Paní Anna již sedmým rokem dochází do knihovny na virtuální univerzitu třetího věku. Nejvíce se jí líbí umění a architektura různých zemí. Je vzdělaná, inteligentní a aktivní. Neustále plánuje, kam by se ještě ráda podívala, kterou zemi nebo město by ráda poznala. Na svá oblíbená místa se vrací. Cestování jsou pro ni zážitky nezapomenutelné.

Anna měla dětství jako z Honzíkovy cesty – odřená kolena, dřevěné hračky, třešně za ušima. Narodila se doma, což v té době bylo přirozené. V pěti letech se přestěhovali do Pavlova, kde začal tatínek pracovat s koňmi. Měli hospodářství, chovali husy, dobytek, slepice. Se svými kamarády si každou neděli dávali závod, kdo vyběhne dřív na hrad Děvičky.

Autorky zpracovaly příběh paní Ludmily formu audioknihy, ale je i v psané formě. Zúročily tak dovednosti, které získaly ve škole v předmětu IT.

Setkal jsem se se žáky ZŠ Bystřany a jejich vychovatelkou. Chtěli vyprávět o mé filmařské práci, aby pak z tohoto povídání byl vytvořen výtvarný čin, jakýsi originální obrázek. Vypozoroval jsem, že kluci rádi hrají fotbal, takže jsme si měli o čem povídat. Já jsem v mládí také hrál fotbal za Teplice.

Vyprávěl jsem jim, jak se točí pohádky a filmy. Že je k tomu potřeba velký počet lidí. Tvorba filmu, pohádky může trvat několik měsíců, ale i let. Musí se vybrat herci, co v tom budou hrát, kde se bude natáčet, poté se dílo stříhá a upravuje. Vkládají se tam zvuky, hudba a efekty. Říkal jsem dětem, že to není jednoduchá práce. Že jsem se podílel na filmech a pohádkách jako producent, koproducent, dramaturg, scenárista a režisér. Výčet děl by byl dlouhý, tak ve zkratce: Obsluhoval jsem anglického krále, Princezna ze mlejna, Z pekla štěstí, Čas sluhů, Maharal. Vzpomněl jsem si na Mezinárodní festival v Moskvě, kde jsem za film Čas sluhů přebíral cenu, a že mi ji předávala francouzská herečka Michele Mercier, která hrála Angeliku, což byl film mého dětství. A tak jsem byl tehdy šťastný, že jsem se do toho dětství mohl vrátit.

Když jsem byla malá holčička, ráda jsem si hrála na školu, a to mi zůstalo až do dospělosti. Bydlela jsem na vesnici v baráčku, kde jsme bydleli, a okolo něj bylo hodně dětí. Ulici, kde byl náš dům, bylo plno dětí. Chodili jsme hrát na palouček různé hry, když jsem zrovna nepomáhala doma mamince. To nebylo jako dnes, musela jsem krmit králíky a slepice a také sbírat vajíčka. Měla jsem dost povinností, a až když byly splněné, hurá ven. Naše hry byly s míčem, skákání přes švihadlo, ráda jsem to tam řídila. Určovala jsem u schovky, kdo bude pikat atd. Byla jsem už taková malá učitelka. Když jsem skončila základní školu, šla jsem studovat pedagogiku. Nastoupila jsem jako vychovatelka v Bořislavi, kde bylo sanatorium. Tam jsem se starala o nemocné děti, hrála si s nimi, aby se jim tam více líbilo. Až když se mi narodily děti, tak jsem nastoupila do mateřské školy v Bžanech a tam jsem vydržela až do důchodu. Jako paní učitelka v mateřské škole jsem se starala, aby se dětem ve školce líbilo. Učila jsem je poznávat barvy, malovali jsme. Těch básniček co se děti naučily. A moc pěkná byla vystoupení, která jsem s nimi nacvičovala, abychom pozvali rodiče a předvedli jim, jak se nám to povedlo. Když už jsem byla starší, tak do školky chodily děti dětí, co jsem je měla jako malé ve školce. Byla to moc krásná práce.

Pracoval jsem jako mladý v Testroji v Teplicích. Byla to továrna, kde se vyráběly stroje pro malé továrny. Byla to velká továrna a já měl na starosti elektroinstalaci. Takže jsem musel občas kontrolovat kabelové bunkry. V bunkru vedla spousta kabelů a ty bylo potřeba kontrolovat. Jednou s námi šel nový pracovník, kterého jsem zaučoval. Nechal jsem ho vlézt do bunkru a řekl jsem mu, že ho musí projít až na konec. Tak on mě tedy poslechl, a když byl v polovině, tak jsem mu zhasl světlo, takže musel dojít do konce po tmě. Když vylezl ven, tak jsem se mu omluvil. V mládí jsem hrál hokej a trénoval mládež, když už to nešlo na brusle, tak jsem začal trénovat fotbal. V tom jsem se našel. Měl jsem docela dost úspěchů…

Již dlouhou dobu spolupracuje naše ZŠ Přemyslovice s DD Kostelec na Hané a LDN DD Kostelec na Hané, kde máme i svou „adoptovanou babičku Aničku“. O to víc je nám velmi blízká, když celý život pracovala jako učitelka na prvním stupni ZŠ. Babička Anička měla v životě štěstí, ale také smutné rány osudu, které ji přivedly na sklonku života do DD. Proto se s vámi podělíme o příběh babičky Aničky, život jejíma očima. Babička Anička nám začala vyprávět.

Narodila se do chudé rodiny v Senici na Hané, tatínek byl zemědělec, staral se o koně, potom mu byla nabídnuta práce hajného, to naší paní Aničce bylo dva a půl roku, nová tatínkova práce znamenala stěhování do Nových polí, tam začala chodit do školy, do Vilémova, potom na měšťanku do Luké. Po měšťance nastoupila na střední školu pro dívky, ale už v té době věděla, že se chce stát učitelkou. Vystudovala střední školu, tenkrát byla umístěna do školy v Bruntálu, ze začátku učila v mateřské školce, až později, když poznala svého manžela, přestoupili spolu na velkou školu, začala učit první třídu, a to jí zůstalo celý život. Paní Anička měla s manželem dvě děti, dcera bohužel jako mladá umřela na zákeřnou nemoc rakovina, která vůbec, zákeřnice, navštěvovala příbuzné, ale i samotnou Aničku. Syn se stal vojákem z povolání, odešel za prací na Slovensko, kde žije s manželkou a dvěma dětmi. Bohužel vzdálenost do Kostelce je veliká a tak Aničku navštěvuje jednou ročně. Při svém působení v Bruntálu Anička byla často nemocná, a tak odešli spolu s manželem učit blíže k nám do Chudobína až do konce svého pracovního života. V důchodovém věku se babička Anička vrátila zpět do Vilémova, kde doteď mají dům, který ale už navštěvuje, je tam jednou ročně její syn s rodinou. Babičce Aničce zůstal už jen syn, bohužel je už také v důchodovém věku, šedesát šest let, a není v jeho moci jezdit za maminkou častěji. Jsme rádi proto s dětmi ze školy, že si nás babička oblíbila a můžeme s ní prožívat její babí léto života. My se snažíme pomáhat paní Aničce a ona nám pomáhá pochopit, co nás ještě v životě čeká, co nás může překvapit. Bereme její rady za velmi cenné a jsme rádi, že takovou skvělou paní máme ve svém světě mládí.

Jmenuji se Jana a narodila jsem se v lednu 1948 v Chomutově rodičům, kteří se zde poznali v roce 1946 při osídlování pohraničí. V roce 1951 přibyl do rodiny bratr Karel a později v roce 1955 sestra Marie. Své dětství jsme prožili v pohodě a radosti. Otec, který rád rekreačně sportoval, nás vedl ke sportu také. V první třídě jsem začala chodit do rytmiky a cvičit v TJ, kde se cvičilo hodně na nářadí, hlavně mě bavilo cvičení na kruzích. V létě jsme často chodili s rodiči plavat na Kamencové jezero, v zimě pak bruslit na zimní stadion, který v Chomutově byl, hrála se zde hokejová liga, sáňkovat a později i lyžovat. V roce 1955 jsme ve škole nacvičovali na I. spartakiádu a cvičili na fotbalovém stadionu. Později v roce 1960 jsem nacvičovala v TJ jako žákyně skladbu s červenými míčky v červené síťce. Ve škole pak společnou skladbu pro děvčata a chlapce pod názvem Radostná jar. Po ukončení deváté třídy jsem šla studovat na SVVŠ (dnešní gymnázium), kde jsme s děvčaty cvičily skladbu pro dorostenky v roce 1965, kdy byla již III. ČS spartakiáda. Všechny jsme cvičily s radostí a hlavně jsme byly rády, že jsme poprvé mohly cvičit v Praze na Strahově. Byl to pro nás velký zážitek nejen ze cvičení, ale i poznání Prahy, kde několik z nás bylo poprvé. V tomto roce se poprvé tancoval tanec letkis, který jsme tancovaly i na seřadištích. Po ukončení studia jsem nastoupila pracovat na poštu, kde jsem prošla celým spojovým provozem, včetně telefonní ústředny.

Později jsem střídala vedoucí menších pošt v době dovolených nebo nemoci v okrese Chomutov. Zde jsem měla turistiku při zaměstnání, protože na těchto poštách se doručovalo většinou pěšky, takže jsem denně nachodila několik kilometrů. Tato práce byla pro mne velkou školou v komunikaci s lidmi. Na poště v Hrušovanech jsem poznala svého budoucího manžela, který zde sloužil jako voják ZS na odloučené hlásce. V roce 1970 jsme se vzali a já následovala manžela do Prahy 9 – Kbel, takže jsme spolu již 53 let. V roce 1973 se nám narodil syn Martin a v roce 1976 dcera Jana. Když byly dceři tři roky, začala jsem s ní chodit cvičit do TJ Spartak Kbely, a jelikož bylo málo cvičitelek, zapojila jsem se do cvičení s dětmi. 

Absolvovala kurz pro cvičitele. Tuto činnost jsem dělala celých 32 let, cvičila jsem několik generací malých dětí.

Povím Vám něco o svém povolání, které jsem měla moc ráda. Byla jsem paní učitelka. Začala jsem učit na malotřídce. Ale protože pan ředitel si učil ty větší děti sám – třetí, čtvrtou, pátou, tak já jsem zase začala učit první a druhou třídu. No a už jsem u toho zůstala celý život.

No, na vesnici jsem učila ze začátku, ale potom, jak přišly děti a postavila se škola Na Rybníkách, tak od té doby jsem učila Na Rybníkách. První, druhou, první, druhou – takové malé špunty jsem učila.

Někteří z Vás taky teprve půjdou do školy. Ještě máte prázdniny před sebou, to je krásné. Já jsem se taky vždycky těšila na prázdniny. Taky jsem se nemohla dočkat, až budou prázdniny, a potom na konci prázdnin už jsem se zase těšila do školy. Až přijdou děti. Taky jsem jich učila moc, vždycky kolem třiceti. Takové hodné, některé si teprve zvykaly na školu, no ale za chviličku si zvykly všechny děti. A chodí taky někdo do této školky? Protože já tady chodím do této školky číst. Vždycky v úterý a ony děťátka leží už na lehátkách, čekají, a když tam přijdu, tak začne pohádka. A potom spinkají. A jsou taky všelijaké děti ve škole. No jeden chlapeček třeba přišel do školy v první třídě a on asi byl zvyklý si při hraní lehat na bříško na zemi. No a on přišel do školy a myslel si, že to je jako doma, tak on si nachystal věci a lehl si na bříško pod lavici i s těmi sešity a s tím vším. A já jsem si nevěděla rady, on si nechtěl sednout do lavice, to byla katastrofa. Třicet dětí sedělo v lavicích pěkně spořádaně a on ležel pod lavicí na bříšku. Ale tak potom se to taky naučil a taky už byl jako ostatní děti, byl to takový hodný chlapeček, takový blonďáček kudrnatý, a tak už to bylo v pořádku potom. Nebo víte, co se mně jednou přihodilo?

Mé jméno je Karla Čermáková.

Narodila jsem se 2. 2. 1944.

Vyrůstala jsem s rodiči a se dvěma staršími sestrami u Bučovic ve vesnici Vícemilice. Dětství jsem měla perfektní. Věčně někde venku.
Pamatuji se, že když se chodilo na návštěvu, tak se poslouchalo, co kdo říká, neboť tehdy ještě nebyly žádné mobilní telefony, a tak jsme se dozvídali různé informace.
U nás na vesnici teče řeka Litava. Tam jsme se chodili věčně jako děti koupat. Vyhrabávali jsme tam mušle a skákali z mostu dolů do řeky. Kdyby se jen poslouchala ta starší generace, neboť oni věděli, že tam, kde jsme si hráli, tak tam to bylo celé podminované. Za války se řeka podminovala, aby se přes řeku k nám nikdo nedostal. To jsme ovšem nevěděli, ale naštěstí se nikomu nic nestalo.
Jako učitelka jsem začínala v Praze. Šest roků jsme tam bydleli. Pak jsme si v Mikulově sehnali byt a od té doby jsem učila na Základní škole Valtická v Mikulově. Nikdy jsem o svém povolání nepochybovala.
V prvním poschodí školy jsou nalevo dvě třídy. V té první třídě se učila výtvarná výchova. Ta třída je propojená s kabinetem, a když jsem měla výtvarnou výchovu a potřebovala jsem jít pro nějaké pomůcky, tak jsem si nechávala otevřené dveře. Oni si malovali a kreslili a já jsem přes celý kabinet pustila přes magnetofon písničku od Freddieho Mercuryho Barcelona. Žáci se vždycky lekli, ale postupem času sami hudbu k malování vyžadovali. Tak jsme si malovali a pouštěli si k tomu muziku. Učila jsem také hudební výchovu. Toho jsem se bála.
Stáří je všechno o vzpomínkách. Takové zážitky, které jsem zažila, ty už dnes nezažiji. Samozřejmě že bych mohla jet do zahraničí nebo na nějaký zájezd, ale dovolené mám spojené se vzpomínkami. Když se sejdou staří lidé, tak se vzpomíná.

Snažte se a nepokazte si svůj život. Od všech takových lidí, kteří by vám ho mohli pokazit, se držte dál. Užívejte si ho, dokud můžete.

Ráda jsem vás poznala.
Karla

Představení

Jsme žákyně 8. B a jmenujeme se Nikol Rožková, Eva Phung a Adriana Opavová. Přišly jsme na tento projekt ve škole, kde nám nabídli tuto možnost účastnění, a šly jsme sem, protože nás to zaujalo a chtěly jsme zkusit něco nového. Pocházíme z Jihomoravského kraje, kde studujeme základní školu.

Jako malý kluk jsem se chtěl stát námořníkem. Celý můj pokoj byl v námořnickém stylu. Maminka mi kupovala pruhovaná trika a povlečení. Kupovala mi modely lodí, které jsem pak celé hodiny lepil. Bydleli jsme u Labe, kam jsem chodil každý den pozorovat lodě, a mával jsem na ně. Když jsem se naučil číst, četl jsem si knihy o námořnících, kapitánech na velkých lodích, o velrybách a ostatních zvířatech, co žijí v mořích. Chtěl jsem zažít něco podobného. Sledoval jsem filmy, chodil do kina, čerpal jsem informace, kde se dalo. Chtěl jsem být námořníkem a mé klukovské přání mě neopustilo ani po ukončení základní školy.

Začal jsem navštěvovat střední školu pro lodní dopravu. Tam jsem se učil vše, co je potřebné. Musíte se naučit znát, z čeho se loď skládá, jak se řídí a opravuje. Vše je dobré vědět. Práce na lodi má své kouzlo, ale i úskalí. Když začínáte, jste jen učeň, lodník a děláte tu nejtěžší práci. Loď se musí brousit, čistit, natírat, udržovat. Při nakládání a vykládání lodi musíte vše hlídat a kontrolovat. Kajuty jsou malé, vybavené palandami a křeslem. V malé kuchyni se vaří pro celou posádku. Celý den jste na vodě, loď se kývá z jedné strany na druhou. Kolem sebe vidíte jen vodu, na které se leskne odraz slunce a večer odraz měsíce. Na obloze svítí hvězdy, kolem je ticho, jen slyšíte šumění vln. Někdy se na nebi utvoří různobarevná duha, a jak se říká, tam, kde končí, tam se najde poklad. Pak za nějakou dobu plavby vidíte přístav. Chvilka na poznávání nových měst a zvyků. Když se jen pluje a je vše zabezpečené, je čas na zábavu. Hráli jsme karty, četli knihy nebo jsme chytali z lodě ryby. Kolem lodě občas vyskočí delfíni, kteří pískají.

Jednou jsme zažili velkou bouřku. Nebe potemnělo, začal foukat silný vítr. Vlny byly obrovské a celá loď se zvedala nahoru a dolů. Vlny se přelévaly přes palubu. Silou vln se loď nakláněla ze strany na stranu. Celou noc jsme byli v pohotovosti. Ráno, když bouřka pominula, vítr se utišil, vyšlo zase slunce. Život je jako plavba na moři. Narodíme se na palubě lodi a od té chvíle naši loď poznáváme, učíme se ji ovládat a pečovat o ni. Učíme se znát moře a jeho krásu, sílu a všechny jeho nástrahy. A když se vše naučíme, musíme se také učit hledat směr naší plavby, tedy to, kam a proč plout. Protože život bez cíle je jako loď bez kormidla a tomu, kdo neví, kam pluje, není žádný vítr dost příznivý.

Jmenuji se Anička, mám to jméno po své babičce a mám ho ráda. Pocházím z vesnice Raková v okrese Čadca. Tam jsem se narodila a žila až do svých 19 let.

Jak jsem říkala, jsem Anička, takže by se mohlo zdát, že jsem byla podle tohoto jména takový andílek, ale já byla naopak dítě živé až moc. Bylo nás dohromady pět dětí, a jak už to tak bývá mezi sourozenci, vyváděli jsme si různé neplechy.

Já už od mala milovala zvířata, ale co mi nejvíc učarovalo, byli motýli. Okáč modrý, když se objevilo modré hejno těchto motýlů, dokázala jsem za nimi běhat ve svých čtyřech letech opravdu dlouho. Zapomněla jsem i na husy, které jsem musela pást, a běžela za nimi ke stromu – trpka se mu říkalo, a obdivovala celý ten chumel. Nevím, proč si vybrali vždycky jako shromaždiště jeho, ale bylo to hezké a bylo jich tam moc. Vždycky jsem o nich doma povídala, až mi starší sestra, která mě neměla moc ráda, protože jsem na ni často žalovala, řekla, že jsem hloupá, že to jsou jen motýli, a že když poběžím kousek dál a budu trpělivá, uvidím na kamenech u řeky hada s korunkou.

Tak na toho jsem byla hrozně taky zvědavá, týden jsem na něho čekala, ale nikdy tam nebyl. Až tatínek mi vysvětlil, že si to sestra vymyslela a žádný had s korunkou není. Chtěla mě potrestat za to žalování. 

Časem porazili i trpku a okáči zmizeli. Když jsem se přestěhovala do Ostravy, chodila jsem k Odře a hledala je. Marně. Nebyli ani tady. Čas běžel, ale láska k motýlům mě nepřešla. Nosila jsem alespoň malou brož motýla na šatech, měla s nimi závěsy na oknech a i teď, když už jsem v domově pro seniory, je mám jako dekoraci na záclonách a od svých synů je dostávám jako dárky. Naposledy to bylo 8. 3. 2023 k svátku MDŽ. Malá krabička s barevnými motýly. 

Bude mi 80, síly už moc nemám, ale snažím se být co možná nejvíc soběstačná a užitečná. A pohled na ty motýly mě vrací do dětství, kdy jsem byla plná síly a elánu… A pořád říkají, pořád je to ještě dobrý.

Naše rodina pocházela od Třebíče z Kozlan a byla muzikální. Tedy až na mě. Můj tatínek moc pěkně hrál na harmoniku, pěkně zpíval, co on znal písniček, a můj bratr to uměl zřejmě po něm. Když bylo hezky a oni začali hrát a zpívat na naší zahradě u chalupy, chodila k nám mládež z celého okolí, aby se přidala. Dodnes na to vzpomínám. Já taky moc ráda zpívala, všechny slova písniček jsem znala zpaměti, jen ta jejich melodie mi moc nešla. Stejně jako mi nešla do hlavy v matematice násobilka.

Když jsem spustila nahlas nějakou písničku a otec slyšel, jak zpívám falešně, zvedl výstražně prst a zeptal se, kolik je 7 × 8. No, a to jsem nevěděla nikdy. Tatínkova podmínka totiž byla, nejdřív počty, potom zpěv. A tak bylo po zpěvu, dalo by se říct, že jsem na něj zanevřela.

Roky ubíhaly, já se vyučila švadlenou, vdala se, měla dvě dcery. A díky nim a jejich školním létům jsem se vrátila opět k neoblíbené násobilce a spolu s ní se začala vracet zase i ta láska ke zpěvu. Dneska, jak se v žertu říká, i když mě o půlnoci vzbudíte, vím, že 7 × 8 je 56, a to, že jsem se nenaučila pořádně zpívat a pořád je to falešně, mě až tak dneska už nemrzí. Slova si totiž pořád pamatuju a hlavně, zpívám strašně ráda a od srdce. Co víc si přát, s těmi písničkami se potěším, zavzpomínám a je mi hezky. Jsem přece z muzikantské rodiny.

A která je teď moje nejmilejší? Přece Roste drobná jatelinka.

Narodila jsem se v západním Německu blízko Holandska. V bytě jsme bydleli s babičkou, která se později odstěhovala do Frankfurtu. Když se babička odstěhovala, mně mohlo být tak 11 nebo 12 let. Dědy znám jenom z obrázků, nikdy jsem je nepoznala. Maminčin tatínek byl na nějaké vyšší pozici u vojska a tátův tatínek byl horník. Můj tatínek byl všeuměl. Byl to muž, který se ničeho nebál a uměl spoustu věcí. Byl velmi nadaný. Maloval krásné obrazy olejovými barvami, vyřezával ze dřeva, hrál na devět nástrojů a uměl dobře vařit. To vše uměl sám od sebe, on se to nikde neučil. Říkal mi, že uměl hrát na harmoniku dříve, než uměl psát. Harmonika byla jeho oblíbená, na tu hrál nejraději. Tatínek nikde veřejně nevystupoval, hrál jen doma nebo s kamarády si zahrál v hospůdce v Německu. Bohužel já ani bratr jsme tatínkovy vlohy pro hudbu a malování nezdědili. Můj bratr uměl nádherně zpívat. Když táta hrál na harmoniku, tak zpívala celá rodina. Když jsem se přistěhovala do Čech, tak mi bylo nějakých 14 let, tady v Čechách jsem vystudovala ještě jednu poslední třídu. Po škole jsem šla pracovat do sklárny, kde jsem pak pracovala celý život. Ve 20 letech jsem se vdávala a o dva roky později se mi narodila dcera. Manžel pracoval jako truhlář a později jako horník. Bydleli jsme nedaleko Sokolova, kde jsme měli domeček, a za domem na zahrádce jsme chovali např. králíky, prasátko, ale i kozu, o kterou jsem se starala především já. Kozí mléko jsem ale nikdy nepila, to mi nechutná. Velmi ráda jsem chodila na zábavy, kde jsem s manželem tančila, protančili jsem vždy skoro celou noc. Moc ráda na to vzpomínám. 

Jmenuji se Marie Vokáčová a narodila jsem se 9. 9. 1935 ve Vehlovicích, okres Mělník.

Když mi bylo osm let, umřela mi maminka. Já jsem se odstěhovala ke své tetě do pohraničí. Po zrušení Junáka a Sokola začala éra pionýrů. Přihlásila jsem se a složila pionýrský slib. Dostala jsem kroj, který se skládal z modré košile a červeného šátku. Začala jsem sportovat a nakonec jsem se aktivně věnovala dívčímu fotbalu. Jako oddíl jsme byly velmi dobré. Při jednom důležitém zápasu mně protihráčka podrazila nohu a já jsem upadla. Zápas jsem nedohrála. Zlomená noha a sádra na několik týdnů. Pak rehabilitace a byl konec s fotbalovou kariérou. 

Po skončení základní školy jsem odešla na internát a do města v pohraničí jsem se už nikdy nevrátila.  Fotbal sleduji velmi ráda do dneška a být mladší, klidně bych si šla i zahrát.

Jmenuji se Marie Beranová. Narodila jsem se 26. 1. 1933 v Unčíně.Mám dva syny. Když byli školou povinní, často jsem řešila jejich klukovské taškařice. 

Jednoho dne jsem se vrátila z práce domů a na stole v kuchyni stála prázdná láhev od rumu. S hrůzou jsem běžela do pokojíčku, ale oba chlapci spali. Nakláněla jsem se nad jejich obličeje a zkoumala, zda z nich není cítit alkohol. Nic jsem necítila. 

Ráno jsem si chlapce postavila do řady s otázkou: „Pili jste rum?“ „Ne, maminko, nepili. Nalili jsme ho ptáčkům do krmítka. Ono jim to chutnalo, ale nemohli pak vzlétnout.“

Koukla jsem se z okna a tam vesele švitořilo hejno ptáčků. Chlapcům jsem vysvětlila o nebezpečí podávání alkoholu zvířátkům. 

Za dva dny nato si kluci dlabali dýně. Do jedné dali svíčku a zapálili ji. Dýni postavili na okno a chtěli se podívat, jak to vypadá z venku. Když otevřeli dveře, tak se průvanem zvedla záclona a začala od svíčky hořet. Oheň kluci uhasili. Vzali nůžky a ohořelou záclonu do poloviny ustřihli. Mysleli si, že nepoznám, co provedli. 

Naštěstí jejich lumpárny dobře dopadly a dnes z nich jsou zodpovědní a hodní chlapci.

Za městem v údolí, kde jsem bydlela, to bylo takové kopcovité. Lidé tam chodívali lyžovat a sáňkovat. V zimě, když se vylila řeka Morava, tak jsme tam bruslili. Měli jsme tam i rybník, v létě jsme se tam koupali. U rybníku byla vrba a já jsem z ní skočila, tak vrbu po mně pojmenovali a od té doby jí začali všichni říkat „vrba Vlasta“. Kolem byla nádherná příroda, háje a louky. 

My chovali kozu, králíky, prase a holuby. O všechna zvířata se starala maminka a my děti jí pomáhaly. Maminka měla tři děti, chodila pracovat do posluhy a prát paničkám. Maso jsme měli akorát v neděli. K jídlu jsme měli například šulíšky, to byly takové šulánky z bramborového těsta a posypané mákem. Taková jídla jsme mívali. Hodně jsme pili kozí mléko a maminka dělala kozí sýr. Maminka dělávala nadívaná holoubata. Jedno holoubátko bylo pro pět lidí. K jídlu jsme měli často králičí maso, ze kterého se dělali ptáčci. Za války bylo vše na lístky. Na osobu byl určitý počet potravinových lístků. Rohlíky byly také výjimečné. Například maminka mi dala vejce od slepice a já šla do stánku a výměnou jsem za něj dostala dva rohlíky. 

V 19 letech jsem se provdala a stala maminkou. Narodila se mi dcera a o pár let později druhá dcera. Se svou rodinou jsem se odstěhovala do města, kde jsem měla práci u státních lesů v kanceláři. Chodila jsem při tom ještě odpoledne do školy. Já byla vyučená švadlena, ale pro mou práci jsem potřebovala jiné zaměření, tak jsem vystudovala ekonomickou školu. Za městem v Ostopovicích jsem si koupila pozemek, kde jsem si vybudovala zahradu. Tu jsem oplotila, zasázela stromy a postavila srubovou chatu. Bratr mi s tím hodně pomáhal. Byl z ní krásný výhled na lesy a louky. Chovala jsem tam králíky, pěstovala a dělala jsem víno. Dcery vystudovaly střední školu. Jedna se odstěhovala na Slovensko, protože tady nesehnala práci. Druhá dcera bydlí v Mostě. 

Narodila jsem se na Slovensku ve městě Michalovce. Je to město poblíž ukrajinských hranic. Když začala válka, to mi bylo pět let, tak vojáci vpadli do města. S rodinou jsem utíkala do lesa, kde jsme se schovávali. Tam jsme si postavili takový přístřešek, kde jsme si k jídlu dělali brambory. Po skončení války jsme se vrátili do města. Poté jsme se přestěhovali do vesnice, kde jsem začala chodit do školy. Ve škole byl jeden hodně přísný učitel. Když jsme během vyučovací hodiny zlobili nebo neposlouchali, tak jsme za trest dostávali proutkem přes prsty. V 15 letech jsem odešla z domova do Československa, sem do Meziboří. Tady jsem se o rok později seznámila s chlapcem, se kterým jsme se po pěti letech vzali. Měli jsme maličkou svatbu, na které byli pouze dva svědci. Můj manžel byl moc šikovný a hrozně dobře vařil. Rád připravoval k jídlu např. vepřové závitky.  

Začala jsem tu pracovat v Benaru u mašin. Poté jsem pracovala např. jako uklízečka nebo jako vrátná. V Meziboří jsme si pořídili zahrádku, kterou jsem milovala. Měli jsme tam kočičku a hodně květin. Chovali jsme tam králíky a slepice. Pěstovali jsme tam zeleninu a jahody.  

Měla jsem velmi ráda ruční práce. Hodně jsem pletla hlavně pro děti, háčkovala a vyšívala různé dečky nebo ubrusy. Ty mi pak zdobily celý byt. 

Jmenuji se Boženka Svobodová a narodila jsem se 4. 9. 1938 v Ostravě. Ráda jsem bruslila, plavala a měla jsem v oblibě veškeré sporty. Vyučila jsem se jako aranžérka v obchodním domě Prior, kde jsem také několik let pracovala. Tento OD se dříve jmenoval ASO. Bylo to blízko Sýkorova mostu, který vedl přes řeku Ostravici. 

Jako malá jsem s tatínkem chodila přes tento most na procházky. Tatínek mi často vyprávěl o chlapci, který most svým jednáním zachránil. Za války Němci tento most podminovali a měli v plánu ho odstřelit. Asi 20letý chlapec si toho všimnul a sám odpojil dráty, které vedly k rozbušce. Němečtí vojáci ho uviděli a chlapce zastřelili. Už však neměli dostatek času uskutečnit svůj plán. Chlapci byl postaven pomníček se sochou ležícího chlapce a ten tam je do dneška. V dospělosti jsem k tomuto pomníčku vodila své děti a vyprávěla příběh, který jsem znala od svého otce. Jednou snad i ony budou svým dětem příběh mladého chlapce vyprávět.

Úvod
Žáci třetího ročníku ZŠ Chyňava si 18. 5. 2023 připravili pro klientku Domova Unhošť Ivonu Fantovou dotazy týkající se jejího dětství v době před téměř sty lety. Otázky jsou formulovány dětmi a odpovědi jsou zachovány v podobě, v jaké je děti zaznamenaly.

Záznam rozhovoru

Jaký předmět vás bavil nejvíc?
„Nejvíce mě bavila čeština a také čtení, ale vůbec mě nebavila matematika.“
Kolik jste měla sourozenců?
„Měla jsem mladší sestru a bratra. Bratr již zemřel, ale má sestra stále žije.“
Měli jste dívčí a chlapecké třídy? Kolik vás tam bylo?
„Já jsem chodila do dívčí školy a bylo nás tam okolo třiceti, pětatřiceti. Chlapci s námi nechodili.“
S jakými hračkami jste si hrála jako malá?
„Já jsem si hrála hlavně s míčem, panenkami a s kočárkem.“
Malovala jste ráda?
„Ano, já jsem malovala moc ráda a bavilo mě to.“

Dotazovali se a odpovědi zpracovali: Rozálie, Vlastimil, Laura

Jako malá jsem nechtěla chodit do školky, plakala jsem. Moje babička byla doma, a tak mě rodiče nechávali u ní. Spolu s babičkou jsme chodily na pole. Mé nejhezčí vzpomínky jsou na moji babičku a to, jak mě vozívala v kářičce. Pomáhala jsem jí se vším, co mi šlo i nešlo. 

Když jsem začala chodit do školy, maminka nám ráno krajíc chleba lehce potřela sádlem a poslala nás do zahrady na jablko. Maso jsme jedli jenom o víkendu. Jako děti jsme neměly žádné sladkosti a ani nám nechyběly. Odměnou nám bylo sušené ovoce jako švestka, hruška. Nemocní jsme nebývali. 

Pamatuji si, že jednou v dědině hořelo. Pán, kterému zemřela žena, a nechala mu třináct dětí, se opil a zapálil vlastní dům. Nikomu se nic nestalo, ale dostal pět let vězení. Po výkonu trestu přišel a dům od základu znovu postavil a všichni, co mohli, mu pomáhali. 

Byla to těžká, ale hezká doba, kdy si lidi vycházeli vstříc a vzájemně se podporovali. 

Pocházím ze třinácti dětí. Byla jsem nejstarší. V mých deseti letech jsem už musela umět vařit, postarat se o děti. Najednou jsme pekli v peci i deset chlebů a ani po týdnu nám nezplesnivěly.  Měli jsme obrovský statek, pole, lesy a k tomu hodně zvířat. Chytali jsme dešťovou vodu, kterou jsme používali úplně na všechno. Vařili jsme v ní, koupali a prali prádlo.  

Moje maminka měla velikou valchu a já svoji malou. Se vším jsem jí pomáhala. Když jsme prádlo vypraly, vysušily, hledaly jsme, kde je dírka, chybí knoflík. Vzaly jsme jehlu, nit a šily, opravovaly, co bylo třeba. 

Táta nám koupil boty, vždy o dvě čísla větší, abychom do nich mohli dorůst a vydržely nám dlouho. Opatrovali jsme si je. Většinu času jsme chodili bosky, abysme boty nezničili. Boty jsme používali hlavně do kostela.

Nejdůležitější osoby v dědině byly farář a učitel. Do školy jsme vstávali ve čtyři ráno. Museli jsme nejdříve napást krávy a pak jsme mohli jít pěšky pět kilometrů do školy. Nejvíc jsme se těšili na zimu kvůli tomu, že přes zimu proháněli koně, aby jim neopuchly nohy, zapřáhli je do vozů a my jsme se do školy vezli. Dříve se jezdilo všude na koni i do města na nákupy. 

Když prošlo dědinou auto, bylo to tak jednou za den a šlo tak pomalu, že jsme stihli za ním běžet. Když jsem se vdávala, na svatbě byli jenom nejbližší, nedělali jsme žádnou velkou svatbu. Lidi si nezáviděli a hodně jsme si jako sousedi, lidi z dědiny, pomáhali. Když se vyskytl problém, vyřešili jsme si ho hned na místě a bavili jsme se zas dál. 

Fotky jako důkaz
Stejně jako se měníme my, mění se i svět kolem nás. Ve vesnici, bydlišti mých rodičů, nebyly asfaltové silnice a místo traktorů tahaly náklady kravičky a koně.
Ve vesnici mého dětství silnice již byly jako dnes. Automobilů moc nejezdilo. Sem tam traktor, náklaďák nebo autobus. Osobní auto mělo ve vsi jen pár rodin. Podívejte se dnes, před každým domem stojí auto, a ne jedno, hned několik.
I děti z Pátku, kde jsme s rodiči bydleli, chodily do školky. Zkusíte mě najít? Měli jsme hodnou paní učitelku, s kterou jsme si hodně povídali a hráli jsme různé hry. K těm se později společně ještě vrátíme.
Ten dort, kde jsem na fotce jako malá holčička se čtyřmi svíčkami, nebyl opravdový, jen tak vypadal hezky na fotce. Byl z nějakého papíru a krásně pokreslený. A fotka s mamkou a taťkou byla z poutě v Libici nad Cidlinou. Poutě jsou tam dodnes a možná z Vás tam i někdo jezdí.

Velmi rádi navštěvujeme babičky v Domově pro seniory Panny Marie Královny v Choryni.

Někdy je potěšíme krátkým vystoupením my, letos např. na svatého Martina, na Vánoce, na Den matek
a jarní návštěvou, jindy zase babičky nás, např. pro nás secvičily a sehrály divadlo. Většinou si společně hezky popovídáme, zazpíváme, ochutnáme, co jsme připravili my (martinské rohlíčky, vánoční cukroví) nebo babičky (perníčky, čaj) na občerstvení, někdy si něco spolu vyrábíme (např. ozdoby).

Při poslední návštěvě jsme babičky (75–95 let) i kreslili, trochu je vyzpovídali a vyposlechli si jejich zajímavé životní příběhy. Také jsme si zaznamenali zajímavé zážitky od svých prarodičů. Bylo to pro nás velkým obohacením. S pomocí učitelů jsme z textů, portrétů, fotografií a zvukových nahrávek životních příběhů (které jsme ukryli do QR kódů) sestavili knížku. Na závěrečnou veřejnou akci – rozloučení se školním rokem – jsme pozvali všechny svoje prarodiče i babičky z domova pro seniory v Choryni. Zde jsme jim představili naši knížku, povídali si a společně si užili připravený program.

Také jsme zorganizovali sbírku nepotřebných dioptrických brýlí pro kampaň „Vracíme zrak Africe“, která nás velmi zaujala. Výtěžek z prodeje knížek se sbírkou brýlí chceme věnovat právě této kampani sdružení International Humanity.

Příběh paní Olgy najdete zpracovaný ve videu.

S dětmi jsme v měsíci květnu navštěvovali milého pána z Domova seniorů v Rakovníku – pana Vladimíra Poleje. Každý pátek nám vyprávěl moc hezké příběhy ze života a o tom, jak ho jeho kolo provázelo celým svým životem.

Děti se rozhodly ztvárnit příběhy jako knihu, každý pracoval na určité stránce a zdokonalovaly ji do těch nejmenších detailů.

Když mi bylo třináct  let, jel jsem sám k tetě na prázdniny. Byli tam kamarádi, stejně staří, a společně jsme se bavili. Byl krásný letní den a s kamarády jsme se rozhodli udělat domácí průzkum na zahradě. Bylo tam hnojiště, asi tři metry od něj traktůrek. Chtěl jsem ho vyzkoušet, měl jsem příležitost – žádný dospělý doma nebyl. Tak jsem si ho vyzkoušel. Sedl jsem si na něj, vyzkoušel řízení a všechno mačkal, až jsem odjistil ruční brzdu. Traktůrek se dal do pohybu, a protože byl v kopečku a blízko bylo to hnojiště, tak do něj traktůrek najel a já jsem vypadl. Šel jsem se rychle vykoupat, teta přišla domů bohužel dříve, musel jsem si rychle zatopit, protože voda byla studená, vykoupal jsem sebe a oblečení a šel ven se vysušit.

Naše maminka byla vždy o něco přísnější. Od rána jsme jednoho dne pochodovali na Suchý vrch – Honza, Láďa a já. Museli jsme se do oběda vrátit. Ale neměli jsme hodinky. Po hodině cesty jsme došli na paseku, na které rostla bedla jedlá. Potkali jsme tam velmi nesympatického dědu, který nám hrozil holí, tak jsme rychle utekli. Nejdříve jsme netrefili správnou cestu, pak jsme se orientovali podle označení. Pořád jsme nevěděli, kolik je hodin! Náš výlet skončil skoro za tmy, až nás musel jít hledat strejda. Následovalo domácí vězení.

Paní byla ve skupině 8–10 děvčat, vedoucí byla Hana. Chodily cvičit a zpívat, trénovaly paměť – když vedoucí řekla slova, musely si je zapamatovat, trénovaly počítání, moc jí nešlo dělit. Rozloučily se jejich oblíbenou písničkou. Přišla do domova důchodců, kde přestala chodit, a do teď se to znovu učí. V mládí musela ze školy rovnou jít pracovat – do Pery železnice Mašín, kde si poškodila záda. Málo slyší. Chodila do tanečních, byla v tom velmi dobrá.

Paní vůbec nečekala, že se dostane do tohoto domova. Dali ji do pokoje, kde potkala svou nejlepší kamarádku. Ta bohužel poté onemocněla a po čase zemřela, hodně si rozuměly a vypravěčka na ni nikdy nezapomene. Kamarádka ráda pletla oblečení, které dělala pro radost. Kde jenom mohly, společně zpívaly, dokud to ještě šlo. Má ji ve svém srdci

Jmenuji se Bedřicha Kučáková, ale většinou mi všichni říkají Beďa. Letos jsem oslavila devadesáté narozeniny. 

Už jako malá holka, když jsem ještě chodila do školy, jsem musela pomáhat rodičům. Vstávala jsem o půl čtvrté ráno a chodila jsem pomáhat mamince do kravína, kde pracovala. Škrábala jsem tam podlahu a zametala. Potom jsem šla domů, umyla jsem se, nachystala jsem si velkou svačinu, protože jsem nestihla posnídat, a spěchala jsem do školy. 

I doma jsme měli velké hospodářství a spoustu práce jsem musela zastat i tam. Chovali jsme koně, krávy, prasátka a slepice s kuřátky. Když jsem byla větší a přišla jsem domů z práce, čekal mě na stole papír, kam rodiče napsali pokyny, co všechno musím doma udělat. Musela jsem poklidit dobytek, dát mu vodu a zastat práci i v domě. 

V mládí jsem měla malého pejska, kterého jsem měla moc ráda. Jmenoval se Filípek a byl to můj miláček. Dodnes mám moc ráda všechna zvířata, ale můj pejsek byl moje zlatíčko. Jednou mi utekl dírou v plotě a snědl otrávenou návnadu u sousedů a umřel. To jsem tenkrát moc obrečela. Pak jsme si pořídili vlčáka, ale na Filípka dodnes vzpomínám.

Za svůj život jsem vystřídala několik zaměstnání. Pracovala jsem v kravíně, roznášela jsem poštu, pracovala jsem v rybárně a sadila stromky v lese. 

Mým koníčkem bylo pečení cukroví. Pekla jsem lidem z okolí na svatby a oslavy. Nejdřív pekla moje maminka a já jsem jí pomáhala, ale když už byla maminka starší a péct už nechtěla, řekla, že to zvládnu sama, a tak jsem vždy v noci zadělávala těsta, abych přes den mohla u lidí péct. 

Můj manžel jezdil v práci traktorem a jednou musel jít k doktorovi, a tak mi řekl, abych šla jezdit místo něj, protože práce musela být včas hotová. Ukázal mi, jak se traktor řídí, a tak jsem za něj někdy jezdila a orala. A moc mě to bavilo. A ještě víc než jízda traktorem mě bavilo jezdit „pasákem“.

Paní Gisela se narodila a vyrůstala v Odrách. Rozhodla se dětem vyprávět svůj životní příběh a zároveň povídat o městě Odry, které děti znají.

Narodila jsem se do rodiny dělníků pracujících v oderské továrně Optimit. Dětství jsem prožila zpočátku v bytě, později si rodiče koupili domeček. Pocházím ze šesti sourozenců. Každý jsme měli doma své povinnosti. Chovali jsme drůbež, králíky, kozy i prase. Moc času na lumpárny nebylo. My děti jsme si musely navzájem pomáhat a mít splněno to, co nám rodiče přikázali.  

Ráda jsem se strojila, ale na nové šaty nebylo, a tak jsem musela nosit zděděné a přešívané šaty po sestře. Snad proto jsem se chtěla vyučit švadlenou. Moc jsem o to prosila rodiče, ale na to, abych bydlela v jiném městě a chodila do školy, u nás nebyly peníze. Takže jsem ve čtrnácti letech po absolvování osmi tříd základní školy musela nastoupit do zaměstnání. Největší zaměstnavatel na Odersku – Optimit – nabízel práci i takto mladým lidem. Nebyla jsem sama, která tak mladá chodila do práce a vydělávala peníze pro rodinu.

„Optimitka“ je veliká továrna s krásným vysokým komínem a mnoha výrobními halami. V jedné z nich jsem pracovala, a to ve výrobě gumových a vodních hraček. Na matricích jsme vyráželi různá gumová zvířátka, která se pak nafoukla a sloužila jako vodní hračky. Kolektiv tam byl moc dobrý, přijali mě a zaškolili. Touha chodit pěkně oblečená mě neopustila. Záviděla jsem starším kolegyním, když se v šatně převlékaly do nových moderních šatů. Já jsem doma odevzdala výplatu a někdy bylo na šaty pro sestru a jindy na kabát pro mě. 

Po příchodu ze zaměstnání nebyl čas na odpočinek. Rodiče mě poslali pěšky lesem na Dobešov, kde jsem odpoledne pomáhala u sedláka, a domů jsem donesla máslo, mléko, brambory, zkrátka co bylo potřeba.

Později jsem si našla svého manžela a s ním jsem se měla moc dobře. On byl pracovitý, já také, tak jsme my ani naše děti nikdy nestrádali. Při vzpomínkách na dětství si vybavuji pouze práci a povinnosti, moc dětských radovánek jsem si neužila. Zato v manželství jsem byla moc spokojená. 

Pan Konečný pochází z Nového Jičína, kde žil do roku 1969 s rodiči. Když se oženil, přestěhoval se s manželkou a dětmi do Fulneku. 

Velkým koníčkem byla jízda na kole, jezdil i závodně. V sedmnácti letech utrpěl ale úraz ruky, lis mu rozdrtil prsty na levé ruce a v nemocnici mu je museli amputovat. Tento úraz ho ale v životě nijak zvlášť neomezoval. Naučil se s tím žít. Jen vzpomínal, jak se musel znova učit zavazovat tkaničky. Závodně už pak nejezdil, ale i s chybějícími prsty jel na kole až na Oravskou přehradu – asi 170 km. Rád také kola opravoval – tomuto se věnoval 45 let.

Pan Konečný je pyšný na to, že 25 let dělal dobrovolného hasiče. Díky tomu získal v životě spoustu přátel, se kterými se dodnes stýká. U sboru byl velitelem výjezdu. K této práci ho nalákali kamarádi. Jeho povinností u hasičů bylo také provedení zkoušky sirén vždy první středu v měsíci. Vzpomínal, jak na kole dojel do hasičské zbrojnice, kde musel přesně v poledne zmáčknout knoflík, a siréna začala houkat. Přesný čas věděl díky přenosnému rádiu, které si s sebou nosil.

Pan Konečný vyprávěl příběhy z hasičské praxe: ,,Vyjeli jsme k požáru, a ten jsme nenašli, jezdili jsme pořád dokola a nic. Lidé, kteří požár hlásili, už neohlásili, že je požár uhašen. Taky jsme často jezdili odchytávat včelí roje a vosy, které nám občané nahlásili. Při povodních jsme odčerpávali vodu ze sklepů a tam, kde bylo potřeba. A když jsme my, fulnečtí hasiči nebo hasiči z okolních obcí, pořádali soutěž v hasičském útoku, dělal jsem rozhodčího. Práce u dobrovolných hasičů mě moc bavila, kromě vypisování hlášení do papírů, to jsem rád nedělal, ale patřilo to k té práci.“ 

Jmenuji se Marie Hoferiková a narodila jsem se v roce 1940 v chalupě ve Starých Hradech.

Vyrůstala jsem sama s babičkou, která mě vychovávala. Často mi vyprávěla různé příběhy, četla pohádky a psala básničky, které mám dodnes zachované v knižní podobě. Do základní školy v Libáni jsem nastoupila již v pěti letech, protože jsem byla velice šikovná a bystrá holčička.
Od raného dětství byl můj sen stát se paní učitelkou v mateřské škole. Jako malá holčička jsem si na ni stále hrála. Dostávala jsem různé pohledy, které jsem známkovala podle toho, jak se mi líbily. I přes moji velkou touhu a lásku k dětem jsem se na vysněnou školu nedostala. Začala jsem tedy navštěvovat gymnázium v Jičíně a poté šla studovat na zdravotní nástavbu v Hradci Králové.

Moje první zaměstnání, do kterého jsem po škole nastoupila, bylo v Dětské léčebně v Železnici, kde jsem pracovala pět let. Léčebna byla odloučeným pracovištěm Janských Lázní. Léčily se zde děti postižené dětskou mozkovou obrnou a dalšími poruchami centrální nervové soustavy. Poprvé jsem se tu setkala s dětmi, které nemohly chodit, samy se najíst, obléknout se nebo provést osobní hygienu. Byl to pro mě silný emoční zážitek. Potkala jsem tu i opravdové kapacity, jako byl neurolog profesor MUDr. Ivan Lesný. Děti sem jezdily opakovaně na dvou- až tříměsíční pobyty, některé i déle, a vzhledem k dlouhodobému pobytu se musely vzdělávat ve škole či školce zřízené u léčebny.
Kromě práce zdravotní sestry jsem tu působila i jako vychovatelka a pro děti jsme vymýšleli různé hry a aktivity ve volném čase.

Po pěti letech strávených v Železnici mě osud zavál do Českého ráje, do malebného města Sobotka. Zde jsem potkala osudovou lásku, za kterou jsem se provdala, a později se nám narodil syn. V Sobotce jsem nastoupila jako zdravotní sestra u obvodního lékaře na středisku a pracovala zde po zbytek svého života až do zaslouženého důchodu. Časem se ze mne stala babička mých dvou vnoučátek Lucinky a Lukáška. Roli babičky jsem si užívala naplno a s vnoučaty jsem trávila veškerý volný čas. Ráda jsem je vodila i vyzvedávala ze školky. Vnoučátka jsou už dávno dospělá, a tak si roli babičky užívám s dětmi
v sobotecké mateřské škole ve třídě Broučků. Chodím do školky jako pohádková babička pravidelně číst pohádky nebo vypravovat různé příběhy. Čas strávený s dětmi mě baví a naplňuje.

Jsem pohádková babička, moji posluchači – děti ze třídy Včeliček z Mateřské školy Sobotka, mi říkají Jarmilko. S dětmi a paními učitelkami jsem se seznámila prostřednictvím pohádek, které dětem čtu před odpočíváním ve školce poté, co mě paní učitelka oslovila. A já jsem pozvání ráda přijala.

Za Včeličkami jsem přišla i nyní, a to s vyprávěním o svém dětství prožitém na venkově.
Své dětství jsem prožila v malé vesnici na Mladoboleslavsku, která se jmenuje Přepeře. Ale narodila jsem se v Sobotce, v domě, do kterého jsme se vrátili na důchod. V této době se ještě nerodilo v porodnicích. Narodila jsem se doma s pomocí porodní báby. Jako malá holčička jsem vůbec nechodila do školky, nebylo to na malé vesnici zvykem. Ale my vesnické děti jsme byly spokojené venku na čerstvém vzduchu mezi zvířaty, na poli, v lese, kde jsme se naučily vše potřebné.
Každý z nás měl přehled o narozených zvířátkách – telátkách, housátkách, kuřátkách… A právě s objevováním kuřátek ve vesnici mám spojenou naši oblíbenou dětskou větičku: „Kdo první uvidí kuře, bude chytrý“.
A proto jsme se všechny děti snažily najít kuře jako první. Na dvoře nám běhala psí dáma Misina, ale ani kočka nesměla na dvoře chybět. Při posvícení jsme si pochutnávali na pečené husičce, kterou jsme vykrmovali šiškami. Ty jsme jim museli strkat až do krku, aby rychleji přibývaly na váze. Nejenom husy jsme pásli, ale i kravičku nebo kozičku. Velkou zábavou bylo i sbírání vajíček v kurníku. Zajímalo mě, kolik vajíček dneska donesu do ošatky.

Můj strejda měl hospodářství, tak jsem se ke zvířatům dostávala běžně a přirozeně. Měl kravičku na mléko, ze kterého vyráběl tvaroh. Moc nám chutnal, a tak jsme mu vždy trošku tvarohu ujedli, a já ráda vzpomínám na jeho větičku: „Zas ta kočka mi to snědla“, na kterou jsme vždy čekali. On věděl, že to nebyla kočka, ale my děti.

Ve vesnici žili i pracovali různí řemeslníci, se kterými se už tak běžně nesetkáváte. V sousedství žil mistr kovář, ke kterému chodili hospodáři z vesnice i okolí okovat své koně. Vždyť traktory ještě nebyly a povozy se senem, s obilím nebo i dřevem tahali koně a krávy. Také zde žila švadlena, která zašívala roztrhané oblečení.

Moc ráda vzpomínám na Velikonoce, které se až tak moc od těch dnešních nelišily. Všechny děti
z vesnice se těšily na Zelený čtvrtek, kdy jsme se sešly u křížku a s řehtačkami, klapačkami a hrkačkami obcházely celou vesnici, abychom nahradily zvuk zvonů, které odletěly do Říma. Vajíčka vykoledovaná na Velikonoční pondělí byla obarvená v cibulových slupkách.
U každého pole byla studánka a v době velkých veder jsme nosili pracujícím na poli vodu ve džbáncích, aby zahnali žízeň. Sama jsem také stavěla panáky ze snopů, které svázal samovaz. Na podzim po sklizni brambor jsme si udělali ohýnek a opékali si brambory nebo jablíčka. Vůně bramborových natí dala těmto našim pochoutkám nezaměnitelnou chuť. Tak jako dnes chodíte, tak jsme i my chodili do lesa na houby. Připravovali jsme z nich podobná jídla, jaká znáte i vy dnes.

Život na vesnici nebyl vždycky jenom idylický, ale skýtal i různá dobrodružství. Jednou jsem se projížděla po návsi na kole, když se tudy procházela i husa. A co se nestalo? Husa se mi připletla do cesty a já ji tím kolem přejela. V tu chvíli jsem si myslela, že to husa nepřežila. Ale husa měla tuhý kořínek a po kolizi s mým kolem se oklepala a pokračovala v cestě. Oddechla jsem si, nasedla na kolo a jela dál.Ještě větším dobrodružstvím byl rozzuřený býk, který běhal po návsi. Kamarád ale před tím býkem zachraňoval mě, a ne svou sestru. S ní jsem se setkávala i v pozdějších letech a téměř při každém setkání mi to připomínala.

Protože můj tatínek i dědeček byli učitelé, tak mým nejmilejším dárkem byla samozřejmě knížka. Možná právě proto i já sama jsem se stala také učitelkou. Moc ráda jsem si knížky prohlížela nebo četla na teplé peci u kachlových kamen. Tam jsem si mohla hrát i s oblékacími papírovými panenkami nebo s panenkou, na kterou jsem si sama šila oblečky.

Amálka bydlela celý život v Lovosicích. Její rodiče měli pole, na kterém trávili společně s kamarády
a jejich rodiči hodně času během celého roku. Práce na poli byla pěkná dřina, ale i legrace. Sázení
a vybírání brambor není vůbec lehká práce, dříve si lidé vzájemně pomáhali a dělali to s radostí. Dnes je to vše jiné.
Jednou při vybírání brambor kamarádka Alena pěkně ječela a víte proč? Přes nohu jí přeběhla myš. To se stávalo často. Myši přece k poli patří. Odměnou večer všem bylo vždy opékání brambor a jablíček a zpívání písniček . Někdy se stalo, že s kamarádkami přespaly ve stanu. To bylo velké dobrodružství, dnes na vše seniorka Amálka vzpomíná s úsměvem.

Jak říká, pokud máte dobré kamarády, važte si jejich přátelství. Pomáhejte si navzájem a buďte na sebe hodní.

Jmenuji se Eva Černochová a před více než sedmdesáti lety jsem se narodila v Horním Benešově.

V roce 1964 jsem se přistěhovala s rodinou do Osoblahy. Bylo mi třináct let, puberta se mnou mlátila a stěhovat se mi vůbec nechtělo. Byl první den prázdnin a Osoblaha na mě udělala dojem, že tady nikdo nebydlí. Všude bylo prázdno, jen nějaké vrány létaly nad náměstím. Ale brzy se vše změnilo. Maminka mě zavedla do místního zahradnictví na brigádu a tam jsem se seznámila s několika dětmi, které, jak se později ukázalo, se staly mými spolužáky v osmé třídě. Kamarádka Helena mě vzala k sobě domů a do všeho mě zasvětila. Chodila jsem se k nim dívat na televizi, protože my jsme doma žádnou neměli. Zjistila jsem, že je blízko hranice s Polskem a hrnula se to prozkoumat.

V Osoblaze byly dvě party dětí – horňáci a dolňáci. Občas jsme si spolu hráli a také soutěžili. Někdy jsme si nadávali, ale protože se holky z jedné skupiny líbily klukům z té druhé a naopak, tak probíhaly i společné akce jako táboráky, míčové hry a podobně.

Ve volných chvílích jsme se scházeli v parku a na koupališti. Na náměstí jsme křičet nemohli, to nás hned místní četník pan Bierský vyhnal.

Jednou se nám zdálo, že druhá skupina dělá nějaké tajnosti, a chtěli jsme zjistit, o co jde. Mluvilo se něco o žlutém blesku. Vždycky se nám v parku někde ztratili a tím to bylo ještě tajemnější. Když jsme si mysleli, že jsou na fotbale, šli jsme to prozkoumat. Přebrodili jsme řeku nad místním splavem a našli něco jako chatu bez střechy. Vlastně to byly zaražené kůly do země propletené větvemi. Než jsme to stihli řádně prozkoumat, vrátila se druhá skupina a pořádně nás prohnala. Rozprchli jsme se na všechny strany. Chtěla jsem přeskočit nějakou příkopu, ale málo jsem se rozběhla a zapadla hluboko nohama do bahna. Když jsem se snažila vylézt, zůstala mi jedna ruka v bahně až po rameno. V té chvíli skončila veškerá legrace. Z bahna mě vytáhli, a protože začalo hodně pršet, šli jsme domů a já vypadala jako hastroš. Doma jsem dostala pár pohlavků a zaracha na celý týden. Mezitím voda zničila rozestavěnou chatu nebo bunkr. Dále jsme se scházeli jen v klubovně, ale to už nebylo tak dobrodružné. Na příhody z parku a splavu jsme rádi vzpomínali a vzpomínáme dodnes.

Poprvé po prázdninách se Šárka, Kája, Olina, Lubor a Adinka společně ubírali do školy. Malá Adinka cupitala vzadu, pobrekávala a ptala se, proč musí jít do školy, když se jí ve školce tak líbilo? „No přece, abys tam došla,“ zasmál se starší Kája. „A proč?“ „Pro slepičí kvoč,“ zchladila ji naštvaně Olina. Po chvíli se ozvala Adinka zase: „A proč se musím učit?“ nedala se malá a naštvaný Lubor řekl: „To proto, abys neumřela blbá!“ Vtom Kája rozhodil teatrálně ruce a zadeklamoval: „Alma mater, jak já tě miluji…“ a zakopl o obrubník chodníku. Přistál tvrdě na zemi a malá Adinka se rozesmála na celé kolo! „Ještě že máš kam padat, kdybys neměl tu naši drahou matičku Zemi, tak by ses propadl rovnou do pekla,“ sykla sarkastická Olina. Chvíli šli mlčky a za chvíli se opět ozvala malá Adinka. „Maminka mi říkala, že škola je fajn, že se tam dozvím plno věcí potřebných pro život a poznám plno nových kamarádů a kamarádek, a taťka se tomu smál!“ „Raději přidejte, ať nepřijdeme pozdě, koho by pak kantoři učili,“ dodal Lubor, ale malá Adinka rychle dodala: „No tak by se zatím opalovali, protože nedávno se můj starší brácha zasněně zahleděl směrem ke škole a zvolal: ‚Ty slunce mého života!‘ a taky už vím, proč je táta tak bledý. Kdysi totiž říkal, že moc rád chodil za školu, a protože je tam pořád stín, nemohl se opálit!“ Všichni mimo Šárku se rozesmáli, jen ona prohlásila: „Dělej, ty malá brepto, a nezdržuj, nebo ti utečeme,“ a přidala do kroku! Malá Adinka se rozběhla za ostatními, až se jí paty míhaly, a školní taška jí poskakovala na zádech jako neposedné kůzle!

Bylo mi asi dvanáct let, když jsem zažil následující: 

Po několika báječných prázdninových dnech, strávených v chalupě mého strýce v Horních Pasekách, jsem se měl vrátit domů na Hanou. V ty dny navštívil tuto chalupu otec mé tety, který byl lékařem v Olomouci a vracel se svým autem domů. Byl jsem nadšen jeho nabídkou, že mě sveze, neboť svezení v autě bylo tenkrát dosti vzácné, cesta (aspoň v mých očích) byla dostatečně dlouhá – a navíc pan doktor měl veliké, pohodlné auto, kterému jsme říkali „amerika“. 

A byl to skutečně zážitek, na který se nezapomíná – auto se mírně pohupovalo na nerovnostech silnice, byl jsem zabořen do pohodlné sedačky, motor tiše hučel a za okny se míhala krajina, která pozvolna přecházela ze zaoblených valašských kopců do hanácké roviny – až jsem byl upozorněn na žlutý kostel na Svatém Kopečku, a to už jsme byli v srdci Hané.

Auto se bravurně propletlo olomouckými ulicemi a uličkami – „tady nastoupíš do autobusu domů“ – a už stojíme před bránou do zahrady velké vily, bydliště pana doktora.

Bylo to v roce 1952 – před 71 léty, když jsem začal chodit do školy. Dosáhl jsem stanoveného věku, a tak jsem se s tatínkem dostavil k zápisu. Na zápis mne taťka dovedl do chlapecké školy. Na to, jak zápis probíhal, si už vůbec nepamatuji.  

V té době byly v Rožnově tři školní budovy. U kostela to byla dívčí škola – nyní se tato budova proměnila v prodejnu sportovních potřeb Intersport. Další pak byla chlapecká škola v budově Štefánium poblíž Společenského domu – nyní využívaná pro potřeby městského úřadu. A poslední pak tzv. měšťanská škola v dolním parku, také kousek od Společenského domu, a sem se chodilo až od 5. třídy – nyní je zde základní umělecká škola. 

Dne 1. září 1952 jsem šel do školy už sám. Škola byla od naší zemědělské usedlosti u náměstí vzdálena nějakých 300 metrů. Naše třída byla v prvním patře z druhé strany budovy s výhledem na tehdejší OÚNZ – nyní ORTHES. Ve škole se nás sešlo hodně. Ve třídě nás očekávala paní učitelka Marie Vokáčová. Ve třídě byly tehdy ještě dlouhé lavice pro asi pět žáčků. Podobné jsou nyní už jen ve škole valašské dědiny muzea v přírodě. Něco jako batohy, které také v současnosti děti používají, v té době také nebylo. 

Část 1 – Naše dětství

Ve svém povídání se střídaly a vzájemně se doplňovaly. Vyprávěly o svém dětství. O tom, co všechno podnikaly, když v té době nebyla televize. Vlastně se měly fajn, hrály si venku – skákaly panáka, gumu, hrály vybíjenou. Nikdo nikomu nezáviděl, neznaly šikanu. Bylo málo peněz, takže se do školy chodilo v teplákách a v galoších. Chodilo se pěšky (v zimě v závějích) nebo vlakem, co měl kamna. V obyčejné tašce s jednou přihrádkou a popruhy nosily tužku a pero s násadkou, které dělalo samou kaňku. Neměly žádné pořádné hračky – někdo kaučukovou panenku s kočárkem, někdo to, co našel – třeba sklíčka. Na výlety nejezdily, jen pobíhaly kolem vsi. Na jídlo se stály fronty – bylo na příděl. Taky neznaly nemoci, jen odřená kolena. Rodiče hodně pracovali a děti se staraly samy o sebe a o sourozence. Dětství bylo chudé, ale hezké.

Část 2 – Nejhorší zážitek

Babča Maruš vzpomíná: „Když byly chmele, pomáhaly jsme i my děti. Najednou přiběhli lidi, že nám hoří statek. Museli jsme vše přestěhovat.“

Babča Evička měla také ošklivý zážitek, ale s dobrým koncem: „Kobyla čekala hříbě a při porodu umřela. Báli jsme se o malé hříbátko, tak jsme ho začali krmit flaškou s dudlíkem. No a podařilo se. Nakonec jsme ho vychovali až do dospělosti.“

S panem Romanem Formánkem jsem se seznámila při své dobrovolnické činnosti v Domě s pečovatelskou službou v Pastvinách. Zaujal mě nejen jeho životní příběh, ale především jeho optimistická a přátelská povaha, která dokázala „nakazit“ všechny v jeho blízkém okolí. Pan Roman Formánek se narodil v Litoměřicích, ale už v dětství se společně se svými rodiči a devíti sourozenci přestěhoval na Malou Moravu. Základní školu absolvoval na Hedeči v Králíkách a následně se vyučil pekařem, kterým byl třicet let – až do svého úrazu. Když šel 25. prosince na návštěvu za kamarádkou, stalo se neštěstí. Projíždějící auto se dostalo do smyku, najelo na chodník a srazilo ho. Řidič ujel a panu Formánkovi byla přivolána pomoc. Po příjezdu do nemocnice mu doktoři oznámili, že je nutné amputovat levou nohou, a tak se taky stalo. Po probuzení z narkózy po zákroku odkryl svou peřinu a nemohl tomu uvěřit – opravdu nemá nohu! Lékař, který mu vysvětlil, že si musí myslet, že chybějící část těla stále má, mu velmi pomohl, nicméně pan Formánek skončil na invalidním vozíku. Po půl roce dostal protézu, bral ji jako svoji nohu. „Když jste na vozíku, díváte se lidem na břicho. Potom, co jsem dostal protézu, jsem opět zažil radost z pohledu do očí.“ To mu dodalo další energii do života. Osud ho ovšem nešetřil a o dva roky později, opět v prosinci, měl úraz druhé nohy. Na následky prvního a druhého úrazu přišel i o ni. Jen díky svému odhodlání a optimismu se s handicapem vyrovnal a začal opět plnohodnotně žít. „Život mě nakonec zavedl mezi lidi, kteří mi pomohli znovu se začít dívat na svět s nadějí. Jsou mi stále oporou a dávají mi sílu.“ Příběh pana Formánka by mohl být pro mnohé z nás vzorem, jak se na život dívat z té hezčí strany, i když nám třeba osud hází klacky pod nohy.

Můj nejsilnější zážitek z dětství je poznamenaný dobou, ve které jsme vyrůstali. Vybavuji si, jak jsme utíkali před bombami podél zdi do místní hospody, abychom se schovali ve sklepě. Není to veselá vzpomínka, ale i to byl náš život a bylo to to první, co se mi vybavilo na váš dotaz – vzpomínky z dětství. Je to velmi silný moment života, který mám navždy v sobě uchovaný.

Protože jsme dneska na návštěvě u vás ve škole, povím vám příběh, který se přihodil mému dědečkovi, když chodil do školy. To byly časy, kdy se na vysvědčení dávala jedna velká známka za prospěch a jedna známka z chování. Můj dědeček měl vždy na vysvědčení velkou jedničku, ale tentokrát dostal dvojku z chování. To bylo tehdy, kdy za své špatné chování byl na odpolední po škole. Po vyučování se poškoláci sešli s paní učitelkou ve třídě, kde vypracovávali práci za své špatné chování. Můj dědeček se přihlásil, zda může na záchod. Paní učitelka ho pustila, ale to ještě netušila, co dědeček chystá. Dědeček si totiž všiml, že ve dveřích je klíč od třídy, se záminkou jít na toaletu vyšel na chodbu. Jen co zavřel dveře, zamkl třídu s poškoláky a paní učitelkou, vzal klíč a utíkal ven na hřiště si hrát. Když to spolužáci s paní učitelkou zjistili, volali z okna o pomoc. Uslyšel je pan školník, který po vesnici naháněl dědečka, aby mu vrátil klíč od třídy. A tak se stalo, že na konci školního roku měl dědeček z prospěchu jedničku, ale z chování si vysloužil dvojku.

Vzpomínám si na krásné dětství, které jsem prožila v přírodě, protože jsme měli domeček na okraji lesa. Každý den po škole jsem běhala po lese, sbírala kytičky pro maminku, starala jsem se o naše slepičky, psa, kočku. S tatínkem jsem poznávala přírodu, protože byl myslivec. Vzpomínám si, jak jsem hlídala mladší sestru, s níž jsem trávila společné chvíle v lese. Vybavuji si, jak jsme skákaly přes lesní potůček. Když si to teď uvědomuji, bylo to velmi nebezpečné, ale dříve byly takovéto hry normální. Již od dětství se zajímám o přírodu a miluji zvířata. Doma mám papouška Kubíčka, který odposlouchal z otevřeného okna od dětí „ty vole,“ a teď to velice rád používá.

Škola, volba povolání

Asi v mých patnácti letech jsem ještě neměla jasnou představu o mém budoucím povolání. A stává se, že nám v životě náhody samy určí, jakým směrem se vydat. Tak tomu bylo i v mém případě. Docházela jsem v té době do měšťanky v Táboře, když tam přišli nějací lidé povídat o studiu pro tehdy Československé dráhy. Vzorně jsem všemu naslouchala a pomalu se ve mně začala rodit myšlenka, co kdybych si tuto školu vybrala? Doma jsem rodičům povyprávěla všechny získané informace a výhody tohoto studia. Po krátké debatě rodiče souhlasili, abych teda šla studovat, co mě zaujalo.

Studium, osamostatnění  

Do té doby jsem bydlela s rodiči v malé vesničce, v rodinném domku obklopeném zahradou. Vždy mi tam bylo s rodiči dobře. Studovat na škole, která mě připraví na budoucí povolání, pro mě znamenalo opustit pohodu domova a vydat se z jižních Čech až na sever do Liberce. Vybraná škola byla zaměřená na přípravu a seznámení se s železniční dráhou. Byly jsme zde vedené jako provozní dorostenky u dráhy. Tato škola měla být na dva roky, ale při mém studiu to změnili pouze na jeden rok. Po této škole jsme mohli např. prodávat jízdenky. Tatínek rozhodl, abych šla dál studovat pro dráhy. 

Narodila jsem se v Sezimově Ústí, tatínek pracoval v Kovosvitu. Tomáš Baťa, na doporučení Edvarda Beneše, zakládal v Sezimově Ústí závod Kovosvit a nechal postavit kolonii řadových domků. Do jednoho z nich se nastěhovali i moji rodiče. Když jsem vycházela ze školy, chtěla jsem se hlásit na pedagogickou školu, tenkrát to byla střední škola. Ale protože byli rodiče nábožensky založení, tak jsem se na školu nedostala. Vystudovala jsem gymnázium. K učitelství jsem stále tíhla. Abych se na vysokou školu pedagogickou dostala, musela maminka kvůli mně vstoupit do KSČ. Taková byla doba. V Českých Budějovicích jsem vystudovala obor hudební výchova a matematika pro druhý stupeň. Ale v průběhu let jsem učila i dějepis, dílny, pěstitelky, vaření, občanskou výchovu, tělocvik. Prostě co bylo třeba.

Učit jsem začala u nás na základní škole v Sezimově ústí na základě umístěnky. Bylo to moje první zaměstnání. V té době už jsem byla vdaná. Musela jsem ve škole slíbit, že nepřijdu do jiného stavu, abych hned neodešla. Jednou jsme byli se školou na pochoďáku, udělalo se mi špatně a odvezla mě záchranka. Mysleli si, jestli nejsem těhotná, ale byl to zánět slepého střeva.

Narodil jsem se 31. května 1938 v Nemějicích u Bernartic. Zajímavé je, že podle vyprávění maminky jsem se narodil už 27. května, ale vzhledem ke zmatkům v tehdejší době mi na matrice omylem zapsali datum křtu. Do školy jsem chodil do vedlejší vesnice. S kamarádem Pepou se mi podařilo v první třídě propadnout, i když mi učení šlo a neučil jsem se špatně. Doma jsme měli flintu, takzvanou ládovačku. V mých osmi letech přinesl kamarád Vašek kapslík, který se dává do patrony, a tou se nabíjela právě ona ládovačka. Nabil jsem s kamarádem tuto flintu a šli jsme venku okolo potoka. Aby se mi dobře nesla, dal jsem si ji k boku. Nešťastnou náhodou flinta vystřelila a střelila mě do oka, v tom okamžiku jsem na oko přestal vidět. Ve škole mi oko slzelo, pan učitel se mě ptal, co se mi stalo, nechtěl jsem mu říci pravdu, a tak jsem mu řekl, že jsme skákali ze stráně a něco mi do oka spadlo. Doma jsem se nepřiznal ani mamince. 

Když jsem na oko neviděl už celý týden a pořád se nehojilo, vzala mě maminka do Písku do nemocnice. Tam na mě primář uhodil, ať řeknu pravdu, a já se teprve přiznal, jak se mi to stalo. Primář okamžitě zařídil vyšetření ve všeobecné nemocnici v Praze. Protože jsme se v Praze nevyznali, vzala si nás na starost maminčina sestřenice, která zde již dlouho bydlela. V Praze se nejdříve snažili část kapslíku z oka vytáhnout magnetem, ale protože to byla měděnka, nepodařilo se to. Za čtrnáct dní hrozilo, že oslepnu i na druhé oko, protože měděnka je jedovatá, a tak přistoupili k zákroku a raněné oko mi vyndali. Maminka moc plakala, byla z toho špatná. Já jsem musel ještě chodit na ošetřování a kontroly, takže jsem zůstal v Praze s tetou. Ta mě při mém pobytu prováděla po Praze. Když se mi rána zahojila, jel jsem s maminkou za Liberec do Mšena nad Nisou. Tam byli skláři, kteří dělali skleněné oči. Mě dostal na starost sklář pan Holub, který mi udělal oko na míru. Po několika letech vymyslel pan Holub umělou oční náhradu a přestěhoval se do Prahy. Já jsem tam za ním jezdil, také mi takové oko udělal. To když upadlo, tak se už nerozbilo. 😊 Pana Holuba jsem dlouhé roky navštěvoval.

Dětství

Jmenuji se Josef Kostelenec, narodil jsem se 1. září 1930 ve Stanovicích. To je v Královéhradecký kraj. Maminka se jmenovala Marie Kostelencová, rozená Králová. Tatínek se jmenoval Jan Kostelenec. Byli jsme čtyři sourozenci. Bohuslav, Jan, Josef – já a Zdeňka. Bohuslav a Jan již nežijí, Zdeňka žije na Moravě v městysi Šatov. Zdeňka je o jedenáct let mladší než já. Zdeňku jsem musel často hlídat. Vesnice byla napůl německá, s německými dětmi jsme na sebe pokřikovaly, hlavně nadávky. Ve škole jsme se také museli učit německy. Do školy jsem chodil ve Stanovicích, měl jsem obecnou školu, ale dodělal jsem si vyučení ve dvouleté zemědělské škole. Doma jsme měli hospodářství, měli jsme i kobyly, se kterými jsem jezdil. Musel jsem pomáhat, ale bavilo mě to. Když jsem měl volno, rád jsem běhal venku s klukama a hrál jsem různé klukovské hry a vyváděli jsme lumpárny. Volného času ale moc nebylo, v hospodářství bylo vždy hodně práce. Tatínek byl přísný, ale spravedlivý. Když nás Němci ostřelovali, zachránil jsem svoji sestru, která zůstala na dvoře, a já pro ni doběhl a odnesl jsem ji do bezpečí. Na dětství vzpomínám s úsměvem, museli jsme pracovat, měli jsme povinnosti, ale uměli jsme si najít čas i na hru a zábavu, bylo to hezké. 

Paní Růžena Kadlecová nosila kroj, který jí vyšívala maminka, a na osvobození ho poprvé oblékla. Její maminka pracovala v Rudných dolech v Příbrami. Nebyly peníze na to, aby její mamka mohla do školy, ale dobře počítala a měla hezký rukopis. 

Jako malé děti chodily pást kozy na luka a dělaly ohýnky a pekly brambory. Doma jedli nudle s tvarohem a škubánky, protože  maso bylo  jednou za týden. Vánoce bývaly hezké i bohaté, aby měli na co vzpomínat. Velikonoce také slavili, protože jsou to nejpodstatnější svátky v roce. Pekli velikonoční nádivku. Maminka do ní přidávala buchty z hrubé mouky, krájela je do té nádivky a paní Růžena to dělala i svým dětem. 

Chtěla do školy, ale nepovedlo se jí to, dobře se učila, ale na školu to bylo málo. Její sourozenci do školy chodili.  O prázdninách jezdili na výlety, např. k Máchovu jezeru. Také byli ve Františkových Lázních, v Karlových Varech. Její tatínek byl nemocný, a proto nebyl ve válce. 

Když se provdala, tak začala být nemocná, a to ji doprovází až do dnes, ale nestěžuje si. Stonání měla docela ráda, protože maminka se o ni starala. Její maminka hodně dbala na její vzhled. Paní Růžena nosila šatičky, sukně a hezké oblečení. Její sestra se vyučila švadlenou, tak na ni šila oblečení, proto toho měla více. Nikdy neměli auto, nebyly na to peníze. 

Maminka a tatínek postavili hezký domek, ve kterém všichni bydleli. Pěstovali zeleninu, např. celer, mrkev a rajčata. Musela pomáhat mamince, která šila rukavice, a ona jí musela dělat šňůrky. V lese si stavěli bunkry. Museli s sebou brát kozy na louku, aby se ušetřilo krmení na zimu. 

Doma měli slepice, prasátko a králíky, o které se starala, musela sekat trávu, a když už neměli trávu na zahradě, tak chodila sekat srpem nad příkopem, a vozila to domů. Rádi hráli vybíjenou, kopanou a na louce se honili u ohýnku, ale na hračky nebyly peníze. Měla jen kočárek vyrobený z krabic od bot. 

Také jezdili do lesa na šišky, aby měli čím topit. Jednou maminka přišla z venku s říkala: „Děvčata, dneska tu bude teploučko,“ a ona to slyšela, bylo jí šest nebo sedm let, řekla si, že šišek do kamen nastrká daleko více. Ale to byla pohroma! Kamna bouchla a kouř byl všude. Museli přestat topit a museli vyvětrat. 

Měla bratra a sestru. Bratr zemřel v 60 letech a maminka a sestra zemřely před rokem. Až do svých padesáti let bydlela v Obecnici. Byla vedoucí prodejny za Osečí, v mládí se vyučila prodavačkou. Poté musela do domova důchodců, protože nemohla zůstat doma sama.

Bohuslava Maděrová se narodila 2. 5. 1933. Jako malá žila s rodiči u Liberce a měli velký statek na venkově. Do školy moc nechodila, protože pracovala a pomáhala doma. Ze základní školy přestoupila na střední zdravotní školu v Liberci. Žila za druhé světové války. Hitler a Němci jim zabavili jejich statek a likvidovali je. Jejich statek jim hlídal a pečoval o něj hodný Němec. Bohuslava přestoupila ze střední zdravotní školy na vysokou školu v České Lípě. Vdala se v Praze a tam si dodělala školu. Měla tři dcery – Květu, Hanku a Jitku. Zažila pohřeb T. G. Masaryka. I když vystudovala vysokou školu, živila se jako pošťačka. Později měla i vnoučata a jedna vnučka měla stejné datum narození jako má paní Bohuslava. Měla sourozence, ale její bratr byl nemocný. Jednou, když Václav Havel vyhlásil velkou amnestii, potkala na ulici zarostlého pána, který ji přepadl a ukradl jí prstýnky, náušnice i náramky. Navštívila i cizí země, Švýcarsko a Slovensko. Nejí maso, protože ho v dětství měla hodně. Dnes je jí 90 let a spokojeně si žije v domově seniorů v Dobříši. Chodí za ní její vnučky a dcery. Vstává každý den v 7:30 hodin a večeří v 17:00 hodin.

Dej každému dni šanci, 
aby mohl být tím nejkrásnějším dnem
tvého života.
Mark Twain

I. dějství

… a tak se stalo, že jednoho lednového dne roku 1932 mě maminka povila do mrazivé, sněhové přikrývky. V dřívější době nic neobvyklého. Děti se rodily na poli, ve chlévě, za války ve sklepě apod. No a já jako „Sněhurka“, jen s tím rozdílem, že maminka mi dala jméno Mária.

II. dějství

Společně s mojí starší sestrou jsme prožívaly šťastné chvíle v prostředí slovenského Šaštína. S ostatními dětmi jsme dováděly tak, jak to děti umí. Srdce se mi rozbuší při vzpomínce na nezapomenutelné podvečery na šaštínském náměstí při společném zpěvu a tanci. Těch radostných společných chvil, kdy jsme se těšili z obyčejně prožitého dne.

Každá mince má svůj rub i líc. I mé dětství a dospívání mělo svůj rub. Od šesti let po skončení školní výuky jsem musela pomáhat v domácnosti, s domácími zvířaty a podle potřeby i na poli. Za jídlo nebo malý výdělek jsem různě pracovala u sedláků na jejich statcích. Válečná doba se nevyhnula ani naší rodině. Potravin i peněz nebylo nazbyt a naše výlučně ženská rodinná sestava se musela o to více uskromnit. Jednoho dne mě babička zbystřila, jak přicházím domů a v ruce držím spoustu natrhaných fialek. V tom mi řekla: „Maryšo, vezmi fialky a běž je prodat! Třeba je někdo koupí.“ Babička byla velmi podnikavá a praktická žena. Natrhané fialky jsem svázala do kytiček, babička je vyskládala na talíř a hurá na náměstí prodávat. 

Dychtivá a plná očekávání výdělku stojím na místě jako přibitá. Ve své mysli jsem se dmula pýchou, jak velkým přínosem jsem pro naši rodinu. Dlouhou chvíli nikdo nepřicházel, lidé mě bez povšimnutí jen tak ledabyle míjeli. Vtom ke mně přistoupí německý voják, že by chtěl koupit jednu kytku fialek. Podává mi minci a já celá šťastná z prvního zákazníka mu kytku předávám… a náhle nebylo komu. Rozhlížím se okolo sebe, pomalu skláním hlavu k zemi, když tu uvidím ležícího německého vojáka s mrtvolným výrazem v obličeji. Měl kulkou prostřelenou hlavu. Vystrašená jsem s talířem od babičky běžela doslova s větrem o závod, jen abych už byla doma. Konec války jsme očekávali různě ve skrýších v obavách před vojáky postupující Rudé armády.

Od dětství jsem si přál létat jako pilot letadlem. Po složení zkoušek a přijetí do dopravní školy se ale stalo, že mi lékaři zjistili oční vadu, pro kterou jsem nemohl ve studiu pokračovat. Přešel jsem tedy na jiný obor, a to strojvedoucí vlakových souprav. Protože se mi tato práce stala největším koníčkem, zůstal jsem u ní celý život. I doma jsem měl své mašinky v podobě různých maket a hlavně jsem miloval knihy o lokomotivách.

V práci jsem řídil především elektrické lokomotivy, ale samozřejmě jsem si vyzkoušel i jízdu parní lokomotivou či nejnovějším pendolinem. Práce je to jako každá jiná, ale pro mě ta nejzajímavější a nejmilovanější. Zažíval jsem tu spoustu situací dramatických, ale i veselých. Například, když jsem jednou přibrzdil v jedné obci, a vidím, jak se ke mně rychlým krokem blíží šedovlasý dědeček, v jedné ruce hůl, se kterou na mě mává, a ve druhé provázek, na jejímž konci je škrtící se koza. A tak volám: „Dobrý den, dědo, kampak s tou kozou? Máte pro ni jízdenku?“ Jaképak mě čekalo překvapení, když jsem zjistil, co na mě vlastně onen děda volá: „Hoříte, hoříte… tam vzadu… hoří Vám mašina…!!! Vyskočil jsem z kabiny a uviděl tu málem pohromu, která naštěstí byla v začátcích. Ve strojovně byl vylitý olej, který chytil, a neštěstí bylo na světě. Díky dědovi s kozou však vše dopadlo dobře a včasný zásah oheň uhasil. A když jsem se podíval směrem k lokomotivě, uviděl jsem jen vzpínající se kozu, která táhne dědu přes koleje směrem k přilehlé louce.

Rád bych Vám, děti, vzkázal, že pro člověka je velmi důležité, aby byl ve svém životě spokojený. Zároveň Vám jistě každá práce vnese do života svůj řád a ta moje mi určitě dala jednu pěknou vlastnost – všude chodím včas.

Když jsem byl starší, moje velikonoční trasa většinou vedla k chalupám, ve kterých žila děvčata. Nejvíce mě to však táhlo k jedné chaloupce s červenou střechou a krásně malovanými okny. Když jsem pak byl starší, moje velikonoční trasa většinou vedla k chalupám, ve kterých žila děvčata. Tam jsem si vychutnal i nějakou tu štamprličku. Nikdy jsem nevynechal chaloupku s rozkvetlou zahrádkou, kde žila ta nejkrásnější holka ze vsi – Maruška. Nevím, jestli jsem se jí i já líbil, ale chodil jsem za ní tak dlouho a často, a to nejen o Velikonocích, až jsme si dali první hubičku. Čas plynul a já nakonec Marušku požádal o ruku. A světe div se, ona si mne vzala!

Psí příběh
Stalo se to asi před třiceti roky. Na vesnici, kde jsem bydlela a pracovala a na zahradě chovala slepice, se občas přišli podívat různí pejsci, protože vždy dostali něco na zub. 

Jednou, byl to zrovna takový krásný den, jsem nesla slepicím zbytky a koukám, u auta se krčí malý, chundelatý, špinavý a smutný psík. Vzala jsem knedlík a šla k němu, slupnul ho raz dva! Měl hlad. Tak jsem jej pozvala za bránu na dvorek. Tam měly naše dvě kočky svoje misky s mlékem. Vrhnul se na ně a byly prázdné natotata! Obě čičiny seděly a koukaly, co se to děje. Neutekly, jen zíraly. Pohled, který ke mně pejsek poslal, mě dostal. To bylo poděkování, vděk, prosba, radost, vše dohromady. 

Ptala jsem sousedů, jestli někomu neutekl. Nikdo ho neznal, jen jeden pán řekl, že se už tam toulá tři dny, a dokonce jeden hajný po něm střílel. Když jsme ho koupali, tak měl broky v kožiše. Sousedka Jarmilka ho ostříhala a dostal svoje místo. 

Za nějaký čas obrostl, byl krásný, barva aprikot, mazel, hlídač, nic netrhal ani neničil. Asi jej někdo vyhodil z auta a ujel. Jednou jsme jeli do Plzně, Baryček – tak jsme ho pojmenovali – spal na zadním sedadle. Na jedné velké křižovatce v Plzni se probudil, vyskočil a začal se rozhlížet. Možná právě tady kdysi žil. Před pár dny jsem na stejné křižovatce viděla po mnoha letech úplně stejného pejska, možná to byl nějaký vzdálený příbuzný.

Baryček už nežije, má hrobeček a je uložen hluboko v mém srdci a nikdy na něj nezapomenu. Byl to pejsek s duší.

Jako studentka Teologické fakulty na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, jsem si pro svou pedagogickou praxi vybrala volnočasové aktivity v seniorském spolku Klub Aktiv. Myslela jsem si, že má praxe mezi seniory proběhne podobně, jako u mých spolužaček, které docházely do domovů pro seniory. Svou praxi jsem si představovala jako doprovázení na vycházkách, nošení čaje a něčeho dobrého na pokoj, nebo společné luštění křížovek ve společenské místnosti, ale takovou praxi jsem nečekala! V Klubu Aktiv, který má více jak 540 členů, jsou senioři neustále v pohybu a překypují svými aktivitami. Několikrát týdně cvičí, jezdí na cyklovýlety, chodí na pravidelné vycházky, hrají pétanque, tancují country tance, pořádají sportovní hry a turnaje. U některých turistů jsem byla fascinována, jaké vzdálenosti jsou schopni ujít, když už mně samotné dělá delší výlet na kole problém. Pro ně je to jako nic. Spolek také pořádá divadelní a poznávací zájezdy, ale nejdůležitějším posláním spolku je vzdělávání starších dospělých. Senioři mají velký zájem o rozšiřování svých znalostí v oblasti historie, přírodovědy, cizích jazyků, a zejména dovedností v obsluze moderních komunikačních prostředků. Průměrný věk starších studentů je 75 let. V tomto věku jsem již nečekala, že by se ještě někdo chtěl vzdělávat ve školní lavici. Naopak! Studijní programy Univerzity nebo Akademie třetího věku zaplnily přednáškové sály. Těchto přednášek jsem se účastnila, a zde jsem se také o takovém programu úplně poprvé doslechla. Senioři projevují velký zájem se učit a dozvědět se něco nového. Klub Aktiv jim v tomto ohledu vychází vstříc pestrými vzdělávacími nabídkami. 

Účastnila jsem se mnoha přednášek, ale i kurzů. Například kurzu první pomoci (kde si první pomoc každý rád vyzkoušel), kurzu enkaustiky nebo kurzů tvořivých dílen. Nejvíce času jsem se seniory trávila jako lektorka kurzů obsluhy mobilních telefonů, kde jsem měla mnoho příležitostí neformálně si povídat o životě svých “studentek“. Velmi rády si semnou povídaly o svém životě a já jsem ráda naslouchala jejich příběhům. Nečekala jsem, že si během své praxe dokonce najdu kamarádku. A ne jednu. Jedné seniorce jsem pomáhala s telefonem, následně jsme si nabídly tykání, dokonce jsme spolu byly i na kávě a strávily příjemné odpoledne. Poté jsem si začala tykat s další seniorkou, jiná mi vyprávěla o nově narozených koťátkách a ukazovala mi jejich fotky, nebo fotky z cest do zahraničí, a do dneška se vídám se svou nedalekou sousedkou, se kterou jsem se seznámila v Klubu Aktiv. Zjistily jsme, že bydlíme kousek od sebe a často se potkáváme při procházkách s pejsky. 

Při kurzu jsem se poprvé setkala s účastníkem, který prodělal mozkovou mrtvici. Ta zasáhla centrum řeči. Ze začátku byl pro mě oříšek mu porozumět, ale oba jsme se hodně snažili najít společnou řeč. Po nějaké chvilce jsme už byli na stejné vlně a dokázala jsem si s ním i tímto způsobem hezky popovídat. Za to ho musím velice pochválit, jak moc se snažil vždy vyjádřit tak nejlépe, jak jen to šlo. 

Zkušenosti se seniory v kurzech jsem zažila jen pozitivní. Nikdo na mě nebyl protivný, každý byl milý, vděčný. Domů jsem odcházela s nabitou energií a skvělým pocitem, že jsem někomu pomohla a vrátila mu úsměv do tváře. Často jsem vnímala kontrast, jak někdo přišel s ustaraným výrazem a telefonem v ruce, který působil až moc složitě. Při odchodu to už bylo mnohem veselejší, obličej se proměnil ve šťastný a telefon už nepůsobil tak komplikovaně, jako na začátku. 

Jednou z účastnic kurzu byla paní Ludmila Pouzarová, se kterou jsem se blíže seznámila. Během lekcí se na mě vždy mile usmívala. Postupem času jsme prohlubovaly naše přátelství při společném povídání. Vyprávěla mi o své vnučce v mém věku, která studuje na vysoké škole v Brně. Dozvěděla jsem se mnohé z jejího ne vždy lehkého života. Byť je to postavou drobná žena, má v sobě překvapivé množství energie a životního optimismu. Při každém setkání jsem vnímala její vitalitu a dobrou náladu. Paní Lída je pro chod spolku Klub Aktiv nepostradatelná. Ve funkci účetní a hospodářky je všude, kde se vybírají peníze nebo administrují přihlášky. Bez její pomoci by se nedokázal spolek obejít. Je ženou, matkou, babičkou, kamarádkou a přítelkyní, která je svou prací, svými životními postoji vzorem pro nás ostatní, snahou pracovat na sobě. 

Liduška Pouzarová říká, že pohyb a práce je její život. Přestože se s ní život v posledních letech nemazlil, díky svým zájmům a aktivitám v Klubu Aktiv zvládla i těžké osobní období ztráty svých nejbližších. S paní Liduškou se ráda potkávám, stále si máme co říci. Obohacuje mne svými vzpomínkami na zajímavé historické události. Díky ní jsem si k seniorům našla cestu a napadlo mě, že podobnou seniorskou komunitu bych mohla založit ve svém rodném městě, ve Vyšším Brodě. Pro seniory u nás takové aktivity nejsou nabízené. Paní Liduška mi nabídla pomoc, a pokud se rozhodnu, bude mi velkou oporou v realizaci mé myšlenky.

Z dětství si vzpomínám hlavně na pokrmy z brambor – bramborové placky, šišky, mrkváče z bramborového těsta, brambory na paprice, bramboračku se zeleninou a luštěninami.
O hodně víc se používalo sádlo, ale moc ho doma nezbývalo, protože hodně sádla a krupon se musel odevzdávat státu.
Dost se šetřilo a maso bylo jen někdy, ze zbytků jsme dělali například déchánek (jakousi nádivku) a taky se hodně jedly polívky. Do školy jsme my děti třeba nosívaly na svačinu chleba s povidly nebo suché vdolky. V Suchdole nebyla pekárna, takže jsme si chleba nosili péct do pekárny do Vavřinča. Říkám nosili, protože člověk si musel udělat svůj chleba a s tím jít k pekaři. Nám ho teda pekla většinou babička.

I ta denní strava byla jiná jak dneska. K snídani většinou bílé kafe nebo cikorka. Cikorka – to byly takové kostky a zalilo se to vodou, trochu cukru a hotovo. Někdy mléko. Když kráva dojila, tak to bylo dobrý. Když nedojila, no, tak to bylo horší. Večer jsme třeba měli jen placky s mlékem. Nebýt babičky a dědy ve Vavřinču, kteří měli kousek pola, tak jsme neměli ničeho, ale tatínek za nimi nerad chodil pro pomoc, měl svou hrdost.

Je to už hodně dávno…

Od první do páté třídy jsem bydlela v Senci u Bratislavy. Přeběhla jsem z bytu na chodbičku a už jsem byla v sokolovně. Spustila jsem si kruhy a pořád jsem na nich visela. Maminka měla v sokolovně bufet. Prodávala čokolády, vinný střik, bonbóny…

Okolí hlídalo vládní vojsko. Před třicátým osmým rokem k nám jednou večer přišli vojáci (co chodili k mamince na vinný střik). Říkali: „Matko, vy musíte být do půlnoci venku. Jakmile se zavřou hranice, bude to špatné!“. Maminka je uposlechla a tak jsme šli. Vzali jsme si jen to nejdůležitější – doklady a kufřík plný čokolády, který dala maminka jedné paní. Tou byla dcera hospodářů, kteří se nás na noc ujali. Nic jsme neměli, vše zůstalo na Slovensku. Dva kocourci, kterým maminka říkala Picík a Icík (jak vždy chodívali přes zahrádku, tak jsem viděla jen dva ocásky jako anténky) a prasátko na zabití. Hrála jsem si tak, že jsem psala křídou na dveře od WC a pořád jsem počítala. Kamarády jsem neměla. Bratr vozil paní starostové každý den čerstvé rohlíky. Maminka, když řekla: „Musíš!“, tak si děti nedovolily ani myšlenkou říct, že ne! Když maminka řekla, to byl zákon.

Po příjezdu na Moravu jsme jeli na charitu do Přerova a požádali o oblečení.

Jednou u domu seděli nějací muži, které jsem dřív nikdy neviděla. Maminky jsem se na to bála zeptat, protože byla velmi přísná! Jak tak seděli, někdo klepal na okno. Všichni jsme se lekli, ale vstala jsem a vidím přítele mé kolegyně, který prosil o pomoc. Byl postřelen. Nerozmýšlela jsem se, musela jsem jít. Je to v mé povaze se nerozmýšlet a pomoci. Chtěl dovést do Kokor z Brodku u Přerova. Společně jsme šli a modlili se, abychom nepotkali německou hlídku. On se o mě opíral. Když jsme došli do Kokor, kde bydlela kolegyně Boženka, zaklepali jsme. Z domu vyšla Boženčina maminka a řekla, že ho u sebe nechtějí. Nakonec jsme ji umluvili a zraněného si k sobě vzala. Po cestě zpátky jsem se velmi bála, byla hrozná tma. Potkávala jsem různé muže, ale nikdo mi neublížil a nakonec jsem došla v pořádku domů. Tomu muži jsem asi zachránila život.

Dobrý den, jak se jmenujete?
Olga Hněvsová.

Kolik vám je let?
89 let.

Jak dlouho žijete v domově seniorů?
Od minulého roku od července.

Líbí se vám tady a proč?
Líbí se mi tady. Už nemůžu sama dělat doma všechno, už nemám sílu, víš. Takže jsem musela svůj domeček opustit. Měla jsem hezký domeček a zahradu, ale nestačila jsem na to, tak jsem musela jít sem.

Jaké místo tady na Zámku máte nejvíce ráda?
Nejraději mám okolní přírodu, ta je nádherná. Samá zeleň.

Je tady něco, co se vám na Zámku nebo v parku nelíbí?
Já nejsem remcal a hodně věcí se mi tady líbí, a to je důležité.

Co jste měl/měla dříve za povolání?
To je dlouhá historie. Já jsem chodila do školy, dobře jsem se učila, ale přišla zlá doba. Moji rodiče měli velké hospodářství a byli označení za nepřítele národa, protože měli majetek. Všechen majetek se tenkrát sebral, takže já nemohla do školy, ani jsem se nemohla jít vyučit. Všechno nám sebrali a neměli jsme vůbec nic. Jenom nám pak vypláceli z České spořitelny určitý obnos peněz, ze kterého jsme museli žít. Můj tatínek mi platil soukromé kurzy, jazyky, těsnopis psaní na strojů. Pět set korun tenkrát to bylo za měsíc. Byla to dvouletá škola a oni ji po roce zavřeli, že je to buržoazní přebytek. Pak jsem se potloukala, jak se dalo.