Střední uměleckoprůmyslová škola, Bechyně ll
Autorkou díla je Zuzana Balážová (16 let)
Nic v životě se neděje pro nic za nic
Narodil jsem se 31. května 1938 v Nemějicích u Bernartic. Zajímavé je, že podle vyprávění maminky jsem se narodil už 27. května, ale vzhledem ke zmatkům v tehdejší době mi na matrice omylem zapsali datum křtu. Do školy jsem chodil do vedlejší vesnice. S kamarádem Pepou se mi podařilo v první třídě propadnout, i když mi učení šlo a neučil jsem se špatně. Doma jsme měli flintu, takzvanou ládovačku. V mých osmi letech přinesl kamarád Vašek kapslík, který se dává do patrony, a tou se nabíjela právě ona ládovačka. Nabil jsem s kamarádem tuto flintu a šli jsme venku okolo potoka. Aby se mi dobře nesla, dal jsem si ji k boku. Nešťastnou náhodou flinta vystřelila a střelila mě do oka, v tom okamžiku jsem na oko přestal vidět. Ve škole mi oko slzelo, pan učitel se mě ptal, co se mi stalo, nechtěl jsem mu říci pravdu, a tak jsem mu řekl, že jsme skákali ze stráně a něco mi do oka spadlo. Doma jsem se nepřiznal ani mamince.
Když jsem na oko neviděl už celý týden a pořád se nehojilo, vzala mě maminka do Písku do nemocnice. Tam na mě primář uhodil, ať řeknu pravdu, a já se teprve přiznal, jak se mi to stalo. Primář okamžitě zařídil vyšetření ve všeobecné nemocnici v Praze. Protože jsme se v Praze nevyznali, vzala si nás na starost maminčina sestřenice, která zde již dlouho bydlela. V Praze se nejdříve snažili část kapslíku z oka vytáhnout magnetem, ale protože to byla měděnka, nepodařilo se to. Za čtrnáct dní hrozilo, že oslepnu i na druhé oko, protože měděnka je jedovatá, a tak přistoupili k zákroku a raněné oko mi vyndali. Maminka moc plakala, byla z toho špatná. Já jsem musel ještě chodit na ošetřování a kontroly, takže jsem zůstal v Praze s tetou. Ta mě při mém pobytu prováděla po Praze. Když se mi rána zahojila, jel jsem s maminkou za Liberec do Mšena nad Nisou. Tam byli skláři, kteří dělali skleněné oči. Mě dostal na starost sklář pan Holub, který mi udělal oko na míru. Po několika letech vymyslel pan Holub umělou oční náhradu a přestěhoval se do Prahy. Já jsem tam za ním jezdil, také mi takové oko udělal. To když upadlo, tak se už nerozbilo. 😊 Pana Holuba jsem dlouhé roky navštěvoval.
Josef Rod, 85 let
"Velice aktivní a živelný člověk, vždy s dobrou náladou."
Po ukončení obecné školy jsem šel do nedalekých Chrášťan do měšťanky. Když jsem si měl vybírat povolání, chtěl jsem se stát elektrikářem, to mě moc bavilo. Bohužel naši byli soukromníci, a tehdejší režim mi proto nedovolil na toto mé vysněné řemeslo nastoupit. Pan řídící v Chrášťanech mi dal vybrat, buď se půjdu učit na horníka do Kladna, nebo na kováře do Hněvkovic, které jsou kousek od nás. Vybral jsem si tedy kovařinu. Tato práce mě nakonec moc bavila, u kovářů byla legrace a mnoho jsem se naučil. I když to byla často dost těžká práce, dělala mi radost. Díky kovařině jsem se dostal do Velkého Hubenova k mému strýci. Tam jsem se seznámil se svojí budoucí ženou, se kterou jsme prožili krásný život. Svatbu jsme měli ve Štětí. Později jsem se se svojí ženou a dcerou Maruškou přestěhoval zpět do rodného kraje. Pracoval jsem v JZD a díky tomu jsme se dostali na mnoho zájezdů. Vždycky jsem se rád veselil, bavil s lidmi, dodnes hraju na harmoniku a rozdávám radost. Život si člověk musí užívat. A to, co se během let a shodou náhod přihodí, se nikdy neděje pro nic za nic.
Všechno má své důvody a záměry, tak i lidský osud, a je jen na nás, co si z toho vezmeme a jak popadneme život za pačesy.
Jak se nám tvořilo?
Mezigenerační projekt iniciovala p. Ondřichová z DpS Bechyně, která žáky naší školy dobře zná a ví, že je to sázka na jistotu. Setkání žáků s klienty proběhlo v prostorách DpS, kam děvčata s radostí přišla. Klienti je svými příběhy uchvátili, jejich povídání znělo jako seriálový příběh. Při sezení vládla velice příjemná atmosféra a měla jsem i dojem, že klienti v blízkosti našich děvčat pookřáli a omládli.
