaze. Šla jsem na ni s kamarádkou z Bruntálu. Navštívily jsme hrad v Bohušově, šly kolem rybníku na Ostré Hoře. Trochu jsme pobloudily, když jsme našly odbočku k polským hranicím. Nakonec jsme výšlap zdárně dokončily. V cíli jsme dostaly chléb se škvarkovou pomazánkou a účastnický list. Patří mezi první, proto si ho považuji.
Povím vám o svém prvním „Puchýři“. To jsme jeli do Mladé Boleslavi, měli s sebou spacáky, karimatky a spali v tělocvičně. Absolvovali jsme výšlap, výlet i večerní zábavu. Problém nastal, po zjištění, že nemám mobilní telefon. Zapomněla jsem na něj. Nemohla jsem se ohlásit rodině, že jsem v pořádku. Vyřešila jsem to posláním e-mailu.
Ptáte se, kde jsem byla nejdál? Letos na dovolené v Turecku. Byli jsme tam na jaře, moc se nám tam líbilo. Voda byla sice osvěžující, ale koupali jsme se. Pláž byla kamenitá, voda průhledná.
Zažili jsme tři výlety. Jeden na horu 2365 metrů vysokou, kde ležel sníh a koulovalo se, a dole u moře se koupalo.
Druhý výlet byl na hořící horu, kde stále hoří plyn vycházející z puklin mezi kameny. Následovala vzrušující jízda džípem po lesních cestách necestách, přes potoky i řeku. Byl to zážitek, na který se nezapomíná.
Třetí výlet byl lodí na skalnatý ostrov s nádhernými plážemi.
Na dovolené bylo krásně, naše země je také velmi krásná. A tím, že budete chodit na výlety a poznávat, tak uvidíte hodně zajímavého. Chodit se dá v létě i v zimě, po okolí i na vzdálenější místa.
Pokud budete moci, choďte. Zábavné je sbírání razítek a vedení turistického deníku.
Marie Jablůnková, 72 let
Narodila se v Osoblaze. V dětství musely se sestrou pomáhat v rodinném zemědělství. V dospělosti a hlavně v důchodu se zamilovala do cestování. Nebojí se vydat na výšlapy po Česku ani do dalekých zemí.
