Střední uměleckoprůmyslová škola, Bechyně lV
Autorkou díla je Aneta Čutková (17 let)
Příběh
Škola, volba povolání
Asi v mých patnácti letech jsem ještě neměla jasnou představu o mém budoucím povolání. A stává se, že nám v životě náhody samy určí, jakým směrem se vydat. Tak tomu bylo i v mém případě. Docházela jsem v té době do měšťanky v Táboře, když tam přišli nějací lidé povídat o studiu pro tehdy Československé dráhy. Vzorně jsem všemu naslouchala a pomalu se ve mně začala rodit myšlenka, co kdybych si tuto školu vybrala? Doma jsem rodičům povyprávěla všechny získané informace a výhody tohoto studia. Po krátké debatě rodiče souhlasili, abych teda šla studovat, co mě zaujalo.
Studium, osamostatnění
Do té doby jsem bydlela s rodiči v malé vesničce, v rodinném domku obklopeném zahradou. Vždy mi tam bylo s rodiči dobře. Studovat na škole, která mě připraví na budoucí povolání, pro mě znamenalo opustit pohodu domova a vydat se z jižních Čech až na sever do Liberce. Vybraná škola byla zaměřená na přípravu a seznámení se s železniční dráhou. Byly jsme zde vedené jako provozní dorostenky u dráhy. Tato škola měla být na dva roky, ale při mém studiu to změnili pouze na jeden rok. Po této škole jsme mohli např. prodávat jízdenky. Tatínek rozhodl, abych šla dál studovat pro dráhy.
Růžena Jahodová, 87 let
„Velice milá a skromná dáma."
Zvolila jsem si teda školu železniční ve Valticích. A tak moje další studijní cesta vedla na čtyři roky na Moravu. Studium bylo čtyřleté s maturitou. Učili jsme se i v sobotu. Tato škola byla první školou v tomto oboru. Ve škole nás bylo pouze devět dívek. Ubytovaná jsem byla na internátě a domů jsem nemohla jezdit často, neboť jsem to měla daleko a cesta byla náročná s několika přestupními místy. Na závěr studia jsem složila maturitní zkoušku. Místo maturitního vysvědčení jsme v té době obdrželi diplom. Jako diplomovou práci jsem dostala za úkol z odborného předmětu vypracování jízdních řádů, odstavování a přistavování lokomotiv, zabezpečovací techniku a složení zkoušky z českého a ruského jazyka.
Po maturitě jsme ve škole dostali umístěnky, kam půjdeme pracovat. Já dostala vlakovou stanici v Chotovinách v jižních Čechách. Ale v té době o ženy na dráze nebyl zájem. A tak mě stále někam přemísťovali – Postupice – trať Benešov – Praha. Potom jsem pracovala jako výpravčí Bystřice, Tomice. Pak jsem sloužila v Ješeticích v jižních Čechách jako výpravčí a tam jsem už zůstala pracovat na stálo. Zaměstnání bylo náročné – měla jsem denní, noční služby, pracovala jsem i o svátcích.
Zaměstnání na celý život
Po mateřské dovolené jsem se vrátila ke své práci výpravčí v Ješeticích a zůstala jsem tomuto povolání věrná až do penze. Ještě v penzi jsem pracovala brigádně jako pokladní v prodeji jízdenek. Dodnes na ta léta zasvěcená tehdy Československým dráhám ráda vzpomínám a přemýšlím, jaké jiné povolání bych zvolila, kdyby tehdy na měšťance nevstoupila do mého života náhoda, která mě nasměrovala v povolání na celý život.
Citát
„Někteří lidé si myslí, že si kariéru můžou naplánovat. Ale realita je taková, že tam vždy existuje nějaký element štěstí a shoda náhod, které nemůžete předpovědět.“
Jak se nám tvořilo?
Mezigenerační projekt iniciovala p. Ondřichová z DpS Bechyně, která žáky naší školy dobře zná a ví, že je to sázka na jistotu. Setkání žáků s klienty proběhlo v prostorách DpS, kam děvčata s radostí přišla. Klienti je svými příběhy uchvátili, jejich povídání znělo jako seriálový příběh. Při sezení vládla velice příjemná atmosféra a měla jsem i dojem, že klienti v blízkosti našich děvčat pookřáli a omládli.
Foto: Paní Růžena Jahodová a Aneta Čutková
