Základní škola a základní umělecká škola Žlutice, příspěvková organizace

Autory díla jsou:
1. Anita Brosková (9 let)
2. Michal Matoušek (11, let)
3. Terezie Siváková (9 let)
4. Ema Vejvodová (9 let)
5. Leontina Janíčková (9 let)
6. Markéta Kopelentová (12 let), Simona Hartová (15 let)
7. Josef Mandaus (10 let)
8. Lukáš Matoušek (8 let)
9. Eleonora Volfová (9 let)

Radostná setkání

Psí příběh
Stalo se to asi před třiceti roky. Na vesnici, kde jsem bydlela a pracovala a na zahradě chovala slepice, se občas přišli podívat různí pejsci, protože vždy dostali něco na zub.

Jednou, byl to zrovna takový krásný den, jsem nesla slepicím zbytky a koukám, u auta se krčí malý, chundelatý, špinavý a smutný psík. Vzala jsem knedlík a šla k němu, slupnul ho raz dva! Měl hlad. Tak jsem jej pozvala za bránu na dvorek. Tam měly naše dvě kočky svoje misky s mlékem. Vrhnul se na ně a byly prázdné natotata! Obě čičiny seděly a koukaly, co se to děje. Neutekly, jen zíraly. Pohled, který ke mně pejsek poslal, mě dostal. To bylo poděkování, vděk, prosba, radost, vše dohromady.

Ptala jsem sousedů, jestli někomu neutekl. Nikdo ho neznal, jen jeden pán řekl, že se už tam toulá tři dny, a dokonce jeden hajný po něm střílel. Když jsme ho koupali, tak měl broky v kožiše. Sousedka Jarmilka ho ostříhala a dostal svoje místo.

Za nějaký čas obrostl, byl krásný, barva aprikot, mazel, hlídač, nic netrhal ani neničil. Asi jej někdo vyhodil z auta a ujel. Jednou jsme jeli do Plzně, Baryček – tak jsme ho pojmenovali – spal na zadním sedadle. Na jedné velké křižovatce v Plzni se probudil, vyskočil a začal se rozhlížet. Možná právě tady kdysi žil. Před pár dny jsem na stejné křižovatce viděla po mnoha letech úplně stejného pejska, možná to byl nějaký vzdálený příbuzný.

Baryček už nežije, má hrobeček a je uložen hluboko v mém srdci a nikdy na něj nezapomenu. Byl to pejsek s duší.

Radost ze shledání
Byla pravá zima kolem Vánoc. Asi to bylo v roce 1999. Všude plno sněhu, závěje, mrzlo, ale sluníčko bylo odpoledne velice příjemné.

Šla jsem tedy s Baryčkem na procházku kolem řeky Střely a zahrádek na koupaliště. Tam jsem Baryho pustila z vodítka. Nikdo tam nebyl, jen já a Bary. Žádná lidská stopa, jen ty po ptácích nebo nějaké drobné zvěři.

Bary měl radost, poskakoval, ale náhle zmizel, já nevěděla kam, nikde ani památky po něm, stopy zametal chundelatým ocasem. A byl fuč. Volala jsem, prohledala podchod pod tratí, vrátila se k můstku, ale zbytečně. Tak zase jsem se vydala poklusem ke koupališti, ale ani tady nic. Nikde nikdo, jen sníh a já se slzami v očích. Obešla jsem koupaliště dokola, volala a křičela na všechny strany. Pak jsem už nemohla a dřepla jsem si na panel, který tam byl a sloužil jen tak k odpočinku. Smutná a ubrečená jsem přemýšlela, proč se ztratil. Asi se dal po stopě nějakého zvířete nebo zaznamenal pach jiného psa.

Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale bylo to nekonečné. Ale najednou se na cestě od zahrad objevilo vykulené, ustrašené zvíře a rozběhlo se ke mně, oba jsme spadli tím nárazem do sněhu a váleli se a váleli a váleli a měli jsme velikánskou radost oba dva. Psí radost je opravdovou radostí, ocásek se mu vrtěl, očička rozzářená, vypadalo to, že se směje, a kdyby promluvil, tak by to bylo jen radostné sdělení, že jsme se našli. Nikdy na něj nezapomenu.

Ztracený v lese
Bylo to dávno. Moje maminka a tatínek měli prázdniny, a tak jsme jeli naším starým autem k babičce do Zlukova. To je malá, ale krásná vesnice uprostřed jihočeských lesů a luk. Lesy jsou ponejvíce borové a roste tam mnoho borůvek, brusinek a také houby. Babička byla stará, byla také nemocná, a tak jí rodiče pomáhali.

Jednou vzali malý dřevěný vozík, pilu a sekyrku. Nebyla to motorová pila, jako jsou dnes, ale ruční oblouková. A vyjeli jsme do lesa, kterému se říká dodnes Klobasná. Tatínek mě pověřil tím, že budu hlídat vozík a sekyrku, a on že půjde s maminkou obhlédnout nějakou soušku, kterou pokácíme, rozřežeme a odvezeme do chaloupky. Souška je strom, který je suchý, a ne moc vysoký ani silný. Ty se mohly kácet.

A tak jsem zůstal sám, rodiče zmizeli, nikde nikdo, jen ptáci zpívali, veverky poskakovaly po kmenech stromů a mravenci běhali sem a tam. A já sám stál uprostřed lesa. Bylo mi pět let. Rodiče se nevraceli, stál jsem tam a stál a pak dostal strach, vzal pilu a sekyrku a šel je hledat, protože jsem si vzpomněl na pohádku o perníkové chaloupce.

Rodiče nebyli daleko a už měli soušky vybrané a najednou jsem se objevil já, se sekyrou a pilou na rameni, oči vystrašené, slzičky na krajíčku. Měl jsem takovou radost, že je vidím! Maminku a tatínka jsem asi trochu vylekal, to dnes nevím, ale šťastně jsme se našli. Dřevo jsme odvezli babičce do chaloupky, babička uvařila šusku, to jsou škubánky s mákem, a bylo zase dobře. Po těch skoro šedesáti letech mi maminka řekla, že jsem byl statečný a že oni jako rodičové věřili, že to zvládnu.

Jak se nám tvořilo?

Paní Anna Vaňatová bývala většinu svého života učitelkou a ještě v nedávné době učila děti na naší základní škole. Ty se s ní teď rády sešly, aby se zaposlouchaly do poutavého vyprávění dobrodružných příběhů z doby, která se dnes zdá dětem tak vzdálená.

Naše setkání pomohla zorganizovat paní Lenka Skačanová ze žlutické knihovny. Během druhého pololetí jsme se setkali několikrát. Společné tvoření probíhalo v rámci hodin výtvarného oboru ZUŠ. Často ho doprovázela hudba oblíbených interpretů paní Vaňatové, která dokreslovala celkovou atmosféru našich setkání. Jaké bylo překvapení dětí, když uslyšely např. Visací zámek!

Paní Vaňatová dětem vyprávěla příběhy, jejichž témata byla dětem velice blízké. Zejména o lásce ke zvířatům a o své rodině. Žáci se vždy těšili na naše další setkání.Jsme rádi, že jsme se společně mohli podílet na této práci, a věříme, že výsledek potěší i vás, diváky.

Lucie Pavlíková, ZŠ a ZUŠ Žlutice