Základní škola Campanus III
Autory díla jsou Kristýna Kaněrová, Matěj Zámostný, Natálie Tesařová, Olga Burečková a Tereza Jehličková z 1. D základní školy Campanus, Praha.
Dospívání kotěte
Bydleli jsme v Praze v paneláku. Můj otec šel z práce domů a v baráku dole nalezl malé koťátko, opravdu malinké. Tak ji vzal k nám domů a my jsme si ji odchovali. Přes kojenecké lahve až k normální stravě. Vypadala jako andělíček, ale ve skrytu duše to byla ďáblice.
Kočky si potřebují brousit drápky a ona nebyla výjimkou, a tak nám takto poničila naše pohovky. Byly úplně roztrhané na cáry. Maminka nadávala nejvíce, protože takové pohovky tenkrát stály velké peníze, a že kočka nám je takhle ničí. Maminka nakonec rozhodla, že kočičku budeme muset dát pryč, tak jsme to se sestrou obrečely.
Nakonec jsme našli řešení, jelikož jsme měli babičku ve Kbelích. Ona měla velký domek se zahradou, kde by mohla v klidu žít. Tak jsme se jeden den všichni sbalili, celá rodina, a jeli jsme k babičce ji poprosit, zda by bylo možné zde kočičku nechat. Se sestrou jsme to vážně nesly těžce, ale uznaly jsme, že by kočka opravdu zdevastovala celý byt. Babička na to nakonec kývla, že ji tam samozřejmě můžeme nechat. A tak jsme se rozloučili jak s babičkou, tak s kočkou. Vydali jsme se tedy na cestu domů.
Autobusová zastávka ve Kbelích byla od babičky daleko. Když jsme tam dorazili a už jsme skoro seděli v autobuse, tak někteří lidé najednou začali povídat o nějaké kočce, která pobíhá kolem nádraží. Když jsme se teda rozhlédli, tak jsme si všimli, že naše kočka běhala kolem autobusu a hledala nás. Mne se sestrou to opravdu dojalo a začaly jsme znovu brečet, že chceme kočku zase zpátky. Rodičům se nás zželelo a tak tatínek poprosil řidiče, aby přibrzdil, a chytnul kočku do náruče a nastoupil zpátky k nám. Kočka byla viditelně velmi nadšená, že je zase v naší přítomnosti, a celou cestu do Prahy se od nás nehnula. Se sestrou jsme nakonec brečely štěstím, že ji máme zase s sebou.
Po dvou letech jsme ale zase musely uznat, že kočka není mazlíček do domácnosti, ale k baráčku. Znovu jsme se vydali za babičkou v dobré vůli, že bude kočka nadšená z velkého prostoru, kde se bude moci volně pohybovat. Měli jsme obavy, že zase půjde s námi k autobusu, ale tentokrát kočka zůstala u babičky a zvykla si na svůj nový domov.
Eva Routová, 78 let
Jak se nám tvořilo?
Se základní školou Campanus se pravidelně setkáváme jednou měsíčně ve čtvrtek díky projektu Mezi námi, kde působí paní Helena Lukášová, která s námi konzultovala možnost věnovat jedno setkání projektu „Pošlete vzkaz příběhem“. Sešli jsme se klasicky zase ve čtvrtek v 9:30 v našem sále, který vždy uzpůsobíme pro 4 – 5 pracovních skupin. Doprovodíme klienty, kteří se pravidelně účastní a již navázali vztah s jedním žáčkem nebo žačkou. Techniku tentokrát připravila třídní učitelka Eva Kalinová a bylo to vyškrabávání obrázku. Čtyři klienti měli připravené příběhy, které nahlas přednesli pro svoji skupinu a následně se dali do tvorby obrázku tužkou nanečisto na bílý papír. Poté si vzali do ruky špejle a jali se vyškrabávat příběh. Práce byla ve finále skupinová na jeden velký papír A2, takže ve finále z toho nelze jednoduše určit, kdo je autorem, kterého mistrovského díla na obrázku. Podstatné bylo, že se všichni zúčastnili a dobře se bavili v průběhu tvoření a škrabání. K závěru setkání jsme měli s paní učitelkou připravené texty dvou písniček, které jsme klientům a dětem rozdali. Paní učitelka si sedla ke klavíru a začala písně hrát a děti spolu se seniory si zazpívali písničky „Adámku náš a Cib, cib, cibulenka“. Po zpívání jsme se pohostili připravenou borůvkovou bublaninou s vysokým těstem a sladkou šťávou. Děti jsou velmi dobře vychované a obslouží i seniory u stolu. Nakonec si jen připomeneme datum dalšího setkání a rozloučíme se.
Foto: společné tvoření
