Masarykova základní škola Klášterec nad Orlicí
Autory díla jsou: Adéla Zvercová (13 let) a Áron Zamazal (13 let)
Nikdy se nevzdávej
S panem Romanem Formánkem jsem se seznámila při své dobrovolnické činnosti v Domě s pečovatelskou službou v Pastvinách. Zaujal mě nejen jeho životní příběh, ale především jeho optimistická a přátelská povaha, která dokázala „nakazit“ všechny v jeho blízkém okolí. Pan Roman Formánek se narodil v Litoměřicích, ale už v dětství se společně se svými rodiči a devíti sourozenci přestěhoval na Malou Moravu. Základní školu absolvoval na Hedeči v Králíkách a následně se vyučil pekařem, kterým byl třicet let – až do svého úrazu. Když šel 25. prosince na návštěvu za kamarádkou, stalo se neštěstí. Projíždějící auto se dostalo do smyku, najelo na chodník a srazilo ho. Řidič ujel a panu Formánkovi byla přivolána pomoc. Po příjezdu do nemocnice mu doktoři oznámili, že je nutné amputovat levou nohou, a tak se taky stalo. Po probuzení z narkózy po zákroku odkryl svou peřinu a nemohl tomu uvěřit – opravdu nemá nohu! Lékař, který mu vysvětlil, že si musí myslet, že chybějící část těla stále má, mu velmi pomohl, nicméně pan Formánek skončil na invalidním vozíku. Po půl roce dostal protézu, bral ji jako svoji nohu. „Když jste na vozíku, díváte se lidem na břicho. Potom, co jsem dostal protézu, jsem opět zažil radost z pohledu do očí.“ To mu dodalo další energii do života. Osud ho ovšem nešetřil a o dva roky později, opět v prosinci, měl úraz druhé nohy. Na následky prvního a druhého úrazu přišel i o ni. Jen díky svému odhodlání a optimismu se s handicapem vyrovnal a začal opět plnohodnotně žít. „Život mě nakonec zavedl mezi lidi, kteří mi pomohli znovu se začít dívat na svět s nadějí. Jsou mi stále oporou a dávají mi sílu.“ Příběh pana Formánka by mohl být pro mnohé z nás vzorem, jak se na život dívat z té hezčí strany, i když nám třeba osud hází klacky pod nohy.
Roman Formánek
Jak se nám tvořilo?
Každý měsíc se setkáváme na společném čtení. Výběr literatury byl jednoduchý, zvolili jsme knihy od regionálních spisovatelů. Tvoření dekorativních předmětů z různých materiálů seniory baví a potěší. Setkání iniciovali zástupci Masarykovy základní školy v Klášterci nad Orlicí. Vedoucí pečovatelského domu nebyla proti, na náš návrh přistoupila a podala nám pomocnou ruku v organizaci a výběru aktivit. Vzhledem k tomu, že v domově žijí i bývalí obyvatelé Klášterce, prvotní bariéra ostychu byla hned prolomena. Seniory potěšila bezprostřednost dětí – hlavně jejich upovídanost. V novém školním roce budeme opět v našich návštěvách pokračovat.
