Biskupské gymnázium J. N. Neumanna, církevní základní škola a základní umělecká škola České Budějovice III
Autory díla jsou Natálie Babková (15 let), Vanesa Šemberová (15 let), Victoria Gill (15 let), Monika Králíková (15 let), Stela Rusová (15 let), Tereza Čondlová (15 let) a Karolína Dundrová (15 let)
Tuhle holku si vezmu
Příběh paní Vodičkové, který vám budeme vyprávět, začíná už v jejím dětství.
V pěti letech se přestěhovala ze Slaného na nové krásné místo ve Vrátě u Českých Budějovic, kde prožila spolu se svými dvěma sourozenci radostné dětství. V sedmnácti letech se paní Vodičková vydala se svými kamarádkami na majáles. Vypadalo to, že to bude majáles jako každý jiný, ale nebyl. Potkala tam svého budoucího manžela, se kterým v životě strávila nádherné chvíle plné radosti. Tento muž, do té doby pro ni neznámý, jí neviděl ani do obličeje, ale když uviděl její nádherné dlouhé vlasy, řekl: „Tak tuhle holku si vezmu!“ A jak řekl, tak také udělal. Svatba se konala na Hluboké, byla malá, ale krásná a „vzpomínek tucet“. Do roka paní Vodičková otěhotněla a narodila se jí krásná dvojčátka, kluci. Bylo velmi vtipné, že to do jejich narození paní Vodičková vůbec netušila. V té době neexistovaly ultrazvuky, a tak nemohl nikdo vědět, že jsou v bříšku místo jednoho kluka rovnou dva. Krásné překvapení. Nejdříve se tedy narodil Honza a po deseti minutách se zjistilo, že na svět přichází i mladší syn Ruda.
Manžel paní Vodičkové byl legendární budějovický hokejový brankář. Působil v Českých Budějovicích a byl jako náhradník u titulu v roce 1951. Zúčastnil se i Zimních olympijských her 1956 a jako první v Československu použil lapačku, tuto doposud v neznámou věc, přivezl si ji ze Švédska. Viděl ji u protihráče z Kanady a požádal jej, aby mu ji půjčil. Celou ji rozpáral, obkreslil na papír a znovu sešil. Jako syn rukavičkáře si ji potom sám ušil. Také si nechal udělat jako druhý v republice ochrannou masku na obličej. Tenkrát se lila ze sádry a bylo velmi zajímavé, jakým postupem se vyrobila, byla totiž dělaná na míru.
Spolu s manželem potom procestovali téměř celou Evropu. Navštívili Paříž a Berlín a byli i v Jugoslávii, Holandsku nebo i v Monaku. Na to má paní Vodičková krásné vzpomínky. Jednou takhle na cestách byli s manželem a kamarádem v kostele. Jejich kamarád byl takzvaný „showman“, který hodně kouřil. A kouřil i v kostele. Paní Vodičková mu tedy řekla: „Típni to, je to neslušné.“ On to tedy típl do misky. Jenže tato miska nebyla obyčejná, byla to miska na svěcenou vodu. Všichni se tomu začali smát a tento okamžik zůstal pro ně jako ta nejlepší vtipná vzpomínka, kterou kdy zažili.
Nádherné vzpomínky má paní Vodičková na oslavu zlaté svatby, kdy s manželem oslavili padesát let krásného manželství za přítomnosti dětí a vnoučat. Její manžel bohužel již zemřel, ale vzpomínky na společně strávené chvíle zůstaly a paní Vodičková na něj stále vzpomíná.
Nyní paní Vodičková žije klidný a spokojený život v domově důchodců na Máji v Českých Budějovicích. A tady zažívá také spoustu zajímavých momentů a užívá si nadále život. Mají s dalšími dámami svůj vlastní dámský klub, který se koná v pátek odpoledne.
Krásnou náhodou je, že rodiče jedné z autorek tohoto textu oddával právě Ruda Vodička, syn paní Vodičkové. Je krásné, jak je tento svět propojený a naše příběhy se proplétají.
Jana Vodičková, 82 let
Narodila se ve Slaném. V dětství se přestěhovala do Vráta u Českých Budějovic a celý život prožila v Českých Budějovicích a okolí. Pracovala jako mzdová účetní a se svým, dnes už zesnulým ,manželem, českobudějovickým hokejovým brankářem a olympionikem Janem Vodičkou vychovala dva syny – jednovaječná dvojčata.
Jak se nám tvořilo?
Paní učitelka nám nabídla, že se můžeme zapojit do soutěže Mezigenerační dialog. Jezdili jsme navštěvovat Domov pro seniory Máj České Budějovice. V naší skupince byla samá děvčata, proto jsme chtěly mluvit se ženou. Vybraly jsme si paní Janu Vodičkovou, vdovu po významném českobudějovickém hokejistovi. Naše povídání bylo dost ztížené, protože paní již nemá dobrou paměť. Její vyprávění jsme si nahrávaly a dost jsme se nasmály, když jsme jí pak četly hotový text, a ona se divila, „jak jsme popletly jména a pořadí událostí“. Nakonec nám s tím pomohl jeden z jejich synů, protože paní už nevěděla, jak to bylo.
Pěkné bylo, že se nakonec ukázalo, že syn paní Vodičkové na radnici oddával rodiče jedné z nás, a dokonce její děda byl hokejovým spoluhráčem manžela paní Vodičkové.
Foto: společné tvoření
