Post Type ArchivesFotogalerie

Editace fotogalerií

Základní škola Mikulov V

Autorky práce jsou Natálie Glušánková (15 let), Barbora Kadrnková (15 let), Sofie Volavková (15 let) a Michela Tomanová (15 let)

Cestovatelka Anna

Paní Anna již sedmým rokem dochází do knihovny na virtuální univerzitu třetího věku. Nejvíce se jí líbí umění a architektura různých zemí. Je vzdělaná, inteligentní a aktivní. Neustále plánuje, kam by se ještě ráda podívala, kterou zemi nebo město by ráda poznala. Na svá oblíbená místa se vrací. Cestování jsou pro ni zážitky nezapomenutelné.

Anna Žaludová, 77 let

Narodila se v Hradci Králové. Během studia na gymnáziu potkala svého budoucího manžela, se kterým se přestěhovala do Mikulova, a procestovali spolu spoustu zemí. Mimo to strávila hodně času v Janově, kde hlídala svá vnoučata. Zážitky z cestování jsou pro ni nezapomenutelné. Již sedmým rokem dochází do knihovny na virtuální univerzitu třetího věku, kde ji nejvíce zajímá umění a architektura různých zemí. Je vzdělaná, inteligentní a aktivní. Neustále plánuje, kam se ještě podívá, a ráda se vrací na svá oblíbená místa. Nikdy nevynechá setkání u kávy s kamarádkami, se kterými sdílí podobné zájmy.

Jak se nám tvořilo?

Setkání iniciovala Městská knihovna Mikulov formou Živá knihovna. Půjčili jsme si paní Annu jako „živou knihu“, která nám vyprávěla svůj příběh. Nejvíce nás zaujal její vztah k cestování, umění a architektuře. Krásně o něm vyprávěla. Mělo to být krátké setkání, spíš jen seznámení se. Když nám paní knihovnice po více jak dvou hodinách oznámila, že za chvíli budeme končit, shodně jsme i s paní Annou zvolali: „Ne! Ještě ne. My si chceme ještě povídat!“ Druhé setkání probíhalo podobně.

Popis společného tvoření obecně – za všechny přihlášené práce této instituce

Městská knihovna požádala své čtenářky a studentky Virtuální univerzity 3. věku, aby si přišly popovídat s dětmi a společně vytvořit kreativní práci pro tento projekt. Překvapením bylo, že se s nadšením přihlásili žáci 8. tříd. I seniorky měly velkou obavu ze setkání s teanegery: „Jak se s nimi máme bavit? Nebudou znudění? Já myslela, že to budou malé děti!„ To bude trapas!“
Naopak žáci se na setkání těšili, hodně si povídali a plánovali toto setkání s paní učitelkou. Měli připraveno již několik nápadů. Někteří se zpočátku ostýchali, jen poslouchali, ale po chvíli ve všech skupinkách vládla živá diskuze. Příběhy žáci nahrávali, aby jim nic neuniklo. Seniorky se vyptávaly na zájmy dětí, rodiče, které mnohdy znaly, na plány dětí. Ty zase naslouchaly příběhům a životním cestám vypravěčů.
A když jsme na půdě knihovny a projekt knihovna iniciovala, zvolili jsme koncept Živá knihovna.
Živá knihovna je způsob propojování lidí prostřednictvím dialogu a vzájemného poznání. Je to interaktivní událost, která umožňuje „půjčování“ živých „knih“ – skutečných lidí s jedinečnými příběhy a zkušenostmi.

Formát dialogu v Živé knihovně probíhal takto:
1. Žáci si vytvořili tvůrčí skupiny.
2. Do knihovny byli pozváni senioři – čtenáři Městské knihovny Mikulov, studentky Virtuální univerzity 3. věku, návštěvníci – „živé knihy“.
3. Žáci (čtenáři) si vybrali „knihu“, se kterou chtěli číst – vést dialog.
4. Čtenáři měli možnost položit „knize“ otázky nebo se s ní podělit o své vlastní zkušenosti.
5. „Knihy“ byly otevřeny k diskuzi a cílem bylo vzájemné porozumění a otevřený dialog.
6. „Knihy“ a jejich čtenáři se setkali dvakrát, aby se čtenáři mohli doptat na podrobnosti, „přečíst“ si další část příběhu.
7. Dialog v Živé knihovně je založen na vzájemném respektu, otevřenosti a ochotě naslouchat a sdílet. Cílem je rozvíjet porozumění mezi různými lidmi. V našem případě to byli žáci 8. třídy a seniorky. Místo plánovaných 45 minut se skupinky rozcházely po dvou a půl hodině a všichni se těšili na další „čtení“.
8. Čtenáři byli překvapení, jak krásně se „živé knihy“ čtou, a „knihy“ byly nadšené z pozorných, zvídavých a kreativních čtenářů.
9. Žáci pak příběhy kreativně zpracovali. Do kreativního zpracování se zapojily i „knihy“.
10. Plánujeme další setkání, kde se budou prezentovat práce a věříme, že PŘÍBĚHY NEKONČÍ.

Z tohoto konceptu vzniklo několik samostatných prací. Společné setkání obě skupiny mile překvapilo, knihovnou se nesla jen pozitivní energie. Každý z aktérů vystoupil ze své komfortní zóny a zjistil, jak je to báječné.

Základní škola Mikulov IV

Autorky práce jsou Adéla Bálintová (15 let), Sára Pechánková (15 let), A. Jedličková (15 let), V. Škorpíková (15 let) a spolužáci

Život Anny Lipové

Anna měla dětství jako z Honzíkovy cesty – odřená kolena, dřevěné hračky, třešně za ušima. Narodila se doma, což v té době bylo přirozené. V pěti letech se přestěhovali do Pavlova, kde začal tatínek pracovat s koňmi. Měli hospodářství, chovali husy, dobytek, slepice. Se svými kamarády si každou neděli dávali závod, kdo vyběhne dřív na hrad Děvičky.

Anna Lipová, 67 let

Je usměvavá, elegantní a srší energií. Chtěla jít na ekonomickou školu, ale kvůli její věřící rodině nemohla. Vyučila se v oboru kuchař/číšnice. To se pro ni nakonec stalo celoživotní náplní. Začala podnikat, vlastnila tři restaurace a hospodářství. Byla mistrovou pro spoustu učňů, kteří na praxi u ní vzpomínají dodnes. Po čtyřicítce se přestěhovala do Španělska, kde měla se svým mužem farmu s exotickým ptactvem.

Jak se nám tvořilo?

Na prvním setkání v knihovně jsme byly trochu zaražené. Sympatická paní Anna si nás usadila na gauč a vznesla dotaz: „Tak co byste chtěly vědět?“ My jsme jen pokrčily rameny a někdo z nás řekl: „Všechno!“
Na setkání si přinesla kroniku Pavlova. Zajímala se o nás, vyprávěli jsme si o budoucnosti, znala naše rodiče nebo prarodiče.
Paní Anna vyprávěla hlavně o své práci a podnikání. Nejkrásnější příběhy vyprávěla o dětství v Pavlově. A pak musela běžet, protože ji na náměstí čekal její muž, se kterým je už padesát let.

Popis společného tvoření obecně – za všechny přihlášené práce této instituce

Městská knihovna požádala své čtenářky a studentky Virtuální univerzity 3. věku, aby si přišly popovídat s dětmi a společně vytvořit kreativní práci pro tento projekt. Překvapením bylo, že se s nadšením přihlásili žáci 8. tříd. I seniorky měly velkou obavu ze setkání s teanegery: „Jak se s nimi máme bavit? Nebudou znudění? Já myslela, že to budou malé děti!„ To bude trapas!“
Naopak žáci se na setkání těšili, hodně si povídali a plánovali toto setkání s paní učitelkou. Měli připraveno již několik nápadů. Někteří se zpočátku ostýchali, jen poslouchali, ale po chvíli ve všech skupinkách vládla živá diskuze. Příběhy žáci nahrávali, aby jim nic neuniklo. Seniorky se vyptávaly na zájmy dětí, rodiče, které mnohdy znaly, na plány dětí. Ty zase naslouchaly příběhům a životním cestám vypravěčů.
A když jsme na půdě knihovny a projekt knihovna iniciovala, zvolili jsme koncept Živá knihovna.
Živá knihovna je způsob propojování lidí prostřednictvím dialogu a vzájemného poznání. Je to interaktivní událost, která umožňuje „půjčování“ živých „knih“ – skutečných lidí s jedinečnými příběhy a zkušenostmi.

Formát dialogu v Živé knihovně probíhal takto:
1. Žáci si vytvořili tvůrčí skupiny.
2. Do knihovny byli pozváni senioři – čtenáři Městské knihovny Mikulov, studentky Virtuální univerzity 3. věku, návštěvníci – „živé knihy“.
3. Žáci (čtenáři) si vybrali „knihu“, se kterou chtěli číst – vést dialog.
4. Čtenáři měli možnost položit „knize“ otázky nebo se s ní podělit o své vlastní zkušenosti.
5. „Knihy“ byly otevřeny k diskuzi a cílem bylo vzájemné porozumění a otevřený dialog.
6. „Knihy“ a jejich čtenáři se setkali dvakrát, aby se čtenáři mohli doptat na podrobnosti, „přečíst“ si další část příběhu.
7. Dialog v Živé knihovně je založen na vzájemném respektu, otevřenosti a ochotě naslouchat a sdílet. Cílem je rozvíjet porozumění mezi různými lidmi. V našem případě to byli žáci 8. třídy a seniorky. Místo plánovaných 45 minut se skupinky rozcházely po dvou a půl hodině a všichni se těšili na další „čtení“.
8. Čtenáři byli překvapení, jak krásně se „živé knihy“ čtou, a „knihy“ byly nadšené z pozorných, zvídavých a kreativních čtenářů.
9. Žáci pak příběhy kreativně zpracovali. Do kreativního zpracování se zapojily i „knihy“.
10. Plánujeme další setkání, kde se budou prezentovat práce a věříme, že PŘÍBĚHY NEKONČÍ.

Z tohoto konceptu vzniklo několik samostatných prací. Společné setkání obě skupiny mile překvapilo, knihovnou se nesla jen pozitivní energie. Každý z aktérů vystoupil ze své komfortní zóny a zjistil, jak je to báječné.

Základní škola Mikulov III

Autorem práce je Natálie Muziková (15 let) a spolužáci

Ze života paní Kosíkové

Autorky zpracovaly příběh paní Ludmily formu audioknihy, ale je i v psané formě. Zúročily tak dovednosti, které získaly ve škole v předmětu IT.

Ludmila Kosíková, 78 let

Elegantní a energická dáma, která se živě zajímá o dění kolem. Teprve před čtyřmi lety přestala pracovat. Je aktivní, stále se vzdělává a hodně čte. Její nezměrnou energii jí mohou závidět i mnohem mladší lidé.

Jak se nám tvořilo?

Paní Kosíková je živel. Nejdříve byly dívky, které vedly dialog, trochu zaražené, ale jak paní Ludmila spustila, nemusely se obávat, že se budou muset do něčeho nutit, že bude pauza. Probraly společně témata současná, zavzpomínaly na minulost a dívky dostaly i různé rady, jak se svým životem naložit. „Hlavně si najděte takovou práci, která vás bude bavit. Vlastně každá práce je důležitá,“ nabádala je paní Ludmila.
Autorky zpracovaly příběh paní Ludmily formu audioknihy, ale je i v psané formě. Zúročily tak dovednosti, které získaly ve škole v předmětu IT.

Popis společného tvoření obecně – za všechny přihlášené práce této instituce

Městská knihovna požádala své čtenářky a studentky Virtuální univerzity 3. věku, aby si přišly popovídat s dětmi a společně vytvořit kreativní práci pro tento projekt. Překvapením bylo, že se s nadšením přihlásili žáci 8. tříd. I seniorky měly velkou obavu ze setkání s teanegery: „Jak se s nimi máme bavit? Nebudou znudění? Já myslela, že to budou malé děti!„To bude trapas!“
Naopak žáci se na setkání těšili, hodně si povídali a plánovali toto setkání s paní učitelkou. Měli připraveno již několik nápadů. Někteří se zpočátku ostýchali, jen poslouchali, ale po chvíli ve všech skupinkách vládla živá diskuze. Příběhy žáci nahrávali, aby jim nic neuniklo. Seniorky se vyptávaly na zájmy dětí, rodiče, které mnohdy znaly, na plány dětí. Ty zase naslouchaly příběhům a životním cestám vypravěčů.
A když jsme na půdě knihovny a projekt knihovna iniciovala, zvolili jsme koncept Živá knihovna.
Živá knihovna je způsob propojování lidí prostřednictvím dialogu a vzájemného poznání. Je to interaktivní událost, která umožňuje „půjčování“ živých „knih“ – skutečných lidí s jedinečnými příběhy a zkušenostmi.

Formát dialogu v Živé knihovně probíhal takto:
1. Žáci si vytvořili tvůrčí skupiny.
2. Do knihovny byli pozváni senioři – čtenáři Městské knihovny Mikulov, studentky Virtuální univerzity 3. věku, návštěvníci – „živé knihy“.
3. Žáci (čtenáři) si vybrali „knihu“, se kterou chtěli číst – vést dialog.
4. Čtenáři měli možnost položit „knize“ otázky nebo se s ní podělit o své vlastní zkušenosti.
5. „Knihy“ byly otevřeny k diskuzi a cílem bylo vzájemné porozumění a otevřený dialog.
6. „Knihy“ a jejich čtenáři se setkali dvakrát, aby se čtenáři mohli doptat na podrobnosti, „přečíst“ si další část příběhu.
7. Dialog v Živé knihovně je založen na vzájemném respektu, otevřenosti a ochotě naslouchat a sdílet. Cílem je rozvíjet porozumění mezi různými lidmi. V našem případě to byli žáci 8. třídy a seniorky. Místo plánovaných 45 minut se skupinky rozcházely po dvou a půl hodině a všichni se těšili na další „čtení“.
8. Čtenáři byli překvapení, jak krásně se „živé knihy“ čtou, a „knihy“ byly nadšené z pozorných, zvídavých a kreativních čtenářů.
9. Žáci pak příběhy kreativně zpracovali. Do kreativního zpracování se zapojily i „knihy“.
10. Plánujeme další setkání, kde se budou prezentovat práce a věříme, že PŘÍBĚHY NEKONČÍ.

Z tohoto konceptu vzniklo několik samostatných prací. Společné setkání obě skupiny mile překvapilo, knihovnou se nesla jen pozitivní energie. Každý z aktérů vystoupil ze své komfortní zóny a zjistil, jak je to báječné.

Základní škola profesora Švejcara v Praze 12

Korálkové náhrdelníky a náramky od paní Milady Hlochové

Autorem díla jsou žáci 5. C ze Základní školy profesora Švejcara

Příběhy klientů z Domova pro seniory Krč

Příběh paní Ludmily Šejblové

Paní Ludmila se narodila v Krnově dne 1. září 1946. Ve čtrnácti letech se přestěhovala do Prahy, kde studovala. Měla ráda výuku cizích jazyků. Učila se francouzštinu a španělštinu.
Kvůli práci manžela se odstěhovala do Švédska, kde několik let žila. Kvůli vlastní rodině a přátelům se ale vrátila do Prahy. Má dceru, která má sedmadvacetiletou dceru, Ludmilinu vnučku.
Celý život má Ludmila ráda sporty. Od pěti let chodila na balet, věnovala se i šermu. Protože šlo ale především o klučičí sport, nevěnovala se mu moc dlouho. Ráda chodila do kina na životopisné filmy herců, které dříve neznala. Doposud si ráda čte, nejraději má historické knihy, kterých má ke čtení díky knihovně v Domově seniorů Krč stále dostatek. Přestože život paní Ludmily se zdá obyčejný, jsem rád, že mi o něm vyprávěla.

Vzpomínky paní Mileny Petránkové

Hned jak jsem přišla k paní, tak nám dali skleničky s pitím a pak odešli. Pak jsem se zeptala, jak se jmenuje? Paní odpověděla, že se jmenuje Milena. Pak se mě zeptala, jestli chci vyprávět pohádku? Já odpověděla, že ano. Musela jsem mluvit nahlas, aby mě paní slyšela. Zeptala jsem se, kde žila, a ona odpověděla, že žila v Podkrkonoší. Tam se prý otužovala, protože doma neměli teplou vodu. Poté jsem se zeptala, kam chodila do školy, a paní odpověděla, že chodila do Semil. Potom mě zajímalo, jestli chodila na nějaké kroužky? A paní odpověděla, že chodila na zpívání a taky do skautu. Tam měli různé aktivity, například měli každý týden schůzku v klubovně, kde se učili takové věci jako vázání uzlů nebo měli den mlčení. To znamenalo, že když bylo volno, tak nesměli mluvit, a když to dokázali, tak dostávali body do takové knížky. A o prázdninách měla tábory. Následně mi začala vyprávět, jak zažila válku:
„Za války byla šest hodin týdně němčina. Chodilo se i v sobotu do školy. Když je obsadili Němci, to bylo v roce 1938, v roce 1939 začala válka naplno. A v roce 1938 si začali Němci obsazovat pohraniční místa a bylo to tak, že ty Češi, kteří tam bydleli, museli hned odejít pryč do vnitrozemí. Lidi nasedali na nákladní auta a museli si vzít všechno najednou, dokonce i nábytek. A museli rychle do vnitrozemí, protože Němci předpokládali, že to území je jejich. Když byli ve vnitrozemí, už přišel Hitler, to byl rok 1939. Všechno bylo dvojjazyčné i v obchodech byly dvojjazyčné nápisy. Pak přišlo víc Němců a obsadili celé Československo. Celé ho poněmčili, respektive chtěli ho poněmčit. A pak obsadili Polsko. V Polsku to bylo například ve Varšavě.
Ten, kdo chodil do páté třídy, kdo měl do pěti dvojek, šel do měšťanky. A ti, kteří měli horší známky, tak zůstali na původní škole. Všechno bylo na lístky, to se chodilo na radnici, každý dům měl jednoho člověka, který pro celý dům ty lístky (jeden lístek 5 g) vybral, a potom je těm rodinám rozdělil. Celý měsíc museli s těmi lístky vydržet. Bylo toho málo. Třeba jeden bochník chleba pro rodinu nebo bílé pečivo nebo maso nebo salám jsme si kupovali, který byl třeba 10 g takže jsme museli dát dva lístky. A lístky byly i na mouku. A ze začátku jsme nedostávali žádný sladký, až pak asi v 1943 dávali na měsíc 10 g bonbónů. Ty bonbóny byly podlouhlé, žluté, byly slané a trošku sladké, ale spíš slané. Když začala válka, tak brácha musel do Německa najít si práci, byl tam asi tři roky. Když jsem byla v osmé třídě, do školy dávali zraněné vojáky, kteří se zranili ve válce,“ vyprávěla paní Hana a na závěr se mě zeptala, kolik si myslím, že jí je let? Já hádala 80 a paní řekla, ať přidám víc roků, a já přidala 10 let, i to bylo málo. Paní Haně je 92 let. Oznámila jsem jí, že vypadá mladší, a ona mi poděkovala.

Povídky paní Ilony Krátké

Buchty
Paní Ilona se narodila v roce 1935. V rodině jich bylo pět. Maminka, táta, bratr a sestra. Rodina byla velice chudá, ale Ilona toho hodně zažila. První příběh se stal, když Ilona byla malá. Rodina byla chudá, takže maminka napekla z posledních zásob buchty. Říkala jim: „Buchty jsou na večer, tak ne že byste je snědli.“ Zabouchla dveře a jen je zabouchla, přišel bratr, který buchty začal hledat. Maminka neřekla, kde jsou, ale bratr je našel a vrh se na ně. Ilona a její sestra je krutě bránily, až vyvrátily dveře z pantu a všechny poličky ve spíži rozbily.

Válka
A máme tady druhý příběh. Když začala druhá světová válka, na jejich barák najednou začaly lítat bomby a rakety. Ilonina rodina začala utíkat pod most a podle Ilonina vyprávění tatínek říkal, že si potřebuje oholit vousy a maminka, že potřebuje ohřát knedlíky. Všichni ve zdraví přežili a mohli se vrátit domů. Když se vraceli, v příkopu viděli mrtvého koně. Všichni se k němu seběhli, vzali si velký nůž a začali si ukrajovat maso, aby měli co jíst. Bombardování nepřestávalo, tak se rodina schovala do sklepa a tatínek tam nanosil piliny, které obalili dekou, aby měli na čem spát. Chvíli tam bydleli, ale pak se rozhodli, že budou zase normálně bydlet.

Povodeň
Třetí příběh se odehrává ve škole, kam Ilona chodila. Když byla povodeň, zaplavilo to vesnici, jejich zahradu a taky školu. Ředitel pak pádloval na loďce po celé vesnici a nejvtipnější na tom bylo, že pádloval i po škole.

Bílý pejsek
Dříve nebylo moc aut, takže jezdilo jedno cca za půl hodiny. Když jejich tatínek šel vyvenčit jejich psa, nechával ho na volno bez vodítka. Když pejsek běžel přes silnici, zrovna jelo auto a přejelo ho. Paní Ilona ho měla velice ráda, takže když udělali na zahradě hrob, potají ho vždycky vyhrabala a hladila po jeho hladké, jemné a bílé srsti.

Příběh paní Marty Soukupové

Paní Marta se narodila v roce 1931, tudíž je jí 92 let.
Od svých dvou let žila u prarodičů se svojí rodinou na Šumavě. Prarodiče tam měli chalupu na samotě. Okolo chalupy byla prý nádherná příroda. Nejbližší obchod byl pět kilometrů tam a pět kilometrů zpět. Na nákupy se jezdilo povozem. V chalupě nebyla elektřina, tak se svítilo petrolejkami nebo loučemi. Také tam nebyl vodovod, tak děda paní Marty udělal to, že vydlabal vždy půlku starého dubu, dal jich několik takhle vydlabaných do potoka, kde nezamrzala voda ani v zimě, a takhle zavedl vodu až do chalupy.
Když už jsme u té zimy, tak mi o ní paní Marta taky něco pověděla. Vánoce tam byly prý nádherné, vždy tam napadlo hodně sněhu. Babička a děda lyžovali a paní Marta sáňkovala. Jako dárky se dávaly ořechy, jablka nebo ponožky. Vždy chodil jen čert, kterého se paní Marta hodně bála. Babička dělala v zimě čokoládu, na kterou paní Marta nedosáhla, protože byla moc malá, a tak si udělala ze sněhu takové schůdky a po nich pak vylezla, aby mohla tu čokoládu ujídat. Babička pekla také na Vánoce spoustu dobrot jako například vánočku, perník nebo sušenky. Měli prý také nádherný stromeček, který babička každý rok zdobila krásnými skleněnými ozdobami. Také se v zimě dralo peří.
Martina babička často vařila nebo pekla, tak například jedenkrát za čtrnáct dní babička upekla ve velké peci, co měli venku, chleba. Nebo dělala máslo, které potom někdy odnášeli do kostela (do kterého chodili jedenkrát za čtrnáct dní) pro faráře. Také dělala tvaroh, který potom někdy jedli k večeři třeba s bramborem. 

foto: paní Ilona Krátká

foto: paní Marta Soukupová

Když jsme u těch brambor, tak babička Marty často dělávala jídlo z brambor, které paní Martě nejvíce chutnalo, například bramborové placky, bramborové knedlíky anebo normální vařené brambory.
Martina babička také vyráběla různé věci jako třeba svíčky z vosku anebo mýdla, ke kterým vám povím takovou krátkou příhodu, kterou mi paní Marta vyprávěla. Martina babička dávala ty mýdla na velká kachlová kamna. Jejich kočka shodila jedno to mýdlo do hrnce, ve kterém babička Marty právě vařila bramborové knedlíky. A jakmile tam to mýdlo shodila, z hrnce se začala hrnout pěna a knedlíky začaly vyskakovat z hrnce.
Tam, kde paní Marta žila, bylo ve zvyku brát si k sobě staré lidi bez domova. Třeba u paní Marty doma žila stará paní (Ruska) a říkali jí Nani. Prý byla hrozně hodná a Martu naučila sbírat vajíčka od slepic tak, aby se nepohnuly.
Jak jsem už říkala, tak okolo chalupy, kde žila paní Marta, byla velice krásná příroda a taky hodně lesů i močálů. Paní Marta mi říkala, že na tenhle pohled nikdy nezapomene. Jednou jim uteklo tele a uteklo zrovna do močálů. Když ho šli hledat, našli ho, jak se v těch močálech topí. Mělo prý najednou strašně velké a vypoulené oči.
Když byl čas, aby začala paní Marta chodit do školy, tak se přestěhovali do Prahy. Nejprve jeli povozem do Železné Rudy a potom vlakem až do Prahy. Když jeli vlakem, jela poprvé, brečela, ale zároveň se jí to líbilo.
Paní Marta se chtěla stát farmaceutkou, ale nemohla, protože její příbuzní odešli na Západ. Kvůli tomu nemohla studovat. Nakonec se z ní stala ekonomka, ale prý ji to bavilo.
Paní Soukupová zmiňuje, jak vnímá, jaký se udál pokrok během krátké doby jednoho lidského života. Dříve nebyly mobily, počítače, pračky. Dříve lidé neměli vymoženosti, co nám poskytují pohodlí, ale i tak byli šťastní.

Zážitek paní Stanislavy Valentové

Paní Stanislava se narodila na vesnici. Všude byly doly. Měli zahradu a tam byla zvířata- – husy, kachny, kuřata atd. Paní Stanislava taky navštívila mnoho zemí, např. Indii, Německo, Slovensko. Stanislava chtěla být umělkyní, ale nemohla, protože její rodiče chtěli, aby byla dělnicí. V té době se málokdo dostal na školu, když někdo neměl tátu jako dělníka, tak nemohl do školy. Jednou paní Stanislava šla domů z diskotéky a viděla že ji někdo pronásleduje. A paní Stanislava se začala bát. Najednou ji chytli a začali jí něco říkat do ucha. A tak se vykroutila a začala utíkat domů. Ale když doběhla domů, tak akorát její maminka zamkla dveře a nevěděla, co má dělat.

Příběh paní Jitky Budálkové

Jmenuji se Jitka Budálková a je mi devadesát tři let. Narodila jsem se 8. 11. 1930 a bohužel jsem tedy zažila druhou světovou válku.
Když jsem byla malá, měla jsem sestru, se kterou jsem byla nejlepší kamarádka. Jmenovala se Eva. Byly jsme jako dvojčata. Byla o tři roky starší než já. Vystačily jsme si samy, ona nepotřebovala žádné jiné kamarády a já taky ne. Bohužel už není mezi námi. Synovec mi ani neřekl, kde ji pohřbil.
Můj otec pracoval jako knihkupec. Vždycky jsem si vzala nějakou knížku a on mi na to řekl: „Víš co,“ a já jsem mu na to vždycky odpověděla: „Vím, neohýbat stránky, nesahat špinavýma rukama na knihu.“ Velmi ráda jsem četla historické knížky.

O mamce toho ani moc nemám, byla pořád doma. Mého strejdu odvezli do koncentračního tábora, a to ani nebyl Žid. Nejdřív jsem chodila na normální školu a potom na rodinnou školu, kde jsem se učila, jak se starat o domácnost. Bydleli jsme v Pardubicích. Moc kamarádek jsem neměla, se sestrou jsme si vystačily. Hodně se mi líbily a líbí české pohádky. Nedokážu říct, která se mi líbila nejvíc, všechny byly krásné. Ty německé byly hrozně agresivní.

foto: paní Stanislava Valentová

Pak jsem pracovala na letišti jako devizová pokladní a brala jsem devatenáct druhů měn. Dneska už ani nevím, jak je pojmenovat. Moc mě to tam bavilo. Ale horší bylo, když jsem vzala od stevardů nějakou špatnou minci. To jsem musela na kriminálku, kde se mě zeptali, od koho ji mám. Řekla jsem jim na to, že ani nevím, protože tam je lidí, co ke mně mají přístup, jéje!
Měla jsem i manžela, kterého jsem moc milovala, nemohla jsem si na něj stěžovat. Byl dokonalý. Měli jsme dvojitou svatbu, já a moje sestra Evička. Byli jsme spolu padesát dva let. Nikdo tomu nevěřil, že se nehádáme. Pracoval jako knihkupec, stejně jako můj otec. Bylo hrozně smutné a bolestivé, když jsem o něj přišla. Taky mám děti, Lidušku a Vendulku. Obě už mají manžele. Jejich svatby byly nádherné. A obě už mají i děti. Hurá, jsem babička!!! Jsou čtyři. Je to s nimi veselé. Jedny jsou dvojčátka. Kačenka, jedna z mých vnoučat, bude příští rok maturovat.
Na Vánoce jsme vždycky dělali smaženého kapra s bramborovým salátem. Moje dcera vždy zadělávala salát v takové velké míse. Teď za mnou na Vánoce jezdí vždy dopoledne obě mé dcery. Je to s nimi legrace. Na Velikonoce můj táta dal cibuli zevnitř vajíčka a vyškrabával ho. Potom ho nechal ztvrdnout a dlouhá léta jsem měla dobrotu. Bylo to krásné. Když chodili s pomlázkou, hrozně to bolelo. Neměli cit. Byla jsem samá modřina.
A teď přítomnost… Žiji v Domově pro seniory Krč a moc se mi tu líbí. Nedávno jsem upadla a zlomila si ruku a měla ji přes měsíc v sádře, potom jsem měla ortézu, taky přes měsíc. Snad už to bude dobrý. Obě mé dcery ke mně jezdí na návštěvu i na Vánoce. Bohužel mám rakovinu. Mám kvůli ní operovanou nohu, už by to mělo být dobrý, tak uvidíme.

O paní Janě Ježkové

O paní Aleně Alinčové

Paní Alena Alinčová celý svůj život učila, dosud si pamatuje své žáky, které vedla od první do páté třídy. K nejsilnějším zážitkům patří příhody s temperamentním chlapcem jménem Vojtěch, který jí vyvedl několik neplech. Jednoho dne chtěl i vyskočit z okna. Celou situaci však společně s jeho spolužáky zvládla.

Životní moudra paní Marie Naďové

Paní Marie děvčatům ukázala svůj památníček, do kterého jí kreslily blízké osoby v jejím životě, vzpomínala na nejhezčí motta, která ji tam někteří zapsali, a ona se podle nich v životě řídila, proto by je ráda předala dále.

Rozum je drahokam, který se nejvíce třpytí, je-li do skromnosti zasazen.

Všechno, co dělám, chci dělat dobře.

Až vše tě zklame, čemus víru dala,a místo růží trní dá ti svět, i kdyby ti snad srdce krvácelo, mlč, trp a uč se odpouštět.

Jak se nám tvořilo?

Domov pro seniory Krč a Základní škola profesora Švejcara v Modřanech spolupracují již druhým rokem. Jakmile byl tedy vyhlášen projekt Pošlete vzkaz příběhem, bylo jasné, že se spolu zase setkáme. Žáci se na seniory vždy těší. Říkají jim babičky a dědečkové. Zatím jsme zrealizovali vystoupení pěvecké, taneční i herecké. Nejvíce jsme si užili dílny na vytvoření ozdob na vánoční stromek a jarní koláže. Vždy se sem rádi vracíme, protože je tu nejen krásné venkovní i vnitřní prostředí, ale příjemná atmosféra, kterou vytváří milý personál. Není divu, že tu mají klienti úsměv na tváři a láskyplně hovoří s každým z nich. Rodinný přístup tu zahřeje na srdci při každé návštěvě.
V červnu jsme se sešli za účelem společného povídání. Klienti Domova si připravili zajímavé příběhy ze života, o které se s dětmi podělili. Na jednu babičku nebo dědečka byl jeden až dva žáci. Poté každý z nich zpracoval, co jim bylo sděleno. Někdo příběh přepsal svými slovy, jedna žačka vytvořila audionahrávku a nechybí ani varianta prezentace. Níže budou popsané jednotlivé skupinky žák-senior, jejich příběh a společná fotka pořízená při realizaci projektu.

Základní škola Bystřany III

Autory prací jsou děti ze Základní školy Bystřany, okres Teplice

Producent, dramaturg, scénárista režisér, spisovatel

Setkal jsem se se žáky ZŠ Bystřany a jejich vychovatelkou. Chtěli vyprávět o mé filmařské práci, aby pak z tohoto povídání byl vytvořen výtvarný čin, jakýsi originální obrázek. Vypozoroval jsem, že kluci rádi hrají fotbal, takže jsme si měli o čem povídat. Já jsem v mládí také hrál fotbal za Teplice.

Vyprávěl jsem jim, jak se točí pohádky a filmy. Že je k tomu potřeba velký počet lidí. Tvorba filmu, pohádky může trvat několik měsíců, ale i let. Musí se vybrat herci, co v tom budou hrát, kde se bude natáčet, poté se dílo stříhá a upravuje. Vkládají se tam zvuky, hudba a efekty. Říkal jsem dětem, že to není jednoduchá práce. Že jsem se podílel na filmech a pohádkách jako producent, koproducent, dramaturg, scenárista a režisér. Výčet děl by byl dlouhý, tak ve zkratce: Obsluhoval jsem anglického krále, Princezna ze mlejna, Z pekla štěstí, Čas sluhů, Maharal. Vzpomněl jsem si na Mezinárodní festival v Moskvě, kde jsem za film Čas sluhů přebíral cenu, a že mi ji předávala francouzská herečka Michele Mercier, která hrála Angeliku, což byl film mého dětství. A tak jsem byl tehdy šťastný, že jsem se do toho dětství mohl vrátit.

Jak se nám tvořilo?

Setkání jsem iniciovala já – jsem vychovatelka ve školní družině, jmenuji se Lucie Perglová.
Nejdříve jsem se spojila s domovem důchodců, zda se s námi projektu zúčastní. Poté jsme dohodli společně termín a doufali v hezké počasí, protože jsme se chtěli setkat v DD v jejich hezké zahradě. Děti se rozdělily do tří skupinek a šly poslouchat vyprávění z mládí. Děti si poctivě dělaly poznámky na papír všeho, co je zajímalo. Po cca hodině povídání jsme se odebraly zpět. V následujících dnech se děti dle svých poznámek pustily do výtvarného zpracování příběhu.
Dětem se vyprávění a setkání moc líbilo, měly i dost otázek, co je zajímalo, a zjistily něco o soukromí některých klientů DD. Bylo vidět i na klientech, že se jim to líbilo, byli spokojení, že si můžou s dětmi povídat a mají společnou řeč.

Mgr. Dušan Kukal, 69 let

Základní škola Bystřany II

Autory prací jsou děti ze Základní školy Bystřany, okres Teplice

Učitelka ve školce

Když jsem byla malá holčička, ráda jsem si hrála na školu, a to mi zůstalo až do dospělosti. Bydlela jsem na vesnici v baráčku, kde jsme bydleli, a okolo něj bylo hodně dětí. Ulici, kde byl náš dům, bylo plno dětí. Chodili jsme hrát na palouček různé hry, když jsem zrovna nepomáhala doma mamince. To nebylo jako dnes, musela jsem krmit králíky a slepice a také sbírat vajíčka. Měla jsem dost povinností, a až když byly splněné, hurá ven. Naše hry byly s míčem, skákání přes švihadlo, ráda jsem to tam řídila. Určovala jsem u schovky, kdo bude pikat atd. Byla jsem už taková malá učitelka. Když jsem skončila základní školu, šla jsem studovat pedagogiku. Nastoupila jsem jako vychovatelka v Bořislavi, kde bylo sanatorium. Tam jsem se starala o nemocné děti, hrála si s nimi, aby se jim tam více líbilo. Až když se mi narodily děti, tak jsem nastoupila do mateřské školy v Bžanech a tam jsem vydržela až do důchodu. Jako paní učitelka v mateřské škole jsem se starala, aby se dětem ve školce líbilo. Učila jsem je poznávat barvy, malovali jsme. Těch básniček co se děti naučily. A moc pěkná byla vystoupení, která jsem s nimi nacvičovala, abychom pozvali rodiče a předvedli jim, jak se nám to povedlo. Když už jsem byla starší, tak do školky chodily děti dětí, co jsem je měla jako malé ve školce. Byla to moc krásná práce.

Jak se nám tvořilo?

Setkání jsem iniciovala já – jsem vychovatelka ve školní družině, jmenuji se Lucie Perglová.
Nejdříve jsem se spojila s domovem důchodců, zda se s námi projektu zúčastní. Poté jsme dohodli společně termín a doufali v hezké počasí, protože jsme se chtěli setkat v DD v jejich hezké zahradě. Děti se rozdělily do tří skupinek a šly poslouchat vyprávění z mládí. Děti si poctivě dělaly poznámky na papír všeho, co je zajímalo. Po cca hodině povídání jsme se odebraly zpět. V následujících dnech se děti dle svých poznámek pustily do výtvarného zpracování příběhu.
Dětem se vyprávění a setkání moc líbilo, měly i dost otázek, co je zajímalo, a zjistily něco o soukromí některých klientů DD. Bylo vidět i na klientech, že se jim to líbilo, byli spokojení, že si můžou s dětmi povídat a mají společnou řeč.

Eva Capoušková, 87 let

Základní škola Bystřany I

Autory prací jsou děti ze Základní školy Bystřany, okres Teplice

Zámečník

Pracoval jsem jako mladý v Testroji v Teplicích. Byla to továrna, kde se vyráběly stroje pro malé továrny. Byla to velká továrna a já měl na starosti elektroinstalaci. Takže jsem musel občas kontrolovat kabelové bunkry. V bunkru vedla spousta kabelů a ty bylo potřeba kontrolovat. Jednou s námi šel nový pracovník, kterého jsem zaučoval. Nechal jsem ho vlézt do bunkru a řekl jsem mu, že ho musí projít až na konec. Tak on mě tedy poslechl, a když byl v polovině, tak jsem mu zhasl světlo, takže musel dojít do konce po tmě. Když vylezl ven, tak jsem se mu omluvil. V mládí jsem hrál hokej a trénoval mládež, když už to nešlo na brusle, tak jsem začal trénovat fotbal. V tom jsem se našel. Měl jsem docela dost úspěchů…

Jak se nám tvořilo?

Setkání jsem iniciovala já – jsem vychovatelka ve školní družině, jmenuji se Lucie Perglová.
Nejdříve jsem se spojila s domovem důchodců, zda se s námi projektu zúčastní. Poté jsme dohodli společně termín a doufali v hezké počasí, protože jsme se chtěli setkat v DD v jejich hezké zahradě. Děti se rozdělily do tří skupinek a šly poslouchat vyprávění z mládí. Děti si poctivě dělaly poznámky na papír všeho, co je zajímalo. Po cca hodině povídání jsme se odebraly zpět. V následujících dnech se děti dle svých poznámek pustily do výtvarného zpracování příběhu.
Dětem se vyprávění a setkání moc líbilo, měly i dost otázek, co je zajímalo, a zjistily něco o soukromí některých klientů DD. Bylo vidět i na klientech, že se jim to líbilo, byli spokojení, že si můžou s dětmi povídat a mají společnou řeč.

Petr Beer, 83 let

Základní škola a Mateřská škola Přemyslovice, p. o.

Soutěžní práci vytvořili žáci Základní školy a Mateřské školy Přemyslovice

Babička Anička

Již dlouhou dobu spolupracuje naše ZŠ Přemyslovice s DD Kostelec na Hané a LDN DD Kostelec na Hané, kde máme i svou „adoptovanou babičku Aničku“. O to víc je nám velmi blízká, když celý život pracovala jako učitelka na prvním stupni ZŠ. Babička Anička měla v životě štěstí, ale také smutné rány osudu, které ji přivedly na sklonku života do DD. Proto se s vámi podělíme o příběh babičky Aničky, život jejíma očima. Babička Anička nám začala vyprávět.

Narodila se do chudé rodiny v Senici na Hané, tatínek byl zemědělec, staral se o koně, potom mu byla nabídnuta práce hajného, to naší paní Aničce bylo dva a půl roku, nová tatínkova práce znamenala stěhování do Nových polí, tam začala chodit do školy, do Vilémova, potom na měšťanku do Luké. Po měšťance nastoupila na střední školu pro dívky, ale už v té době věděla, že se chce stát učitelkou. Vystudovala střední školu, tenkrát byla umístěna do školy v Bruntálu, ze začátku učila v mateřské školce, až později, když poznala svého manžela, přestoupili spolu na velkou školu, začala učit první třídu, a to jí zůstalo celý život. Paní Anička měla s manželem dvě děti, dcera bohužel jako mladá umřela na zákeřnou nemoc rakovina, která vůbec, zákeřnice, navštěvovala příbuzné, ale i samotnou Aničku. Syn se stal vojákem z povolání, odešel za prací na Slovensko, kde žije s manželkou a dvěma dětmi. Bohužel vzdálenost do Kostelce je veliká a tak Aničku navštěvuje jednou ročně. Při svém působení v Bruntálu Anička byla často nemocná, a tak odešli spolu s manželem učit blíže k nám do Chudobína až do konce svého pracovního života. V důchodovém věku se babička Anička vrátila zpět do Vilémova, kde doteď mají dům, který ale už navštěvuje, je tam jednou ročně její syn s rodinou. Babičce Aničce zůstal už jen syn, bohužel je už také v důchodovém věku, šedesát šest let, a není v jeho moci jezdit za maminkou častěji. Jsme rádi proto s dětmi ze školy, že si nás babička oblíbila a můžeme s ní prožívat její babí léto života. My se snažíme pomáhat paní Aničce a ona nám pomáhá pochopit, co nás ještě v životě čeká, co nás může překvapit. Bereme její rady za velmi cenné a jsme rádi, že takovou skvělou paní máme ve svém světě mládí.

Anna Dostálová, 90 let

Žila v chudé rodině, tatínek byl myslivec a maminka se starala o domácnost. Jednou se rozhodla, že bude učitelkou, a tak se i stalo. Celý život učila malé prvňáčky a v učitelských kruzích poznala i svého manžela. Měli spolu dvě děti, syna a dceru. Dcera bohužel v dopělosti podlehla zákeřné nemoci, později přišla i o manžela a o rodiče. Nyní žije v domově pro seniory.

Jak se nám tvořilo?

Domov pro seniory v Kostelci na Hané navštěvujeme velmi často. Senioři jsou velmi rádi za každé chvilky s námi a my jim rádi děláme radost. Vozíme jim drobné dárečky a babičky nás vždy potěší nějakou sladkostí. Hlavně s naší babičkou Aničkou jsme si na sebe hodně zvykli, vždy jsme moc rádi za chvilky s ní. Rádi také plánujeme aktivity na příště.

Gymnázium dr. A. Hrdličky, Humpolec

Autory práce jsou Vanda Závodská (15 let), Zuzana Zachová (15 let), Karolína Siřínková (15 let), Simona Ranecká (15 let) a Lucie Janáčková (15 let)

Můj život v pohybu

Jmenuji se Jana a narodila jsem se v lednu 1948 v Chomutově rodičům, kteří se zde poznali v roce 1946 při osídlování pohraničí. V roce 1951 přibyl do rodiny bratr Karel a později v roce 1955 sestra Marie. Své dětství jsme prožili v pohodě a radosti. Otec, který rád rekreačně sportoval, nás vedl ke sportu také. V první třídě jsem začala chodit do rytmiky a cvičit v TJ, kde se cvičilo hodně na nářadí, hlavně mě bavilo cvičení na kruzích. V létě jsme často chodili s rodiči plavat na Kamencové jezero, v zimě pak bruslit na zimní stadion, který v Chomutově byl, hrála se zde hokejová liga, sáňkovat a později i lyžovat. V roce 1955 jsme ve škole nacvičovali na I. spartakiádu a cvičili na fotbalovém stadionu. Později v roce 1960 jsem nacvičovala v TJ jako žákyně skladbu s červenými míčky v červené síťce. Ve škole pak společnou skladbu pro děvčata a chlapce pod názvem Radostná jar. Po ukončení deváté třídy jsem šla studovat na SVVŠ (dnešní gymnázium), kde jsme s děvčaty cvičily skladbu pro dorostenky v roce 1965, kdy byla již III. ČS spartakiáda. Všechny jsme cvičily s radostí a hlavně jsme byly rády, že jsme poprvé mohly cvičit v Praze na Strahově. Byl to pro nás velký zážitek nejen ze cvičení, ale i poznání Prahy, kde několik z nás bylo poprvé. V tomto roce se poprvé tancoval tanec letkis, který jsme tancovaly i na seřadištích. Po ukončení studia jsem nastoupila pracovat na poštu, kde jsem prošla celým spojovým provozem, včetně telefonní ústředny.

Později jsem střídala vedoucí menších pošt v době dovolených nebo nemoci v okrese Chomutov. Zde jsem měla turistiku při zaměstnání, protože na těchto poštách se doručovalo většinou pěšky, takže jsem denně nachodila několik kilometrů. Tato práce byla pro mne velkou školou v komunikaci s lidmi. Na poště v Hrušovanech jsem poznala svého budoucího manžela, který zde sloužil jako voják ZS na odloučené hlásce. V roce 1970 jsme se vzali a já následovala manžela do Prahy 9 – Kbel, takže jsme spolu již 53 let. V roce 1973 se nám narodil syn Martin a v roce 1976 dcera Jana. Když byly dceři tři roky, začala jsem s ní chodit cvičit do TJ Spartak Kbely, a jelikož bylo málo cvičitelek, zapojila jsem se do cvičení s dětmi. 

Absolvovala kurz pro cvičitele. Tuto činnost jsem dělala celých 32 let, cvičila jsem několik generací malých dětí.

Jana Reichertová, 75 let

Narodila se v Chomutově, kde žila do 22 let. Po svatbě se s manželem přestěhovali na Prahu 9, kde začala pracovat v Leteckých opravnách Kbely. Poté pracovala jako občanský zaměstnanec na finančním oddělení Správy vojenské přejímky MO, kde pracovala dlouhých 37 let až do odchodu do důchodu, který si užívá už 16 let. Vychovala syna a dceru, má pět vnoučat a dvě pravnoučata. Na stáří se přestěhovali s manželem do Humpolce za dcerou a její rodinou. Ve volném čase sportuje a čte knihy, také píše články o činnosti seniorů a básničky k různým příležitostem. Se svojí povídkou Knihovna můj ostrov snů vyhrála v kategorii 60+ v literární soutěži, kterou pořádala humpolecká knihovna ke svému 100. výročí.

 Vymýšlela a nacvičovala s nimi pódiová vystoupení na tělovýchovné akademie, které jsme dělali každý rok pro veřejnost. Na vystoupení jsem pro děvčata šila i oblečení, v té době nebyl žádný výběr. V období spartakiád jsme se účastnily pražských soutěží pódiových skladeb, kde jsme získaly jedno třetí místo mladších žákyň a později starší žákyně čtvrté místo. Byl to pro TJ i mě velký úspěch. Sama jsem pravidelně cvičila také, nacvičovaly jsme i na ČS. spartakiády v roce 1975, 1980 i 1985 a účastnily se vystoupení na Strahově. V roce 1990 to byly Tělovýchovné slavnosti a cvičilo se na Stadionu Evžena Rošického. Později, v roce 1994, to byl již XII. všesokolský slet. Nikdo nás do cvičení nemusel nikdy nutit, cvičily jsme vždy rády a s chutí. S těmito ženami se setkávám stále, jezdíme na výlety po Česku a již 15 let v červnu do Štúrova na týdenní pobyt se cvičením. I když je nám většině přes 70 let, jsme stále prima parta žen seniorek v dobré náladě.

V roce 1996 jsme koupili v Humpolci dům, který jsme si opravovali na stáří. V říjnu 2011 jsme se stali občany města Humpolce, takže nejen Hliník se odstěhoval do Humpolce, ale i my. Od roku 2012 jsem členkou spolku Turisté Humpolec, kde jsme již našlapali spousty kilometrů i navštívili plno krásných míst po Česku. Zapojila jsem se i do práce pro seniory, později se stala místopředsedkyní spolku Senioři ČR Humpolec. Na základě získaných zkušeností práce s dětmi jsem i pro seniory začala pořádat sportovní hry, poprvé v roce 2015 ve spolupráci s TJ Jiskra Humpolec. Do her se zapojil i celý výbor seniorů. Od té doby se hry konají pravidelně každý rok koncem května, senioři si je velmi oblíbili. Od roku 2018, kdy jsem požádala paní ředitelku Gymnázia dr. Aleše Hrdličky o spolupráci při hrách, pomáhají studenti. Velmi ochotně seniorům na deseti stanovištích jednotlivých disciplín pomáhají zvládnout daný úkol. Je to vzájemné propojení mladé a starší generace. Spolupráce s gymnáziem trvá již přes dvacet let, kdy senioři docházeli na různé přednášky a kvízy, které pro ně připravili učitelé školy. Letos v květnu se uskutečnily již sedmé sportovní hry a opět se vydařily. Studenti, kteří byli oblečeni ve stejných žlutých tričkách, zelenou plochu atletického stadionu ještě více rozzářili. Bylo to opět milé setkání, kdy si obě generace vzájemně při sportování rozuměly. Skupinka děvčat o tomto setkání natočila reportáž. V tomto roce se poprvé zapojila i Střední škola informatiky a cestovního ruchu, která nám v rámci odborného výcviku studentů navrhla a zhotovila diplomy i pozvánky, též studenti oboru kuchař připravili na posílení seniorům menší šunkové bagetky, které všem chutnaly.
Protože ráda sportuji, byla jsem i členkou vysočinského týmu seniorů v Jihlavě, který se účastní Mezinárodních sportovních her seniorů. Tyto hry byly již od roku 2016 v Praze, Plzni, Olomouci, Českých Budějovicích a Mostě. V Plzni jsem získala stříbrnou medaili za hod kroužků na cíl, a tak přispěla k lepšímu umístění družstva. Vždy jsme se umístili v té první polovině, družstev bylo vždy kolem dvaceti. Hry jsou plné bojovnosti, zážitků i přátelství.
Jelikož já i ostatní seniorky také rády tancují, založily jsme si v lednu 2018 taneční skupinu Prima ženský, nacvičily jsme několik country tanců, se kterými jsme vystupovaly při různých příležitostech. Tanec je přirozený pohyb, vždy jsme si dopolední páteční hodinu užívaly. Bohužel přišel covid a tancování se na dva roky přerušilo. Opět se obnovilo v roce 2022.
V říjnu 2019 se v Jihlavě konala poprvé soutěž Babička roku kraje Vysočina, kam jsem byla výborem seniorů nominována, abych Humpolec zastoupila. Na vystoupení ve volné disciplíně jsem si připravila svou básničku Babička. Básnička měla u poroty úspěch a k mému překvapení i radosti jsem získala první titul Babička roku 2019. Byla jsem ráda, že jsem výbor nezklamala a že jsem pro město Humpolec titul získala. Z tohoto vítězství vyplynula účast na celostátní soutěži v Olomouci, která se konala v listopadu 2019. Na tuto soutěž na představení svého kraje a města jsem si připravila další básničku s názvem Vysočina. Zapůjčila si kroj z oblasti Humpolce, na volnou disciplínu nacvičila s kolegyní country tanec, na přehlídku pořídila nové šaty, abych své město dobře reprezentovala. V Olomouci zvítězilo stáří, ale i my ostatní jsme se staly součástí krásného odpoledne plného dojmů i nových přátelství.
V letošním roce v březnu proběhla akce Chodíme pro mozek a radost, do které jsem přihlásila jednak spolek Senioři ČR Humpolec a též spolek Turisté Humpolec. Celkem se zúčastnilo této akce rovných sto seniorů z Humpolce a okolí, kteří nachodili celkem 435 km na svých výletech. Za tuto velkou účast jsme byli vybráni, obdrželi jsme od Rady seniorů v Praze věcný dar, a to knihu s názvem Pošlete vzkaz příběhem, který mě inspiroval k napsání i mého příběhu.
Chůze i fyzická aktivita je pro člověka přirozený pohyb, souvisí velmi úzce i s fungováním mozku i paměti. Protože to, jak mozek funguje, souvisí s fyzickou a mentální kondicí a zdravotním stavem. Právě proto je pohyb i v seniorském věku tak důležitý a mě provází celý život.

Život si musíme užívat, a ne ho jen žít.

Jak se nám tvořilo?

Dne 23. května od 14:00 se na atletickém stadionu TJ Jiskra Humpolec pořádaly sportovní hry, které připravil výbor Seniorů ČR, z. s., Humpolec. Studenti kvarty našeho Gymnázia dr. A. Hrdličky byli přizváni na tuto akci, aby zajistili provoz jednotlivých disciplín a případnou pomoc seniorům na jednotlivých stanovištích. Disciplíny byly opravdu různorodé: střelba na branku, házení kroužků na cíl, šipky, hod míčkem na cíl, běh s raketou a míčkem, hod oštěpem, kuželky, jízda na koloběžce, pétanque a lukostřelba. Instruktoři z řad studentů pomáhali našim seniorům vše si vyzkoušet a šířili pozitivního sportovního ducha v průběhu zápolení.
Náš reportážní tým soutěžící seniory vyzpovídal a přinesl krátkou videoreportáž z akce, která se stala také naším soutěžním projektem. Zde se blíže dozvíte o dojmech a pocitech seniorů z celé akce. Přízeň počasí nám přála a celé odpoledne v interakci studenti – senioři bylo pro všechny velice příjemné. Děkujeme paní Reichertové za přizvání k akci, Seniorům ČR, z. s., Humpolec a všem spolupořadatelům.

Společenský klub Lidečko, z. s.

Autory prací jsou děti ze Společenského klubu Lidečko, z. s.

Veselé vzpomínky jedné paní učitelky

Povím Vám něco o svém povolání, které jsem měla moc ráda. Byla jsem paní učitelka. Začala jsem učit na malotřídce. Ale protože pan ředitel si učil ty větší děti sám – třetí, čtvrtou, pátou, tak já jsem zase začala učit první a druhou třídu. No a už jsem u toho zůstala celý život.

No, na vesnici jsem učila ze začátku, ale potom, jak přišly děti a postavila se škola Na Rybníkách, tak od té doby jsem učila Na Rybníkách. První, druhou, první, druhou – takové malé špunty jsem učila.

Někteří z Vás taky teprve půjdou do školy. Ještě máte prázdniny před sebou, to je krásné. Já jsem se taky vždycky těšila na prázdniny. Taky jsem se nemohla dočkat, až budou prázdniny, a potom na konci prázdnin už jsem se zase těšila do školy. Až přijdou děti. Taky jsem jich učila moc, vždycky kolem třiceti. Takové hodné, některé si teprve zvykaly na školu, no ale za chviličku si zvykly všechny děti. A chodí taky někdo do této školky? Protože já tady chodím do této školky číst. Vždycky v úterý a ony děťátka leží už na lehátkách, čekají, a když tam přijdu, tak začne pohádka. A potom spinkají. A jsou taky všelijaké děti ve škole. No jeden chlapeček třeba přišel do školy v první třídě a on asi byl zvyklý si při hraní lehat na bříško na zemi. No a on přišel do školy a myslel si, že to je jako doma, tak on si nachystal věci a lehl si na bříško pod lavici i s těmi sešity a s tím vším. A já jsem si nevěděla rady, on si nechtěl sednout do lavice, to byla katastrofa. Třicet dětí sedělo v lavicích pěkně spořádaně a on ležel pod lavicí na bříšku. Ale tak potom se to taky naučil a taky už byl jako ostatní děti, byl to takový hodný chlapeček, takový blonďáček kudrnatý, a tak už to bylo v pořádku potom. Nebo víte, co se mně jednou přihodilo?

Vlastimila Ryšková, 88 let

Dlouhé roky pracovala jako učitelka na 1. stupni ZŠ. Práce ji velmi bavila a naplňovala. Dodnes se velmi ráda potkává s dětmi a pravidelně chodí do mateřské školky číst dětem pohádky před spaním.

My jsme jezdili s dětma do zoologické zahrady vždycky na výlet. Já jsem nikde jinde nejezdila, jenom do té Lešné, protože jsem si byla jistá, že tam chodíme ve skupince a že je mám všechny pohromadě a že se mně nikdo nemůže ztratit. A měla jsem taky takového jednoho chlapečka blonďáčka a jmenoval se Kubík, Jakub. A on se vůbec nedíval na zvířátka. Vůbec ho nezajímalo, co je kolem. Ale rozhlížel se. A já říkám: „Kubíku, co je ti? Proč se nedíváš na zvířátka?“ „No, kdy už konečně bude ta ‚útratárna‘?“ On dostal od rodičů peníze, aby si něco koupil, a tak ho zvířátka nezajímala, ale chtěl prostě nějaký ten stánek, kde by si něco utratil. Tak to bylo všelijaké ve škole. Byly chvilky dobré, takové veselé, a chvilky takové vážné, kdy jsme se museli taky učit a naučit se číst písmenka, psát písmenka, a to vy všechno budete umět na konci roku. Byly jste už někdy v Lešné?

Jednou se mně přihodilo, že jsem lezla oknem ze školy. Jak jsem učila v Leskovci, tak tam byl pan řídící a ti bydleli ve škole a oni jeli na Vsetín. A aniž by věděli, že já jsem ještě ve škole – já jsem totiž chodila na vlak na poslední chvilku, protože jsem si chtěla udělat nejvíc ve škole, abych si to nemusela nosit domů všechno. A oni se nepodívali nebo nezavolali, jestli tam ve škole někdo je, ale zamkli ze dvora, zamkli zepředu a šli na nádraží. A já jsem potom vyběhla na poslední chvilku a teď jsem zjistila, že jsou pozamykané dveře a já sama ve škole. Takže jsem nevěděla, co mám dělat. Otevřela jsem okno od přízemí, jsem si říkala, jak je to vysoko, že bych třeba vyskočila. Viděl mě jeden pán, který bydlel naproti, a donesl mně žebřík, a já jsem slezla po tom žebříku dolů a ještě jsem ten vlak stihla. Ještě jsem došla na poslední chvilku a stihla jsem, nezmeškala jsem.

Nebo jsem učila cikánečky dvě, holčičky dvojčátka. A ty uměly tak strašně krásně zpívat, ale ony nezpívaly česky, ony děckám o přestávce zpívaly cikánsky. A očička se jim tak leskla, prostě to prožívaly, co zpívaly. A děcka poslouchala o přestávce, jak to krásně umí. Ale jinak s nimi byl problém, protože ony dostaly sešit a tužku a druhý den už to neměly. Přišly do školy a už neměly nic. Tak dostaly znovu sešit, aby měly do čeho psát, a pero, aby měly čím psát, no dostaly a zase neměly nic. Prostě s nimi nebyla žádná práce, to byl problém, ale jinak to byly krásné holčičky, okaté. Tak takové mám vzpomínky na školu. Ráda na ty roky vzpomínám.

Mám moc roků – přes osmdesát. Mám dvě dcery. Jedna je lékařka a druhá studovala pedagogickou školu a teď učí na Hovězí. A už mám i pravnoučky malé, narozené čerstvě. Ta, co je lékařkou, tak ta bydlí a pracuje ve Zlíně.

Když jsem chodila já do školy, tak to celkem ušlo, učilo se mně dobře. Maminka mně nemusela pomáhat, ani tatínek. Jako malá jsem měla domácího mazlíčka, dokonce dvě zvířátka. To první jsem dostala přidělené – to Alena, moje starší dcera ze Zlína, přijela a řekla: „Mami, víš, Evička chce pejska, tak my jí koupíme pejska.“ Přijela k nám před prázdninami a povídá: „Mami, víš, my chceme jet na dovolenou a my ho nemůžeme vzít s sebou, protože on je ještě maličký. Nepohlídala bys ho přes prázdniny?“ No, tak já jsem pejska měla přes prázdniny a po prázdninách přijeli a říkali: „Mami, víš, my na něho asi nebudeme mít čas, my jsme s manželem oba dva v práci, děvčata ve škole, pak mají kroužky…, nechala by sis ho?“ No, tak pejsek zůstal. Pak jsme koupili druhého, to jsem říkala, to už žádného pejska v životě nechci. A pak mně Evička telefonovala, že viděla na obrázku krásného pejska. Né, Evičko, ani za nic. A mohli bychom se na něj aspoň podívat? Tak říkám, podívat se na něj můžeme. Tak jsme se jeli podívat. Představte si, že ta moje mladší dcera Evička má nakonec doma psy dokonce tři. Tak je to třeba někdy v životě veselé.

Jak se nám tvořilo?

Po návštěvě domova seniorů jsme si o všem společně znovu povídali, děti potom malovaly obrázky doma, každý sám.

Základní škola Mikulov II

Autory knihy jsou Veronika Pušková (15 let), Matylda Langrová (15 let) a spolužáci

Život a vzpomínky paní Karly

Mé jméno je Karla Čermáková.

Narodila jsem se 2. 2. 1944.

Vyrůstala jsem s rodiči a se dvěma staršími sestrami u Bučovic ve vesnici Vícemilice. Dětství jsem měla perfektní. Věčně někde venku.
Pamatuji se, že když se chodilo na návštěvu, tak se poslouchalo, co kdo říká, neboť tehdy ještě nebyly žádné mobilní telefony, a tak jsme se dozvídali různé informace.
U nás na vesnici teče řeka Litava. Tam jsme se chodili věčně jako děti koupat. Vyhrabávali jsme tam mušle a skákali z mostu dolů do řeky. Kdyby se jen poslouchala ta starší generace, neboť oni věděli, že tam, kde jsme si hráli, tak tam to bylo celé podminované. Za války se řeka podminovala, aby se přes řeku k nám nikdo nedostal. To jsme ovšem nevěděli, ale naštěstí se nikomu nic nestalo.
Jako učitelka jsem začínala v Praze. Šest roků jsme tam bydleli. Pak jsme si v Mikulově sehnali byt a od té doby jsem učila na Základní škole Valtická v Mikulově. Nikdy jsem o svém povolání nepochybovala.
V prvním poschodí školy jsou nalevo dvě třídy. V té první třídě se učila výtvarná výchova. Ta třída je propojená s kabinetem, a když jsem měla výtvarnou výchovu a potřebovala jsem jít pro nějaké pomůcky, tak jsem si nechávala otevřené dveře. Oni si malovali a kreslili a já jsem přes celý kabinet pustila přes magnetofon písničku od Freddieho Mercuryho Barcelona. Žáci se vždycky lekli, ale postupem času sami hudbu k malování vyžadovali. Tak jsme si malovali a pouštěli si k tomu muziku. Učila jsem také hudební výchovu. Toho jsem se bála.
Stáří je všechno o vzpomínkách. Takové zážitky, které jsem zažila, ty už dnes nezažiji. Samozřejmě že bych mohla jet do zahraničí nebo na nějaký zájezd, ale dovolené mám spojené se vzpomínkami. Když se sejdou staří lidé, tak se vzpomíná.

Snažte se a nepokazte si svůj život. Od všech takových lidí, kteří by vám ho mohli pokazit, se držte dál. Užívejte si ho, dokud můžete.

Ráda jsem vás poznala.
Karla

Karla Čermáková, 79 let

Vyrůstala s rodiči a dvěma staršími sestrami u Bučovic ve vesnici Vícemilice. Dětství měla perfektní, věčně trávila čas venku, s dalšími dětmi se chodili koupat do místní řeky Litavy, vyhrabávali tam mušle a skákali z mostu dolů do řeky. Za války se řeka podminovala, aby se přes ní nikdo nedostal. To ovšem děti nevěděly, a tak je štěstí, že se nikomu nic nestalo. Vzpomíná na to, že když k nim přišla návštěva, poslouchalo se, co kdo říká. Neboť nebyly mobilní telefony a byla to jediná příležitost, jak se dozvědět různé informace. Stala se učitelkou a o svém rozhodnutí nikdy nepochybovala. Začínala učit v Praze, kde žila šest let a poté sehnali byt v Mikulově, kde učila na Základní škole Valtická. Učila výtvarnou a hudební výchovu. Dnes si užívá stáří a vzpomíná na všechny zážitky a dovolené, které prožila.

Jak se nám tvořilo?

Paní Karla na nás působila jako příjemná a soucitná osoba. Jako taková babička z pohádek. Její příběhy a historky se strašně hezky poslouchaly. Zná hodně lidí, které známe také. Cítila jsem se velmi příjemně, když jsme se navzájem poslouchali. Jde vidět, že i přes věkový rozdíl si obě generace mají co říct. Panovala zde velmi dobrá nálada. Líbilo se nám, že vyprávěla hodně vtipných historek. Je to úžasná osobnost s vášní ke knihám a kreslení.

Popis společného tvoření obecně – za všechny přihlášené práce této instituce

Městská knihovna požádala své čtenářky a studentky Virtuální univerzity 3. věku, aby si přišly popovídat s dětmi a společně vytvořit kreativní práci pro tento projekt. Překvapením bylo, že se s nadšením přihlásili žáci 8. tříd. I seniorky měly velkou obavu ze setkání s teanegery: „Jak se s nimi máme bavit? Nebudou znudění? Já myslela, že to budou malé děti!„ To bude trapas!“
Naopak žáci se na setkání těšili, hodně si povídali a plánovali toto setkání s paní učitelkou. Měli připraveno již několik nápadů. Někteří se zpočátku ostýchali, jen poslouchali, ale po chvíli ve všech skupinkách vládla živá diskuze. Příběhy žáci nahrávali, aby jim nic neuniklo. Seniorky se vyptávaly na zájmy dětí, rodiče, které mnohdy znaly, na plány dětí. Ty zase naslouchaly příběhům a životním cestám vypravěčů.
A když jsme na půdě knihovny a projekt knihovna iniciovala, zvolili jsme koncept Živá knihovna.
Živá knihovna je způsob propojování lidí prostřednictvím dialogu a vzájemného poznání. Je to interaktivní událost, která umožňuje „půjčování“ živých „knih“ – skutečných lidí s jedinečnými příběhy a zkušenostmi.

Formát dialogu v Živé knihovně probíhal takto:
1. Žáci si vytvořili tvůrčí skupiny.
2. Do knihovny byli pozváni senioři – čtenáři Městské knihovny Mikulov, studentky Virtuální univerzity 3. věku, návštěvníci – „živé knihy“.
3. Žáci (čtenáři) si vybrali „knihu“, se kterou chtěli číst – vést dialog.
4. Čtenáři měli možnost položit „knize“ otázky nebo se s ní podělit o své vlastní zkušenosti.
5. „Knihy“ byly otevřeny k diskuzi a cílem bylo vzájemné porozumění a otevřený dialog.
6. „Knihy“ a jejich čtenáři se setkali dvakrát, aby se čtenáři mohli doptat na podrobnosti, „přečíst“ si další část příběhu.
7. Dialog v Živé knihovně je založen na vzájemném respektu, otevřenosti a ochotě naslouchat a sdílet. Cílem je rozvíjet porozumění mezi různými lidmi. V našem případě to byli žáci 8. třídy a seniorky. Místo plánovaných 45 minut se skupinky rozcházely po dvou a půl hodině a všichni se těšili na další „čtení“.
8. Čtenáři byli překvapení, jak krásně se „živé knihy“ čtou, a „knihy“ byly nadšené z pozorných, zvídavých a kreativních čtenářů.
9. Žáci pak příběhy kreativně zpracovali. Do kreativního zpracování se zapojily i „knihy“.
10. Plánujeme další setkání, kde se budou prezentovat práce a věříme, že PŘÍBĚHY NEKONČÍ.

Z tohoto konceptu vzniklo několik samostatných prací. Společné setkání obě skupiny mile překvapilo, knihovnou se nesla jen pozitivní energie. Každý z aktérů vystoupil ze své komfortní zóny a zjistil, jak je to báječné.

Základní škola Mikulov I

Autorky zpracovaného příběhu jsou: Nikol Rožková (15 let), Eva Phung (15 let) a Adriana Opavová (15 let)

O Jarmile

Představení

Jsme žákyně 8. B a jmenujeme se Nikol Rožková, Eva Phung a Adriana Opavová. Přišly jsme na tento projekt ve škole, kde nám nabídli tuto možnost účastnění, a šly jsme sem, protože nás to zaujalo a chtěly jsme zkusit něco nového. Pocházíme z Jihomoravského kraje, kde studujeme základní školu.

Seznámení se s paní

Na prvním setkání jsme byly stydlivé. Podle paní jsme si padly do oka, ale my jsme přesto první hodinu byly nervózní. Na druhém setkání nám paní přinesla malé dárečky a upekla nám buchtu. Byly jsme velmi rády. Potom jsme už šly do parku na procházku a povídaly si o životě, a jak tudy chodila s pejskem na procházky.

Jarmila Kadlecová, 72 let

Celé dětství prožila v Mikulově, kde žije dodnes. Je nejmladší ze tří sester. V její rodině se hodně zpívalo, povídalo, hrály se různé hry a jezdilo se na výlety. Je vášnivou čtenářkou a zahradnicí, její zahrada vzkvétá a o své výpěstky se ráda podělí s ostatními sousedy, knihovnicemi či čtenáři. Skvěle peče a vaří a k velké radosti ostatních nikdy nezapomene na setkání přinést nějakou dobrotu. Díky knihám a křížovkám si zachovává svěží mysl.

Recept na úžasnou buchtu
Buchta se jmenuje Hrníčková buchta.

Ingredience:

  • 4 vejce
  • 1 hrnek třtinového cukru
  • 200 ml oleje
  • 2 hrnky mouky (1 hrnek polohrubé a 1 hladké mouky)
  • 1 prášek do pečiva
  • 1 hrnek mléka
  • 1 až 2 jablka (podle velikosti)

Postup:

4 žloutky a cukr umíchat do pěny, pomalu přilévat olej
Přisypat mouky s práškem do pečiva a nakonec nakrájené na kostičky jablko (bez slupky)
Nakonec sníh – 4 bílky
Těsto vylijeme na vymazaný a moukou vysypaný plech
Pečeme na 180 °C cca 35–40 min., po vychlazení potřeme marmeládou a polijeme čokoládou

Základní informace

Paní se jmenuje Jarmila Kadlecová, narodila se v roce 1951, tento rok jí je 72 let a doteď bydlí tady v Mikulově. Do školy začala chodit v roce 1957 a chodila na základní školu na Komenské ulici, kde je dneska spořitelna. Paní je nejmladší ze tří sester. Jedna sestra se jmenuje Marie a druhá Zdeňka. Její nejoblíbenější barva je červená, poté bílá. Jarmila Kadlecová nemá manžela, ale má z manželství syna. Na základní škole neměli moc dobrý kolektiv. Na gymplu už ale měli hodně dobrý kolektiv.

Dětství

Její rodina byla úplná a soudržná. Je nejmladší ze tří sester. V její rodině se hodně zpívalo, komunikovalo, hráli různé hry a jezdilo se na výlety. Celé dětství prožila v Mikulově. Její táta se jmenoval Vladimír a pocházel z Hané, měl čtyři sourozence. Její maminka se jmenovala Marie a pocházela ze Slovácka z Hlohovce, měla jednoho sourozence.

Domácí zvířata

Měla belgického ovčáka, který se jmenoval Catrin, ale jeho přezdívka byla Katy. Miloval létající talíře nebo klacky. Pak měla gaučáka. Současně má jezevčíka a kocourka.

Záliby

Ráda čte a ve volném čase píše básničky, také ráda zpívá s rodinou a nemá ráda sport. Dříve ráda pletla, ale kvůli rukám už tak moc nemůže. Současně luští křížovky a čte.

Škola

Začala chodit do školy v roce 1957, když jí bylo šest let. Chodila na základní školu, kde měla jako nejoblíbenější předmět matematiku a český jazyk. Potom přešla na gymnázium. Tenkrát se to jmenovalo střední vzdělávací škola, ta byla na tři roky, úspěšně odmaturovala roku 1969.

Báseň
Nejenže paní nám donesla dárek a upekla buchtu, ale také nám napsala báseň.
Báseň zní takhle:

Projekty se to dnes hemží,
taky jeden máme.
Vyhrát chceme jednu cenu,
taky hlavy dohromady dáme.

„Pošlete vzkaz příběhem‘“
tak zní název jeho,
pošleme vzkaz příběhem,
využijem všeho.

Když se spojí stáří s mládím,
příběhů jsou mraky,
těch z dob dávno minulých
i těch, co zažili jsme taky.

Možná se nám podaří
knížku z toho napsat,
doplnit ji obrázky
a do soutěže zaslat.

První setkání 26. 5. 2023

Když jsme vstoupili do knihovny, tak jsme se všichni usadili a vyposlechli si, jak to všechno bude probíhat. Poté se paní zvedla a zeptala se „Kdo si mě vezme?‘“
A my jsme odpověděly „Tak třeba my.“ Potom jsme se s paní přesunuly do třetího patra knihovny. Na začátek jsme se představily a paní se zeptala, co máme v plánu udělat.
A my jsme řekly: „Chtěly bychom udělat 3D figurky, film a knihu.“ Nakonec jsme se shodly, že uděláme knihu. S paní jsme si povídaly hodinu a půl, a potom jsme šly zpátky do školy.

Druhé setkání 6. 6. 2023

Na druhém setkání nás paní překvapila dárkem a buchtou, která byla mimochodem moc dobrá.
Povídaly jsme si 10–15 minut a poté jsme se přesunuly do parku na procházku. Pak jsme šly zpátky do knihovny a rozbalily si dárečky. A měly jsme jít zpátky do školy, ale ještě jsme šly na prohlídku
Galerie Závodný v Mikulově.

Závěr

Paní Kadlecová je vzácným příkladem milé a přátelské osoby, která v sobě stále uchovává
nezměrnou dávku radosti a životní energie. Jejích 72 let ji vůbec neomezuje v projevování laskavosti a vstřícnosti vůči ostatním. Její přátelská povaha je výjimečná a vždy rozjasní den každému, kdo s ní
přijde do styku.
Je zřejmé, že paní Kadlecová věnuje čas a péči svému okolí. Její milá a laskavá povaha jí umožňuje navázat a udržovat hluboké a opravdové vztahy s lidmi všech věkových skupin. Je inspirací pro mladé generace, které se od ní učí hodnotám, jako je tolerance, porozumění a respekt.
Přestože paní Kadlecová prošla mnoha životními zkušenostmi, které by jiné lidi mohly zahltit,
dokázala si uchovat svou nezlomnou sílu a pozitivní postoj. Její úsměv a vřelé přijetí každého nového dne dokazuje, že věk není omezením, ale spíše příležitostí pro další osobní růst a radost ze života.
Je vzácné nalézt takovou osobu, která je vysvědčením lidskosti a soucitu. Paní Kadlecová nám
připomíná, že věk není důvodem k odkládání radosti, ale ještě větším důvodem k jejímu prožívání. Její příklad by nás měl inspirovat k tomu, abychom byli laskaví a přátelští k ostatním bez ohledu na věk.
Paní Kadlecová je výjimečná žena, která nám ukazuje, jakým způsobem bychom měli přistupovat
k životu a lidem kolem sebe. Její milá a přátelská povaha a její zářivý úsměv nám připomínají, že věk
je jen číslo a pravá hodnota spočívá ve vzájemném respektu, lásce a péči. Její přítomnost je
požehnáním a inspirací pro nás všechny.

Jak se nám tvořilo?

Na prvním setkání jsme byly stydlivé. Podle paní Jarmily jsme si padly hned do oka, ale my jsme přesto byly první hodinu nervózní. Na druhé setkání nám paní Jarmila přinesla malé dárečky a upekla buchtu. Byly jsme velmi rády. Potom jsme už šly do parku na procházku a povídaly si o životě, a jak tudy chodila s pejskem na procházky. To už bylo v pohodě.

Popis společného tvoření obecně – za všechny přihlášené práce této instituce

Městská knihovna požádala své čtenářky a studentky Virtuální univerzity 3. věku, aby si přišly popovídat s dětmi a společně vytvořit kreativní práci pro tento projekt. Překvapením bylo, že se s nadšením přihlásili žáci 8. tříd. I seniorky měly velkou obavu ze setkání s teanegery: „Jak se s nimi máme bavit? Nebudou znudění? Já myslela, že to budou malé děti!„ To bude trapas!“
Naopak žáci se na setkání těšili, hodně si povídali a plánovali toto setkání s paní učitelkou. Měli připraveno již několik nápadů. Někteří se zpočátku ostýchali, jen poslouchali, ale po chvíli ve všech skupinkách vládla živá diskuze. Příběhy žáci nahrávali, aby jim nic neuniklo. Seniorky se vyptávaly na zájmy dětí, rodiče, které mnohdy znaly, na plány dětí. Ty zase naslouchaly příběhům a životním cestám vypravěčů.
A když jsme na půdě knihovny a projekt knihovna iniciovala, zvolili jsme koncept Živá knihovna.
Živá knihovna je způsob propojování lidí prostřednictvím dialogu a vzájemného poznání. Je to interaktivní událost, která umožňuje „půjčování“ živých „knih“ – skutečných lidí s jedinečnými příběhy a zkušenostmi.

Formát dialogu v Živé knihovně probíhal takto:
1. Žáci si vytvořili tvůrčí skupiny.
2. Do knihovny byli pozváni senioři – čtenáři Městské knihovny Mikulov, studentky Virtuální univerzity 3. věku, návštěvníci – „živé knihy“.
3. Žáci (čtenáři) si vybrali „knihu“, se kterou chtěli číst – vést dialog.
4. Čtenáři měli možnost položit „knize“ otázky nebo se s ní podělit o své vlastní zkušenosti.
5. „Knihy“ byly otevřeny k diskuzi a cílem bylo vzájemné porozumění a otevřený dialog.
6. „Knihy“ a jejich čtenáři se setkali dvakrát, aby se čtenáři mohli doptat na podrobnosti, „přečíst“ si další část příběhu.
7. Dialog v Živé knihovně je založen na vzájemném respektu, otevřenosti a ochotě naslouchat a sdílet. Cílem je rozvíjet porozumění mezi různými lidmi. V našem případě to byli žáci 8. třídy a seniorky. Místo plánovaných 45 minut se skupinky rozcházely po dvou a půl hodině a všichni se těšili na další „čtení“.
8. Čtenáři byli překvapení, jak krásně se „živé knihy“ čtou, a „knihy“ byly nadšené z pozorných, zvídavých a kreativních čtenářů.
9. Žáci pak příběhy kreativně zpracovali. Do kreativního zpracování se zapojily i „knihy“.
10. Plánujeme další setkání, kde se budou prezentovat práce a věříme, že PŘÍBĚHY NEKONČÍ.

Z tohoto konceptu vzniklo několik samostatných prací. Společné setkání obě skupiny mile překvapilo, knihovnou se nesla jen pozitivní energie. Každý z aktérů vystoupil ze své komfortní zóny a zjistil, jak je to báječné.

Dětský domov „Země dětí“, Česká Kamenice

Autory práce jsou: Šárka Vlčková (17 let), Romana Gabčová (6 let), Václav Vlček (13 let), Jakub Provazník (14 let), Jakub Peluňka (8 let)

Život na moři

Jako malý kluk jsem se chtěl stát námořníkem. Celý můj pokoj byl v námořnickém stylu. Maminka mi kupovala pruhovaná trika a povlečení. Kupovala mi modely lodí, které jsem pak celé hodiny lepil. Bydleli jsme u Labe, kam jsem chodil každý den pozorovat lodě, a mával jsem na ně. Když jsem se naučil číst, četl jsem si knihy o námořnících, kapitánech na velkých lodích, o velrybách a ostatních zvířatech, co žijí v mořích. Chtěl jsem zažít něco podobného. Sledoval jsem filmy, chodil do kina, čerpal jsem informace, kde se dalo. Chtěl jsem být námořníkem a mé klukovské přání mě neopustilo ani po ukončení základní školy.

Začal jsem navštěvovat střední školu pro lodní dopravu. Tam jsem se učil vše, co je potřebné. Musíte se naučit znát, z čeho se loď skládá, jak se řídí a opravuje. Vše je dobré vědět. Práce na lodi má své kouzlo, ale i úskalí. Když začínáte, jste jen učeň, lodník a děláte tu nejtěžší práci. Loď se musí brousit, čistit, natírat, udržovat. Při nakládání a vykládání lodi musíte vše hlídat a kontrolovat. Kajuty jsou malé, vybavené palandami a křeslem. V malé kuchyni se vaří pro celou posádku. Celý den jste na vodě, loď se kývá z jedné strany na druhou. Kolem sebe vidíte jen vodu, na které se leskne odraz slunce a večer odraz měsíce. Na obloze svítí hvězdy, kolem je ticho, jen slyšíte šumění vln. Někdy se na nebi utvoří různobarevná duha, a jak se říká, tam, kde končí, tam se najde poklad. Pak za nějakou dobu plavby vidíte přístav. Chvilka na poznávání nových měst a zvyků. Když se jen pluje a je vše zabezpečené, je čas na zábavu. Hráli jsme karty, četli knihy nebo jsme chytali z lodě ryby. Kolem lodě občas vyskočí delfíni, kteří pískají.

Jednou jsme zažili velkou bouřku. Nebe potemnělo, začal foukat silný vítr. Vlny byly obrovské a celá loď se zvedala nahoru a dolů. Vlny se přelévaly přes palubu. Silou vln se loď nakláněla ze strany na stranu. Celou noc jsme byli v pohotovosti. Ráno, když bouřka pominula, vítr se utišil, vyšlo zase slunce. Život je jako plavba na moři. Narodíme se na palubě lodi a od té chvíle naši loď poznáváme, učíme se ji ovládat a pečovat o ni. Učíme se znát moře a jeho krásu, sílu a všechny jeho nástrahy. A když se vše naučíme, musíme se také učit hledat směr naší plavby, tedy to, kam a proč plout. Protože život bez cíle je jako loď bez kormidla a tomu, kdo neví, kam pluje, není žádný vítr dost příznivý.

 

Josef Jandač, 74 let

"Kapitán říčních a námořních plavidel"

Jak se nám tvořilo?

Setkání inicioval Hugo Novák z Dětského domova „Země dětí“, který oslovil vedoucí Oblastní charity v České Kamenici Štěpánku Keckovou, a seznámil ji s hlavním cílem mezigeneračního projektu Pošli vzkaz příběhem a možností zúčastnit se kreativní soutěže. Po domluvě proběhla první schůzka se seniory a jejich pečovateli, kteří měli zájem se projektu zúčastnit. 

Na druhé schůzce proběhlo společné setkání seniorů a dětí, kde bylo v plánu vyslechnout příběhy seniorů, o příbězích si pak popovídat a společně vytvářet předběžné kresby a prvotní výtvarné návrhy. Setkání proběhlo ve společenské místnosti nové budovy Domova se zvláštním režimem Oblastní charity v České Kamenici. Atmosféra celého setkání byla uvolněná a živá. K dispozici bylo drobné občerstvení, které v průběhu tvoření všem zúčastněným přišlo vhod. Pan Josef a paní Růženka vyprávěli dětem svoje příběhy a děti měly možnost se na vše, co je zajímalo, zeptat. Zajímavých dotazů padlo opravdu velké množství. Bylo znát, že seniory zájem dětí těší, a na všechny otázky se s nadšením snažili odpovědět. Z přípravných kreseb, které vznikly v rámci společného tvoření, pak v další části projektu děti postupně vytvářely další kresby a malby. Děti se znovu rozpomínaly na detaily jednotlivých příběhů a situací. Pokoušely se společně i každý zvlášť rozvíjet vizuální představy důležitých vztahů jednotlivých linií vyprávění. Společně jsme pak zkoumali možnosti drobných analogií a vizuálních metafor. 

Nakonec jsme pomocí hlasování vybrali dvě soutěžní práce, které výtvarně ilustrují příběh pana Josefa. V našem výtvarném ateliéru se zaměřujeme nejen na rozvoj kreativity, ale také schopnost nacházet vzájemné souvislosti mezi naším myšlením, cítěním a jednáním. Snažíme se u dětí rozvíjet nejen důležité postoje a hodnoty, ale také základní dovednosti jako například schopnost učit se, komunikovat, řešit problémy a spolupracovat. Myslím, že se nám podařilo dotknout se hlavního cíle projektu. Podařilo se děti ztišit, aby si mohly vyslechnout příběhy starších a zkušenějších a pak malou chvíli přemýšlet o tom, k čemu jim může být taková zkušenost s vyprávěním dobrá. Podařilo se přivést děti ke krátké úvaze nad tím, kde a z čeho se rodí ty opravdu nejdůležitější věci, a které to vlastně jsou. Podařilo se udělat panu Josefovi a paní Růžence radost, potěšit je. Děkujeme.

Mateřská škola Ostrava – Vítkovice ll

Autory práce jsou: Helena Chotárová (6 let), Zuzana Chotárová (4 roky)

Motýli

Jmenuji se Anička, mám to jméno po své babičce a mám ho ráda. Pocházím z vesnice Raková v okrese Čadca. Tam jsem se narodila a žila až do svých 19 let.

Jak jsem říkala, jsem Anička, takže by se mohlo zdát, že jsem byla podle tohoto jména takový andílek, ale já byla naopak dítě živé až moc. Bylo nás dohromady pět dětí, a jak už to tak bývá mezi sourozenci, vyváděli jsme si různé neplechy.

Já už od mala milovala zvířata, ale co mi nejvíc učarovalo, byli motýli. Okáč modrý, když se objevilo modré hejno těchto motýlů, dokázala jsem za nimi běhat ve svých čtyřech letech opravdu dlouho. Zapomněla jsem i na husy, které jsem musela pást, a běžela za nimi ke stromu – trpka se mu říkalo, a obdivovala celý ten chumel. Nevím, proč si vybrali vždycky jako shromaždiště jeho, ale bylo to hezké a bylo jich tam moc. Vždycky jsem o nich doma povídala, až mi starší sestra, která mě neměla moc ráda, protože jsem na ni často žalovala, řekla, že jsem hloupá, že to jsou jen motýli, a že když poběžím kousek dál a budu trpělivá, uvidím na kamenech u řeky hada s korunkou.

Tak na toho jsem byla hrozně taky zvědavá, týden jsem na něho čekala, ale nikdy tam nebyl. Až tatínek mi vysvětlil, že si to sestra vymyslela a žádný had s korunkou není. Chtěla mě potrestat za to žalování. 

Časem porazili i trpku a okáči zmizeli. Když jsem se přestěhovala do Ostravy, chodila jsem k Odře a hledala je. Marně. Nebyli ani tady. Čas běžel, ale láska k motýlům mě nepřešla. Nosila jsem alespoň malou brož motýla na šatech, měla s nimi závěsy na oknech a i teď, když už jsem v domově pro seniory, je mám jako dekoraci na záclonách a od svých synů je dostávám jako dárky. Naposledy to bylo 8. 3. 2023 k svátku MDŽ. Malá krabička s barevnými motýly. 

Bude mi 80, síly už moc nemám, ale snažím se být co možná nejvíc soběstačná a užitečná. A pohled na ty motýly mě vrací do dětství, kdy jsem byla plná síly a elánu… A pořád říkají, pořád je to ještě dobrý.

 

Anna Jurášková, 80 let

"Pochází z Ostravy, pracovala jako zapisovatelka a později se věnovala práci s dětmi. Ve volném čase ráda háčkuje a plete."

Jak se nám tvořilo?

Do domova Na Výminku chodíme s dětmi z naší mateřské školy již několik let. Vždy s několika písničkami nebo s jednoduchým tvořením. Při posledním tvoření nám nabídli, že se můžeme společně zúčastnit soutěže, a nám se ten nápad moc líbil. Obě povídky si děti poslechly, a protože jsme jen dvě třídy, každá třída si vzala za úkol nakreslit jednu ilustraci.

Ve třídě Koťátek nakreslili hned čtyři obrázky, podle toho, jak text povídky plynul.

U Myšáků, ve speciální třídě, jsme se rozhodli, že na obrázku budeme spolupracovat. Někdo rád maluje, někdo kreslí, někdo navléká… proto na jednom obrázku spolupracovaly tři děti. Tímto společným tvořením se nám podařilo propojit nejen dvě generace, ale také podpořit spolupráci dětí ve třídě bez ohledu na jejich omezení. 

Mateřská škola Ostrava – Vítkovice l

Autory práce jsou: Eliška Gorčicová (7 let), Teo Terkely (5 let), Šimon Turowski (7 let), 

Násobilka

Naše rodina pocházela od Třebíče z Kozlan a byla muzikální. Tedy až na mě. Můj tatínek moc pěkně hrál na harmoniku, pěkně zpíval, co on znal písniček, a můj bratr to uměl zřejmě po něm. Když bylo hezky a oni začali hrát a zpívat na naší zahradě u chalupy, chodila k nám mládež z celého okolí, aby se přidala. Dodnes na to vzpomínám. Já taky moc ráda zpívala, všechny slova písniček jsem znala zpaměti, jen ta jejich melodie mi moc nešla. Stejně jako mi nešla do hlavy v matematice násobilka.

Když jsem spustila nahlas nějakou písničku a otec slyšel, jak zpívám falešně, zvedl výstražně prst a zeptal se, kolik je 7 × 8. No, a to jsem nevěděla nikdy. Tatínkova podmínka totiž byla, nejdřív počty, potom zpěv. A tak bylo po zpěvu, dalo by se říct, že jsem na něj zanevřela.

Roky ubíhaly, já se vyučila švadlenou, vdala se, měla dvě dcery. A díky nim a jejich školním létům jsem se vrátila opět k neoblíbené násobilce a spolu s ní se začala vracet zase i ta láska ke zpěvu. Dneska, jak se v žertu říká, i když mě o půlnoci vzbudíte, vím, že 7 × 8 je 56, a to, že jsem se nenaučila pořádně zpívat a pořád je to falešně, mě až tak dneska už nemrzí. Slova si totiž pořád pamatuju a hlavně, zpívám strašně ráda a od srdce. Co víc si přát, s těmi písničkami se potěším, zavzpomínám a je mi hezky. Jsem přece z muzikantské rodiny.

A která je teď moje nejmilejší? Přece Roste drobná jatelinka.

 

Marta Kališová, 78 let

"Narodila se na jižní Moravě, ráda cestuje, čte romány a luští křížovky."

Jak se nám tvořilo?

Do domova Na Výminku chodíme s dětmi z naší mateřské školy již několik let. Vždy s několika písničkami nebo s jednoduchým tvořením. Při posledním tvoření nám nabídli, že se můžeme společně zúčastnit soutěže, a nám se ten nápad moc líbil. Obě povídky si děti poslechly, a protože jsme jen dvě třídy, každá třída si vzala za úkol nakreslit jednu ilustraci.

Ve třídě Koťátek nakreslili hned čtyři obrázky, podle toho, jak text povídky plynul.

U Myšáků, ve speciální třídě, jsme se rozhodli, že na obrázku budeme spolupracovat. Někdo rád maluje, někdo kreslí, někdo navléká… proto na jednom obrázku spolupracovaly tři děti. Tímto společným tvořením se nám podařilo propojit nejen dvě generace, ale také podpořit spolupráci dětí ve třídě bez ohledu na jejich omezení. 

Rodiče a přátelé MŠ Kaštánek, Litvínov Vl

Autory prací jsou: Matyáš Král (6 let), Lukáš Dundr (6 let), Laura Plzáková (6 let), Agáta Angerová (6 let), Miluše Longauerová (6 let), Lucie Šimková (6 let)

Tanec pro radost

Narodila jsem se v západním Německu blízko Holandska. V bytě jsme bydleli s babičkou, která se později odstěhovala do Frankfurtu. Když se babička odstěhovala, mně mohlo být tak 11 nebo 12 let. Dědy znám jenom z obrázků, nikdy jsem je nepoznala. Maminčin tatínek byl na nějaké vyšší pozici u vojska a tátův tatínek byl horník. Můj tatínek byl všeuměl. Byl to muž, který se ničeho nebál a uměl spoustu věcí. Byl velmi nadaný. Maloval krásné obrazy olejovými barvami, vyřezával ze dřeva, hrál na devět nástrojů a uměl dobře vařit. To vše uměl sám od sebe, on se to nikde neučil. Říkal mi, že uměl hrát na harmoniku dříve, než uměl psát. Harmonika byla jeho oblíbená, na tu hrál nejraději. Tatínek nikde veřejně nevystupoval, hrál jen doma nebo s kamarády si zahrál v hospůdce v Německu. Bohužel já ani bratr jsme tatínkovy vlohy pro hudbu a malování nezdědili. Můj bratr uměl nádherně zpívat. Když táta hrál na harmoniku, tak zpívala celá rodina. Když jsem se přistěhovala do Čech, tak mi bylo nějakých 14 let, tady v Čechách jsem vystudovala ještě jednu poslední třídu. Po škole jsem šla pracovat do sklárny, kde jsem pak pracovala celý život. Ve 20 letech jsem se vdávala a o dva roky později se mi narodila dcera. Manžel pracoval jako truhlář a později jako horník. Bydleli jsme nedaleko Sokolova, kde jsme měli domeček, a za domem na zahrádce jsme chovali např. králíky, prasátko, ale i kozu, o kterou jsem se starala především já. Kozí mléko jsem ale nikdy nepila, to mi nechutná. Velmi ráda jsem chodila na zábavy, kde jsem s manželem tančila, protančili jsem vždy skoro celou noc. Moc ráda na to vzpomínám. 

 

Vlasta Macalová, 90 let

Jak se nám tvořilo?

Děti se společně hezky zabavily, kreslily a mluvily o příbězích.

Rodiče a přátelé MŠ Kaštánek, Litvínov V

Autory prací jsou: Alexander Hájek (6 let), Natálie Zetková (6 let), Jan Petružálek (6 let)

Hráčka fotbalu

Jmenuji se Marie Vokáčová a narodila jsem se 9. 9. 1935 ve Vehlovicích, okres Mělník.

Když mi bylo osm let, umřela mi maminka. Já jsem se odstěhovala ke své tetě do pohraničí. Po zrušení Junáka a Sokola začala éra pionýrů. Přihlásila jsem se a složila pionýrský slib. Dostala jsem kroj, který se skládal z modré košile a červeného šátku. Začala jsem sportovat a nakonec jsem se aktivně věnovala dívčímu fotbalu. Jako oddíl jsme byly velmi dobré. Při jednom důležitém zápasu mně protihráčka podrazila nohu a já jsem upadla. Zápas jsem nedohrála. Zlomená noha a sádra na několik týdnů. Pak rehabilitace a byl konec s fotbalovou kariérou. 

Po skončení základní školy jsem odešla na internát a do města v pohraničí jsem se už nikdy nevrátila.  Fotbal sleduji velmi ráda do dneška a být mladší, klidně bych si šla i zahrát.

Marie Vokáčová, 87 let

Jak se nám tvořilo?

Děti se společně hezky zabavily, kreslily a mluvily o příbězích.

Rodiče a přátelé MŠ Kaštánek, Litvínov lV

Autory prací jsou: David Zima (6 let), Eliška Nistorová (6 let), Vojta Kubeš (6 let), Dominik Hamouz (6 let), Jakub Šuhaj (6 let)

Děti a jejich lumpárny

Jmenuji se Marie Beranová. Narodila jsem se 26. 1. 1933 v Unčíně.Mám dva syny. Když byli školou povinní, často jsem řešila jejich klukovské taškařice. 

Jednoho dne jsem se vrátila z práce domů a na stole v kuchyni stála prázdná láhev od rumu. S hrůzou jsem běžela do pokojíčku, ale oba chlapci spali. Nakláněla jsem se nad jejich obličeje a zkoumala, zda z nich není cítit alkohol. Nic jsem necítila. 

Ráno jsem si chlapce postavila do řady s otázkou: „Pili jste rum?“ „Ne, maminko, nepili. Nalili jsme ho ptáčkům do krmítka. Ono jim to chutnalo, ale nemohli pak vzlétnout.“

Koukla jsem se z okna a tam vesele švitořilo hejno ptáčků. Chlapcům jsem vysvětlila o nebezpečí podávání alkoholu zvířátkům. 

Za dva dny nato si kluci dlabali dýně. Do jedné dali svíčku a zapálili ji. Dýni postavili na okno a chtěli se podívat, jak to vypadá z venku. Když otevřeli dveře, tak se průvanem zvedla záclona a začala od svíčky hořet. Oheň kluci uhasili. Vzali nůžky a ohořelou záclonu do poloviny ustřihli. Mysleli si, že nepoznám, co provedli. 

Naštěstí jejich lumpárny dobře dopadly a dnes z nich jsou zodpovědní a hodní chlapci.


Marie Beranová, 90 let

Jak se nám tvořilo?

Děti se společně hezky zabavily, kreslily a mluvily o příbězích.

Rodiče a přátelé MŠ Kaštánek, Litvínov lll

Autory prací jsou: Laura Plzáková (6 let), Rozálie Syková (6 let), Kateřina Zetková (6 let)

Krásné dětství

Za městem v údolí, kde jsem bydlela, to bylo takové kopcovité. Lidé tam chodívali lyžovat a sáňkovat. V zimě, když se vylila řeka Morava, tak jsme tam bruslili. Měli jsme tam i rybník, v létě jsme se tam koupali. U rybníku byla vrba a já jsem z ní skočila, tak vrbu po mně pojmenovali a od té doby jí začali všichni říkat „vrba Vlasta“. Kolem byla nádherná příroda, háje a louky. 

My chovali kozu, králíky, prase a holuby. O všechna zvířata se starala maminka a my děti jí pomáhaly. Maminka měla tři děti, chodila pracovat do posluhy a prát paničkám. Maso jsme měli akorát v neděli. K jídlu jsme měli například šulíšky, to byly takové šulánky z bramborového těsta a posypané mákem. Taková jídla jsme mívali. Hodně jsme pili kozí mléko a maminka dělala kozí sýr. Maminka dělávala nadívaná holoubata. Jedno holoubátko bylo pro pět lidí. K jídlu jsme měli často králičí maso, ze kterého se dělali ptáčci. Za války bylo vše na lístky. Na osobu byl určitý počet potravinových lístků. Rohlíky byly také výjimečné. Například maminka mi dala vejce od slepice a já šla do stánku a výměnou jsem za něj dostala dva rohlíky. 

V 19 letech jsem se provdala a stala maminkou. Narodila se mi dcera a o pár let později druhá dcera. Se svou rodinou jsem se odstěhovala do města, kde jsem měla práci u státních lesů v kanceláři. Chodila jsem při tom ještě odpoledne do školy. Já byla vyučená švadlena, ale pro mou práci jsem potřebovala jiné zaměření, tak jsem vystudovala ekonomickou školu. Za městem v Ostopovicích jsem si koupila pozemek, kde jsem si vybudovala zahradu. Tu jsem oplotila, zasázela stromy a postavila srubovou chatu. Bratr mi s tím hodně pomáhal. Byl z ní krásný výhled na lesy a louky. Chovala jsem tam králíky, pěstovala a dělala jsem víno. Dcery vystudovaly střední školu. Jedna se odstěhovala na Slovensko, protože tady nesehnala práci. Druhá dcera bydlí v Mostě. 


Vlasta Šmídová, 91 let

Jak se nám tvořilo?

Děti se společně hezky zabavily, kreslily a mluvily o příbězích.

Rodiče a přátelé MŠ Kaštánek, Litvínov ll

Autory prací jsou: Tobík Le (6 let), Dominik Hamouz (6 let), Boris Bejček (6 let)

 

Zahrádka

Narodila jsem se na Slovensku ve městě Michalovce. Je to město poblíž ukrajinských hranic. Když začala válka, to mi bylo pět let, tak vojáci vpadli do města. S rodinou jsem utíkala do lesa, kde jsme se schovávali. Tam jsme si postavili takový přístřešek, kde jsme si k jídlu dělali brambory. Po skončení války jsme se vrátili do města. Poté jsme se přestěhovali do vesnice, kde jsem začala chodit do školy. Ve škole byl jeden hodně přísný učitel. Když jsme během vyučovací hodiny zlobili nebo neposlouchali, tak jsme za trest dostávali proutkem přes prsty. V 15 letech jsem odešla z domova do Československa, sem do Meziboří. Tady jsem se o rok později seznámila s chlapcem, se kterým jsme se po pěti letech vzali. Měli jsme maličkou svatbu, na které byli pouze dva svědci. Můj manžel byl moc šikovný a hrozně dobře vařil. Rád připravoval k jídlu např. vepřové závitky.  

Začala jsem tu pracovat v Benaru u mašin. Poté jsem pracovala např. jako uklízečka nebo jako vrátná. V Meziboří jsme si pořídili zahrádku, kterou jsem milovala. Měli jsme tam kočičku a hodně květin. Chovali jsme tam králíky a slepice. Pěstovali jsme tam zeleninu a jahody.  

Měla jsem velmi ráda ruční práce. Hodně jsem pletla hlavně pro děti, háčkovala a vyšívala různé dečky nebo ubrusy. Ty mi pak zdobily celý byt. 

 

Mária Heverová, 83 let

Jak se nám tvořilo?

Děti se společně hezky zabavily, kreslily a mluvily o příbězích.

Rodiče a přátelé MŠ Kaštánek, Litvínov l

Autory prací jsou: Kateřina Zetková (6 let), Tobík Le (6 let), Dominik Hamouz (6 let), Boris Bejček (6 let), Natálie Zetková (6 let)

 

Most

Jmenuji se Boženka Svobodová a narodila jsem se 4. 9. 1938 v Ostravě. Ráda jsem bruslila, plavala a měla jsem v oblibě veškeré sporty. Vyučila jsem se jako aranžérka v obchodním domě Prior, kde jsem také několik let pracovala. Tento OD se dříve jmenoval ASO. Bylo to blízko Sýkorova mostu, který vedl přes řeku Ostravici. 

Jako malá jsem s tatínkem chodila přes tento most na procházky. Tatínek mi často vyprávěl o chlapci, který most svým jednáním zachránil. Za války Němci tento most podminovali a měli v plánu ho odstřelit. Asi 20letý chlapec si toho všimnul a sám odpojil dráty, které vedly k rozbušce. Němečtí vojáci ho uviděli a chlapce zastřelili. Už však neměli dostatek času uskutečnit svůj plán. Chlapci byl postaven pomníček se sochou ležícího chlapce a ten tam je do dneška. V dospělosti jsem k tomuto pomníčku vodila své děti a vyprávěla příběh, který jsem znala od svého otce. Jednou snad i ony budou svým dětem příběh mladého chlapce vyprávět.

 

Božena Svobodová, 84 let

Jak se nám tvořilo?

Děti se společně hezky zabavily, kreslily a mluvily o příbězích.

Základní škola a mateřská škola Chyňava

Autory prací je kolektiv dětí z Mateřské a Základní školy Chyňava

Mé dětství očima dětí

Úvod
Žáci třetího ročníku ZŠ Chyňava si 18. 5. 2023 připravili pro klientku Domova Unhošť Ivonu Fantovou dotazy týkající se jejího dětství v době před téměř sty lety. Otázky jsou formulovány dětmi a odpovědi jsou zachovány v podobě, v jaké je děti zaznamenaly.

Záznam rozhovoru

Jaký předmět vás bavil nejvíc?
„Nejvíce mě bavila čeština a také čtení, ale vůbec mě nebavila matematika.“
Kolik jste měla sourozenců?
„Měla jsem mladší sestru a bratra. Bratr již zemřel, ale má sestra stále žije.“
Měli jste dívčí a chlapecké třídy? Kolik vás tam bylo?
„Já jsem chodila do dívčí školy a bylo nás tam okolo třiceti, pětatřiceti. Chlapci s námi nechodili.“
S jakými hračkami jste si hrála jako malá?
„Já jsem si hrála hlavně s míčem, panenkami a s kočárkem.“
Malovala jste ráda?
„Ano, já jsem malovala moc ráda a bavilo mě to.“

Dotazovali se a odpovědi zpracovali: Rozálie, Vlastimil, Laura

Ivona Fantová, 92 let

Narodila se v období první republiky a většinu života strávila v obci Unhošť, kde nyní žije v domově pro seniory. Má sestru a měla bratra, který již zemřel.

Čím se ve škole psalo a do čeho?
„Psalo se perem a inkoustem. Měli jsme písanky a normální sešity, a když někdo udělal kaňku, byl průšvih.“
Měla jste nějaké kroužky?
„Né, žádné kroužky. Nic takového nebylo.“

Dotazovala se a odpověď zpracovala: Ema

Byli učitelé přísní, nebo hodní? Měli jste učitele, nebo učitelku?
„My jsme měli učitele i učitelky a byli přísní, ale hodní. Bála jsem se vždycky jen matiky.“

Dotazoval se a odpověď zpracoval: Jakub

Čeho jste se nejvíc bála?
„Tak nejvíce jsem se bála válek, Němců, komunistů a esesáků. Válka vlastně skončila, když mi bylo deset let.“

Dotazovala se a odpověď zpracovala: Anna

Jaké jste měla kamarády?
„Nejvíce jsem si hrála s kamarády na dvoře u domu. Bylo tam často hodně dětí. Někdo vždy zakřičel „Láďa jde!“ a museli jsme všechno schovat, protože by to rozházel. Nejraději jsem hrála škatulata, hýbejte se.“

Jak se slavily Vánoce?
„Vánoce jsem měla ráda. Slavili jsme je doma pohromadě. Hráli jsme s tatínkem a maminkou hry, to bylo vždy moc krásné. Třeba zelenou louku, člověče, nezlob se. K večeři vařila maminka rybí polévku a bramborový salát. Hrála jsem na klavír. Dárky jsme dostávali takové ty potřebné. Například košili, pyžamo a různé jiné oblečení.“

Dotazovala se a odpověď zpracovala: Lucie

Měli jste v rodině hospodyni?
„My jsme neměli hospodyni, ale mamince jednou za čas chodila vypomáhat pradlena.“
Jaká jste měla zvířata?
„Můj tatínek byl milovník psů a měl malého knírače. Měla jsem psa a králíky.“

Dotazovala se a odpověď zpracovala: Anastázie

Čím jste chtěla být jako velká?
„Já jsem chtěla být učitelkou, ale nemohla jsem. Nesměla jsem jít do školy. Můj tatínek neměl rád komunisty.“
Čím se doručovala pošta?
„No, listonoši chodili, a když jsem chtěla poslat dopis, tak se šlo normálně na poštu.“

Dotazovala se a odpověď zpracovala: Roxana

V kolika letech jste se vdala?
„Já jsem se vdávala, když mi bylo jednadvacet let.“

Jak jste trávila volný čas?
„Hrála jsem si s panenkami. Trávila jsem volný čas venku s kamarády.“

Jak jste vnímala válečná léta?
„Když jsem byla malá, byla válka. Ta končila, až když mi bylo deset let. O válku se dávaly lístky. Lístky na jídlo. Jinak se nedalo koupit. Pamatuji si příběh dvou holčiček. Zachránily se, protože vypadaly jako Němky. Dali je vychovat do německých rodin. Jejich dědeček je hledal rok, a když je našel, tak už mluvily německy.

Dotazovaly se a odpověď zpracovaly: Alenka, Justýna

Jak jste chodila do školy a jak dlouho?
„Já jsem to neměla daleko, chodila jsem pěšky. Dalo se normálně jezdit i autobusem, ale někdo chodil třeba čtyři kilometry.“

Měla jste někdy ve škole průšvih?
„Představte si, že neměla (smích). Neměla jsem nikdy průšvih. Nebo si to nepamatuji.“

Bili vás učitelé?
„Né, naši učitelé nás nikdy nebili.“

Dotazoval se a odpověď zpracoval: Matěj

Závěr
Návštěva Domova Unhošť byla pro děti silným zážitkem. Ukázalo se, že mnohé nenapadlo položit podobné otázky ani vlastním prarodičům. Děti se chovaly k seniorům s úctou a zájmem o vyprávění. Myslím, že se mnohé děti díky této zkušenosti budou více zajímat o zážitky svých rodičů a prarodičů.

Jak se nám tvořilo?

Setkání iniciovala ZŠ Chyňava, žáci se na setkání připravovali formou brainstormingu, chystali a následně třídili otázky, které chtěli paní položit. Samotná beseda proběhla přímo v Domově Unhošť, kde se děti vždy představily a položily svoji otázku. Celá beseda byla zaznamenána v audiopodobě. Následně děti zpracovávaly své otázky a odpovědi na ně. K osvěžení paměti posloužila audionahrávka. Na závěr si děti vybraly téma ze života seniorky a ztvárnily ho formou obrázku. Paní Fantovou potěšil drobný dárek, který jí děti předaly.

Základní škola a Mateřská škola Spálov, příspěvková organizace ll

Autory prací jsou:

1 – Ella Jamerová (13 let)
2 – Václav Chytil (13 let)

 

Neměli jsme hodně věcí, ale byli jsme šťastní s tím, co jsme měli

Jako malá jsem nechtěla chodit do školky, plakala jsem. Moje babička byla doma, a tak mě rodiče nechávali u ní. Spolu s babičkou jsme chodily na pole. Mé nejhezčí vzpomínky jsou na moji babičku a to, jak mě vozívala v kářičce. Pomáhala jsem jí se vším, co mi šlo i nešlo. 

Když jsem začala chodit do školy, maminka nám ráno krajíc chleba lehce potřela sádlem a poslala nás do zahrady na jablko. Maso jsme jedli jenom o víkendu. Jako děti jsme neměly žádné sladkosti a ani nám nechyběly. Odměnou nám bylo sušené ovoce jako švestka, hruška. Nemocní jsme nebývali. 

Pamatuji si, že jednou v dědině hořelo. Pán, kterému zemřela žena, a nechala mu třináct dětí, se opil a zapálil vlastní dům. Nikomu se nic nestalo, ale dostal pět let vězení. Po výkonu trestu přišel a dům od základu znovu postavil a všichni, co mohli, mu pomáhali. 

Byla to těžká, ale hezká doba, kdy si lidi vycházeli vstříc a vzájemně se podporovali. 

Marie Vašutová, 74 let

Jak se nám tvořilo?

Setkání jsem iniciovala já, Katarína Breskovcová. Oslovila mě možnost potkat se seniory a dozvědět se něco ze života, zkušeností. Potkali jsme se dne 21. 6. v Odrách. Při tvoření jsme vycházeli z příběhu paní Emilky a Marušky. Společně jsme tvořili, pomáhali si navzájem, konverzovali. Vzpomínali jsme na časy minulé, a jak to funguje teď. Seniory potěšilo, vykouzlilo úsměv, když reálně na výkresu spatřili své vzpomínky. 

Základní škola a Mateřská škola Spálov, příspěvková organizace l

Autory prací jsou:

1 – Hana Laura Feglerová (12 let)
2 – Ashley Veronika Miklošová (8 let)
3 – Kateřina Dirbáková (7 let)
4 – Laura Václavíková a Miroslava Klimková
5 – Marie Švancerová (10 let)
6 – Josef Klimek (9 let)

Kdysi byla doba pomalejší a bylo nám veselo

Pocházím ze třinácti dětí. Byla jsem nejstarší. V mých deseti letech jsem už musela umět vařit, postarat se o děti. Najednou jsme pekli v peci i deset chlebů a ani po týdnu nám nezplesnivěly.  Měli jsme obrovský statek, pole, lesy a k tomu hodně zvířat. Chytali jsme dešťovou vodu, kterou jsme používali úplně na všechno. Vařili jsme v ní, koupali a prali prádlo.  

Moje maminka měla velikou valchu a já svoji malou. Se vším jsem jí pomáhala. Když jsme prádlo vypraly, vysušily, hledaly jsme, kde je dírka, chybí knoflík. Vzaly jsme jehlu, nit a šily, opravovaly, co bylo třeba. 

Táta nám koupil boty, vždy o dvě čísla větší, abychom do nich mohli dorůst a vydržely nám dlouho. Opatrovali jsme si je. Většinu času jsme chodili bosky, abysme boty nezničili. Boty jsme používali hlavně do kostela.

Nejdůležitější osoby v dědině byly farář a učitel. Do školy jsme vstávali ve čtyři ráno. Museli jsme nejdříve napást krávy a pak jsme mohli jít pěšky pět kilometrů do školy. Nejvíc jsme se těšili na zimu kvůli tomu, že přes zimu proháněli koně, aby jim neopuchly nohy, zapřáhli je do vozů a my jsme se do školy vezli. Dříve se jezdilo všude na koni i do města na nákupy. 

Když prošlo dědinou auto, bylo to tak jednou za den a šlo tak pomalu, že jsme stihli za ním běžet. Když jsem se vdávala, na svatbě byli jenom nejbližší, nedělali jsme žádnou velkou svatbu. Lidi si nezáviděli a hodně jsme si jako sousedi, lidi z dědiny, pomáhali. Když se vyskytl problém, vyřešili jsme si ho hned na místě a bavili jsme se zas dál. 

 

Emílie Šnajdrlová, 87 let

"Je velmi pozitivní, s chutí do života a tvoření. Má čtyři děti a žije v bytě u svého nejmladšího syna. Třikrát týdně dochází do denního stacionáře a vždy se těší tak, že nemůže dospat rána."

Jak se nám tvořilo?

Setkání jsem iniciovala já, Katarína Breskovcová. Oslovila mě možnost potkat se seniory a dozvědět se něco ze života, zkušeností. Potkali jsme se dne 21. 6. v Odrách. Při tvoření jsme vycházeli z příběhu paní Emilky a Marušky. Společně jsme tvořili, pomáhali si navzájem, konverzovali. Vzpomínali jsme na časy minulé, a jak to funguje teď. Seniory potěšilo, vykouzlilo úsměv, když reálně na výkresu spatřili své vzpomínky. 

Celkový průběh přípravy, cestu, tvoření jsme zachytili na fotografiích a vložili do jednoho videa.

Mateřská škola Netřebice, okres Nymburk

Autory prací jsou: Eli Foltinová (5 let), Alex Lukášek (6 let), Eliška Podruhová (4 roky), Eva Hanzlíková (6 let), Adam Hofman (7 let), Laura Sachnevyč (6 let) a Kristýna Peřinová (6 let)

Babička Věra a její vzpomínky

Fotky jako důkaz
Stejně jako se měníme my, mění se i svět kolem nás. Ve vesnici, bydlišti mých rodičů, nebyly asfaltové silnice a místo traktorů tahaly náklady kravičky a koně.
Ve vesnici mého dětství silnice již byly jako dnes. Automobilů moc nejezdilo. Sem tam traktor, náklaďák nebo autobus. Osobní auto mělo ve vsi jen pár rodin. Podívejte se dnes, před každým domem stojí auto, a ne jedno, hned několik.
I děti z Pátku, kde jsme s rodiči bydleli, chodily do školky. Zkusíte mě najít? Měli jsme hodnou paní učitelku, s kterou jsme si hodně povídali a hráli jsme různé hry. K těm se později společně ještě vrátíme.
Ten dort, kde jsem na fotce jako malá holčička se čtyřmi svíčkami, nebyl opravdový, jen tak vypadal hezky na fotce. Byl z nějakého papíru a krásně pokreslený. A fotka s mamkou a taťkou byla z poutě v Libici nad Cidlinou. Poutě jsou tam dodnes a možná z Vás tam i někdo jezdí.

 archiv paní Čumpelíkové, s maminkou a tatínkem, v MŠ

Jak se babička Věra dostala k dětem
Před lety byla paní Čumpelíková oslovena ze strany známé, která byla čínské národnosti, zda by doučovala jejího syna, 6 let, češtinu. Znala ho od miminka. První rok učení bylo povídání, hraní, činnosti během procházek každý den. Později ho tatínek vozil k nim domů, kde trávil velkou část dne s paní Čumpelíkovou a jejím mužem. Společně si povídali, poznávali slova, dělali normální běžné věci. Postupně v průběhu let se četnost návštěv a společných chvil snižovala. Po čase doučování nebylo potřeba, učil se sám. Dnes je již středoškolák a i v rámci rodiny se zřídka setkávají. 
Když ještě měla s manželem více přebytků zeleniny ze zahrádky, rozjeli se do dětského domova nabídnout je k využití. Tak započala cesta do dětského domova.

Věra Čumpelíková, 70 let

Věra Čumpelíková, narozená v únoru 1953. Dětství prožila v obci Pátek u Poděbrad. Její maminka pocházela z Jiřic (1938-39), odkud se za války díky Němcům museli vystěhovat do Okřínku nedaleko. V Pátku žila v domečku s dvorkem a zahrádkou se třemi místnostmi ona, maminka, tatínek, bráška Jiříček a babička. Dětský pokojíček, jako mají dnešní děti, neměli. Kuchyně byla obývací a v ložnici spali s rodiči. Chovali králíky, slepice a husy. Jak sama vypraví, husy hodila s babičkou koupat do nedalekého rybníka. V obci Pátek dodnes žije i bratr Jiří. Manžel František pocházel z Nymburka, kde se společně potkali. Hledali společné bydlení, díky kterému zanechal svého zaměstnání, aby nastoupit v místním družstvu kvůli získání společného bydlení. Později získali byt v místní bytovce. Následně vychovali dva syny, dnes již jsou dospělí. Paní Čumpelíková je již dvojnásobnou babičkou. Oba synové bydlí daleko. Manžel již nežije, byl jí nejenom partnerem, kamarádem prostě, spřízněnou duší. Po jeho smrti zůstala velká prázdnota. Co dělá babička Věra ráda? Ráda čte, ráda zkouší různé rukodělné činnosti, vaří, peče dorty pro své blízké a kamarády, pečuje o zahrádku, chodí do přírody a nejraději tráví čas s dětmi, které jí velmi rádi naslouchají.

Během epidemie covidu navázala další spolupráci s Dětským domovem v Nymburku. Podnět jí dal chybějící kontakt s lidmi, hlavně s dětmi. Vydala se do dětského domova zeptat se, zda by mohla přijít trávit čas s dětmi, ne jako zaměstnanec, ale jako babička. Dnes tam tráví jednou týdně odpoledne. Děti na ni čekají s úkoly, se sdílením zážitků a trávení společného času.
Naše setkání s babičkou Věrou začalo společným výletem místních seniorů a naší mateřské školy.

Obrázek 2 – archiv paní Čumpelíkové, Jiřice, Obrázek 3 – fotky z fotoaparátu Pionýr

Jak se nám tvořilo?

Jak to všechno začalo?
1/ Výlet Skanzen Kouřim
Jsme malotřídka v malé vesničce Netřebice, okres Nymburk s necelými třemi sty obyvateli. Na Velikonoce letošního roku jsme uspořádali společný výlet Mateřské školy Netřebice a nabídli jsme volná místa v autobuse místním seniorům. Se zřizovatelem jsme se podělili o náklady za objednaný autobus a celá různorodá skupina jsme vyrazili do Skanzenu lidových umění do Kouřimi. Prohlídku jsme měli uspořádanou na skupinky, kdy určitý program jsme měli rozdělený, ale například posezení u čaje a kávy jsme měli společné. Také přednášku o lidových tradicích a zvycích, kdy i „naše babičky z obce“ usedly do lavic a společně s námi poslouchaly moc hezký výklad, díky kterému různě zavzpomínaly na svá dětství a jejich spojené velikonoční tradice a přidávaly i své poznatky z dětství.

2/ Vyprávění pohádek
Následující týden jsme přivítali babičku Věru u nás na čtení pohádek. Přinesla si svoji oblíbenou knížku z dětství a přečetla dětem „Pohádku o skřivánkovi“. Společně jsme si povídali o ptáčcích na jaře, jak se rodí. Babička odpovídala na netrpělivé otázky dětí a průběžně je motivovala k dalším rozhovorům na dané téma. Připravili jsme si doprovodné fotografie a zvuky pěvců.

3/ Babička Věra a její vzpomínky
Další návštěva na sebe nenechala dlouho čekat a začátkem května jsme po předchozí domluvě s babičkou Věrou zrealizovali společné dopoledne na téma: Kde žijeme, kde bydlíme. Naším cílem bylo přiblížit dětem prostřednictvím vyprávění babičky Věry její dětství, vazby, které ji přivedly do obce Netřebice. Třešničkou na dortu měla být zajímavá historka z dětství, mládí, jejího života.
Babička Věra přišla vybavená vzpomínkovou taškou plnou zajímavých věcí. Děti jen ji slyšely, že je v budově, už natěšeně čekaly, aby právě je vzala za ruku a mohly se posadit v její bezprostřední blízkosti.

4/ Výtvarné zpracování původních předmětů dětmi
Naše nahlédnutí do minulosti prostřednictví vzpomínek babičky Věry a její kouzelné tašky plné nejrůznějších předmětů mělo pokračování v naší řízené činnosti s dětmi, kdy jsme si dané předměty na jedno dopoledne vypůjčili a výtvarně ztvárnili v našem ateliéru a dílně. Vše jsme nechali na fantazii dětí a my, paní učitelky, jsme byly pouze průvodkyně na cestě poznání a dopomoc s pomůckami apod.

5/ Oslava Mezinárodního dne dětí – venkovní hry podle babičky Věry
Další plánované pokračování máme na červen na zahradu MŠ, kde nás babička Věra zasvětí do her venku, které jako malá holčička hrála se svými kamarády, a jakými hrami se děti bavily dříve.
Děti babičku vítaly a těšily se na další společný program. Nejprve si děti na připraveném posezení – „podiu“ – poslechly vyprávění o tom, jak si dříve babička Věra hrála, s kým a kde. Vyprávěla, že si s kamarády různě hráli „na babu“, „Honzo, vstávej, kolik je hodin“; skákali gumu, nakresleného panáka, cvrnkali hliněné kuličky – později skleněnky, skládali vlaštovky, zkrátka využili, co se dalo, hlavně trávili spoustu času venku.

Závěrem
Jsme moc rádi, že jsme oslovili obec nezávisle na této soutěži, kdy se nám dostalo moc milého setkání s babičkou Věrou Čumpelíkovou, která byla tak moc hodná a nabídla nám svou společnost. Děti si okamžitě získala svou vlídnou a srdečnou povahou. Nás paní učitelky postupně napadlo uspořádat několik navazujících aktivit. Babička Věra vyprávěla, vzpomínala a nechala nás nahlédnout do jejích vzpomínek a krásných příběhů. Během pořádání jednotlivých částí projektu jsme si s paními učitelkami řekly, že vše zkusíme sepsat a poslat do soutěže Pošlete vzkaz příběhem.
Velké poděkování paní Čumpelíkové, pedagogům a všem dětem, které se průběžně účastnily. Vzniklo jedno krásné přátelství, o které budeme vzájemně pečovat a společně trávit nejrůznější následující aktivity.

Základní škola a Mateřská škola Choryně, okres Vsetín, p. o.

Autorem díla jsou Viola Burdová (10 let), Vendula Biskupová (11 let), Amálie Šnejdrlová (11 let), Aneta Němcová (11let), Matyáš Chovanec (10 let, Táňa Vlčková (10 let). Boris Matyska (10 let) a Jana Trefilová (10 let)

Dědečci a babičky choryňské školičky

Velmi rádi navštěvujeme babičky v Domově pro seniory Panny Marie Královny v Choryni.

Někdy je potěšíme krátkým vystoupením my, letos např. na svatého Martina, na Vánoce, na Den matek
a jarní návštěvou, jindy zase babičky nás, např. pro nás secvičily a sehrály divadlo. Většinou si společně hezky popovídáme, zazpíváme, ochutnáme, co jsme připravili my (martinské rohlíčky, vánoční cukroví) nebo babičky (perníčky, čaj) na občerstvení, někdy si něco spolu vyrábíme (např. ozdoby).

Při poslední návštěvě jsme babičky (75–95 let) i kreslili, trochu je vyzpovídali a vyposlechli si jejich zajímavé životní příběhy. Také jsme si zaznamenali zajímavé zážitky od svých prarodičů. Bylo to pro nás velkým obohacením. S pomocí učitelů jsme z textů, portrétů, fotografií a zvukových nahrávek životních příběhů (které jsme ukryli do QR kódů) sestavili knížku. Na závěrečnou veřejnou akci – rozloučení se školním rokem – jsme pozvali všechny svoje prarodiče i babičky z domova pro seniory v Choryni. Zde jsme jim představili naši knížku, povídali si a společně si užili připravený program.

Také jsme zorganizovali sbírku nepotřebných dioptrických brýlí pro kampaň „Vracíme zrak Africe“, která nás velmi zaujala. Výtěžek z prodeje knížek se sbírkou brýlí chceme věnovat právě této kampani sdružení International Humanity.

Jak se nám tvořilo?

Společné návštěvy a setkání s dědečky a babičkami choryňské školičky nás vždy bavily a obohatily. Myslíme, že i babičky si to s námi vždy hezky užívají, a moc se jim líbilo sedět nám modelem. Nám se díla celkem i podařila (snažili jsme se). Proces nahrávání zvukových záznamů (uložených v QR kódech) byl také zajímavý a do budoucna to bude krásná živá vzpomínka. A jak se nám knížka podařila sestavit? Posuďte sami.

Marie Mizerová

Vychovala čtyři děti. Pracovala jako dělnice v Tesle Rožnov pod Radhoštěm. Velmi ráda dříve chodila na houby a vařila z nich hřibačku.

Marie Ječmeňová

Pracovala v továrně Eletropraga. Měla tři děti. Ráda čte noviny a modlí se v kapli v domově. Měla vždy úctu k učitelům. Vzpomíná na pěkné mládí, jak chodila tancovat, a na besedy.

Jaroslava Orságová

Žila v Rožnově pod Radhoštěm. Byla účetní. Vychovala jednoho syna. Ve volném čase ráda plete. Co byl její nejlepší životní zážitek? Jednou měla takové vidění, že na paloučku viděla nějakého pána, a když se přiblížila, objevila se za ním Panna Marie. Z pána se stal Bůh, vzal ji do náručí a řekl: „Všechno bude v pořádku.“

Marie Mikšánková

Vyučila se zahradnicí. Jejími největšími životními zážitky bylo narození tří dětí. V domově pro seniory se jí moc líbí.

Jitka Macháňová

Pracovala v Tatra Kopřivnice. Ráda vzpomíná, jak si hrála v dětství s panenkami.

Základní škola Integra Vsetín

Autorem díla jsou Nella Gabriela Jaklová (11 let) a Štěpánka Šerá (11 let)

Příběh Olinky

Příběh paní Olgy najdete zpracovaný ve videu.

 

Jak se nám tvořilo?

Seniory jsme šli navštívit s celou třídou. V hodinách českého jazyka, který učí pan kolega, děti tvořily. Chtěl bych na tomto místě vyzdvihnout nadšení dětí, které povídání se seniory po počátečním ostychu velmi zaujalo. Ani nechtěly odcházet. Staříčkům a stařenkám se to také velmi líbilo, potěšil je zájem dětí.

Za pedagogický sbor Mgr. Věnceslava Svatošová

Olga Vaculínová, 89 let

Narodila se v Polsku. Za války navštěvovala německou školu, po válce nastoupila do české. Potom, co se vyučila, pracovala ve Zbrojovce Vsetín a narodily se jí dvě děti. V 87 letech ji potkalo neštěstí a přišla o nohu, to ji upoutalo na invalidní vozík.

3. základní škola, Rakovník

Autory díla jsou žáci 2. třídy 3. základní školy, Rakovník

Ze života pana Poleje

S dětmi jsme v měsíci květnu navštěvovali milého pána z Domova seniorů v Rakovníku – pana Vladimíra Poleje. Každý pátek nám vyprávěl moc hezké příběhy ze života a o tom, jak ho jeho kolo provázelo celým svým životem.

Děti se rozhodly ztvárnit příběhy jako knihu, každý pracoval na určité stránce a zdokonalovaly ji do těch nejmenších detailů.

Vladimír Poleje, 78 let

Jak se nám tvořilo?

Dobrý den,

na úvod bych chtěla říci, že jsem z toho projektu byla velmi nadšená. A tyto pocity jsem nezažívala sama. Nečekala jsem ani z poloviny takové nadšení, jaké jsem u dětí mohla vidět. S údivem poslouchaly každé vyprávění a občas se to zvrtlo ve velkou debatu a inspirace na výlety kolem Křivoklátu. 

Děkujeme za tuto příležitost, při které bychom se za normálních okolností nesetkali. 

S pozdravem 2. C z Rakovníka a paní učitelka Monča.

Dům dětí a mládeže Kamarád, Česká Třebová lll

Autorem díla je Josef Válka (11 let)

Traktůrek a výlet

Když mi bylo třináct  let, jel jsem sám k tetě na prázdniny. Byli tam kamarádi, stejně staří, a společně jsme se bavili. Byl krásný letní den a s kamarády jsme se rozhodli udělat domácí průzkum na zahradě. Bylo tam hnojiště, asi tři metry od něj traktůrek. Chtěl jsem ho vyzkoušet, měl jsem příležitost – žádný dospělý doma nebyl. Tak jsem si ho vyzkoušel. Sedl jsem si na něj, vyzkoušel řízení a všechno mačkal, až jsem odjistil ruční brzdu. Traktůrek se dal do pohybu, a protože byl v kopečku a blízko bylo to hnojiště, tak do něj traktůrek najel a já jsem vypadl. Šel jsem se rychle vykoupat, teta přišla domů bohužel dříve, musel jsem si rychle zatopit, protože voda byla studená, vykoupal jsem sebe a oblečení a šel ven se vysušit.

Naše maminka byla vždy o něco přísnější. Od rána jsme jednoho dne pochodovali na Suchý vrch – Honza, Láďa a já. Museli jsme se do oběda vrátit. Ale neměli jsme hodinky. Po hodině cesty jsme došli na paseku, na které rostla bedla jedlá. Potkali jsme tam velmi nesympatického dědu, který nám hrozil holí, tak jsme rychle utekli. Nejdříve jsme netrefili správnou cestu, pak jsme se orientovali podle označení. Pořád jsme nevěděli, kolik je hodin! Náš výlet skončil skoro za tmy, až nás musel jít hledat strejda. Následovalo domácí vězení.

Václav Koníček, 82 let

"Má rád společnost, hraní Binga a nezkazí žádnou legraci. Každý den chodí dopoledne cvičit a odpoledne na kratší procházku po areálu. Těší se na každou kulturní akci, která se v domově pořádá."

Jak se nám tvořilo?

Bylo to nezapomenutelné odpoledne, kdy jsme se sešli v domově důchodců, abychom společně tvořili v rámci projektu Pošlete vzkaz příběhem. Děti plné očekávání přišly
15. května 2023 do domova a vstoupily do příjemně vybavené místnosti, kde byly přivítány srdečným úsměvem a radostnou atmosférou. Akci inicioval samotný domov důchodců, který si přál přinést radost a rozptýlení do životů svých obyvatel. A jakmile jsme vstoupili do místnosti, bylo jasné, že to bylo správné rozhodnutí.

Děti se s radostí rozptýlily po místnosti a začaly se seznamovat se seniory. S úsměvem na tváři se ptaly na jejich příběhy, zážitky a radosti. Bylo krásné sledovat, jak se zářivé oči dětí promítaly do očí seniorů, kteří byli potěšeni zájmem a péčí, kterou jim děti projevovaly. Vzduch byl naplněn radostí a smíchem, jak se děti s nadšením ponořovaly do rozhovorů s obyvateli domova. Otázky se střídaly od těch nejzákladnějších až po ty nejhlubší. Děti se dozvídaly o životních radostech, cestách, lásce a rodině. Senioři se s nadšením podělili o své zážitky, zatímco děti pozorně poslouchaly a zapisovaly si důležité informace.

Kromě rozhovorů a sdílení příběhů se děti pustily i do dalších aktivit. Hrály se seniory karty či deskové hry. Smích se ozýval ze všech stran a bylo vidět, jak se nálada v místnosti postupně zvedá. Po hrách přišel na řadu tvořivý moment. Děti dostaly k dispozici pastelky, fixy a papír a mohly se vyjádřit prostřednictvím kreslení. Bylo úžasné sledovat, jak se dětská představivost propojuje s životními zkušenostmi seniorů.

Dům dětí a mládeže Kamarád, Česká Třebová ll

Autory díla jsou Klára Jasanská (11 let) a Anežka Břeňová (12 let)

Žluťák

Paní byla ve skupině 8–10 děvčat, vedoucí byla Hana. Chodily cvičit a zpívat, trénovaly paměť – když vedoucí řekla slova, musely si je zapamatovat, trénovaly počítání, moc jí nešlo dělit. Rozloučily se jejich oblíbenou písničkou. Přišla do domova důchodců, kde přestala chodit, a do teď se to znovu učí. V mládí musela ze školy rovnou jít pracovat – do Pery železnice Mašín, kde si poškodila záda. Málo slyší. Chodila do tanečních, byla v tom velmi dobrá.

Eva Řehořová, 89 let

"Ráda sedává na balkoně a chytá sluneční paprsky. Hodně času tráví se svojí dcerou, která ji často navštěvuje a mají spolu hezký vztah. Chodívají spolu posedět a popovídat si na kafíčko do bufetu, který je přímo v budově domova."

Jak se nám tvořilo?

Bylo to nezapomenutelné odpoledne, kdy jsme se sešli v domově důchodců, abychom společně tvořili v rámci projektu Pošlete vzkaz příběhem. Děti plné očekávání přišly
15. května 2023 do domova a vstoupily do příjemně vybavené místnosti, kde byly přivítány srdečným úsměvem a radostnou atmosférou. Akci inicioval samotný domov důchodců, který si přál přinést radost a rozptýlení do životů svých obyvatel. A jakmile jsme vstoupili do místnosti, bylo jasné, že to bylo správné rozhodnutí.

Děti se s radostí rozptýlily po místnosti a začaly se seznamovat se seniory. S úsměvem na tváři se ptaly na jejich příběhy, zážitky a radosti. Bylo krásné sledovat, jak se zářivé oči dětí promítaly do očí seniorů, kteří byli potěšeni zájmem a péčí, kterou jim děti projevovaly. Vzduch byl naplněn radostí a smíchem, jak se děti s nadšením ponořovaly do rozhovorů s obyvateli domova. Otázky se střídaly od těch nejzákladnějších až po ty nejhlubší. Děti se dozvídaly o životních radostech, cestách, lásce a rodině. Senioři se s nadšením podělili o své zážitky, zatímco děti pozorně poslouchaly a zapisovaly si důležité informace.

Kromě rozhovorů a sdílení příběhů se děti pustily i do dalších aktivit. Hrály se seniory karty či deskové hry. Smích se ozýval ze všech stran a bylo vidět, jak se nálada v místnosti postupně zvedá. Po hrách přišel na řadu tvořivý moment. Děti dostaly k dispozici pastelky, fixy a papír a mohly se vyjádřit prostřednictvím kreslení. Bylo úžasné sledovat, jak se dětská představivost propojuje s životními zkušenostmi seniorů.

Dům dětí a mládeže Kamarád, Česká Třebová l

Autorem díla je Anežka Kodytková (11 let)

Kamarádství

Paní vůbec nečekala, že se dostane do tohoto domova. Dali ji do pokoje, kde potkala svou nejlepší kamarádku. Ta bohužel poté onemocněla a po čase zemřela, hodně si rozuměly a vypravěčka na ni nikdy nezapomene. Kamarádka ráda pletla oblečení, které dělala pro radost. Kde jenom mohly, společně zpívaly, dokud to ještě šlo. Má ji ve svém srdci

Libuše Vašinová, 93 let

"Ráda jezdí na projížďky na vozíku, kolem řeky hned vedle domova seniorů. Když jí zrovna počasí nebo zdraví nepřeje, zůstává na pokoji a poslouchá CD s nahrávkami knížek Františka Neklapila a Zbygniewa Czendlika. "

Jak se nám tvořilo?

Bylo to nezapomenutelné odpoledne, kdy jsme se sešli v domově důchodců, abychom společně tvořili v rámci projektu Pošlete vzkaz příběhem. Děti plné očekávání přišly
15. května 2023 do domova a vstoupily do příjemně vybavené místnosti, kde byly přivítány srdečným úsměvem a radostnou atmosférou. Akci inicioval samotný domov důchodců, který si přál přinést radost a rozptýlení do životů svých obyvatel. A jakmile jsme vstoupili do místnosti, bylo jasné, že to bylo správné rozhodnutí.

Děti se s radostí rozptýlily po místnosti a začaly se seznamovat se seniory. S úsměvem na tváři se ptaly na jejich příběhy, zážitky a radosti. Bylo krásné sledovat, jak se zářivé oči dětí promítaly do očí seniorů, kteří byli potěšeni zájmem a péčí, kterou jim děti projevovaly. Vzduch byl naplněn radostí a smíchem, jak se děti s nadšením ponořovaly do rozhovorů s obyvateli domova. Otázky se střídaly od těch nejzákladnějších až po ty nejhlubší. Děti se dozvídaly o životních radostech, cestách, lásce a rodině. Senioři se s nadšením podělili o své zážitky, zatímco děti pozorně poslouchaly a zapisovaly si důležité informace.

Kromě rozhovorů a sdílení příběhů se děti pustily i do dalších aktivit. Hrály se seniory karty či deskové hry. Smích se ozýval ze všech stran a bylo vidět, jak se nálada v místnosti postupně zvedá. Po hrách přišel na řadu tvořivý moment. Děti dostaly k dispozici pastelky, fixy a papír a mohly se vyjádřit prostřednictvím kreslení. Bylo úžasné sledovat, jak se dětská představivost propojuje s životními zkušenostmi seniorů.

Mateřská škola Čtyřlístek Odry, příspěvková organizace lll

Autorem díla je Nina Žárská (5 let)

Mladá traktoristka

Jmenuji se Bedřicha Kučáková, ale většinou mi všichni říkají Beďa. Letos jsem oslavila devadesáté narozeniny. 

Už jako malá holka, když jsem ještě chodila do školy, jsem musela pomáhat rodičům. Vstávala jsem o půl čtvrté ráno a chodila jsem pomáhat mamince do kravína, kde pracovala. Škrábala jsem tam podlahu a zametala. Potom jsem šla domů, umyla jsem se, nachystala jsem si velkou svačinu, protože jsem nestihla posnídat, a spěchala jsem do školy. 

I doma jsme měli velké hospodářství a spoustu práce jsem musela zastat i tam. Chovali jsme koně, krávy, prasátka a slepice s kuřátky. Když jsem byla větší a přišla jsem domů z práce, čekal mě na stole papír, kam rodiče napsali pokyny, co všechno musím doma udělat. Musela jsem poklidit dobytek, dát mu vodu a zastat práci i v domě. 

V mládí jsem měla malého pejska, kterého jsem měla moc ráda. Jmenoval se Filípek a byl to můj miláček. Dodnes mám moc ráda všechna zvířata, ale můj pejsek byl moje zlatíčko. Jednou mi utekl dírou v plotě a snědl otrávenou návnadu u sousedů a umřel. To jsem tenkrát moc obrečela. Pak jsme si pořídili vlčáka, ale na Filípka dodnes vzpomínám.

Za svůj život jsem vystřídala několik zaměstnání. Pracovala jsem v kravíně, roznášela jsem poštu, pracovala jsem v rybárně a sadila stromky v lese. 

Mým koníčkem bylo pečení cukroví. Pekla jsem lidem z okolí na svatby a oslavy. Nejdřív pekla moje maminka a já jsem jí pomáhala, ale když už byla maminka starší a péct už nechtěla, řekla, že to zvládnu sama, a tak jsem vždy v noci zadělávala těsta, abych přes den mohla u lidí péct. 

Můj manžel jezdil v práci traktorem a jednou musel jít k doktorovi, a tak mi řekl, abych šla jezdit místo něj, protože práce musela být včas hotová. Ukázal mi, jak se traktor řídí, a tak jsem za něj někdy jezdila a orala. A moc mě to bavilo. A ještě víc než jízda traktorem mě bavilo jezdit „pasákem“.

Bedřicha Kučáková, 90 let

"Už jako malá holka musela pomáhat rodičům, vstávala o půl čtvrté ráno a pomáhala mamince v kravíně. Doma měli velké hospodářství a spousta práce bylo potřeba odvést i tam. Za svůj život vystřídala několik zaměstnání. Pracovala v kravíně, roznášela poštu, pracovala v rybárně a sadila stromky v lese. Manžel jezdil v práci traktorem, když musel jít jednou k doktorovi, šla jezdit místo něj, protože práce musela být včas hotová. Ukázal jí, jak se traktor řídí, a tak za něj jezdila a orala – to ji velmi bavilo. Jejím koníčkem bylo pečení cukroví. Pekla lidem z okolí na svatby a oslavy."

Jak se nám tvořilo?

Zapojení do soutěže Pošlete vzkaz příběhem iniciovala paní Renáta Vašutová, vedoucí sociální pracovnice Domova Odry, se kterým Mateřská škola Čtyřlístek Odry úspěšně dlouhodobě spolupracuje. Děti z mateřské školy společně se svými učitelkami navštívily obě pracoviště, kde se setkání uskutečnila. Při této příležitosti měli všichni zúčastnění možnost společně zavzpomínat a také srovnat, jaké dětství bylo v období našich babiček, maminek a jak vnímají okolní svět, hrají si a baví se současné děti. Největším „dobrodružstvím“ bylo pro chlapce vyslechnutí příběhu pana Konečného, kterak zasahoval jako dobrovolný hasič, ale i jakým způsobem se vyrovnal s pracovním úrazem, při kterém přišel o prsty pravé ruky. Děvčata zase rozveselilo vyprávění o „traktoristických“ začátcích paní Kučákové. Překvapilo nás, jaký dojem na děti udělalo vyprávění paní Janečkové, která barvitě popisovala spoustu povinností, které coby malá dívenka musela doma zastat. Současně byla radost pozorovat jiskru v očích seniorů, kteří touto aktivitou získali možnost netradičního společenského setkání, při kterém mohli zavzpomínat, ale i předat životní moudro a zkušenosti. Pro všechny zúčastněné bylo společné setkání velmi obohacující. 

Na základě tohoto setkání následovala kreativní činnost dětí přímo v mateřské škole. Děti tvorba zcela pohltila. Přidanou hodnotou v dané chvíli bylo bezpochyby i to, že práce vytvářely v období poledního odpočinku, tudíž nemusely „spát“.

Mateřská škola Čtyřlístek Odry, příspěvková organizace ll

Autory díla jsou Marharyta Baranova (6 let), Linda Frousová (5 let) a Nina Žárská (5 let)

Dětství plné povinností

Paní Gisela se narodila a vyrůstala v Odrách. Rozhodla se dětem vyprávět svůj životní příběh a zároveň povídat o městě Odry, které děti znají.

Narodila jsem se do rodiny dělníků pracujících v oderské továrně Optimit. Dětství jsem prožila zpočátku v bytě, později si rodiče koupili domeček. Pocházím ze šesti sourozenců. Každý jsme měli doma své povinnosti. Chovali jsme drůbež, králíky, kozy i prase. Moc času na lumpárny nebylo. My děti jsme si musely navzájem pomáhat a mít splněno to, co nám rodiče přikázali.  

Ráda jsem se strojila, ale na nové šaty nebylo, a tak jsem musela nosit zděděné a přešívané šaty po sestře. Snad proto jsem se chtěla vyučit švadlenou. Moc jsem o to prosila rodiče, ale na to, abych bydlela v jiném městě a chodila do školy, u nás nebyly peníze. Takže jsem ve čtrnácti letech po absolvování osmi tříd základní školy musela nastoupit do zaměstnání. Největší zaměstnavatel na Odersku – Optimit – nabízel práci i takto mladým lidem. Nebyla jsem sama, která tak mladá chodila do práce a vydělávala peníze pro rodinu.

„Optimitka“ je veliká továrna s krásným vysokým komínem a mnoha výrobními halami. V jedné z nich jsem pracovala, a to ve výrobě gumových a vodních hraček. Na matricích jsme vyráželi různá gumová zvířátka, která se pak nafoukla a sloužila jako vodní hračky. Kolektiv tam byl moc dobrý, přijali mě a zaškolili. Touha chodit pěkně oblečená mě neopustila. Záviděla jsem starším kolegyním, když se v šatně převlékaly do nových moderních šatů. Já jsem doma odevzdala výplatu a někdy bylo na šaty pro sestru a jindy na kabát pro mě. 

Po příchodu ze zaměstnání nebyl čas na odpočinek. Rodiče mě poslali pěšky lesem na Dobešov, kde jsem odpoledne pomáhala u sedláka, a domů jsem donesla máslo, mléko, brambory, zkrátka co bylo potřeba.

Později jsem si našla svého manžela a s ním jsem se měla moc dobře. On byl pracovitý, já také, tak jsme my ani naše děti nikdy nestrádali. Při vzpomínkách na dětství si vybavuji pouze práci a povinnosti, moc dětských radovánek jsem si neužila. Zato v manželství jsem byla moc spokojená. 

 

Gisela Janečková, 82 let

"Pochází z Oder, narodila se do rodiny dělníků pracujících v oderské továrně Optimit. Zpočátku žila v bytě, později rodiče koupili domeček. Je z šesti sourozenců, každý měli doma své povinnosti a moc času na lumpárny nebylo. Chovali drůbež, králíky, kozy i prase. Všechny děti si musely navzájem pomáhat a mít splněno to, co jim rodiče přikázali. Z finančních důvodů musela oželet studium a po osmé třídě, ve čtrnácti letech musela nastoupit do zaměstnání. Z dětství vzpomíná jen na práci a povinnosti, moc dětských radovánek si neužila, za to v manželství byla moc spokojená."

Jak se nám tvořilo?

Zapojení do soutěže Pošlete vzkaz příběhem iniciovala paní Renáta Vašutová, vedoucí sociální pracovnice Domova Odry, se kterým Mateřská škola Čtyřlístek Odry úspěšně dlouhodobě spolupracuje. Děti z mateřské školy společně se svými učitelkami navštívily obě pracoviště, kde se setkání uskutečnila. Při této příležitosti měli všichni zúčastnění možnost společně zavzpomínat a také srovnat, jaké dětství bylo v období našich babiček, maminek a jak vnímají okolní svět, hrají si a baví se současné děti. Největším „dobrodružstvím“ bylo pro chlapce vyslechnutí příběhu pana Konečného, kterak zasahoval jako dobrovolný hasič, ale i jakým způsobem se vyrovnal s pracovním úrazem, při kterém přišel o prsty pravé ruky. Děvčata zase rozveselilo vyprávění o „traktoristických“ začátcích paní Kučákové. Překvapilo nás, jaký dojem na děti udělalo vyprávění paní Janečkové, která barvitě popisovala spoustu povinností, které coby malá dívenka musela doma zastat. Současně byla radost pozorovat jiskru v očích seniorů, kteří touto aktivitou získali možnost netradičního společenského setkání, při kterém mohli zavzpomínat, ale i předat životní moudro a zkušenosti. Pro všechny zúčastněné bylo společné setkání velmi obohacující. 

Na základě tohoto setkání následovala kreativní činnost dětí přímo v mateřské škole. Děti tvorba zcela pohltila. Přidanou hodnotou v dané chvíli bylo bezpochyby i to, že práce vytvářely v období poledního odpočinku, tudíž nemusely „spát“.

Mateřská škola Čtyřlístek Odry, příspěvková organizace l

Autory díla jsou Milan Bačák (5 let) a Prokop Tvarůžek (5 let)

Od sportovce k hasiči

Pan Konečný pochází z Nového Jičína, kde žil do roku 1969 s rodiči. Když se oženil, přestěhoval se s manželkou a dětmi do Fulneku. 

Velkým koníčkem byla jízda na kole, jezdil i závodně. V sedmnácti letech utrpěl ale úraz ruky, lis mu rozdrtil prsty na levé ruce a v nemocnici mu je museli amputovat. Tento úraz ho ale v životě nijak zvlášť neomezoval. Naučil se s tím žít. Jen vzpomínal, jak se musel znova učit zavazovat tkaničky. Závodně už pak nejezdil, ale i s chybějícími prsty jel na kole až na Oravskou přehradu – asi 170 km. Rád také kola opravoval – tomuto se věnoval 45 let.

Pan Konečný je pyšný na to, že 25 let dělal dobrovolného hasiče. Díky tomu získal v životě spoustu přátel, se kterými se dodnes stýká. U sboru byl velitelem výjezdu. K této práci ho nalákali kamarádi. Jeho povinností u hasičů bylo také provedení zkoušky sirén vždy první středu v měsíci. Vzpomínal, jak na kole dojel do hasičské zbrojnice, kde musel přesně v poledne zmáčknout knoflík, a siréna začala houkat. Přesný čas věděl díky přenosnému rádiu, které si s sebou nosil.

Pan Konečný vyprávěl příběhy z hasičské praxe: ,,Vyjeli jsme k požáru, a ten jsme nenašli, jezdili jsme pořád dokola a nic. Lidé, kteří požár hlásili, už neohlásili, že je požár uhašen. Taky jsme často jezdili odchytávat včelí roje a vosy, které nám občané nahlásili. Při povodních jsme odčerpávali vodu ze sklepů a tam, kde bylo potřeba. A když jsme my, fulnečtí hasiči nebo hasiči z okolních obcí, pořádali soutěž v hasičském útoku, dělal jsem rozhodčího. Práce u dobrovolných hasičů mě moc bavila, kromě vypisování hlášení do papírů, to jsem rád nedělal, ale patřilo to k té práci.“ 

 

Stanislav Konečný, 75 let

Jak se nám tvořilo?

Zapojení do soutěže Pošlete vzkaz příběhem iniciovala paní Renáta Vašutová, vedoucí sociální pracovnice Domova Odry, se kterým Mateřská škola Čtyřlístek Odry úspěšně dlouhodobě spolupracuje. Děti z mateřské školy společně se svými učitelkami navštívily obě pracoviště, kde se setkání uskutečnila. Při této příležitosti měli všichni zúčastnění možnost společně zavzpomínat a také srovnat, jaké dětství bylo v období našich babiček, maminek a jak vnímají okolní svět, hrají si a baví se současné děti. Největším „dobrodružstvím“ bylo pro chlapce vyslechnutí příběhu pana Konečného, kterak zasahoval jako dobrovolný hasič, ale i jakým způsobem se vyrovnal s pracovním úrazem, při kterém přišel o prsty pravé ruky. Děvčata zase rozveselilo vyprávění o „traktoristických“ začátcích paní Kučákové. Překvapilo nás, jaký dojem na děti udělalo vyprávění paní Janečkové, která barvitě popisovala spoustu povinností, které coby malá dívenka musela doma zastat. Současně byla radost pozorovat jiskru v očích seniorů, kteří touto aktivitou získali možnost netradičního společenského setkání, při kterém mohli zavzpomínat, ale i předat životní moudro a zkušenosti. Pro všechny zúčastněné bylo společné setkání velmi obohacující. 

Na základě tohoto setkání následovala kreativní činnost dětí přímo v mateřské škole. Děti tvorba zcela pohltila. Přidanou hodnotou v dané chvíli bylo bezpochyby i to, že práce vytvářely v období poledního odpočinku, tudíž nemusely „spát“.

Mateřská škola Sobotka II

Autorem díla jsou:

  1. Vojta Adamec (6 let)
  2. Gabriela Takáčová (6 let)
  3. Bára Klimešová (6 let)

Šťastná mezi dětmi

Jmenuji se Marie Hoferiková a narodila jsem se v roce 1940 v chalupě ve Starých Hradech.

Vyrůstala jsem sama s babičkou, která mě vychovávala. Často mi vyprávěla různé příběhy, četla pohádky a psala básničky, které mám dodnes zachované v knižní podobě. Do základní školy v Libáni jsem nastoupila již v pěti letech, protože jsem byla velice šikovná a bystrá holčička.
Od raného dětství byl můj sen stát se paní učitelkou v mateřské škole. Jako malá holčička jsem si na ni stále hrála. Dostávala jsem různé pohledy, které jsem známkovala podle toho, jak se mi líbily. I přes moji velkou touhu a lásku k dětem jsem se na vysněnou školu nedostala. Začala jsem tedy navštěvovat gymnázium v Jičíně a poté šla studovat na zdravotní nástavbu v Hradci Králové.

Moje první zaměstnání, do kterého jsem po škole nastoupila, bylo v Dětské léčebně v Železnici, kde jsem pracovala pět let. Léčebna byla odloučeným pracovištěm Janských Lázní. Léčily se zde děti postižené dětskou mozkovou obrnou a dalšími poruchami centrální nervové soustavy. Poprvé jsem se tu setkala s dětmi, které nemohly chodit, samy se najíst, obléknout se nebo provést osobní hygienu. Byl to pro mě silný emoční zážitek. Potkala jsem tu i opravdové kapacity, jako byl neurolog profesor MUDr. Ivan Lesný. Děti sem jezdily opakovaně na dvou- až tříměsíční pobyty, některé i déle, a vzhledem k dlouhodobému pobytu se musely vzdělávat ve škole či školce zřízené u léčebny.
Kromě práce zdravotní sestry jsem tu působila i jako vychovatelka a pro děti jsme vymýšleli různé hry a aktivity ve volném čase.

Po pěti letech strávených v Železnici mě osud zavál do Českého ráje, do malebného města Sobotka. Zde jsem potkala osudovou lásku, za kterou jsem se provdala, a později se nám narodil syn. V Sobotce jsem nastoupila jako zdravotní sestra u obvodního lékaře na středisku a pracovala zde po zbytek svého života až do zaslouženého důchodu. Časem se ze mne stala babička mých dvou vnoučátek Lucinky a Lukáška. Roli babičky jsem si užívala naplno a s vnoučaty jsem trávila veškerý volný čas. Ráda jsem je vodila i vyzvedávala ze školky. Vnoučátka jsou už dávno dospělá, a tak si roli babičky užívám s dětmi
v sobotecké mateřské škole ve třídě Broučků. Chodím do školky jako pohádková babička pravidelně číst pohádky nebo vypravovat různé příběhy. Čas strávený s dětmi mě baví a naplňuje.

Marie Hoferiková, 83 let

Jak se nám tvořilo?

Naše setkání proběhlo 3. 5. 2023 v naší mateřské škole ve třídě Broučků. Oslovili jsme naši čtecí babičku Marii Hoferikovou a poprosili ji o vyprávění příběhu ze života. Děti vyprávění velice zaujalo, prohlédly si fotografie a na základě vyprávění nakreslily několik obrázků.

Mateřská škola Sobotka I

Autorem díla jsou:

  1. Tomáš Sykáček (5 let)
  2. Tereza Zahrádková (5 let)

Kdo první uvidí kuře, bude chytrý

Jsem pohádková babička, moji posluchači – děti ze třídy Včeliček z Mateřské školy Sobotka, mi říkají Jarmilko. S dětmi a paními učitelkami jsem se seznámila prostřednictvím pohádek, které dětem čtu před odpočíváním ve školce poté, co mě paní učitelka oslovila. A já jsem pozvání ráda přijala.

Za Včeličkami jsem přišla i nyní, a to s vyprávěním o svém dětství prožitém na venkově.
Své dětství jsem prožila v malé vesnici na Mladoboleslavsku, která se jmenuje Přepeře. Ale narodila jsem se v Sobotce, v domě, do kterého jsme se vrátili na důchod. V této době se ještě nerodilo v porodnicích. Narodila jsem se doma s pomocí porodní báby. Jako malá holčička jsem vůbec nechodila do školky, nebylo to na malé vesnici zvykem. Ale my vesnické děti jsme byly spokojené venku na čerstvém vzduchu mezi zvířaty, na poli, v lese, kde jsme se naučily vše potřebné.
Každý z nás měl přehled o narozených zvířátkách – telátkách, housátkách, kuřátkách… A právě s objevováním kuřátek ve vesnici mám spojenou naši oblíbenou dětskou větičku: „Kdo první uvidí kuře, bude chytrý“.
A proto jsme se všechny děti snažily najít kuře jako první. Na dvoře nám běhala psí dáma Misina, ale ani kočka nesměla na dvoře chybět. Při posvícení jsme si pochutnávali na pečené husičce, kterou jsme vykrmovali šiškami. Ty jsme jim museli strkat až do krku, aby rychleji přibývaly na váze. Nejenom husy jsme pásli, ale i kravičku nebo kozičku. Velkou zábavou bylo i sbírání vajíček v kurníku. Zajímalo mě, kolik vajíček dneska donesu do ošatky.

Můj strejda měl hospodářství, tak jsem se ke zvířatům dostávala běžně a přirozeně. Měl kravičku na mléko, ze kterého vyráběl tvaroh. Moc nám chutnal, a tak jsme mu vždy trošku tvarohu ujedli, a já ráda vzpomínám na jeho větičku: „Zas ta kočka mi to snědla“, na kterou jsme vždy čekali. On věděl, že to nebyla kočka, ale my děti.

Ve vesnici žili i pracovali různí řemeslníci, se kterými se už tak běžně nesetkáváte. V sousedství žil mistr kovář, ke kterému chodili hospodáři z vesnice i okolí okovat své koně. Vždyť traktory ještě nebyly a povozy se senem, s obilím nebo i dřevem tahali koně a krávy. Také zde žila švadlena, která zašívala roztrhané oblečení.

Moc ráda vzpomínám na Velikonoce, které se až tak moc od těch dnešních nelišily. Všechny děti
z vesnice se těšily na Zelený čtvrtek, kdy jsme se sešly u křížku a s řehtačkami, klapačkami a hrkačkami obcházely celou vesnici, abychom nahradily zvuk zvonů, které odletěly do Říma. Vajíčka vykoledovaná na Velikonoční pondělí byla obarvená v cibulových slupkách.
U každého pole byla studánka a v době velkých veder jsme nosili pracujícím na poli vodu ve džbáncích, aby zahnali žízeň. Sama jsem také stavěla panáky ze snopů, které svázal samovaz. Na podzim po sklizni brambor jsme si udělali ohýnek a opékali si brambory nebo jablíčka. Vůně bramborových natí dala těmto našim pochoutkám nezaměnitelnou chuť. Tak jako dnes chodíte, tak jsme i my chodili do lesa na houby. Připravovali jsme z nich podobná jídla, jaká znáte i vy dnes.

Život na vesnici nebyl vždycky jenom idylický, ale skýtal i různá dobrodružství. Jednou jsem se projížděla po návsi na kole, když se tudy procházela i husa. A co se nestalo? Husa se mi připletla do cesty a já ji tím kolem přejela. V tu chvíli jsem si myslela, že to husa nepřežila. Ale husa měla tuhý kořínek a po kolizi s mým kolem se oklepala a pokračovala v cestě. Oddechla jsem si, nasedla na kolo a jela dál.Ještě větším dobrodružstvím byl rozzuřený býk, který běhal po návsi. Kamarád ale před tím býkem zachraňoval mě, a ne svou sestru. S ní jsem se setkávala i v pozdějších letech a téměř při každém setkání mi to připomínala.

Protože můj tatínek i dědeček byli učitelé, tak mým nejmilejším dárkem byla samozřejmě knížka. Možná právě proto i já sama jsem se stala také učitelkou. Moc ráda jsem si knížky prohlížela nebo četla na teplé peci u kachlových kamen. Tam jsem si mohla hrát i s oblékacími papírovými panenkami nebo s panenkou, na kterou jsem si sama šila oblečky.

Jarmila Bočková, 81 let

Jak se nám tvořilo?

S babičkou Jarmilkou se setkáváme pravidelně při středečním čtení pohádek ve školce a vyprávění tohoto příběhu bylo přirozeným pokračováním naší dlouhodobé spolupráce. Babička jim vypravovala o svém dětství prožitém na vesnici a děti to velmi zajímalo.

Mateřská škola, Sady Pionýrů, Lovosice

Autory díla je kolektiv dětí z Mateřské školy Lovosice, třída Krtečci

Na návštěvě u seniorů v Hezkých domech

Amálka bydlela celý život v Lovosicích. Její rodiče měli pole, na kterém trávili společně s kamarády
a jejich rodiči hodně času během celého roku. Práce na poli byla pěkná dřina, ale i legrace. Sázení
a vybírání brambor není vůbec lehká práce, dříve si lidé vzájemně pomáhali a dělali to s radostí. Dnes je to vše jiné.
Jednou při vybírání brambor kamarádka Alena pěkně ječela a víte proč? Přes nohu jí přeběhla myš. To se stávalo často. Myši přece k poli patří. Odměnou večer všem bylo vždy opékání brambor a jablíček a zpívání písniček . Někdy se stalo, že s kamarádkami přespaly ve stanu. To bylo velké dobrodružství, dnes na vše seniorka Amálka vzpomíná s úsměvem.

Jak říká, pokud máte dobré kamarády, važte si jejich přátelství. Pomáhejte si navzájem a buďte na sebe hodní.

Amálie Mohrová, 93 let

Celý svůj život žije v Lovosicích a má dva syny. Pracovala v závodě Deli, kde nasávala vůni všelijakých sušenek a dobrot a zažila mnoho různých zážitků. Dnes ve stejné firmě pracuje její vnučka, která jí do domova seniorů nosí různé sladkosti. Paní Amálka tráví nejvíce času se svými vnoučaty, ráda cvičí na rotopedu, maluje a je velmi společenská.

Jak se nám tvořilo?

Při společných setkáních si děti se seniory hrají různé společenské hry, zpívají písničky, děti jim vyrábějí papírová přání, ozdoby na vánoční stromeček, kytičky ke Dni matek aj.
Radují se ze společných zážitků. Stařečkové s velkou chutí vzpomínají a vypráví o všem, co ve svém životě v průběhu svého zaměstnání a života zažili. Děti vždy pozorně naslouchají vyprávění jejich příběhů. Do Hezkých domů za seniory docházíme s dětmi již několik let a je to vždy velice milé setkání plné legrace, někdy i dojemných slziček.

Slezská diakonie

Autory díla je kolektiv dětí ze Slezské diakonie Osoblaha

Žlutý blesk

Jmenuji se Eva Černochová a před více než sedmdesáti lety jsem se narodila v Horním Benešově.

V roce 1964 jsem se přistěhovala s rodinou do Osoblahy. Bylo mi třináct let, puberta se mnou mlátila a stěhovat se mi vůbec nechtělo. Byl první den prázdnin a Osoblaha na mě udělala dojem, že tady nikdo nebydlí. Všude bylo prázdno, jen nějaké vrány létaly nad náměstím. Ale brzy se vše změnilo. Maminka mě zavedla do místního zahradnictví na brigádu a tam jsem se seznámila s několika dětmi, které, jak se později ukázalo, se staly mými spolužáky v osmé třídě. Kamarádka Helena mě vzala k sobě domů a do všeho mě zasvětila. Chodila jsem se k nim dívat na televizi, protože my jsme doma žádnou neměli. Zjistila jsem, že je blízko hranice s Polskem a hrnula se to prozkoumat.

V Osoblaze byly dvě party dětí – horňáci a dolňáci. Občas jsme si spolu hráli a také soutěžili. Někdy jsme si nadávali, ale protože se holky z jedné skupiny líbily klukům z té druhé a naopak, tak probíhaly i společné akce jako táboráky, míčové hry a podobně.

Ve volných chvílích jsme se scházeli v parku a na koupališti. Na náměstí jsme křičet nemohli, to nás hned místní četník pan Bierský vyhnal.

Jednou se nám zdálo, že druhá skupina dělá nějaké tajnosti, a chtěli jsme zjistit, o co jde. Mluvilo se něco o žlutém blesku. Vždycky se nám v parku někde ztratili a tím to bylo ještě tajemnější. Když jsme si mysleli, že jsou na fotbale, šli jsme to prozkoumat. Přebrodili jsme řeku nad místním splavem a našli něco jako chatu bez střechy. Vlastně to byly zaražené kůly do země propletené větvemi. Než jsme to stihli řádně prozkoumat, vrátila se druhá skupina a pořádně nás prohnala. Rozprchli jsme se na všechny strany. Chtěla jsem přeskočit nějakou příkopu, ale málo jsem se rozběhla a zapadla hluboko nohama do bahna. Když jsem se snažila vylézt, zůstala mi jedna ruka v bahně až po rameno. V té chvíli skončila veškerá legrace. Z bahna mě vytáhli, a protože začalo hodně pršet, šli jsme domů a já vypadala jako hastroš. Doma jsem dostala pár pohlavků a zaracha na celý týden. Mezitím voda zničila rozestavěnou chatu nebo bunkr. Dále jsme se scházeli jen v klubovně, ale to už nebylo tak dobrodružné. Na příhody z parku a splavu jsme rádi vzpomínali a vzpomínáme dodnes.

Eva Černochová, 72 let

Narodila se v Horním Benešově a ve třinácti se přestěhovala do Osoblahy. Ve svém příběhu popisuje zážitky z dětství a seznamování se s novými kamarády ve městě, o kterém si myslela, že tam žijí jenom vrány.

Dřevo – moje celoživotní vášeň

Jmenuji se Ferdinand Müller. Narodil jsem se v Hradci nad Moravicí a je mi 82 let.

V Hradci nad Moravicí je krásný zámek.
Pocházím ze sedmi sourozenců, maminka pečovala o domácnost a tatínek byl zedník. Už jako desetiletý chlapec jsem musel se sourozenci tatínkovi pomáhat v lese sbírat dřevo na topení. A tam jsem poznal, co je to les a tím pádem i dřevo. Tatínek si všiml, že mě zajímaly samorosty, a tak mi je pomáhal hledat a opracovávat.

Co to vlastně samorosty jsou? Jsou to zajímavě rostoucí větvičky nebo větve, ale hlavně kořeny.
A to mě upoutalo natolik, že jsem je začal čistit, opracovávat a mořit. Zpočátku jsem z nich dělal svícny, vázičky a plastiky na zeď. Při štípání dřeva jsem také viděl zajímavé tvary ve dřevě.
A abych mohl opracovávat dřevo, musel jsem si pořídit nástroje. A jaké? Například dláta, pilníky, rašple, smirkové plátno, nože a vrtačku. A za co jsem si to pořídil? Za prodané samorosty.
Nejčastěji jsem opracovával měkké dřevo jako například smrk, lípa, borovice, olše, vrba, protože bylo dostupnější. Opracovával jsem také tvrdé dřevo, jako je buk, habr, javor, ořech, jasan.
Lépe se mi pracovalo s tvrdým dřevem, lépe se opracovávalo.

Mé zaměstnání bylo modelář kovu a měl jsem příležitost se tam seznámit se zaměstnanci stolárny. A ti mi se souhlasem nadřízených věnovali dřevěný odpad. A z toho jsem po pracovní době vyráběl plastiky. Důležitá byla povrchová úprava. Ta se prováděla mořením a výsledný výrobek byl výraznější. Své výrobky jsem mořil krémem na boty, čajem nebo šelakem.

V roce 2016 jsem se seznámil s manželi Skalíkovými. Seznámila nás pečovatelka, která pečovala
o mou manželku. A těm se moje díla líbila natolik, že manžel paní Skalíkové, který je sochař, mi navrhl, abych svoje díla vystavil. Skalíkovi zařídili místnost, plakátování a nechali vytisknout brožurku s mými plastikami. Z počátku jsem o výstavě nechtěl ani slyšet, ale nabídli mi veškerou pomoc a názor jsem změnil.
Výstava se konala v roce 2016 a byla úspěšná. Návštěvníkům se plastiky hodně líbily a já jsem byl velmi spokojen, že vše dobře dopadlo a díla se líbila. Tímto bych chtěl manželům Skalíkovým poděkovat.
Po nastoupení do starobního důchodu jsem se začal věnovat výrobě šperků z pecek třešní, švestek, meruněk, broskví, kokosových ořechů, ze dřeva ovocných stromů, jako je švestka, hrušeň, třešeň a ořech – to proto, že ovocné stromy mají barevné letorosty.

V současné době se svému koníčku již nevěnuji, třesou se mi ruce, jsem vážně nemocen.
Ale mladým lidem bych chtěl vzkázat, pokud po něčem touží, mají něco rádi, musí za tím jít.

Ferdinand Müller, 82 let

Narodil se v Hradci nad Moravicí. Už od dětství trávil spoustu času v lese, kde s tátou a sourozenci sbírali dřevo na topení. Práce se dřevem se pro něj stala vášní, která ho doprovází celý život.

Srdce cestovatelky

Jmenuji se Marie Jablůnková, bydlím v Břidličné.

Narodila jsem se před více než sedmdesáti lety v Osoblaze. Prožila jsem zde i dětství. Rodiče měli zemědělskou usedlost, chovali krávy, koně, prasátka a další malé zvířectvo. Já i moje sestra jsme musely pomáhat. Pásly jsme na zahradách krávy a tam za námi chodily děti z okolí. Tam jsme si hrávaly různé hry.
Osoblaha byla s okolím spojena vlakem. Tehdy jezdil parní vlak s dřevěnými lavicemi, topilo se uhlím
v železných kamnech. Až v šedesátých letech minulého století byl tento vlak nahrazen motorovým, který jezdí dodnes. Na vlak jsme chodili vyprovázet kamarády, oni zase chodili nám naproti. Na prázdniny nás vozila babička do severních Čech, tam jsme měly tetu. Cesta trvala celý den.

Celý život jsem ráda jezdila vlakem. Za rodiči, později za dcerou, která žije v Osoblaze stále.
Taky jsem ráda chodila na vycházky a výlety po okolí. Teprve v důchodu jsem začala chodit více. Dala jsem se do turistického oddílu v Břidličné. Spolu s dalšími ženami chodíme na vycházky.

Dověděla jsem se o zajímavých akcích, jako je celostátní akce „Poslední puchýř“, Letní turistický sraz, Silvestrovský výšlap na Stránské, Novoroční výšlap na Praděd a na Uhlířský vrch.
Jedna z prvních společných akcí byla právě v Osoblaze. Šla jsem na ni s kamarádkou z Bruntálu. Navštívily jsme hrad v Bohušově, šly kolem rybníku na Ostré Hoře. Trochu jsme pobloudily, když jsme našly odbočku k polským hranicím. Nakonec jsme výšlap zdárně dokončily. V cíli jsme dostaly chléb se škvarkovou pomazánkou a účastnický list. Patří mezi první, proto si ho považuji.

Povím vám o svém prvním „Puchýři“. To jsme jeli do Mladé Boleslavi, měli s sebou spacáky, karimatky a spali v tělocvičně. Absolvovali jsme výšlap, výlet i večerní zábavu. Problém nastal, po zjištění, že nemám mobilní telefon. Zapomněla jsem na něj. Nemohla jsem se ohlásit rodině, že jsem v pořádku. Vyřešila jsem to posláním e-mailu.

Ptáte se, kde jsem byla nejdál? Letos na dovolené v Turecku. Byli jsme tam na jaře, moc se nám tam líbilo. Voda byla sice osvěžující, ale koupali jsme se. Pláž byla kamenitá, voda průhledná.
Zažili jsme tři výlety. Jeden na horu 2365 metrů vysokou, kde ležel sníh a koulovalo se, a dole u moře se koupalo.
Druhý výlet byl na hořící horu, kde stále hoří plyn vycházející z puklin mezi kameny. Následovala vzrušující jízda džípem po lesních cestách necestách, přes potoky i řeku. Byl to zážitek, na který se nezapomíná.
Třetí výlet byl lodí na skalnatý ostrov s nádhernými plážemi.
Na dovolené bylo krásně, naše země je také velmi krásná. A tím, že budete chodit na výlety a poznávat, tak uvidíte hodně zajímavého. Chodit se dá v létě i v zimě, po okolí i na vzdálenější místa.
Pokud budete moci, choďte. Zábavné je sbírání razítek a vedení turistického deníku.

Marie Jablůnková, 72 let

Narodila se v Osoblaze. V dětství musely se sestrou pomáhat v rodinném zemědělství. V dospělosti a hlavně v důchodu se zamilovala do cestování. Nebojí se vydat na výšlapy po Česku ani do dalekých zemí.

Základní škola Koryčanské Paseky, Rožnov p. R., příspěvková organizace lll

Autorem díla je Viktorie Jakšíková (11 let)

Cesta do školy

Poprvé po prázdninách se Šárka, Kája, Olina, Lubor a Adinka společně ubírali do školy. Malá Adinka cupitala vzadu, pobrekávala a ptala se, proč musí jít do školy, když se jí ve školce tak líbilo? „No přece, abys tam došla,“ zasmál se starší Kája. „A proč?“ „Pro slepičí kvoč,“ zchladila ji naštvaně Olina. Po chvíli se ozvala Adinka zase: „A proč se musím učit?“ nedala se malá a naštvaný Lubor řekl: „To proto, abys neumřela blbá!“ Vtom Kája rozhodil teatrálně ruce a zadeklamoval: „Alma mater, jak já tě miluji…“ a zakopl o obrubník chodníku. Přistál tvrdě na zemi a malá Adinka se rozesmála na celé kolo! „Ještě že máš kam padat, kdybys neměl tu naši drahou matičku Zemi, tak by ses propadl rovnou do pekla,“ sykla sarkastická Olina. Chvíli šli mlčky a za chvíli se opět ozvala malá Adinka. „Maminka mi říkala, že škola je fajn, že se tam dozvím plno věcí potřebných pro život a poznám plno nových kamarádů a kamarádek, a taťka se tomu smál!“ „Raději přidejte, ať nepřijdeme pozdě, koho by pak kantoři učili,“ dodal Lubor, ale malá Adinka rychle dodala: „No tak by se zatím opalovali, protože nedávno se můj starší brácha zasněně zahleděl směrem ke škole a zvolal: ‚Ty slunce mého života!‘ a taky už vím, proč je táta tak bledý. Kdysi totiž říkal, že moc rád chodil za školu, a protože je tam pořád stín, nemohl se opálit!“ Všichni mimo Šárku se rozesmáli, jen ona prohlásila: „Dělej, ty malá brepto, a nezdržuj, nebo ti utečeme,“ a přidala do kroku! Malá Adinka se rozběhla za ostatními, až se jí paty míhaly, a školní taška jí poskakovala na zádech jako neposedné kůzle!


Václav Štěpán, 77 let

"V Klubu seniorů není plodnějšího a talentovanějšího spisovatele a básníka. Nikdy nestudoval literaturu, ale jeho vášeň pro ni se ho drží dodnes. Od mládí píše básně, povídky, filosofické úvahy, a to na základě zkušeností, které vstřebává od samotného života. Pracovně se angažoval jako zámečník a nástrojář v n. p. Tesla Rožnov."

Jak se nám tvořilo?

Naše mezigenerační spolupráce probíhá už dva roky, a proto jsme se rozhodli, že se zapojíme i do Vaší soutěže. S prarodiči a seniory se navštěvujeme při různých činnostech. Žáci chodí do Klubu seniorů vystupovat s pásmem básní a písní, aby potěšili seniory, kteří slaví významná jubilea. Vždy jim osobně popřejí a předají vlastnoručně vyrobené přáníčko. Na oplátku chodí senioři i k nám do školy. V letošním školním roce k nám chodila babička Maruška a učila děti v hodinách pracovních činností přišívat knoflíky, sešívat látku anebo si ušít jednoduchou hračku. Brzy zjara k nám do školy přišli dědečkové a s nimi jsme vyráběli budku pro ptáčky. Jsme rádi, že našim žákům předávají senioři své zkušenosti, dovednosti a zručnost. Děti s nimi mají spoustu zážitků. Při práci si také děti kromě rad vyslechnou příběhy z jejich života. Často si užijeme i spoustu legrace! Máme u nás ve škole taková setkání všichni rádi! Jsme totiž malá škola rodinného typu od první do páté třídy a všichni se mezi sebou známe. Je samozřejmé, že k nám patří i naši senioři! Těšíme se na další společně prožité chvíle! 

Za pedagogický sbor Mgr. Věnceslava Svatošová

Základní škola Koryčanské Paseky, Rožnov p. R., příspěvková organizace ll

Autorem díla je Agáta Vašková (11 let)

Jak jsem začal chodit do školy

Bylo mi asi dvanáct let, když jsem zažil následující: 

Po několika báječných prázdninových dnech, strávených v chalupě mého strýce v Horních Pasekách, jsem se měl vrátit domů na Hanou. V ty dny navštívil tuto chalupu otec mé tety, který byl lékařem v Olomouci a vracel se svým autem domů. Byl jsem nadšen jeho nabídkou, že mě sveze, neboť svezení v autě bylo tenkrát dosti vzácné, cesta (aspoň v mých očích) byla dostatečně dlouhá – a navíc pan doktor měl veliké, pohodlné auto, kterému jsme říkali „amerika“. 

A byl to skutečně zážitek, na který se nezapomíná – auto se mírně pohupovalo na nerovnostech silnice, byl jsem zabořen do pohodlné sedačky, motor tiše hučel a za okny se míhala krajina, která pozvolna přecházela ze zaoblených valašských kopců do hanácké roviny – až jsem byl upozorněn na žlutý kostel na Svatém Kopečku, a to už jsme byli v srdci Hané.

Auto se bravurně propletlo olomouckými ulicemi a uličkami – „tady nastoupíš do autobusu domů“ – a už stojíme před bránou do zahrady velké vily, bydliště pana doktora.

Pavel Hon, 78 let

"Zamiloval se do fotografování a točení videí. Ač pochází z Hané, tak se přistěhoval za prací do Rožnova a stal se z něho tzv. teslák (Tesla, n. p.), kde přímo v práci pracoval s fotovoltaikou, která sice vzdáleně, ale souvisela s jeho vášní vystihnout fotem nezvyklé situace. Okrajově se věnuje i literární činnosti."

Zatímco on zajíždí s autem do garáže, jsem uveden do velikého obýváku, kde mám počkat na něco k pití. Na rozdíl od vedra venku je zde příjemně. V pokoji jsou zatažené závěsy, takže zde panuje jakési tajemné příšeří. Zvědavě se rozhlížím, neboť jsem tu poprvé v životě. Když si mé oči trošku přivyknou na šero, náhle strnu: nad velikou pohovkou, na kterou jsem si hodlal sednout, visí obrovský temný obraz. Z šerosvitu obrazu svítí bílé tělo evidentně mrtvého muže, kolem něhož stojí zachmuření bradatí pánové v černých kloboucích s krajkovými límci ! Myslím, že se mi v prvním okamžiku až zastavilo srdce, jak na mne obraz zapůsobil! 

Tak jsem poprvé v životě uviděl Rembrandtův obraz Anatomie doktora Tulpa z mé strnulosti, ve které jsem nemohl odtrhnout zrak z přízračného obrazu, mne vyrušila až teta, která mi přinášela velkou sklenici ovocné šťávy. S úsměvem mi vysvětlila, že jde o obraz slavného malíře, který vystihuje poslání lékařského stavu, ovšem hororová vzpomínka z doby, kdy jsem toto slovo ještě neznal, mi zůstala dodnes.

A dodnes, když si na tuto chvíli vzpomenu, vybaví se mi tato scéna přímo v živých barvách – cítím, jak se tomu malému klukovi to srdce na chvíli zastavilo – i když dnes znám historii jak toho obrazu, tak okolnosti jeho umístění – a obraz, jeho majitel ani vila už neexistují!

 

Jak se nám tvořilo?

Naše mezigenerační spolupráce probíhá už dva roky, a proto jsme se rozhodli, že se zapojíme i do Vaší soutěže. S prarodiči a seniory se navštěvujeme při různých činnostech. Žáci chodí do Klubu seniorů vystupovat s pásmem básní a písní, aby potěšili seniory, kteří slaví významná jubilea. Vždy jim osobně popřejí a předají vlastnoručně vyrobené přáníčko. Na oplátku chodí senioři i k nám do školy. V letošním školním roce k nám chodila babička Maruška a učila děti v hodinách pracovních činností přišívat knoflíky, sešívat látku anebo si ušít jednoduchou hračku. Brzy zjara k nám do školy přišli dědečkové a s nimi jsme vyráběli budku pro ptáčky. Jsme rádi, že našim žákům předávají senioři své zkušenosti, dovednosti a zručnost. Děti s nimi mají spoustu zážitků. Při práci si také děti kromě rad vyslechnou příběhy z jejich života. Často si užijeme i spoustu legrace! Máme u nás ve škole taková setkání všichni rádi! Jsme totiž malá škola rodinného typu od první do páté třídy a všichni se mezi sebou známe. Je samozřejmé, že k nám patří i naši senioři! Těšíme se na další společně prožité chvíle! 

Za pedagogický sbor Mgr. Věnceslava Svatošová

Základní škola Koryčanské Paseky, Rožnov p. R., příspěvková organizace l

Autory díla jsou: Agáta Vašková (11 let) a Jakub Svatoš (11 let)

Jak jsem začal chodit do školy

Bylo to v roce 1952 – před 71 léty, když jsem začal chodit do školy. Dosáhl jsem stanoveného věku, a tak jsem se s tatínkem dostavil k zápisu. Na zápis mne taťka dovedl do chlapecké školy. Na to, jak zápis probíhal, si už vůbec nepamatuji.  

V té době byly v Rožnově tři školní budovy. U kostela to byla dívčí škola – nyní se tato budova proměnila v prodejnu sportovních potřeb Intersport. Další pak byla chlapecká škola v budově Štefánium poblíž Společenského domu – nyní využívaná pro potřeby městského úřadu. A poslední pak tzv. měšťanská škola v dolním parku, také kousek od Společenského domu, a sem se chodilo až od 5. třídy – nyní je zde základní umělecká škola. 

Dne 1. září 1952 jsem šel do školy už sám. Škola byla od naší zemědělské usedlosti u náměstí vzdálena nějakých 300 metrů. Naše třída byla v prvním patře z druhé strany budovy s výhledem na tehdejší OÚNZ – nyní ORTHES. Ve škole se nás sešlo hodně. Ve třídě nás očekávala paní učitelka Marie Vokáčová. Ve třídě byly tehdy ještě dlouhé lavice pro asi pět žáčků. Podobné jsou nyní už jen ve škole valašské dědiny muzea v přírodě. Něco jako batohy, které také v současnosti děti používají, v té době také nebylo. 

Ivan Bajer, 77 let

"Je stále aktivní a vždy jej uvidíte s fotoaparátem na krku. Když mu nohy dovolily, prošel celou valašskou krajinu a zná ji nazpaměť. Má moře fotek, které občas spočinou v náruči výstavních prostor. Svůj aktivní život zasvětil železnici, kde až do důchodu pracoval."

Na oběd jsme tehdy chodili domů. Školní stravování tehdy ještě v Rožnově nebylo. Družina také nebyla. Pokud si pamatuji, naše první učebnice se nejmenovala „slabikář“, ale „čítanka pro 1. třídu“. Další pak byla „početnice“. Obě tyto knížky jsme měli dosti dlouho doma, až se časem zničily. Jako žáci první třídy jsme měli celkem pět předmětů. Jak se po čase ukázalo, když jsme se seznámili, měl jsem řádu velmi zajímavých spolužáků. 

Podle fotografie z konce druhé třídy, kterou dosud vlastním, bylo nás celkem 29 kluků, kteří jsme do první třídy nastoupili. Za povšimnutí na té fotografii stojí řada dobových detailů, např. oblečení a také obutí, resp. neobutí žáčků v první řadě. Od nástupu do školy až do doby fotografování nikdo nový nenastoupil a nikdo také neodešel.  

V té době se město v důsledku rozvoje národního podniku TESLA rychle rozrůstalo, rostlo i sídliště Záhumení pro pracovníky Tesly, kteří se houfně do Rožnova stěhovali. Také proto započala výstavba nové školy na místě bývalého sokolského hřiště na ulici Videčská.  

Celou dobu docházky do první a druhé třídy jsme byli jenom kluci. Holky, ty chodily v tomto období do dívčí školy u kostela.  

S holkami jsme se sešli až ve třetí třídě. To už jsme ale nechodili do Štefánky, ale přemístili nás do školy ke kostelu. V té době už ale bylo dětí, které chodily do školy v Rožnově, tolik, že jsme se museli střídat na směny. Jeden týden jsme měli vyučování dopoledne a končilo se v poledne. Druhý týden bylo vyučování odpoledne od 13 hodin a končilo se zhruba kolem 17. hodiny. Nejhorší to bylo samozřejmě přes zimu v době od prosince do března, kdy byla tma. Toto střídání dopolední a odpolední výuky si v současné době nikdo z žáků ani učitelů nedovede představit. Počty ve třídách byly vysoké, vždy 30 až 35 žáků. 

Ve čtvrté třídě také začala povinná výuka cizího jazyka, kterým byla ruština – oficiálně ruský jazyk. Protože jsme byli poválečná generace, o vyučování ruštiny jsme měli vcelku velký zájem, a tak nám to šlo poměrně dobře. Když jsme zvládli základy azbuky během prvního pololetí, tak se ve druhém pololetí začaly zpívat ruské častušky. 

Od třetí třídy začalo běžet každý školní rok tzv. školní spoření. Každý měsíc se do školy muselo donést nejméně 10 Kčs. Každá třída měla založenu vkladní knížku u Československé státní spořitelny, na kterou se tyto peníze ukládaly. Na konci školního roku se tyto naspořené částky používaly na školní výlety. 

Tyto doby byly charakteristické poměrně tuhými zimami. Tak se stávalo, že bylo velmi málo uhlí na topení. Ve všech těchto školách se totiž topilo kamny v každé třídě. A tak v období zimy v důsledku krutých mrazů a nedostatku uhlí vypukly „uhelné prázdniny“ v rozsahu jednoho, někdy i dvou týdnů. Vzhledem k tomu, že jsme všichni rádi lyžovali, tak se nám to i líbilo, protože aspoň bylo dost času se tomuto sportu celé dny věnovat. 

Docházelo také k častému a plánovanému vypínání elektrické energie, a tak jsme dosti často psali domácí úkoly a učili jsme se doma při pertolejkách – tedy petrolejových lampách. Vypínání elektřiny bylo pravidelné a vyhlašované městským rozhlasem. Nikoho ve škole nezajímalo, že elektrický proud nejde, úkoly musely být napsané a naučit jsme se také museli všechno i při světle petrolejek. 

Do páté třídy jsme se přesunuli do školy v parku. To už začala za velké slávy fungovat nová jedenáctiletka na ulici Videčská, kam odešli všichni žáci ze Záhumení a od Tesly. V parku jsme byli většinou my z města a z Dolních Pasek. 

Dalším zážitkem v průběhu školní docházky byly tzv. výchovné koncerty, které se odehrávaly v divadelním sále Společenského domu. Výchovné koncerty a podobné akce jako filmová představení v kině jsme měli velmi rádi, zejména v době, kdy nám v souvislosti s nimi odpadly plánované písemky a zkoušení.

 

Jak se nám tvořilo?

Naše mezigenerační spolupráce probíhá už dva roky, a proto jsme se rozhodli, že se zapojíme i do Vaší soutěže. S prarodiči a seniory se navštěvujeme při různých činnostech. Žáci chodí do Klubu seniorů vystupovat s pásmem básní a písní, aby potěšili seniory, kteří slaví významná jubilea. Vždy jim osobně popřejí a předají vlastnoručně vyrobené přáníčko. Na oplátku chodí senioři i k nám do školy. V letošním školním roce k nám chodila babička Maruška a učila děti v hodinách pracovních činností přišívat knoflíky, sešívat látku anebo si ušít jednoduchou hračku. Brzy zjara k nám do školy přišli dědečkové a s nimi jsme vyráběli budku pro ptáčky. Jsme rádi, že našim žákům předávají senioři své zkušenosti, dovednosti a zručnost. Děti s nimi mají spoustu zážitků. Při práci si také děti kromě rad vyslechnou příběhy z jejich života. Často si užijeme i spoustu legrace! Máme u nás ve škole taková setkání všichni rádi! Jsme totiž malá škola rodinného typu od první do páté třídy a všichni se mezi sebou známe. Je samozřejmé, že k nám patří i naši senioři! Těšíme se na další společně prožité chvíle! 

Za pedagogický sbor Mgr. Věnceslava Svatošová

Logopedická základní škola, Měcholupy 1, příspěvková organizace

Autorem díla je Eliška Oubrechtová (11 let)

Přátelství na celý život​

Část 1 – Naše dětství

Ve svém povídání se střídaly a vzájemně se doplňovaly. Vyprávěly o svém dětství. O tom, co všechno podnikaly, když v té době nebyla televize. Vlastně se měly fajn, hrály si venku – skákaly panáka, gumu, hrály vybíjenou. Nikdo nikomu nezáviděl, neznaly šikanu. Bylo málo peněz, takže se do školy chodilo v teplákách a v galoších. Chodilo se pěšky (v zimě v závějích) nebo vlakem, co měl kamna. V obyčejné tašce s jednou přihrádkou a popruhy nosily tužku a pero s násadkou, které dělalo samou kaňku. Neměly žádné pořádné hračky – někdo kaučukovou panenku s kočárkem, někdo to, co našel – třeba sklíčka. Na výlety nejezdily, jen pobíhaly kolem vsi. Na jídlo se stály fronty – bylo na příděl. Taky neznaly nemoci, jen odřená kolena. Rodiče hodně pracovali a děti se staraly samy o sebe a o sourozence. Dětství bylo chudé, ale hezké.

Část 2 – Nejhorší zážitek

Babča Maruš vzpomíná: „Když byly chmele, pomáhaly jsme i my děti. Najednou přiběhli lidi, že nám hoří statek. Museli jsme vše přestěhovat.“

Babča Evička měla také ošklivý zážitek, ale s dobrým koncem: „Kobyla čekala hříbě a při porodu umřela. Báli jsme se o malé hříbátko, tak jsme ho začali krmit flaškou s dudlíkem. No a podařilo se. Nakonec jsme ho vychovali až do dospělosti.“

Maruška Charvátová (78 let), Eva Cíglová (78 let), Zdeňka Hromková (81 let)

"Babči Maruš, Eva a Zdeňka jsou kamarádky, které se znají již z dětství a nyní spolu bydlí v domově. Protože téměř vše dělají společně, chtěly se společně podílet i tomto projektu."

Část 3 – Příběhy s humorem

Jak babča spadla do louže

Maruška jela s manželem na houby. Najednou začalo pršet. „Nasedli jsme na motorku a jeli. Před námi byla louže, dala jsem nohy nahoru, protože jsem se bála, že si je namočím. A nakonec jsem spadla po zadku do té louže a byla jsem mokrá celá.“

Podvádět se nemá

Jednoho krásného dne se Zdeňka rozhodla jet do školy na kole, ale její rodiče jí to zakázali, chtěli, aby jezdila vlakem. Tatínek jí rozebral kolo a pověsil ho na půdě. Zdeňka počkala, až její rodiče odjedou do práce, vrátila se domů, smontovala kolo a odjela s kluky do školy. „Měla jsem zůstat po škole, chvíli jsem se rozmýšlela a nakonec jsem ze školy utekla. Kluci čekali u hromady štěrku a kamení, jeden chtěl, abych z kola slezla, a já, že ne! Strčil do mne a já měla ohnutá řídítka a byla celá sedřená. Umyla jsem se u potoka a rychle pospíchala domů. Rozebrala jsem kolo, vrátila ho na půdu a na nohy si oblékla teplé punčocháče, aby nebylo nic vidět. Jenže… Punčocháče se mi přilepily na odřené nohy a hned bylo vše prozrazeno. To byl ale mazec!“

Jak se nám tvořilo?

S nápadem na zapojení přišla paní ředitelka. Moc času nezbývalo. Slovo dalo slovo a oslovili jsme DPS. Kamarádky babči souhlasily. První cestu do školy provázela nervozita, ale po příjemné atmosféře jsme si to všichni užili. Žáci si připravili otázky a dychtivě poslouchali vyprávění seniorek. Na druhé setkání se již všichni těšili bez ostychu. Děti ukázaly své výtvory a babičkám za vše poděkovaly malou kytičkou a obrázkem. No a na oplátku dostaly plný pytel bonbonů. Již teď víme, že jsme se neviděli naposledy!

Masarykova základní škola Klášterec nad Orlicí

Autory díla jsou: Adéla Zvercová (13 let) a Áron Zamazal (13 let)

Nikdy se nevzdávej

S panem Romanem Formánkem jsem se seznámila při své dobrovolnické činnosti v Domě s pečovatelskou službou v Pastvinách. Zaujal mě nejen jeho životní příběh, ale především jeho optimistická a přátelská povaha, která dokázala „nakazit“ všechny v jeho blízkém okolí. Pan Roman Formánek se narodil v Litoměřicích, ale už v dětství se společně se svými rodiči a devíti sourozenci přestěhoval na Malou Moravu. Základní školu absolvoval na Hedeči v Králíkách a následně se vyučil pekařem, kterým byl třicet let – až do svého úrazu. Když šel 25. prosince na návštěvu za kamarádkou, stalo se neštěstí. Projíždějící auto se dostalo do smyku, najelo na chodník a srazilo ho. Řidič ujel a panu Formánkovi byla přivolána pomoc. Po příjezdu do nemocnice mu doktoři oznámili, že je nutné amputovat levou nohou, a tak se taky stalo. Po probuzení z narkózy po zákroku odkryl svou peřinu a nemohl tomu uvěřit – opravdu nemá nohu! Lékař, který mu vysvětlil, že si musí myslet, že chybějící část těla stále má, mu velmi pomohl, nicméně pan Formánek skončil na invalidním vozíku. Po půl roce dostal protézu, bral ji jako svoji nohu. „Když jste na vozíku, díváte se lidem na břicho. Potom, co jsem dostal protézu, jsem opět zažil radost z pohledu do očí.“ To mu dodalo další energii do života. Osud ho ovšem nešetřil a o dva roky později, opět v prosinci, měl úraz druhé nohy. Na následky prvního a druhého úrazu přišel i o ni. Jen díky svému odhodlání a optimismu se s handicapem vyrovnal a začal opět plnohodnotně žít. „Život mě nakonec zavedl mezi lidi, kteří mi pomohli znovu se začít dívat na svět s nadějí. Jsou mi stále oporou a dávají mi sílu.“ Příběh pana Formánka by mohl být pro mnohé z nás vzorem, jak se na život dívat z té hezčí strany, i když nám třeba osud hází klacky pod nohy.

Roman Formánek

Jak se nám tvořilo?

Každý měsíc se setkáváme na společném čtení. Výběr literatury byl jednoduchý, zvolili jsme knihy od regionálních spisovatelů. Tvoření dekorativních předmětů z různých materiálů seniory baví a potěší. Setkání iniciovali zástupci Masarykovy základní školy v Klášterci nad Orlicí. Vedoucí pečovatelského domu nebyla proti, na náš návrh přistoupila a podala nám pomocnou ruku v organizaci a výběru aktivit. Vzhledem k tomu, že v domově žijí i bývalí obyvatelé Klášterce, prvotní bariéra ostychu byla hned prolomena. Seniory potěšila bezprostřednost dětí – hlavně jejich upovídanost. V novém školním roce budeme opět v našich návštěvách pokračovat.

Základní škola a mateřská škola Tomáše Ježka Ralsko – Kuřívody, příspěvková organizace lll

Autory díla jsou: Jan Mošnička (12 let), Štěpánka Vrbatová (7 let), Adam Choděra (10 let), Ladislav Grešl (8 let)

Nejsilnější zážitek z dětství

Můj nejsilnější zážitek z dětství je poznamenaný dobou, ve které jsme vyrůstali. Vybavuji si, jak jsme utíkali před bombami podél zdi do místní hospody, abychom se schovali ve sklepě. Není to veselá vzpomínka, ale i to byl náš život a bylo to to první, co se mi vybavilo na váš dotaz – vzpomínky z dětství. Je to velmi silný moment života, který mám navždy v sobě uchovaný.

Marie Kyprá, 83 let

Jak se nám tvořilo?

V průběhu května jsme se o Vašem projektu dozvěděli, bohužel naše město neposkytuje terénní ani pobytové pečovatelské služby, proto jsme se rozhodli zkontaktovat místní klub seniorů, který spadá pod Komisi pro záležitosti seniorů, jež je vedena pod Radou města Ralsko. Se seniorkami jsme se sešli v naší tělocvičně dne 31. 5. 2023, kde jsme pro seniorky připravili malé pohoštění. Proběhla dvouhodinová diskuze, během které nám seniorky sdělily své zážitky z dětství, poté se žáci ptali na otázky, které je zajímaly. Žáci byli rozděleni do skupin a zapisovali si potřebné údaje ke zpracování příběhu. V průběhu dvou červnových dnů jsme kreativně příběhy zpracovávali. Naši školu navštívilo pět seniorek, proto jsme zpracovali pět příběhů. Každé zpracování je jiné – například komiks o dvojce z chování, diagram denního režimu dítěte dřívější doby a další. Setkání bylo velice příjemné, místy dojemné. Již nyní se připravujeme na další společnou akci, a to odpoledne pro seniorky k Mezinárodnímu dni seniorů.

Foto: společné tvoření

Základní škola a mateřská škola Tomáše Ježka Ralsko – Kuřívody, příspěvková organizace ll

Autory díla jsou: Emily Korosová (10 let), Sofie Karabinošová (9 let), Theodor Hlaváček (6 let), Helena Kršková (9 let), Kristýna Voborníková (11 let), Undrakh Davaasuren (8 let)

Dvojka z chování

Protože jsme dneska na návštěvě u vás ve škole, povím vám příběh, který se přihodil mému dědečkovi, když chodil do školy. To byly časy, kdy se na vysvědčení dávala jedna velká známka za prospěch a jedna známka z chování. Můj dědeček měl vždy na vysvědčení velkou jedničku, ale tentokrát dostal dvojku z chování. To bylo tehdy, kdy za své špatné chování byl na odpolední po škole. Po vyučování se poškoláci sešli s paní učitelkou ve třídě, kde vypracovávali práci za své špatné chování. Můj dědeček se přihlásil, zda může na záchod. Paní učitelka ho pustila, ale to ještě netušila, co dědeček chystá. Dědeček si totiž všiml, že ve dveřích je klíč od třídy, se záminkou jít na toaletu vyšel na chodbu. Jen co zavřel dveře, zamkl třídu s poškoláky a paní učitelkou, vzal klíč a utíkal ven na hřiště si hrát. Když to spolužáci s paní učitelkou zjistili, volali z okna o pomoc. Uslyšel je pan školník, který po vesnici naháněl dědečka, aby mu vrátil klíč od třídy. A tak se stalo, že na konci školního roku měl dědeček z prospěchu jedničku, ale z chování si vysloužil dvojku.

Růžena Bilická, 82 let

"Je kontaktní osobou místního Klubu seniorů. Každý týden se schází s dalšími členkami klubu při rukodělných činnostech a tráví spolu volné chvíle."

Jak se nám tvořilo?

V průběhu května jsme se o Vašem projektu dozvěděli, bohužel naše město neposkytuje terénní ani pobytové pečovatelské služby, proto jsme se rozhodli zkontaktovat místní klub seniorů, který spadá pod Komisi pro záležitosti seniorů, jež je vedena pod Radou města Ralsko. Se seniorkami jsme se sešli v naší tělocvičně dne 31. 5. 2023, kde jsme pro seniorky připravili malé pohoštění. Proběhla dvouhodinová diskuze, během které nám seniorky sdělily své zážitky z dětství, poté se žáci ptali na otázky, které je zajímaly. Žáci byli rozděleni do skupin a zapisovali si potřebné údaje ke zpracování příběhu. V průběhu dvou červnových dnů jsme kreativně příběhy zpracovávali. Naši školu navštívilo pět seniorek, proto jsme zpracovali pět příběhů. Každé zpracování je jiné – například komiks o dvojce z chování, diagram denního režimu dítěte dřívější doby a další. Setkání bylo velice příjemné, místy dojemné. Již nyní se připravujeme na další společnou akci, a to odpoledne pro seniorky k Mezinárodnímu dni seniorů.

Foto: společné tvoření

Základní škola a mateřská škola Tomáše Ježka Ralsko – Kuřívody, příspěvková organizace l

Autory díla jsou: Nela Řeháková (10 let), Leoš Ryba (8 let), Gerelt-Od Battogtokh (9 let), Petr Penzeš (6 let)

Vzpomínky na dětství v přírodě

Vzpomínám si na krásné dětství, které jsem prožila v přírodě, protože jsme měli domeček na okraji lesa. Každý den po škole jsem běhala po lese, sbírala kytičky pro maminku, starala jsem se o naše slepičky, psa, kočku. S tatínkem jsem poznávala přírodu, protože byl myslivec. Vzpomínám si, jak jsem hlídala mladší sestru, s níž jsem trávila společné chvíle v lese. Vybavuji si, jak jsme skákaly přes lesní potůček. Když si to teď uvědomuji, bylo to velmi nebezpečné, ale dříve byly takovéto hry normální. Již od dětství se zajímám o přírodu a miluji zvířata. Doma mám papouška Kubíčka, který odposlouchal z otevřeného okna od dětí „ty vole,“ a teď to velice rád používá.

Magda Vančová, 75 let

Jak se nám tvořilo?

V průběhu května jsme se o Vašem projektu dozvěděli, bohužel naše město neposkytuje terénní ani pobytové pečovatelské služby, proto jsme se rozhodli zkontaktovat místní klub seniorů, který spadá pod Komisi pro záležitosti seniorů, jež je vedena pod Radou města Ralsko. Se seniorkami jsme se sešli v naší tělocvičně dne 31. 5. 2023, kde jsme pro seniorky připravili malé pohoštění. Proběhla dvouhodinová diskuze, během které nám seniorky sdělily své zážitky z dětství, poté se žáci ptali na otázky, které je zajímaly. Žáci byli rozděleni do skupin a zapisovali si potřebné údaje ke zpracování příběhu. V průběhu dvou červnových dnů jsme kreativně příběhy zpracovávali. Naši školu navštívilo pět seniorek, proto jsme zpracovali pět příběhů. Každé zpracování je jiné – například komiks o dvojce z chování, diagram denního režimu dítěte dřívější doby a další. Setkání bylo velice příjemné, místy dojemné. Již nyní se připravujeme na další společnou akci, a to odpoledne pro seniorky k Mezinárodnímu dni seniorů.

Foto: společné tvoření

Střední uměleckoprůmyslová škola, Bechyně lV

Autorkou díla je Aneta Čutková (17 let)

Příběh

Škola, volba povolání

Asi v mých patnácti letech jsem ještě neměla jasnou představu o mém budoucím povolání. A stává se, že nám v životě náhody samy určí, jakým směrem se vydat. Tak tomu bylo i v mém případě. Docházela jsem v té době do měšťanky v Táboře, když tam přišli nějací lidé povídat o studiu pro tehdy Československé dráhy. Vzorně jsem všemu naslouchala a pomalu se ve mně začala rodit myšlenka, co kdybych si tuto školu vybrala? Doma jsem rodičům povyprávěla všechny získané informace a výhody tohoto studia. Po krátké debatě rodiče souhlasili, abych teda šla studovat, co mě zaujalo.

Studium, osamostatnění  

Do té doby jsem bydlela s rodiči v malé vesničce, v rodinném domku obklopeném zahradou. Vždy mi tam bylo s rodiči dobře. Studovat na škole, která mě připraví na budoucí povolání, pro mě znamenalo opustit pohodu domova a vydat se z jižních Čech až na sever do Liberce. Vybraná škola byla zaměřená na přípravu a seznámení se s železniční dráhou. Byly jsme zde vedené jako provozní dorostenky u dráhy. Tato škola měla být na dva roky, ale při mém studiu to změnili pouze na jeden rok. Po této škole jsme mohli např. prodávat jízdenky. Tatínek rozhodl, abych šla dál studovat pro dráhy. 

Růžena Jahodová, 87 let

„Velice milá a skromná dáma."

Zvolila jsem si teda školu železniční ve Valticích. A tak moje další studijní cesta vedla na čtyři  roky na Moravu. Studium bylo čtyřleté s maturitou. Učili jsme se i v sobotu. Tato škola byla první školou v tomto oboru. Ve škole nás bylo pouze devět dívek. Ubytovaná jsem byla na internátě a domů jsem nemohla jezdit často, neboť jsem to měla daleko a cesta byla náročná s několika přestupními místy. Na závěr studia jsem složila maturitní zkoušku. Místo maturitního vysvědčení jsme v té době obdrželi diplom. Jako diplomovou práci jsem dostala za úkol z odborného předmětu vypracování jízdních řádů, odstavování a přistavování lokomotiv, zabezpečovací techniku a složení zkoušky z českého a ruského jazyka. 

Po maturitě jsme ve škole dostali umístěnky, kam půjdeme pracovat. Já dostala vlakovou stanici v Chotovinách v jižních Čechách. Ale v té době o ženy na dráze nebyl zájem. A tak mě stále někam přemísťovali – Postupice – trať Benešov – Praha. Potom jsem pracovala jako výpravčí Bystřice, Tomice. Pak jsem sloužila v Ješeticích v jižních Čechách jako výpravčí a tam jsem už zůstala pracovat na stálo. Zaměstnání bylo náročné – měla jsem denní, noční služby, pracovala jsem i o svátcích. 

Zaměstnání na celý život

Po mateřské dovolené jsem se vrátila ke své práci výpravčí v Ješeticích a zůstala jsem tomuto povolání věrná až do penze. Ještě v penzi jsem pracovala brigádně jako pokladní v prodeji jízdenek. Dodnes na ta léta zasvěcená tehdy Československým dráhám ráda vzpomínám a přemýšlím, jaké jiné povolání bych zvolila, kdyby tehdy na měšťance nevstoupila do mého života náhoda, která mě nasměrovala v povolání na celý život. 

Citát

Někteří lidé si myslí, že si kariéru můžou naplánovat. Ale realita je taková, že tam vždy existuje nějaký element štěstí a shoda náhod, které nemůžete předpovědět.

 

Jak se nám tvořilo?

Mezigenerační projekt iniciovala p. Ondřichová z DpS Bechyně, která žáky naší školy dobře zná a ví, že je to sázka na jistotu. Setkání žáků s klienty proběhlo v prostorách DpS, kam děvčata s radostí přišla. Klienti je svými příběhy uchvátili, jejich povídání znělo jako seriálový příběh. Při sezení vládla velice příjemná atmosféra a měla jsem i dojem, že klienti v blízkosti našich děvčat pookřáli a omládli.

Foto: Paní Růžena Jahodová a Aneta Čutková

Střední uměleckoprůmyslová škola, Bechyně lll

Autorkou díla je Eliška Martonová (17 let)

Můžeme mít školu rádi, když se sami snažíme

Narodila jsem se v Sezimově Ústí, tatínek pracoval v Kovosvitu. Tomáš Baťa, na doporučení Edvarda Beneše, zakládal v Sezimově Ústí závod Kovosvit a nechal postavit kolonii řadových domků. Do jednoho z nich se nastěhovali i moji rodiče. Když jsem vycházela ze školy, chtěla jsem se hlásit na pedagogickou školu, tenkrát to byla střední škola. Ale protože byli rodiče nábožensky založení, tak jsem se na školu nedostala. Vystudovala jsem gymnázium. K učitelství jsem stále tíhla. Abych se na vysokou školu pedagogickou dostala, musela maminka kvůli mně vstoupit do KSČ. Taková byla doba. V Českých Budějovicích jsem vystudovala obor hudební výchova a matematika pro druhý stupeň. Ale v průběhu let jsem učila i dějepis, dílny, pěstitelky, vaření, občanskou výchovu, tělocvik. Prostě co bylo třeba.

Učit jsem začala u nás na základní škole v Sezimově ústí na základě umístěnky. Bylo to moje první zaměstnání. V té době už jsem byla vdaná. Musela jsem ve škole slíbit, že nepřijdu do jiného stavu, abych hned neodešla. Jednou jsme byli se školou na pochoďáku, udělalo se mi špatně a odvezla mě záchranka. Mysleli si, jestli nejsem těhotná, ale byl to zánět slepého střeva.

Ludmila Volfová, 80 let

"Je vždy plná života."

Na této škole jsem učila pouze jeden rok, na vlastní žádost jsem odešla. Bylo mi tenkrát 21 let, žáci i rodiče mě znali a tykali mi. Mysleli si, že proto budou mít samé jedničky. Někteří rodiče za mnou dokonce chodili domů, abych jejich dětem zlepšila prospěch. Nedělalo to dobrotu. A tak jsem dostala další umístěnku, do Tábora na jedenáctiletku. Tam jsem byla také jeden rok. To byly takové dva zkušební roky. 

Pak jsem nastoupila na čtvrtou  ZŠ v Táboře, kde jsem učila jedenáct let. S žáky jsem se sblížila a práce s nimi mě bavila natolik, že jsem jim začala věnovat i soboty. Podnikali jsme výlety a různé akce. Jezdili jsme na kole např. na Choustník nebo do Chýnovských jeskyní, vlakem do Bechyně na zámek či do hasičského muzea. Anebo pěšky na procházku, kde jsme pak opékali buřty. Děti z mé třídy chodily téměř všechny. Jeden žák z vyšší třídy chtěl dokonce propadnout, aby byl v mé třídě. 

Po těch dvou letech jsem šla na jeden rok do ZŠ v Mladé Vožici. Nikdo z učitelů tam nechtěl, protože do Vožice bylo obtížné spojení, ale každý učitel musel v této škole nějaký rok odučit. Mně se tam i přesto moc líbilo. Byly tam venkovské děti, úplně jiné než ve městě. Na základě toho jsem vystudovala dvouleté studium speciální výchova dívek zakončené státní zkouškou. Každých deset let jsme museli studovat postgraduální studiu na dva roky, zaměřené na ty svoje předměty. Takto jsem absolvovala postgraduální studium dvakrát, pak to zrušili. Ve Vožici jsem tedy učila předměty, jako je vaření, šití a péče o dítě. Děvčata byla moc šikovaná, při výuce si na sebe upletly krásné svetry. Udělali jsme pak ve škole výstavku prací a pozvali rodiče. Moc se to všem líbilo. Z Vožice jsme často chodili na výlet na hrad Šelemberk.  

Po Mladé Vožici jsem nastoupila na pátou ZŠ do Tábora. V této škole byla vždy jedna třída sportovní, hokejová. Od třetí třídy mohli chlapci přestoupit do této třídy, ale museli mít průměr do 2,2, aby se do ročníku dostali. Tam jsem učila až do důchodu, byla jsem třídní právě těchto budoucích hokejistů. Měla jsem ve třídě 25 žáků a učilo se mi zde velice dobře. Byla tam dobrá spolupráce s trenérem. Žáci museli chodit na tréninky se žákovskou knížkou, jestliže měli špatnou známku, seděli na lavici a dělali náhradníka. Žáky to motivovalo, aby měli dobré známky. Často jezdili na zápasy, byli disciplinovaní, naučili se poslouchat. Protože jsem učila hudební výchovu, třeba i čtyři hodiny denně, a stále jsem s dětmi zpívala, po letech jsem začala mít problémy s hlasivkami. Došlo to tak daleko, že jsem někdy ani mluvit nemohla. Napsala jsem na tabuli cvičení a kluci samostatně pracovali, vůbec si nedovolili vyrušovat. Vazba rodič – trenér – učitel – žák byla intenzivní. A s kluky byla legrace.

Tenkrát se chodívalo na bramborové brigády. Já jsem stála u valníku a každému jsem dělala čárky za každý přinesený kyblík. Podle toho dostávali za brigádu peníze. Dělala se branná cvičení, poplachy, dostali jsme masky a chodili jsme po škole, někdy i do krytu.

Jednou jsme jeli na čtyřdenní výlet na Šumavu. Byla to chata Palu, někde u Kvildy. Přijeli jsme na místo, a přestože jsme chatu měli objednanou, byla obsazena. Já jsem poslala autobus domů a řekla jsem, že nám to musí nějak zařídit. Tak obvolávali všechny možné chaty v okolí a nakonec se podařila chata sehnat. Ale neměli jsme zajištěné žádné jídlo. Ani v obchodě nebylo tolik chleba, větší počet jídla. Chleba se musel v obchodě objednat. Tak jsme vše objednali a ráno jsem klukům mazala chleby na snídani a dovedete si představit, co toho ti kluci snědí. Na oběd jsem vzala nějakou skupinku kluků a s nimi jsem vařila. Na výlet do přírody s žáky šel můj manžel, který jezdil na výlety se mnou. Byl policista, tak třeba vzal dýmovnici, plazili se po lese a kluky takto zabavil. 

Také jsme byli na výletech v Krkonoších nebo stanovat na Lužničance, v Židově strouze, jeli jsme na i Matějskou do Prahy atd. Jednou jsem suplovala tělocvik, a najednou žák začal křičet, že ho bolí koleno, a on v něm měl vražený zub druhého spolužáka. Z tohoto jsem měla pak nepříjemnosti. Měli jsme kabinety po dvou, někdo sám. Já s kolegyní jsme tam byly jako Červený kříž. Měly jsme tam jako ošetřovnu, když byly poplachy, tak se k nám stahovali. Měla jsem ve třídě i dva epileptiky. Jeden žák se uklidňoval tím, že mně zaťal prsty do paže. Také chodil po třídě a svlékal se,když měl záchvat. Druhá žačka s sebou praštila o zem a uklidnila se tím, že jsme jí ťukali prstem do místa pod nosem. To bylo náročné. 

Zde jsem měla na starosti i sešity a většinu školních potřeb. Vše jsem objednávala na základě podkladů učitelů a pak jsem vše objednávala a rozdělovala podle požadavků učitelů do tříd. O prázdninách jsem chodila na školní zahradu otrhat rybíz a dělala jsem pro děvčata na vaření rybízovou šťávu.

Jinak jsem moc ráda o prázdninách cestovala. Procestovali jsme s manželem celou Evropu a podívali jsme se i do Ruska. Bylo to moc hezké. 

 

Jak se nám tvořilo?

Mezigenerační projekt iniciovala p. Ondřichová z DpS Bechyně, která žáky naší školy dobře zná a ví, že je to sázka na jistotu. Setkání žáků s klienty proběhlo v prostorách DpS, kam děvčata s radostí přišla. Klienti je svými příběhy uchvátili, jejich povídání znělo jako seriálový příběh. Při sezení vládla velice příjemná atmosféra a měla jsem i dojem, že klienti v blízkosti našich děvčat pookřáli a omládli.

Střední uměleckoprůmyslová škola, Bechyně ll

Autorkou díla je Zuzana Balážová (16 let)

Nic v životě se neděje pro nic za nic

Narodil jsem se 31. května 1938 v Nemějicích u Bernartic. Zajímavé je, že podle vyprávění maminky jsem se narodil už 27. května, ale vzhledem ke zmatkům v tehdejší době mi na matrice omylem zapsali datum křtu. Do školy jsem chodil do vedlejší vesnice. S kamarádem Pepou se mi podařilo v první třídě propadnout, i když mi učení šlo a neučil jsem se špatně. Doma jsme měli flintu, takzvanou ládovačku. V mých osmi letech přinesl kamarád Vašek kapslík, který se dává do patrony, a tou se nabíjela právě ona ládovačka. Nabil jsem s kamarádem tuto flintu a šli jsme venku okolo potoka. Aby se mi dobře nesla, dal jsem si ji k boku. Nešťastnou náhodou flinta vystřelila a střelila mě do oka, v tom okamžiku jsem na oko přestal vidět. Ve škole mi oko slzelo, pan učitel se mě ptal, co se mi stalo, nechtěl jsem mu říci pravdu, a tak jsem mu řekl, že jsme skákali ze stráně a něco mi do oka spadlo. Doma jsem se nepřiznal ani mamince. 

Když jsem na oko neviděl už celý týden a pořád se nehojilo, vzala mě maminka do Písku do nemocnice. Tam na mě primář uhodil, ať řeknu pravdu, a já se teprve přiznal, jak se mi to stalo. Primář okamžitě zařídil vyšetření ve všeobecné nemocnici v Praze. Protože jsme se v Praze nevyznali, vzala si nás na starost maminčina sestřenice, která zde již dlouho bydlela. V Praze se nejdříve snažili část kapslíku z oka vytáhnout magnetem, ale protože to byla měděnka, nepodařilo se to. Za čtrnáct dní hrozilo, že oslepnu i na druhé oko, protože měděnka je jedovatá, a tak přistoupili k zákroku a raněné oko mi vyndali. Maminka moc plakala, byla z toho špatná. Já jsem musel ještě chodit na ošetřování a kontroly, takže jsem zůstal v Praze s tetou. Ta mě při mém pobytu prováděla po Praze. Když se mi rána zahojila, jel jsem s maminkou za Liberec do Mšena nad Nisou. Tam byli skláři, kteří dělali skleněné oči. Mě dostal na starost sklář pan Holub, který mi udělal oko na míru. Po několika letech vymyslel pan Holub umělou oční náhradu a přestěhoval se do Prahy. Já jsem tam za ním jezdil, také mi takové oko udělal. To když upadlo, tak se už nerozbilo. 😊 Pana Holuba jsem dlouhé roky navštěvoval.

Josef Rod, 85 let

"Velice aktivní a živelný člověk, vždy s dobrou náladou."

Po ukončení obecné školy jsem šel do nedalekých Chrášťan do měšťanky. Když jsem si měl vybírat povolání, chtěl jsem se stát elektrikářem, to mě moc bavilo. Bohužel naši byli soukromníci, a tehdejší režim mi proto nedovolil na toto mé vysněné řemeslo nastoupit. Pan řídící v Chrášťanech mi dal vybrat, buď se půjdu učit na horníka do Kladna, nebo na kováře do Hněvkovic, které jsou kousek od nás. Vybral jsem si tedy kovařinu. Tato práce mě nakonec moc bavila, u kovářů byla legrace a mnoho jsem se naučil. I když to byla často dost těžká práce, dělala mi radost. Díky kovařině jsem se dostal do Velkého Hubenova k mému strýci. Tam jsem se seznámil se svojí budoucí ženou, se kterou jsme prožili krásný život. Svatbu jsme měli ve Štětí. Později jsem se se svojí ženou a dcerou Maruškou přestěhoval zpět do rodného kraje. Pracoval jsem v JZD a díky tomu jsme se dostali na mnoho zájezdů. Vždycky jsem se rád veselil, bavil s lidmi, dodnes hraju na harmoniku a rozdávám radost. Život si člověk musí užívat. A to, co se během let a shodou náhod přihodí, se nikdy neděje pro nic za nic. 

Všechno má své důvody a záměry, tak i lidský osud, a je jen na nás, co si z toho vezmeme a jak popadneme život za pačesy. 

 

Jak se nám tvořilo?

Mezigenerační projekt iniciovala p. Ondřichová z DpS Bechyně, která žáky naší školy dobře zná a ví, že je to sázka na jistotu. Setkání žáků s klienty proběhlo v prostorách DpS, kam děvčata s radostí přišla. Klienti je svými příběhy uchvátili, jejich povídání znělo jako seriálový příběh. Při sezení vládla velice příjemná atmosféra a měla jsem i dojem, že klienti v blízkosti našich děvčat pookřáli a omládli.

Střední uměleckoprůmyslová škola, Bechyně l

Autorkou díla je Michaela Schafferhansová (17 let)

Bio kniha

Dětství

Jmenuji se Josef Kostelenec, narodil jsem se 1. září 1930 ve Stanovicích. To je v Královéhradecký kraj. Maminka se jmenovala Marie Kostelencová, rozená Králová. Tatínek se jmenoval Jan Kostelenec. Byli jsme čtyři sourozenci. Bohuslav, Jan, Josef – já a Zdeňka. Bohuslav a Jan již nežijí, Zdeňka žije na Moravě v městysi Šatov. Zdeňka je o jedenáct let mladší než já. Zdeňku jsem musel často hlídat. Vesnice byla napůl německá, s německými dětmi jsme na sebe pokřikovaly, hlavně nadávky. Ve škole jsme se také museli učit německy. Do školy jsem chodil ve Stanovicích, měl jsem obecnou školu, ale dodělal jsem si vyučení ve dvouleté zemědělské škole. Doma jsme měli hospodářství, měli jsme i kobyly, se kterými jsem jezdil. Musel jsem pomáhat, ale bavilo mě to. Když jsem měl volno, rád jsem běhal venku s klukama a hrál jsem různé klukovské hry a vyváděli jsme lumpárny. Volného času ale moc nebylo, v hospodářství bylo vždy hodně práce. Tatínek byl přísný, ale spravedlivý. Když nás Němci ostřelovali, zachránil jsem svoji sestru, která zůstala na dvoře, a já pro ni doběhl a odnesl jsem ji do bezpečí. Na dětství vzpomínám s úsměvem, museli jsme pracovat, měli jsme povinnosti, ale uměli jsme si najít čas i na hru a zábavu, bylo to hezké. 

Josef Kostelenec, 93 let

Mládí

Po válce jsme se odstěhovali do Šatova. V Šatově jsme měli dům se dvorem, zahradou a vinicí. Měli jsme také pole a hospodářství. I v Šatově jsme měli koně, se kterými jsem jezdil. Pracovali jsme na vlastním. Ve dvaceti letech jsem narukoval na vojnu, odtud mě poslali do Bratislavy do důstojnické školy. Po vyřazení ze školy jsem sloužil na Znojemsku u pohraniční stráže. Tady jsem se seznámil s Marií Buštovou, kterou jsem si v roce 1952 vzal za manželku.

Dospělost

Po odchodu od vojska jsem začal pracovat v STS – strojní traktorová stanice, dělali jsme služby pro zemědělce. 4. září 1953 se nám narodil syn Josef. Když mu byly tři roky, chtěla manželka zpět do jižních Čech, proto jsme se vrátili do její rodné vesnice Radětice. V Raděticích jsme koupili rodinný domek a já jsem začal pracovat u Pozemních staveb, později to bylo OSP, stavěli jsme sídliště Na Libuši. Po dostavění sídliště jsem přešel k Okresnímu stavebnímu podniku Tábor, pobočka Bechyně, tady jsem si dálkově udělal výuční list na pokrývače. 22. července 1959 se nám narodil syn Miroslav. Začala mě bavit myslivost a rybařina, udělal jsem si rybářské a myslivecké zkoušky. Vycvičil jsem si foxteriérku Citu a krátkosrstého ohaře Amora. Můj kamarád byl František Pelikán. Chodili jsme spolu lovit a také na hony. Myslivost byla mým velkým koníčkem, později jsem dělal i mysliveckého hospodáře, a když jsem zestárl, tak jsem funkci předal a dělal jsem předsedu. To byla myslivost ještě o zvěři, přírodě a kamarádství. Rád jsem také chodil do lesa na houby, doma jsem se staral o chov králíků, a také jsem dělal mítlová košťata. Staral jsem se o domek, o děti, věnoval jsem se koníčkům. Doma jsme měli ochočené lišče, kunu a také jsme si ochočili káně. To nám ovšem kamarád na honě zastřelil. V tu dobu se káňata ještě mohla lovit a já nestihl křiknout včas, aby nestřílel. S rybařinou jsem sekl, když jsem kvůli návštěvě nemocného otce, který bydlel v Šatově, nestihl včas odevzat povolenku, a vedoucí rybářů se na mě rozčiloval. Věnoval jsem se tedy myslivosti, která mě bavila a pro kterou jsem žil. V neděli jsem si také rád zašel do hospůdky, kterou jsem měl vedle domu. Tady jsme se sešli s kamarády a hráli jsme mariáš o deseťáky a pěťáky. Když kluci odrostli a vyučili se, šel jsem pracovat do JZD Radětice. V JZD jsem dělal vedoucího stavební skupiny. Pracoval jsem tady až do důchodu.

Stáří

Důchod jsem si užil. Chodil jsem do lesa na houby, užíval jsem si vnoučat. Stále jsem se věnoval myslivosti. S vnoučaty jsem chodil na houby. Doma jsem se staral o králíky, to byl můj velký koníček, občas jsem s někým jel také na výstavu domácích zvířat. Znovu jsem si obnovil rybářský lístek a chodil jsem na ryby. V neděli jsem se potkával s kamarády v hospůdce a hráli jsme mariáš. Dělal jsem mítlová košťata. Rád každý den poslouchám dechovku – písničky na přání. Také si rád povídám s rodinou, vzpomínám na dobu, kdy jsem dělal myslivost, a rád vyprávím zážitky, které jsem prožil. Také se dívám na televizi, baví mě sledovat ZOOM – dokumenty o válce a zvířatech. Také rád sleduji televizní soutěže. Jsem rád, když si můžu s někým popovídat a zavzpomínat na to, co jsem prožil.

Jak se nám tvořilo?

Mezigenerační projekt iniciovala p. Ondřichová z DpS Bechyně, která žáky naší školy dobře zná a ví, že je to sázka na jistotu. Setkání žáků s klienty proběhlo v prostorách DpS, kam děvčata s radostí přišla. Klienti je svými příběhy uchvátili, jejich povídání znělo jako seriálový příběh. Při sezení vládla velice příjemná atmosféra a měla jsem i dojem, že klienti v blízkosti našich děvčat pookřáli a omládli.

Foto: Pan Josef Kostelenec a Michaela Schafferhansová

2. základní škola Dobříš ll

Autory díla jsou děti ze 2. základní školy Dobříš

Životní příběh

Paní Růžena Kadlecová nosila kroj, který jí vyšívala maminka, a na osvobození ho poprvé oblékla. Její maminka pracovala v Rudných dolech v Příbrami. Nebyly peníze na to, aby její mamka mohla do školy, ale dobře počítala a měla hezký rukopis. 

Jako malé děti chodily pást kozy na luka a dělaly ohýnky a pekly brambory. Doma jedli nudle s tvarohem a škubánky, protože  maso bylo  jednou za týden. Vánoce bývaly hezké i bohaté, aby měli na co vzpomínat. Velikonoce také slavili, protože jsou to nejpodstatnější svátky v roce. Pekli velikonoční nádivku. Maminka do ní přidávala buchty z hrubé mouky, krájela je do té nádivky a paní Růžena to dělala i svým dětem. 

Chtěla do školy, ale nepovedlo se jí to, dobře se učila, ale na školu to bylo málo. Její sourozenci do školy chodili.  O prázdninách jezdili na výlety, např. k Máchovu jezeru. Také byli ve Františkových Lázních, v Karlových Varech. Její tatínek byl nemocný, a proto nebyl ve válce. 

Když se provdala, tak začala být nemocná, a to ji doprovází až do dnes, ale nestěžuje si. Stonání měla docela ráda, protože maminka se o ni starala. Její maminka hodně dbala na její vzhled. Paní Růžena nosila šatičky, sukně a hezké oblečení. Její sestra se vyučila švadlenou, tak na ni šila oblečení, proto toho měla více. Nikdy neměli auto, nebyly na to peníze. 

Maminka a tatínek postavili hezký domek, ve kterém všichni bydleli. Pěstovali zeleninu, např. celer, mrkev a rajčata. Musela pomáhat mamince, která šila rukavice, a ona jí musela dělat šňůrky. V lese si stavěli bunkry. Museli s sebou brát kozy na louku, aby se ušetřilo krmení na zimu. 

Doma měli slepice, prasátko a králíky, o které se starala, musela sekat trávu, a když už neměli trávu na zahradě, tak chodila sekat srpem nad příkopem, a vozila to domů. Rádi hráli vybíjenou, kopanou a na louce se honili u ohýnku, ale na hračky nebyly peníze. Měla jen kočárek vyrobený z krabic od bot. 

Také jezdili do lesa na šišky, aby měli čím topit. Jednou maminka přišla z venku s říkala: „Děvčata, dneska tu bude teploučko,“ a ona to slyšela, bylo jí šest nebo sedm let, řekla si, že šišek do kamen nastrká daleko více. Ale to byla pohroma! Kamna bouchla a kouř byl všude. Museli přestat topit a museli vyvětrat. 

Měla bratra a sestru. Bratr zemřel v 60 letech a maminka a sestra zemřely před rokem. Až do svých padesáti let bydlela v Obecnici. Byla vedoucí prodejny za Osečí, v mládí se vyučila prodavačkou. Poté musela do domova důchodců, protože nemohla zůstat doma sama.

Růžena Kadlecová, 82 let

"Narodila se v průběhu druhé světové války. Neměla moc hezké dětství, protož