Základní škola Koryčanské Paseky, Rožnov p. R., příspěvková organizace ll
Autorem díla je Agáta Vašková (11 let)
Jak jsem začal chodit do školy
Bylo mi asi dvanáct let, když jsem zažil následující:
Po několika báječných prázdninových dnech, strávených v chalupě mého strýce v Horních Pasekách, jsem se měl vrátit domů na Hanou. V ty dny navštívil tuto chalupu otec mé tety, který byl lékařem v Olomouci a vracel se svým autem domů. Byl jsem nadšen jeho nabídkou, že mě sveze, neboť svezení v autě bylo tenkrát dosti vzácné, cesta (aspoň v mých očích) byla dostatečně dlouhá – a navíc pan doktor měl veliké, pohodlné auto, kterému jsme říkali „amerika“.
A byl to skutečně zážitek, na který se nezapomíná – auto se mírně pohupovalo na nerovnostech silnice, byl jsem zabořen do pohodlné sedačky, motor tiše hučel a za okny se míhala krajina, která pozvolna přecházela ze zaoblených valašských kopců do hanácké roviny – až jsem byl upozorněn na žlutý kostel na Svatém Kopečku, a to už jsme byli v srdci Hané.
Auto se bravurně propletlo olomouckými ulicemi a uličkami – „tady nastoupíš do autobusu domů“ – a už stojíme před bránou do zahrady velké vily, bydliště pana doktora.
Pavel Hon, 78 let
"Zamiloval se do fotografování a točení videí. Ač pochází z Hané, tak se přistěhoval za prací do Rožnova a stal se z něho tzv. teslák (Tesla, n. p.), kde přímo v práci pracoval s fotovoltaikou, která sice vzdáleně, ale souvisela s jeho vášní vystihnout fotem nezvyklé situace. Okrajově se věnuje i literární činnosti."
Zatímco on zajíždí s autem do garáže, jsem uveden do velikého obýváku, kde mám počkat na něco k pití. Na rozdíl od vedra venku je zde příjemně. V pokoji jsou zatažené závěsy, takže zde panuje jakési tajemné příšeří. Zvědavě se rozhlížím, neboť jsem tu poprvé v životě. Když si mé oči trošku přivyknou na šero, náhle strnu: nad velikou pohovkou, na kterou jsem si hodlal sednout, visí obrovský temný obraz. Z šerosvitu obrazu svítí bílé tělo evidentně mrtvého muže, kolem něhož stojí zachmuření bradatí pánové v černých kloboucích s krajkovými límci ! Myslím, že se mi v prvním okamžiku až zastavilo srdce, jak na mne obraz zapůsobil!
Tak jsem poprvé v životě uviděl Rembrandtův obraz Anatomie doktora Tulpa z mé strnulosti, ve které jsem nemohl odtrhnout zrak z přízračného obrazu, mne vyrušila až teta, která mi přinášela velkou sklenici ovocné šťávy. S úsměvem mi vysvětlila, že jde o obraz slavného malíře, který vystihuje poslání lékařského stavu, ovšem hororová vzpomínka z doby, kdy jsem toto slovo ještě neznal, mi zůstala dodnes.
A dodnes, když si na tuto chvíli vzpomenu, vybaví se mi tato scéna přímo v živých barvách – cítím, jak se tomu malému klukovi to srdce na chvíli zastavilo – i když dnes znám historii jak toho obrazu, tak okolnosti jeho umístění – a obraz, jeho majitel ani vila už neexistují!
Jak se nám tvořilo?
Naše mezigenerační spolupráce probíhá už dva roky, a proto jsme se rozhodli, že se zapojíme i do Vaší soutěže. S prarodiči a seniory se navštěvujeme při různých činnostech. Žáci chodí do Klubu seniorů vystupovat s pásmem básní a písní, aby potěšili seniory, kteří slaví významná jubilea. Vždy jim osobně popřejí a předají vlastnoručně vyrobené přáníčko. Na oplátku chodí senioři i k nám do školy. V letošním školním roce k nám chodila babička Maruška a učila děti v hodinách pracovních činností přišívat knoflíky, sešívat látku anebo si ušít jednoduchou hračku. Brzy zjara k nám do školy přišli dědečkové a s nimi jsme vyráběli budku pro ptáčky. Jsme rádi, že našim žákům předávají senioři své zkušenosti, dovednosti a zručnost. Děti s nimi mají spoustu zážitků. Při práci si také děti kromě rad vyslechnou příběhy z jejich života. Často si užijeme i spoustu legrace! Máme u nás ve škole taková setkání všichni rádi! Jsme totiž malá škola rodinného typu od první do páté třídy a všichni se mezi sebou známe. Je samozřejmé, že k nám patří i naši senioři! Těšíme se na další společně prožité chvíle!
Za pedagogický sbor Mgr. Věnceslava Svatošová
