Základní škola Mikulov II
Autory knihy jsou Veronika Pušková (15 let), Matylda Langrová (15 let) a spolužáci
Život a vzpomínky paní Karly
Mé jméno je Karla Čermáková.
Narodila jsem se 2. 2. 1944.
Vyrůstala jsem s rodiči a se dvěma staršími sestrami u Bučovic ve vesnici Vícemilice. Dětství jsem měla perfektní. Věčně někde venku.
Pamatuji se, že když se chodilo na návštěvu, tak se poslouchalo, co kdo říká, neboť tehdy ještě nebyly žádné mobilní telefony, a tak jsme se dozvídali různé informace.
U nás na vesnici teče řeka Litava. Tam jsme se chodili věčně jako děti koupat. Vyhrabávali jsme tam mušle a skákali z mostu dolů do řeky. Kdyby se jen poslouchala ta starší generace, neboť oni věděli, že tam, kde jsme si hráli, tak tam to bylo celé podminované. Za války se řeka podminovala, aby se přes řeku k nám nikdo nedostal. To jsme ovšem nevěděli, ale naštěstí se nikomu nic nestalo.
Jako učitelka jsem začínala v Praze. Šest roků jsme tam bydleli. Pak jsme si v Mikulově sehnali byt a od té doby jsem učila na Základní škole Valtická v Mikulově. Nikdy jsem o svém povolání nepochybovala.
V prvním poschodí školy jsou nalevo dvě třídy. V té první třídě se učila výtvarná výchova. Ta třída je propojená s kabinetem, a když jsem měla výtvarnou výchovu a potřebovala jsem jít pro nějaké pomůcky, tak jsem si nechávala otevřené dveře. Oni si malovali a kreslili a já jsem přes celý kabinet pustila přes magnetofon písničku od Freddieho Mercuryho Barcelona. Žáci se vždycky lekli, ale postupem času sami hudbu k malování vyžadovali. Tak jsme si malovali a pouštěli si k tomu muziku. Učila jsem také hudební výchovu. Toho jsem se bála.
Stáří je všechno o vzpomínkách. Takové zážitky, které jsem zažila, ty už dnes nezažiji. Samozřejmě že bych mohla jet do zahraničí nebo na nějaký zájezd, ale dovolené mám spojené se vzpomínkami. Když se sejdou staří lidé, tak se vzpomíná.
Snažte se a nepokazte si svůj život. Od všech takových lidí, kteří by vám ho mohli pokazit, se držte dál. Užívejte si ho, dokud můžete.
Ráda jsem vás poznala.
Karla
Karla Čermáková, 79 let
Vyrůstala s rodiči a dvěma staršími sestrami u Bučovic ve vesnici Vícemilice. Dětství měla perfektní, věčně trávila čas venku, s dalšími dětmi se chodili koupat do místní řeky Litavy, vyhrabávali tam mušle a skákali z mostu dolů do řeky. Za války se řeka podminovala, aby se přes ní nikdo nedostal. To ovšem děti nevěděly, a tak je štěstí, že se nikomu nic nestalo. Vzpomíná na to, že když k nim přišla návštěva, poslouchalo se, co kdo říká. Neboť nebyly mobilní telefony a byla to jediná příležitost, jak se dozvědět různé informace. Stala se učitelkou a o svém rozhodnutí nikdy nepochybovala. Začínala učit v Praze, kde žila šest let a poté sehnali byt v Mikulově, kde učila na Základní škole Valtická. Učila výtvarnou a hudební výchovu. Dnes si užívá stáří a vzpomíná na všechny zážitky a dovolené, které prožila.
Jak se nám tvořilo?
Paní Karla na nás působila jako příjemná a soucitná osoba. Jako taková babička z pohádek. Její příběhy a historky se strašně hezky poslouchaly. Zná hodně lidí, které známe také. Cítila jsem se velmi příjemně, když jsme se navzájem poslouchali. Jde vidět, že i přes věkový rozdíl si obě generace mají co říct. Panovala zde velmi dobrá nálada. Líbilo se nám, že vyprávěla hodně vtipných historek. Je to úžasná osobnost s vášní ke knihám a kreslení.
Popis společného tvoření obecně – za všechny přihlášené práce této instituce
Městská knihovna požádala své čtenářky a studentky Virtuální univerzity 3. věku, aby si přišly popovídat s dětmi a společně vytvořit kreativní práci pro tento projekt. Překvapením bylo, že se s nadšením přihlásili žáci 8. tříd. I seniorky měly velkou obavu ze setkání s teanegery: „Jak se s nimi máme bavit? Nebudou znudění? Já myslela, že to budou malé děti!„ To bude trapas!“
Naopak žáci se na setkání těšili, hodně si povídali a plánovali toto setkání s paní učitelkou. Měli připraveno již několik nápadů. Někteří se zpočátku ostýchali, jen poslouchali, ale po chvíli ve všech skupinkách vládla živá diskuze. Příběhy žáci nahrávali, aby jim nic neuniklo. Seniorky se vyptávaly na zájmy dětí, rodiče, které mnohdy znaly, na plány dětí. Ty zase naslouchaly příběhům a životním cestám vypravěčů.
A když jsme na půdě knihovny a projekt knihovna iniciovala, zvolili jsme koncept Živá knihovna.
Živá knihovna je způsob propojování lidí prostřednictvím dialogu a vzájemného poznání. Je to interaktivní událost, která umožňuje „půjčování“ živých „knih“ – skutečných lidí s jedinečnými příběhy a zkušenostmi.
Formát dialogu v Živé knihovně probíhal takto:
1. Žáci si vytvořili tvůrčí skupiny.
2. Do knihovny byli pozváni senioři – čtenáři Městské knihovny Mikulov, studentky Virtuální univerzity 3. věku, návštěvníci – „živé knihy“.
3. Žáci (čtenáři) si vybrali „knihu“, se kterou chtěli číst – vést dialog.
4. Čtenáři měli možnost položit „knize“ otázky nebo se s ní podělit o své vlastní zkušenosti.
5. „Knihy“ byly otevřeny k diskuzi a cílem bylo vzájemné porozumění a otevřený dialog.
6. „Knihy“ a jejich čtenáři se setkali dvakrát, aby se čtenáři mohli doptat na podrobnosti, „přečíst“ si další část příběhu.
7. Dialog v Živé knihovně je založen na vzájemném respektu, otevřenosti a ochotě naslouchat a sdílet. Cílem je rozvíjet porozumění mezi různými lidmi. V našem případě to byli žáci 8. třídy a seniorky. Místo plánovaných 45 minut se skupinky rozcházely po dvou a půl hodině a všichni se těšili na další „čtení“.
8. Čtenáři byli překvapení, jak krásně se „živé knihy“ čtou, a „knihy“ byly nadšené z pozorných, zvídavých a kreativních čtenářů.
9. Žáci pak příběhy kreativně zpracovali. Do kreativního zpracování se zapojily i „knihy“.
10. Plánujeme další setkání, kde se budou prezentovat práce a věříme, že PŘÍBĚHY NEKONČÍ.
Z tohoto konceptu vzniklo několik samostatných prací. Společné setkání obě skupiny mile překvapilo, knihovnou se nesla jen pozitivní energie. Každý z aktérů vystoupil ze své komfortní zóny a zjistil, jak je to báječné.
